Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love air - 3. kapitola

08.07.2010 (07:30) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1639×

3. kapitola

Edward:

Konečně jsem se dostal z té školy. Někdy mě ty děcka fakt štvou, poslouchat ty jejich myšlenky je někdy opravdu hrůza. Teď musím dojet do knihovny a doučovat Bellu. Ona je trochu zvláštní. Němůžu jí číst myšlenky, to zaprvé, ale to hlavní, pořád mě to k ní táhne. Její vůně je tak přitažlivá a její krev...

„Ne! Dost! Přestaň takhle myslet,“ okřikl jsem se. Dneska Bella vypadala opravdu hrozně. Bylo vidět, že je unavená a není ve své kůži. Byla tak tichá, jediný, kdo se s ní bavil byla Anna. Bella si jí moc nevšímala. Chtěl bych vědět, proč se sem přestěhovala. Chtěl bych o ní vědět více. Pořád myslím na Bellu. Je tak krásná, milá a smutná. Nevím, co to poslední dobou se mnou je.

Dojel jsem ke knihovně. V ní už na mě čekala Bella, seděla u stolu a četla si knížku. Když mě spatřila ihned knížku schovala a postavila se.

„Dobrý den,“ pozdravila.

„My už jsme se dneska viděli, tak proč mě zdravíte?“

„Jen tak ze zvyku.“

„Aha, tak dobrý den, slečno Swanová,“ trochu se pousmála.

„Co se dneska budeme učit?“

„Hm... dneska se budeme učit literaturu. Příště tělocvik,“ vykulila na mě oči.

„Tělocvik? Vy jste to myslel vážně?“

„Ano, ale tělocvik se budeme učit někde jinde,“ začervenala se.

„To bych raději nezkoušela. V tělocviku jsem hrozná.“

„To uvidíme.“ Asi dvě hodiny jsme se učili. Byla strašně všímavá a rychle se učila. Pořád ale byla nesvá. Semtam se usmála, ale ne často.

„Můžu se na něco zeptat?“ kývla na souhlas.

„Proč jste se sem nastěhovala?“ Sklopila hlavu, vstala a rozhlížela se po knihovně, pak se otočila a hledala nějakou knihu.

„Na to vám odpovídat nebudu.“

„Ani nemusíte, jen jsem se zeptal, abych vás lépe poznal.“

„A proč mě chcete lépe poznat?“ přišla ke mně a její rty byly centimetr ode mě. Měl jsem chuť ji políbit, ale ona se rychle odtáhla. Přiblížil jsem se k ní a vzal jí knihu, co si vytáhla. Hned mi ji sebrala z ruky. Dívala se na mě nechápavě.

„Proč mi berete knihu?“

„Jen jsem chtěl vědět, co to máte za knihu? Je to snad špatné?“

„No, to ne, ale... Je to... Nezdvořilé,“ zasmál jsem se. Nezdvořilé. Vzala zbytek knih, co jsme použili a uklidila je. Pak si sedla vedle mě a balila si věci.

„Pořád mi neřeknete, proč jste se sem přestěhovala?“ zamyslela se.

„Hm, ne,“ zasmáli jsme se. Potom, co jsme vyšli z knihovny, rouzloučila se a šla na opačnou stranu než já, ale všiml jsem si, že tu nemá auto.

„Bello?“ Otočila se.

„Ano?“

„Vy tu nemáte auto?“

„Ne, jdu domů pěšky.“

„Je to dost daleko. Pojď sem, já tě svezu.“

„Jak víte, že bydlím daleko?“

„Prostě to vím.“ Zasmála se a dala se na odchod. Přiběhl jsem k ní.

„Takže buď po dobrém nebo po zlém. Buď se mnou půjdete sama nebo vás tak klidně odtáhnu, tak jak?“ Usmála se.

„Myslím, že mě budete muset odtáhnout.“

„Jak chcete,“ vzal jsem ji za ruku a táhl ji za sebou, ale šlo to těžko. Tak jsem si ji vzal do náruče a odnesl ji. Postavil ji k autu a ona na mě vyděšeně zírala.

„Bojíte se?“

„Tak trochu.“

„Chci vás jen odvézt, to je všechno. Tak si nastupte.“ Chvíli tam stála, dívala se na mě a pak si nastoupila.

Jel jsem schválně pomaleji, abych si s ní mohl popovídat, ale nemohl jsem až moc pomalu. Pořád mě lákala její vůně.

„Proč mě doučujete? Nikdo jiný mi to nenabídl.“

„Asi protože jsem ten nejhodnější profesor,“ udělal jsem na ni obličej.

„Tak moc si nevěřte.“

„Prostě jsem ti chtěl pomoct.“

„Proč mi tykáte?“

„Pardón, tak já vám budu vykat.“

„Můžu se na něco zeptat?“

„Záleží na co.“

„Nic hrozného.“

„Tak dobře. Budu vám věřit.“

„Kolik vám je?“

„26.“ Vykulila na mě oči.

„To bych do vás neřekla.“

„Kolik by jste si typla?“

„To nevím, popravdě mi připadáte tak na 20.“

„Tak to jste se spletla.“ No, popravdě mi je 18.

„To ano.“

„Ještě jsem to neřekl třídě, ale pojedeme na výlet.“

„Proč mi to říkáte?“

„Tak, když už jste tu, tak vám to řeknu.“

„Kdy?“ podívala se s okna.

„Za týden. Tak jsme ve Forks. Teď mě musíte navigovat,“ celý zbytek cesty mi ukazovala. Jednou se mě dotkla, byl to divný pocit. Chěl jsem, aby se mě ještě jednou dotkla, ale všiml jsem si, že měla strach.

„Tak, tady bydlím.“

„Hezký dům,“ pochválil jsem a ona se zasmála. Měla tak krásný úsměv.

„Děkuju a děkuju za odvoz. Nashledanou.“

„Nashle,“ rozjel jsem se hned jak vešla do domu. Doma jsem čekal vychechtanýho a otravnýho Emmetta. A taky jsem se nespletl, čekal už v garáži.

„Tak co, bráško? Nestydíš se trochu, je to tvoje studentka, počkej a kolik je ti vlastně?... Už vím 25.“

„Špatně 26.“

„To vím, ne? Jen jsem si dělal prdel,“ otravný, pomyslel jsem si. Šel jsem přímo do obyváku, kde na mě už čekala celá rodina.

„Tak jdeme na lov?“ zeptal se Jasper.

„Jsme všichni, takže ano.“ Emmett se na mě podíval a pomyslel si: „Alice to už ví, tak by to měla vědět celá rodina, nemyslíš?“

„Ne, nemyslím,“ řekl jsem poměrně hrubě.

„Ale prosímtě, vždyť to nic není.“

„Starej se o sebe, jasný?“

„Přestaňte!“ okřikla nás Esme. Zamračil jsem se na Emmetta a šel ven.

„Edwarde, počkej!“ volala na mě Alice.

„Nepočkám!“ ale už byla u mě.

„Ale počkáš.“

„Co chceš?“

„Co se to s tebou děje? A nemlum na mě takovým tónem, já ti nic neudělala tak se laskavě uklidni.“ Zastavil jsem se a ona se na mě mračila.

„Promiň.“

„Ty jsi se do ní zamiloval.“

„To není pravda.“

„Ale je, vydím vás spolu.“

„Budoucnost se mění, Alice. A ještě k tomu, jsem její profesor, nemůžu s ní být,“ zamumlal jsem.

„Ale jsi taky její přítel a ne jen učitel, proč myslíš, že souhlasila.“

„Souhlasila s čím?“

„To uvidíš,“ usmála se a utekla. Přemýšlel jsem, vážně jsem se do ní zamiloval? Panebože, já jsem se do ní zamiloval. Co mám teď dělat? Miluju ji. Její úsměv, její oči, její povahu. Miluju ji celým svým srdcem. Musím za ní jít.

Rozběhl jsem se a začal lovit. Blízko sebe jsem ucítil pumu. Zaměřil jsem se na ni a přichystal se. Zaujmul jsem loveckou pozici a čekal. Puma zatím číhala, cítila mě. Potom se střetla s mým pohledem. Zavrčela. V tom jsem po ní skočil. Prala se se mnou, ale já jsem se do ní rychle zakousl. Její krev byla lepší než od býložravců, ale rozhodně neměla na lidskou krev.

Po lovu jsem se převléknul a vydal se za Bellou. Běžel jsem co nejrychleji, abych se k ní dostal, co nejdříve. Už spala, ležela skrčená a lítala ze strany na stranu. Přiběhl jsem k ní.

„Bello, je to v pořádku. Klid.“ Přitom se otočila a otevřela oči. Vykřikla.

„Edwarde? Co tu děláš?“ V tu ránu jsem zkameněl, hned jak jsem se vzpamatoval, rychle jsem utekl. Tak to se mi bude težko vysvětlovat. Řekla mi jménem. Nad tím jsem se pousmál.

Další den...

Hned první hodinu jsem měl s Bellou. Byl jsem děsně nervozní, hned jak do třídy vešla Bella. Dívala se na mě, otevřela pusu, chtěla něco říct, ale pak ji zavřela. Koukla se na třídu. Sedla si do lavice a celou hodinu mlčela. Rychle jsem zmizel ze třídy. Hned, jak jsem se dostal do kabinetu, vydechl jsem. Jenže v tom někdo zaklepal. Otevřel jsem dveře, ve kterých samozřejmě stála ona.

„Promiňte, že vás obtěžuju, ale můžu na chvíli?“

„Jistě. Co potřebujete?“ zeptal jsem se, jako by nic. Čekala, až zavřu dveře. Potom se ke mně otočila a spustila.

„Nebyl jste včera náhodou u mě?“

„Ne, nebyl. Proč? Měl bych?“

„Ne, já jen. Asi se mi něco zdálo.“

„Zdálo se vám o mně?“ Celá zčervenala.

„Hele, já chci jen pravdu. Byl jsi teda včera u mě? V noci? Nemohl to být sen. Bylo to tak živé-“

„Proč mi tykáš? Nechtěla jsi, abychom si vykali?“ teď se zarazila.

„Já vám tykala?“

„Ano,“ stála tam a dívala se na mě.

„Nechte to být.“

„Nenechám, tak byl jste tam?“

„Ne!“

„Nevěřím vám.“

„Tak si nevěř.“ Chvíli jsme se na sebe dívali. Jen tak.

„Promiňte.“

„Máte něco v sobotu?“ Vykulila na mě oči.

„Co prosím?“

„Chtěla jste doučovat, pamatujete?“ uvolnila se.

„Ano, mám.“

„Vyzvednu vás ve tři před vašim domem. A vem si něco, co máš do tělocviku. Budeme trénovat.“

„Prosím, nechci, aby jste mě doučoval v tělocviku. Nechci se před vám více ztrapnit a stejně by to nepomohlo.“

„Tak se tedy budeme učit?“ Posmutněla.

„Raději se učit, než tělocvik.“

„Takže platí, zase v knihovně.“

„Dobře. Nashledanou.“

„Nashledanou,“ rozešla se ke dveřím. Nevšiml jsem si, že nezavřela dveře a ještě k tomu stála za dveřmi a já blbec řekl: „Já jí lhal.“ V tom se dveře rozletely a pak třískly.

„Já vás slyšela. Byl jste včera večer u mě. Co jste tam dělal? A jak jste se tam dostal?“

„Bello, uklidni se.“

„Co jste tam dělal? Chci to vědět hned!“ zuřila, děsně zuřila.

„Řeknu ti to, ale až v sobotu.“

„Ne! Hned!“

„Bello, tady to říct, to není dobrý nápad. Měla by jsi jít, je to už divné, že jsi u mě v kabinetu tak dlouho.“ Zvedla jedno obočí.

„Divné?"

„Ano divné. Jděte už prosím."

„Tak dobře, v sobotu. Ale nemysli si, že na to zapomenu. A teď se omlouvám, že vám tykám. Je to děs,“ otočila se a odešla. Zasmál jsem se. Je tak... Ani nemůžu vypovědět, jaká je.

Další

Předchozí

Shrnutí