Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love air - 13. kapitola

01.03.2011 (07:30) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1765×

13. kapitola

Pootevřela jsem oči a spatřila před sebou rozbité přední sklo, po kterém stékala krev. Moje krev. Než jsem se nadála, uslyšela jsem křik. Křik lidí, kteří něco zlého spatřili. Cítila jsem hořkost ve své puse. Přejela jsem si jazykem po rtech a ucítila krev. Chtělo se mi zvracet. Necítila jsem své tělo, jen palčivou bolest, která mnou projížděla. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale ta tíseň ve mně mi to nechtěla dovolit. Ve své ruce jsem měla zabodnutý střep. Uzavřela jsem dlaň a střep se mi ještě víc dostal pod kůži. Zaskuhrala jsem bolestí.

Pootočila jsem hlavou a uviděla mámu, jak se naklání přes volant, který byl celý od krve. Ruce jí vysely podel těla.

Uslyšela jsem další výkřik, tentokrát svůj vlastní.

Vymrštila jsem se z postele a snažila se popadnout dech. Rychle jsem se rozhlédla po pokoji. Nic, žádná krev, která by stékala po její posteli. Vůbec nic. Nic!

Jen sen, opakavala jsem si. Jen sen.

Byla jsem rozrušená, víc než to. Byla jsem vystrašená. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje.

Postavila jsem se a popošla k Anně. Spala, ale nezdálo se, že by spala klidně. Ve tváři měla vystrašený výraz. Rozhodla jsem se jít do koupelny. Opláchla jsem si obličej a dívala se na sebe do zrcadla. Pod očima se mi rýsovaly kruhy. Přemýšlela jsem, jak dlouho jsem spala. Nejspíš jen pár hodin. Prospělo by mi, kdybych si zašla na čerstvý vzduch. Ano, chvilku si zajít na čerstvý vzduch. Třeba pak na všechno zapomenu.

Rychle jsem na sebe hodila bundu a potichu vyšla ven z budovy. Dveře byly otevřené, takže nebyl žádný problém, dostat se ven.

Sedla jsem si zase ke stromu, u kterého jsem seděla s Edwardem. Všude byl klid, všude nevědomky spali. Líbilo se mi, že můžu být chvíli sama. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdyby tu pořád máma byla. Třeba bychom seděly u krbu a povídaly si o politice, či co. Rozhodně bych si strašně ráda povídala s mámou. Nechtěla jsem být sama. Samozřejmě mám Edwarda, ale háček je v tom, jestli spolu vůbec budeme. Profesor a studentka. Taky je tu táta, jenže já jsem s ním netrávila moc času. Vlastně jsem ho viděla jen párkrát v životě. Byla jsem s mámou. Tolik lidí kolem mě bylo, přátelé, rodina.

„Dlouhá noc, co?“ ozval se kousek ode mě hlas. Lekla jsem se a vyskočila na nohy.

„Kdo jste?“

„Neboj, nic ti neudělám,“ napřáhl ke mně ruku, „jmenuju se Sorry.“ Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem mu ruku podala.

„Sorry? To je podivné jméno.“ Zasmál se.

„Tak mi říkají. Mé přesné jméno je Sorence.“

„Aha a co tu děláš, Sorry?“ Sedl si kousek ode mě.

„Nejspíš to, co ty,“ zašeptal a ukázal na nebe. Následovala jsem jeho ruku. Byla to nádhera! Tak čisté nebe, plné hvězd.

„Neviděla jsem tě tu, ty tady pracuješ?“ zeptala jsem se hned, jak jsem si zpátky sedla.

„Ne, já tu bydlím... s mámou. Táta před lety zemřel.“ Citíla jsem pochopení.

„To je mi líto.“

„Proč by mělo? Vůbec jsi ho neznala,“ řekl zadušeně.

„Možná ne, ale vím, jak se cítíš.“ Lehl si a začal si potichu pískat nějakou písničku.

Po chvíli jsem to nevydržela a zeptala se. „Co tu doopravdy děláš?“ Tiše se zasmál.

„Někdy nemůžu usnout a tak chodím sem. Tohle je tátův strom. Zasadil ho tu, když byl malý. Staral se o něj už léta, a teď se o něj starám zase já.“

„To je hezké.“

„Hezké, nehezké. To je vlastně jedno, a co ty tu pohledáváš?“

„Já... nemůžu spát a dveře byly otevřené, tak jsem si řekla, že by nebylo od věci zajít si na vzduch.“

„Aha, to znám.“ Převalil se na levý bok. Neviděla jsem mu do obličeje, byla strašná tma.

„Zpíváš si často?“ zeptala jsem se.

Zasmál se. „Už od mala zpívám ve sboru. Jako malý jsem hrál Sněhurku,“ sáhl na moji ruku, „Neber si to špatně! Chodím do klučičí školy,“ vysvětloval. Teď jsem se zasmála zase já.

„A není to divný?“

„Ne, jen je potom docela divný oslovit nějakou holku. Bylo by asi blbý, kdybych k tobě přišel a řekl: 'Těpic, krasavice!'” Začala jsem se smát.

„Jo, to asi jo,“ připustila jsem.

„Ty tu jsi s tou školou?“

„No, jsme tu jako jediní, takže ano.“ Něco zamumlal, ale nerozumněla jsem mu ani slovo.

„Hm, myslím, že se tu ještě někdy setkáme. Bohužel, teď už půjdu.“ Pomalu se začal zvedat a já jsem začala taky vstávat, ale klopýtla jsem a spadla na zadek. Propukl ve velký smích, cítila jsem se uraženě.

„No, tak jsem spadla, to je toho,“ zabrblala jsem. Tentokrát mi pomohl na nohy. Podívali jsme se na sebe, kývli a odešli do svých pokojů.

***

Celou noc jsem potom prospala, vzbudil mě až Annin budík. Celý den jsem pozorovala Annu a poznala jsem, že ji něco trápí. Měla jsem však strach se jí zeptat, co se stalo. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo pouhé pozdravení.

Když jsme mířily do jídelny na snídani, někdo mě strhl stranou. Leknutím jsem vykřikla.

„Nikdo o nás nemá vědět,“ měřil si mě posměšně Edward. Než jsem stihla cokoli říct, vlepil mi polibek.

„Co to?“

„Co, co to?“ Tvářil se zmateně.

„No, zatáhneš mě za roh, dáš mi pusu... Ty něco kuješ.“ Zasmál se.

„Nic nekuju, jen jsi mi strašně chyběla,“ řekl a znovu mi vlepil polibek, tentokrát jsem mu ho oplatila.

„Co takhle se jít nasnídat?“ navrhla jsem.

„Jo, jasně.“ Naposledy mě políbil a pomalým krokem mířil do jídelny. Dala jsem mu několik vteřin náskok, a pak jsem vyšla taky.

Vypadolo to, že si nikdo ničeho nevšiml, ale Anna po mně střelila pohledem, který naznačil, že je jí všechno jasné. Nevině jsem se na ni usmála.

„Dobré ráno, Bells!“ pozdravil mě Ben. Zašklebila jsem se na něj a on se začal smát. „Mám pro tebe jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Kterou chceš slyšet první?“

„Začneme raději tou špatnou.“

„Dneska budeš přede všemi zpívat,“ zašvitořil. Čaj, kterého jsem si právě lokla, jsem vyprskla na celý stůl.

„Cože?“

„No, říkala jsi, že jsi zpívala, a tak mě napadlo, že by bylo dobré, kdybys měla šanci ukázat nám svůj talent.“ Vražedně jsem ho probodla pohledem a utírala stůl.

„Měl bys radši zdrhnout, protože vidíš tu solničku? Asi ji po tobě zachvíli hodím!!!“

„Ale ta dobrá zpráva je, že už jsi zpívala, takže by to snad neměl být problém, ne?“

Další

Předchozí

Shrnutí