Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love air - 12. kapitola

15.11.2010 (21:30) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1827×

12 . kapitola

Ležela jsem na postelI a pozorovala strop. Edward vedle mě seděl a sledoval moje ruce, které v ruce žmoulaly roh deky. Hned, jak jsme přijeli z výletu, nechtěli mě nikam pustit. Proto taky ležím tady na pokoji. Edward prohlásil, že zůstane raději se mnou, kdyby se něco stalo, a nikdo nic nenamítal.

Povzdechla jsem a převalila se na bok. Pořád jsem pociťovala strach. Nevěděla jsem, jestli mám halucinace nebo opravdu vidím svoji mrtvou matku, ale rozhodně jsem to chtěla zjistit. Rozhodla jsem se, že o tom zatím nikomu neřeknu, ani Edwardovi. Rozhodně jsem ale měla strach se s ní znovu setkat, tohle nebylo normální, možná bych potřebovala k psychiatrovi, ale co když se něco děje a snaží se mi to říct. Musela jsem něco vymyslet, abych si s ní mohla promluvit. Jenže jak můžete mluvit s duchem své zemřelé matky?

„Jak dlouho tam chceš ještě sedět?“ Byla jsem hodně nervózní, když mě takhle pozoroval.

„Mám si stoupnout?“ zašeptal a přiblížil se k mojí posteli.

„Takhle jsem to nemyslela.“ Už byl skoro u mě.

„Vím, jak jsi to myslela,“ zašeptal do mého ucha a lehce mě políbil na líčko. Zčervenala jsem. Otočila jsem se k němu a zahleděla se do jeho očí, které jsem tak milovala.

„Tak co podnikneme?“ snažila jsem se nějak zamaskovat téma, o kterém jsem věděla, že se začnem po chvíli bavit. Zašklebil se, ale znovu mě políbil na tvář.

„Nevím, mohli bychom jen tak ležet a ty by ses mohla vyspat.“ Políbil mě na nos a postupoval směrem ke rtům. „Nebo bychom si mohli povídat o našem životě anebo,“ pokračoval a lehce se otřel o mé rty. Šíleně jsem toužila po jeho polibku. „Anebo... bys mi řekla, co se s tebou děje,“ řekl. Už jsem chtěla něco namítnout, ale místo toho mě políbil na rty, a tak jsem neměla co dodat. Užívala jsem si ten polibek a nesměle mu ho opětovala.

Neochotně jsme se od sebe odtrhli. Vzduch mezi námi se zdál najednou těžký a horký. Toužila jsem, aby si ke mně lehl a objal mě. Jenže místo toho se znovu posadil k druhé posteli.

„Už sis vybrala?“ zeptal se s úsměvem.

Zvědavě jsem ho pozorovala. „Co tím myslíš?“

„Dal jsem ti tři témata na rozmyšlení, teď si jedno vyber a můžeme si spolu povídat,“ prohlásil šťastně, až mě udivovalo, jak klidný přitom je.

V duchu jsem se snažila vzpomenout, jaké možnosti mi dal. Při jeho polibcích jsem úplně zapomněla na svět kolem sebe. Nevnímala jsem nic jiného, než jeho rty, které se mi tiskly ke rtům.

Konečně jsem se rozpomněla. „Myslím, že bys mi mohl povídat o své rodině. Třeba,“ navrhla jsem. Upřel na mě své oči. Hned mi bylo jasné, že čekal tuto odpověď, jenže já se nechtěla bavit o svém, říkejme tomu „tajemství“. Měla jsem k tomu tři důvody. První, bylo težké mluvit o své mámě. Strašně se mi po ní stýskalo, po domově, po přátelích. Po všech těch našich zážitcích. Milovala jsem svoji matku a miluju ji do teď.

Druhý důvod, neměla jsem k tomu sílu a neuměla jsem to vysvětlit.

A poslední, a nejdůležitější bod, nechtěla jsem Edwardovi lhát. Ničilo mě to.

„Nekoukej tak na mě.“

„Jak?“

„Tváříš se, jako by ti bylo jasné, že se nechci bavit o tom, co se stalo. Jenže ty se o tom cheš bavit, vidím to na tobě.“ Vřele se na mě usmál, ale po chvíli jeho úsměv opadl a vystřídal ho smutek.

„Lhala jsi mi,“ prohlásil. Měl pravdu, jenže nic jiného jsem dělat nemohla.

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Proč?“ zeptal se bolestně. „Nevěříš mi?“ Zvedla jsem se z postele a vykročila k němu. Klekla jsem si k němu a chytila ho za ruky. Společně jsme si propletly prsty.

„Věřím ti, jen je těžké ti to říct. Nemůžu ti to říct! Miluju tě! To víš, ale ani to neumím vysvětlit, co se se mnou děje.“

„Tak mi dovol, abych ti pomohl. Jsem v tom s tebou, neopustím tě. Řekni mi to a třeba to společně vyřešíme,“ naléhavě ke mně promlouval. Usmála jsem se na něj a podívala se na naše propletené ruce. Bylo to tak příjemné, cítila jsem se silná. Jako by byl moje druhá polovina, kterou jsem celou dobu hledala. Snažil se mi pomoct, protože měl o mě strach a já mu tak ubližovala. Přesto jsem ale nemohla dopustit, aby se do toho zapletl i on. Musela jsem to vyřešit sama.

Čekal na mou odpovědět.

„Miluju to,“ prohlásila jsem. Tázavě na mě pohlédl.

„Tohle.“ Pozvedla jsem naše ruce. Zvedl jednu moji ruku a políbil ji. Jeho polibek byl ledový, ale přesto jsem cítila to teplo. Objal mě a já mu zabořila hlavu do ramena.

„Měla by sis jít lehnout. Stejně musím ještě ven a promluvit si s Any.“ Any Meadová. To bylo její celé jméno. Trochu jsem se zamračila. Zasmál se a naposledy mi vtiskl polibek na rty.

„Nemáš proč žárlit. Miluju tebe,“ zašeptal mi do vlasů. Nemůžu říct, že by mě to úplně uklidnilo, ale rozhodně mi bylo líp.

Pustil mě a já si zpátky lehla do postele, než jsem se však stihla zakrýt, byl už pryč. To byla ale rychlost.

Nakonec jsem pocítila únavu a chtěla se znovu setkat s mámou, abych si s ní mohla konečně promluvit.

***

Jenže se nic nedělo, nemohla jsem usnout. Nevím, čím to mohlo být. Možná strach nebo naopak jsem byla až moc nadšená ze setkání s ní.

Seděla jsem na posteli a zády se opírala o zeď. Přemýšlela jsem o všem, co se poslední dobou dělo. Nic ale nedávalo souvislost k tomu, aby sem musela máma přijít. Možná se jen bojí, že se mi něco může stát, když jsem s Edwardem, který je vlastně upír. Taky se ale mohlo dít něco hrozného, co mě teprve čeká, a proto za mnou chodí. Nejvíc mě štvalo, že jsem nevěděla, co se dějě.

Do pokoje vtrhla Anna.

„Unavená?“ zeptala se a popadla flašku s kolou.

„Trochu,“ přiznala jsem. Dopila a mezitím na mě mrkla.

„Co jste dělali?“ chtěla jsem vědět. Mávla rukou na náznak, že to bylo nejspíš opravdu nuda.

„Ani se neptej. Řekli nám, ať někdo něco vymyslí a hádej, kdo se přihlásil,“ začala a pak se dramaticky odmlčela. „No jasně, že Ben. Jenže on vymyslel, že budem hrát papírky. Snad víš, co to je za hru.“ Přikývla jsem. „To jsi měla slyšet, co nám vycházelo,“ řekla a zamyšleně hleděla z okna.

Nakonec se znovu otočila a omluvně na mě hodila obličej.

„Promiň, pořád kecám já a ani tě nenechám něco říct. Tak co?“ Pozvedla jsem ruce a hned je zase položila do klína.

„No nic, jen jsem ležela. Byla to úkrutná nuda.“

„Vždyť tu byl Edward, ne?“ zeptala se rošťácky a zakřenila se na mě. Zvedla jsem oči v sloup. Ona se nikdy nezmění, pořád bude taková. Zvídavá, střeštěná, ale rozhodně je to kamarádka.

„To byl, ale moc jsme si nepovídali,“ zamručela jsem a zvedla se z postele. Hned se postavila přede mě a nechtěla mě nikam pustit.

Varovně se na mě zamračila. „Kam si myslíš, že jdeš? Po tom, co se stalo, tě nikam nepustím,“ řekla varovně. Povzdechla jsem. Teď se ke mně budou chovat jako bych měla narozeniny. Nakonec jsem se zasmála.

„Chci jít jen na záchod, můžu?“ Postavila se jako učitelka a dvakrát na mě zamrkala.

„Nuže tedy dobrá, ale jen na záchod,“ prohlásila učitelským hlasem. Zasmála jsem se.

„Děkuji vám, paní učitelko.“ A hned jsem zmizela na záchodě.

***

O několik dnů později...

Dny ubíhaly strašně rychle a my už měli za pět dní odjet. Všechno se tou dobou zlepšilo a dokonce jsem už mohla vycházet z pokoje a někdy i chodit s nimi ven. Mámu jsem mezitím vůbec nespatřila, ale nebylo mi z toho zrovna dobře. Stýskalo se mi po ní. Jsem ráda, že mám Edwarda a Annu, oni byli pořád se mnou. Zdálo se, že nikdo vůbec nezpozorněl, že jsme s Edwardem víc, než jen učitel a studentka. Což bylo samozřejmě dobře. Myslela jsem, že se něco změnilo, ale bolest zůstala. Zejména nad ztrátou Carlose. Jeho fotka stále zůstala pod mým polštářem, ale neodvážila jsem se na ni znovu podívat. Nemám tušení, čím to bylo. Možná jsem měla pocit viny, který jsem opravdu měla. Nebyl na tom o nic lépe, než já.

Zrovna jsem vyšla z budovy.

„Bello!“ zakřičel na mě Edward. Rychle jsem se otočila a viděla jsem, jak ke mně přibíhá.

„Co se dějě?“ zeptala jsem se, jakmile u mě zastavil.

„Nic, jen jsem chtěl být s tebou.“ Vrhla jsem na něj podrážděný pohled. Tázavě pozvedl obočí.

„Já myslela, že chceš být se mnou pořád a né jen teď,“ zabručela jsem. Samozřejmě jsem si dělala legraci, ale já si nemohla pomoct. Strašně ráda jsem viděla jeho pokřivený úsměv, kterým mě hned obdařil. Oba jsme se na sebe ještě chvíli dívali a pak se rozešli k hřišti. Dneska byl rozhodující zápas. Anna vypadla ve třetím kole. Teď už zbyli jen Jessica a Rachel a Karen s Adrianem. Upřímně jsem fandila Karen a Adrianovi. Jessica mi nebyla moc příjemná.

Došli jsem k lavičce, kde seděla Anna, Ben, Angela a Mike. Posadila jsem se a naposledy se podívala na Edwarda.

On jen prohlásil: „Potom se ještě uvidíme. Jestli se ti udělá špatně, tak nám to ihned řekneš, ano?“ Hned jsem vážně přikývla. Měl pravdu, než zase někoho strašit, raději to někomu řeknu. Teda pokud budu moct. Přikývl a odešel za ostatními profesory.

Otočila jsem hlavu k Anně, která mě obdařila zamilovaným pohledem. Loktem jsem ji šťouchla do ramene.

„Au, co jsem udělala?“ zakňučela.

Hned, co skončil zápas, mimochodem vyhrála Karen s Adrianem, jsme se museli vrátit na pokoje. Za chvíli byla večeře, ale to až za hodinu, což mě velice potěšilo, protože jsem byla hodně unavená a chtěla si aspoň na chvíli lehnout.

Když jsme došly do pokoje, obě jsme hned padly do postele a rychle usnuly.

***

Nebyla jsem ve tmě, ale na louce. Vál lehký severní vítr a chladil mi obličej. Bylo to příjemné, louka se třpitila a květiny, které na ní vyrůstaly, voněly jako moje dětství. Užasla jsem nad tou krásou, posadila se do trávy a čekala, až se něco bude dít. Jenže v tuhle chvíli jsem chtěla jen ležet a odpočívat.

Po chvíli jsem uslyšela vedle sebe zašustění, otevřela jsem očí a podívala se matce do tváře. Usmála jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.

„Jsi opravdická?“ zeptala jsem se nejistě.

„Ano i ne,“ odpověděla. Povzdechla jsem a sedla si do turka.

„Jsi zmatená,“ prohlásila. Samozřejmě, že jsem byla zmatená. Nevěděla jsem, co čekat, jestli opravdu vedle mě sedí nebo je to opravdu jen sen.

„Jsi živá?“ Zavrtěla hlavou.

„Takže jsi mrtvá?“ zeptala jsem se znovu. Opět zakroutila hlavou.

„Tak, co jsi?“

„Nevím,“ zašeptala. „Na nic si nepamatuju, jen na tu autonehodu a na tebe. Nechci tě vyděsit, ale něco mí říká, že mám být tady. S tebou. Cítím, jak se kolem tebe lepí zlo a já to mám změnit. Musím tě chránit.“ A v tom se rozplynula a já se vrátila do reality. Anna se mnou třásla a vyděšeně na mě zírala. Snažila jsem se ji uklidnit, ale ona křičela a po tváři ji stékaly slzy. Podívala jsem se po pokoji a ihned se mi udělalo špatně. Na její posteli byla krev. Hodně krve.

Další

Předchozí

Shrnutí