Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love air - 11. kapitola

29.10.2010 (17:15) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1591×

11. kapitola

Anna:

Cítila jsem, jak se mě dotýkají něčí ruce a křik jen zesiloval, ale nebyl to můj křik. Nemohla jsem poznat, odkud ho znám, jako bych už ten křik slýchala.

„Anno!“ zakřičela Bella. Hned mi to zapadlo do sebe. To nebyl sen. Je to Bella.

Rychle jsem se vymrštila z postele a podívala se na postel Belly. Klidně ležela a spala. Vůbec jsem to nechápala, tak byl to sen? Vždyť jsem cítila, jak se mě někdo dotýká, to nemohl být sen. Rozhlédla jsem se po pokoji, všechno bylo na svém místě. Ještě jednou jsem se podívala na Bellu a ujistila se, že je v pořádku.

Nakonec jsem si znovu lehla a poddala se únavě.

Bella:

Od toho snu jsem moc nespala, zdálo se nemožné usnout, ale přece jen mě únava dostala a já usnula. Pořád se mi vracel ten sen, každou noc se opakoval a já začala mít velký strach usnout. Edward teď býval často se mnou a nespouštěl mě z očí. Všiml si i mé únavy, zrovna když jsem odcházela z pokoje.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Nechtěla jsem mu lhát, ale zároveň jsem nechtěla, aby věděl, že se bojím spát. Určitě by si myslel, že jsem blázen.

„Jsem v pohodě, jen jsem dneska nemohla usnout.“

„Jo, jasně a taky jsi nemohla usnout včera a předevčírem. Nehraj to na mě, vím, že s tebou není něco v pořádku,“ vpadl mi do řeči. Do háje, proč všichni poznají, že lžu?

„Vážně je všechno v pořádku. Jinak bych ti to snad řekla?“ Jsem hrozná, hrozná, hrozná! Chvíli si mě měřil pohledem a pak jen zakroutil hlavou.

„Jo, asi jo,“ uznal . Dneska jsme jeli na výlet do nějakých hor. Jejich název se fakt špatně vyslovuje.

Potom, co jsem zmizela, se všichni ke mně chovali jako bych málem umřela. Nelíbilo se mi to, spíše to zraňovalo. Bůh ví, co si o mně všichni myslí.

Vůbec se mi nelíbilo, jak se pořád Meadová měla k Edwardovi, kterému to ještě k tomu nevadilo. Nelíbilo se mi to, ale věřila jsem Edwardovi. Kdybych ale byla chlap, musím uznat, že je fakt kus. Tomu jsem se v duchu zasmála.

Když jsme konečně dorazili na místo, chtěla jsem jít s Annou, Benem a Mikem sama. Což se zdálo nemožné, protože Edward mě nechtěl nechat samotnou.

„Nechci, abys šla s nimi,“ udeřil na mě. Takový Edward se mi vůbec nelíbil, jako bych byla úplně bezmocná a neuměla se o sebe postarat.

„Proč? Jsou to moji přátelé, chci být na chvíli i snimi.“

„Vím, že jsou to tvoji přátelé, ale nechci, aby se ti něco stalo.“

„Ale mně se nic nestane. Edwarde, budu s nimi pořád. Slibuju, že se mi nic nestane.“ Nesouhlasně se na mě díval a pak se začal dívat na ně. Jenže až pak jsem si všimla, že se nedívá na Annu, ani na Bena, ale na Mikea. Hned mi to docvaklo.

„Ty žárlíš?“ zeptala jsem se. Udiveně na mě pohlédl.

„Nežárlím,“ zalhal. Hned jsme to poznala.

„Nemáš rád Mikea, že je to tak?“

„Ne, že bych ho neměl rád, ale pořád se kolem tebe motá a proto s nimi nepůjdeš.“

„Nejsi můj otec, můžu si jít s kým chci.“

„Jsem tvůj učitel a říkám ti, že půjdeš se mnou.“ To už jsem se vážně naštvala a udeřila na něj.

„Je mi jedno, jestli jsi můj učitel, ale nebudeš se ke mně takhle chovat. Já taky nic neříkám, když se kolem tebe pořád motá Meadová,“ vypěnila jsem. Otočila jsem se a nechala ho tam stát. Nevěřícně na mě zíral. Mike mě objal a já ho nechala, když už může Edward, tak proč né já?

„Můžeme?“ zeptal se Mike.

Krásně jsem se na něj usmála. „No jasně.“ Anna a Ben nás divně pozorovali, neuměla jsem poznat, na co zrovna myslí, ale nic hezkého to asi nebylo, když se na nás spíše mračili.

***

Připadala jsem si strašně trapě. Nikdy se mi nestalo, že bych musela žárlit. Jenže to jsem ještě nikdy nebyla zamilovaná. A už vůbec jsem nebyla zamilovaná do svého profesora. Když se nad tím trochu zamyslíte, připadá vám nemožné mít vztah se svým profesorem, teda jak pro koho. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Přijedete do nejzatuchlejšího města Forks a přestěhujete se ke svému otci, kterého jste už neviděli několik let, protože vám zemřela máma. A přitom najdete osobu, která se vám snaží pomoct, kterou potřebujete, protože víte, že ji milujete.

Bylo mi sice trapně, ale pořád ve mně vřela čirá zlost. Edward mi byl pořád za zády. Nenechal mě na pokoji. Nakonec se k němu přidala i profesorka Meadová. Začala jsem vážně šílet. Chodil pořád za námi, divila jsem se, že to Meadové nevadí.

„Bello, jsi v pořádku? Vypadáš trochu nervózně,“ zeptala se mě Anna, když jsme si sedli k malému bufetu, abychom něco zakousli.

Usmála jsem se na ni. „Jsem v pořádku,“ snažila jsem se něco vymyslet. „Jen jsem se trochu zamyslela,“ řekla jsem. Nebyla to úplná lež, ale zase to nebyla pravda.

„A nad čím?“ zeptal se Ben.

„Ehm... Myslela jsem na to, jak ti říct, že jsem do tebe poblázněná,“ zažertovala jsem. Nebylo vůbec lehké zažertovat, když na sobě pořád máte pohled Edwarda. Podívala jsem se na něj, díval se přímo na mě. Seděl o dva stoly za námi. Na chvíli jsem se setkala s jeho pohledem. Viděla jsem v něm vztek, smutek, strach a... lásku. Bylo jí tam tolik, že se mi začalo špatně dýchat. Kdy už tohle skončí?

„Stačí, když mi dáš tadyhle hubičku,“ Ukázal na své rty. Už jsem se k němu začala natahovat. Viděla jsem, že si vážně myslí, že mu dám pusu, ale místo toho jsem se rychle otočila a vlepila pusu Anně. Ta zaječela a pak se začala strašně smát a já se k ní přidala. Ben měl oči vykulené, nakonec se zatvářil uraženě, a tak jsem mu přece jen vlepila pusu, ale jen na líčko. Na chvíli jsem zahlédla pohled Edwarda. Vypadalo to, že nemá daleko od toho, aby se taky rozesmál.

Potom, co jsme se konečně zvedli, abychom pokračovali v cestě, jsem to zahlédla, teda ji. Máma. Stála tam a zírala na mě. Nemohla jsem se pohnout, jakoby mi nohy vrostly do země. Přestala jsem vnímat okolí a jen jsem hleděla na svou mamku. Zase se ke mně nakláněla a opakovala ta stejná slova.

„Musíš jít!“ zakřičela. Po celém těle mi naskočila husí kůže.To mě bude strašit i ve dne, i když nespím? V jejích očích byl strach, strašně mě to děsilo. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem.

„Bello!“ zakřičel na mě Edward a já se najednou vrátila zpátky do reality. Třepal se mnou, nevím, jak dlouho, ale všichni na mě zděšeně zírali. Podívala jsem se znovu na místo, kde stála, ale nikdo tam nebyl. Z ničeho nic jsem začala brečet. Edward mě vzal a objal. Nedělal si nic z toho, že na nás zírají kolemjdoucí a mně to v tu chvíli bylo taky jedno. Byla jsem ráda, že je tu se mnou. Právě teď.

Další

Předchozí

Shrnutí