Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love air - 10. kapitola

16.10.2010 (12:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1463×

10. kapitola

Edward:

Vypadala strašně vyčerpaně, bylo mi z toho mizerně. Tolik toho zažila. Zrovna tohle jsem nechtěl, ale nic jiného mi nezbývalo, musel jsem ho zabít, mohl by ublížit dalším a hlavně ublížil Belle. Vůbec nevím, co se to se mnou stalo, jak jsem vůbec něco takového mohl udělat? Pořád mi hlavou probíhala ta vzpomínka, jak Bella k němu běžela. Jako kdyby to nebyl jen nějaký upír, chovala se k němu, jako by to byl její přítel. Ale to přece není možné, vždyť ji věznil!

Chtěla se posadit na postel, ale trhla sebou a sedla si raději do křesla u malého stolku. Rozhlédla se po pokoji, a pak se zahleděla na mě. V jejích očí byl vztek, smutek, ale i láska. Bylo jí tam tolik, že by jste tomu nevěřili. Sám jsem se v nich ztrácel. Vzdychla a rukama si zakryla obličej.

Ihned jsem k ní přiběhl upíří rychlostí a klekl si k ní. Ucukla před mým dotekem, ale nebránila se. Mlčky jsme se na sebe dívali. To neskutečné ticho mě mučilo. Nakonec promluvila jako první.

„Takže, ty jsi...“ omlčela se. Pochopil jsem a přikývl. Zhluboka se nadechla a vydechla. Nevěděl jsem, co jí mám říct. Měl jsem strach, že bych jí mohl nějak ublížit a to bych nesnesl. Představa, že se kvůli mně trápí, mě ubíjela. Byla tak křehká a zranitelná.

„Chci vědět pravdu. Odpovíš na mou otázku?“ Na chvíli jsem zaváhal, ale přikývl jsem.

„Chceš mě zabít?“ Byla to dobrá otázka, měla právo se na to zeptat, ale já ji nechtěl zabít. Její krev mi tolik voněla, ale zároveň mi zpívala tu nejsladší melodii na světě. Zamiloval jsem se do ní od prvního okamžiku a nic se na tom nezmění.

„Ne, miluju tě.“ Polovičatě se na mě usmála. Pomalu zvedla ruku, pohledem mě upozornila a pohladila mě po tváři. Bylo to tak příjemné. Její ruka mě hřála, byla tak jemná. Usmál jsem se a ona mi úsměv oplatila. Pomalu jsem se k ní naklonil, ale ona uhla hlavou, a tak jsem se ihned zastavil.

„Ne,“ řekla a hlas se jí zlomil.

„Ty mě nemiluješ?“ zeptal jsem se přímo, musel jsem to vědět. Nevím, co bych bez ní dělal.

„Jak jsi ho mohl zabít?“ Odbočila od tématu, které bylo pro mě důležité. „Jak jen jsi to mohl udělat?“ pokračovala.

„Nic jíného mi nezbývalo, Bello. Nemůžeš to pochopit."

„On nebyl zlý. Byl zoufalý a zranitelný. Nic jsi o něm nevěděl a zabil jsi ho!“ Její slova se řinula z úst. Teď už bych raději dostal facku, než poslouchat slova, kterými mě zraňovala.

„On tě unesl a držel tě. Pil z tebe!!! Myslíš, že jsem to udělal schválně, myslíš, že zabíjím lidi. Ani nevíš, jak je to těžké odolat vám a nemáš tušení, jaké to je nezabít tě. Tvá vůně mě zraňuje a je to nesnesitelné, ale nemůžu tě zabít, protože tě miluju. Kdybych tě zabil, nikdy bych si to neodpustil. Říkal jsem si, že bych měl od tebe odejít daleko, ale já to nedokázal. Nechci odejít, chci být s tebou.“ Dívala se mi do očí a váhala. Kéž bych věděl, na co myslí!

Nakonec se ke mně naklonila, myslel jsem, že mě chce políbit, ale naklonila se k mému uchu.

„Taky tě miluju. Nikdy se na tom nic nezmění, ale to, že jsi zabil Carlose, to ti nejspíš nikdy neodpustím,“ zašeptala. Pak mi zabořila hlavu do ramene a objala mě. Taky jsem ji objal a chtěl, aby to tak zůstalo navěky.

„Nechci tě ztratit,“ zakňučela.

„Neztratíš. Nikdy, to ti slibuju.“ Z očí se jí začaly kůtálet slzy. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli a objímali se. Možná několik minut, možná i několik hodin, ale bylo mi to jedno. Bylo mi úžasně, když se ke mně tiskla. Cítil jsem takovou sílu, věděl jsem, že takhle dlouho nemůžeme už zůstat, a tak jsem ji naposled k sobě přitiskl silněji. Vzdychla a utřela si uslzené oči.

„Musím jít, slíbila jsem Anně, že hned příjdu.“ Naklonila se a vlepila mi pusu na tvář, zvedla se a odešla. Najednou mi to tu připadalo, tak prázdné.

***

Bella:

Chtěla jsem Annu ujistit, že jsem v pořádku, ale když jsem otevřela dveře do našeho pokoje, nikdo tam nebyl.

„Nejspíš je u Angeli,“ pomyslela jsem si. Zavřela jsem za sebou a posadila se na postel. Zajímalo mě, kde jsou Carlosovy věci, které jsem si vzala. Snad je Edward nevyhodil nebo něco horšího. Edward. Byla jsem smutná a zároveń šťastná. Edward mě miluje, jsme spolu a na tom se nic nezmění. Právě mi přiznal, že mě taky miluje. Cítila jsem se silnější, věděla jsem, že k sobě patříme a nic se na tom nezmění.

Rozhodla jsem se, že se osprchuju. Jakmile jsem se uviděla v zrcadle, byla jsem v šoku. Moje oči byly podlité krví a nechyběly ani kruhy pod očima. Moje vlasy vypadaly jako by mi na hlavně chcíplo nějaké zvíře. Rychle jsem ze sebe sundala všechno oblečení a vlezla do sprchy.

Bylo mi dobře, že jsem ze sebe konečně opláchla tu špínu. Učesala jsem si vlasy, i když jsem věděla, že mi to houby pomůže, protože si půjdu lehnout. Byla jsem strašně unavená. Hned, jak jsem vešla do pokoje a zavřela dveře koupelny, na posteli ležely věci od Carlose. Edward je nejspíš přinesl, když jsem se sprchovala. Špinavé oblečení jsem hodila do skříně a sedla si do turka na postel a začala studovat věci na své posteli. Jako první jsem si vzala deku, polštář a dala je do rohu postele. Bylo tu i to malé dřevo, nevím, proč jsem ho vzala. Ale strašně mi to přípominalo Carlose.

Hudba

Poslední, co leželo na posteli byla jeho fotka s otcem. Oba se usmívali, vypadali veselí. Po tváři se mi skutálela slza a já ji rychle otřela. Carlos měl na sobě zelené šortky s bílým tričkem a jeho táta měl na sobě bílou zástěru, kterou nosí pekaři a na hlavě tu legrační čepici. To mě na chvíli rozesmálo. Za nimi byla velká budova, nejspíš pekařství jeho táty, protože se jmenovala „Tátovy dobrůtky“. Bylo to výstižné, vypadalo, že se jim dařilo.

Lehla jsem si na postel, zakryla se jeho dekou a fotku schovala pod polštář. Ležela jsem na zádech a koukala do stropu, ale nakonec jsem usla a jediné, co jsem viděla, byl obličej mé matky.

Volala na mě. Nerozuměla jsme jí, ale vypadala vystrašeně. Křičela na mě, snažila jsem se pochopit slova, která mi říkala.

„Musíš jít!“ křičela na mě pořád dokola. Dívala jsme se na ni nechápavě. Naposledy zakřičela a dotkla se mé pravé ruky.

V tu chvíli jsem vyskočila z postele a snažila se nadechnout.

Další

Předchozí

Shrnutí