Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loutkařka - prolog

02.08.2013 (17:00) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2103×

Poloupíři. Fantastická stvoření, která se stala něco jako upíří evoluce. Naprosto nečekané. Kdo by si mohl pomyslet, že lidská a upíři buňka se dokáží spojit a vytvořit něco tak dokonalého? Poloupíři, naše děti, měli to nejlepší z obou světů. Vím, že to zní jako z toho pitomého filmu o té lidské holce – Hannah Montana. Ale koho to zajímá, když to byla čistá pravda? Poloupíři zdědili po lidech dočasné stárnutí. Ale vážně jen dočasné. Tlukoucí srdce a velmi vysokou teplotu. Vyšší než měli ti zatracení čoklové. A po upírech co? Krásu, chytrost, poloviční nezranitelnost a oproti lidem naprostou dokonalost. Ve všem.

Jenže ne všichni tato stvoření tak velebí jako já. Podle jiných, například Caia, jsou to ohavná stvoření, která neměla nikdy vzniknout. Prý akorát kazí náš druh a jednou nás prozradí. Ale mě nějaké prý nezajímá. Kdo o tom nic neví, má mlčet!

Rozhodl jsem se, že si také jednoho poloupírka pořídím. Proč taky ne? Dědice potřebuju a bylo by lepší, kdyby to byla moje krev a ne můj jed. I když to nemyslím doslovně. Kdo ví... Třeba se jednou ti pitomci z KLDR rozhodnou na Volterru hodit atomovou bombu a vládce potřebuje následníka, který hned neshoří s ostatními. To je přeci úplně logické. Samozřejmě jsem si o tom musel promluvit s bratry. Marcus nad tím mávl rukou se slovy: „Dělej si co chceš, bratře.“ A nechal to plavat. Zato Caius vypadal, že se mi chystá vyhlásit válku. Jenže to si on nikdy nemůže dovolit. Znám všechny jeho myšlenky, sny a vzpomínky. Vím o takových nechutnostech a ohavnostech, které by ho zničily, kdyby vyplavaly na povrch. Sice by to ode mě bylo hnusné, ale dokázal jsem zabít svou biologickou sestru, tak proč bych nedokázal zničit upířího bratra, se kterým mám společné pouze jméno? Ano, záleží mi na něm, ale přesto... Proč bych to nemusel udělat? Proč?

Už to chtělo jenom sehnat matku. Zní to lehce, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Já potřeboval třídu! Přece bych nikdy nemohl mít dítě s lidskou ženou, která je nejenom lidská, ale i hloupá a ošklivá. To by vážně nešlo. Demetri hledal po celém světě. Alec sváděl mladé holky v baru ve Volteře.

Bylo to neuvěřitelně dlouhé čekání na tu pravou. Už jsem měl pár slabých chvilek, kdy jsem si myslel, že vystartuju ze svého trůnu a budu hledat na vlastní pěst. Ale nemohl jsem jen tak sám odejít a nechat celý upíří svět napospas svým bratrům. Nebyli nějak neschopní, to ne. Jen Marcovi bylo všechno u řiti, smím-li to tak říct, a Caius by začal válčit nebo aspoň vraždit. Oba dva jsou velice důležití, ale to já jsem ta slečna rovnováha.

Ale znáte to přísloví, kdo si počká, ten se dočká? Já byl na čekání zvyklý a i v tomto případě se to opravdu vyplatilo. Alec se rozjel naplno a i přes můj výslovný zákaz opustil Volterru a zaběhl si do Říma. Tam našel mladou, krásnou a především chytrou blondýnku jménem Alma. Ano, opravdu hrozné jméno. Byla to Američanka, ale já opravdu netuším, jakého původu to jméno je. Však to bylo jedno. Ale muselo se jí nechat, že italsky mluvila líp nežli svým rodným jazykem.

A to, že byla chytrá, jsem myslel vážně. Byla úspěšná právnička. Ve třiadvaceti! Ale nebyla úspěšná natolik, aby se po ní někdo kromě rodiny a klientů sháněl. A ta krása byla taky přímo božská. Na člověka. Blonďaté kadeře se jí vlnily do půli zad, velké hnědé oči byly jako čokoládové studánky a alabastrová pleť to všechno zavrcholila. Velká ňadra a úzké boky s dlouhýma nohama... To už byla jenom třešinka na dortu.

Samozřejmě jsem si nejprve přečetl všechny její myšlenky. Jako malá neměla žadné kamarádky a motali se kolem ní jenom chlapci. Holky se s ní ani za nic nechtěly bavit, protože si myslely, že je až příliš dokonalá. V sedmnácti ji o panenství připravil její první kluk. Pěkný ožrala. A co ji dostalo do Říma? Nějakej debil jel moc rychle a nestihl zabrzdit včas. Její matka byla na místě mrtvá. Nejhorší na tom bylo, že u toho naše milá Alma byla. Z jejího pohledu to bylo vážně tragické. Navíc jsem to viděl zpomaleně. Dramatické! V Římě si našla svého druhého a posledního chlapce. Ten jí totiž zahnul s nějakou chuděrkou z ulice, protože mu Alma nechtěla dát. Jaká tragédie! Pak už to bylo jenom Alec, Alec, Alec a ještě jednou Alec.

Pak stačilo, aby ji Chelsea ke mně připoutala. A voilà! Živý inkubátor byl tu. Jenže tu byl ještě ten velký problém se sexem. Zkoušel jsem si to na pokusných králících a ani jeden jediný se nedožil dalšího dne. Musel jsem se tedy uchýlit k plánu B. Zavolat Carlislea. Stejně bych ho potřeboval.

On z toho nebyl moc nadšený, ale přece jenom... Byli jsme přátelé, dá-li se to tak nazvat. Určitě dalo. Nejtrapnější pro mě bylo to, když jsem musel dostat své sperma do zkumavky a poté ho předat Carlisleovi. Brr. Pak to všechno šlo fofrem. Alma otěhotněla, dítě ji ničilo a při porodu by zemřela, kdyby ji dobrá víla Alice, kterou si Carlisle vzal s sebou, nekousla. A udělala to naschvál. Dokonce mi udělala nekonečnou přednášku o tom, že pro mě Alma udělala něco, co by nikdo jiný neudělal. Ano, řekl jsem Almě úplně všecičko. Že jsem upír, že potřebuju potomka a bla bla bla. Samozřejmě jsem vynechal to, že zemře. Nalhal jsem jí, že se stane upírkou a usedne na trůn po mém boku. Kecy v kleci. A jak už jsem říkal, dar Chelsea udělal své.

Přesto jsem musel soulasit s tím, že Almu nechám dokončit přeměnu. Ale o tom, co s ní provedu, se se mnou Alice nebavila. A že já měl plán. Nějací chytří upíři z Irska vymysleli velkolepé vězení. Stačilo k tomu zabít dva upíry. Na jejich ruce se pak namotaly dva řetězy a ty se připevnily ke zdím. Já snad nikdy nepochopím, jak to bylo možné, ale ty ruce chytily upíra a už ho nepustily. Jako kdyby pořád měly majitele, který „žil“. Fantastické! Sice to mělo nějaký háček a tajemství, ale nikomu to nechtěli říct. A jeden z nich byl mentální štít, takže jsem to z nich ani já nemohl dostat.

Tak nějak jsem předpokládal, že budu mít syna. Ale ani já nejsem neomylný a narodila se mi dcera. Ale nelituju. Byla krásná, chytrá, ctižádostivá, pomstychtivá mrcha. Ale já ji naprosto zbožňoval. Pojmenoval jsem ji Isabella. Isabella Volturi. Dokonalé. Stejně jako ona sama.

Nikdy jsem moc nepřemýšlel nad tím, jestli je to dar nebo ne, ale vždycky dosáhla toho, čeho chtěla. A to i v tom případě, že chtěla něco od někoho, kdo ji naprosto nesnášel. Třeba Jane nebo Caius, který si myslel, že je Isabella vtělení Ďábla. Možná měl pravdu, ale já na ni byl hrdý.

O poloupírech se toho zatím moc nevědělo, a tak u nás ve Volteře strávil Carlisle dlouhých deset let, dokud Isabella nepřestala stárnout. Vystřídala se tu celá jeho rodina, kromě Jaspera, který měl chuť všechny upíry ve volterrském hradě vyvraždit. A Esmé, kterou by sem Carlisle nepustil. I Alici sem nikdo nechtěl pustit, ale já je ujistil, že už po ní neprahnu. Stejně jsem věděl, že ona je nedosažitelný cíl. Ale Carlislea tu nikdo nechat samotného nechtěl a Caius vždy povolil jen jednoho člena. Nejdřív to byla Alice, pak Emmett, Rosalie, znovu Alice a nakonec Edward. S tím si Isabella chtěla často popovídat, protože ji jeho dar velice zaujal. A koho taky ne? Už tolikrát jsem se snažil Edwarda přetáhnout k nám. Marně. Já měl sice ještě lepší schopnost než on, ale on se nikoho nemusel dotýkat.

„Aro,“ vtrhla do hlavního sálu Isabella. Na nějakého otce nebo tatínka se vyprdla. Vždycky mi říkala: „Nejsem žádnej malej parchant, abych ti říkala – tatíčku můj milovaný. Navíc jsem volterrská princezna a mám nějaké postavení, takže se takovými slaďoučkými řečmi nebudu ztrapňovat.“ Byla prostě úžasná!

„Ano, dcero?“ Ne, já se tomu nevyhýbal. Ona byla moje chlouba, tak proč se s tím nepochlubit?

„Chci být upírem. Plnohodnotným upírem,“ řekla pouze a mírně rozkročila nohy, aby ukázala, že to myslí vážně a jen tak se nedá.

„Do mé ložnice. Hned,“ odpověděl jsem pouze. Navenek jsem působil chladně a tvrdě, ale vevnitř jsem byl zmatený.

Isabella lehce přikývla a počkala, až k ní dojdu, a pak mě následovala do podzemí hradu. Neslýchané! Moje dcera. Moje poloupírka. Moje Isabella chce být upírem! Proto existuje jen jedno slovo – Cože?!

„Co to plácáš?“ vyletěl jsem, když už jsme byli chránění před cizíma ušima.

„Neslyšel jsi? Chci být upírem,“ odpověděla znuděně. Tak ona se ještě holčička nudí, no, to je skvělé!

„Neslýchané!“ vykřikl jsem.

„Kolikrát se tě mám ptát?! Copak jsi mě neslyšel, nebo co?“ plácla sarkasticky. Etna brzy vybuchne! A tím nemyslím tu sopku Etnu na zemském povrchu. Myslím tu sopku Etnu, která se skrývá v každém z nás. A ta moje vybuchne jednou za čas, ale následky jsou katastrofální.

„Nebuď drzá!“

„Já nejsem drzá. Jen ti říkám, co chci.“

„Ale ty nevíš, co chceš. Být poloupírem je prostě senzační. Já to samozřejmě nezažil, ale vím dost na to, abych tomu rozuměl. Věř mi, upírem nechceš být. Sice je to to nejlepší, ale být poloupírem je ještě lepší než to nejlepší.“

„To teda nevíš! Celý život jsem byla pod tvým dohledem a pod dohledem toho doktůrka! A proč? Aby se mi něco náhodou nestalo. Upírovi se nic stát nemůže. Maximálně může shořet, ale to je tak všechno. Já chci být upírem!“

„Ne!“

„Prosím!“

„Ne.“

„Já tě žádám,“ zašeptala a zahleděla se na mě tak, jako ještě nikdy v životě. Zadíval jsem se jí do očí, které na mě upřímně hleděly. Měl jsem dojem, že se v té hořké čokoládě utopím.

„Zničíš si tímto přáním život,“ pronesl jsem moudře.

„Existenci,“ opravila mě, ale její tvář už zdobil vítězný úšklebek.

Neváhal jsem ani chvilinku a zakousl se do toho jejího šťavnatého krku. Chutnala skvěle, ale její krev nebyla tak božská jako krev lidí. Bylo v ní přimíchané něco zvláštního. Nebyla to chuť ani krve, ani jedu. Takové zvláštní aroma. Přesto pro mne nebylo lehké se od ní odtrhnout, takže jsem ji pohodil na svou postel. To jsem se od ní odcucl a vytáhl ji na nohy. Mumlala si nadávky a ruku měla přitisknutou na prokousnutém krku.

Držel jsem ji za ruku a vlekl nahoru. Chtěl jsem ji dotáhnout do jejího pokoje, dřív než to začně opravdu bolet. Ale ona to zpomalovala a pak, když jí jed úplně pronikl do těla, začala vřískat a nechtěla se pohnout. Naštětstí, kde se vzal, tu se vzal, byl tu Felix.

„Odnes ji do jejího pokoje. Tohle nemusí všichni slyšet,“ nařídil jsem mu. Felix ji popadl do náruče a poslechl. Věděl jsem, že ji má opravdu, opravdu moc rád, ale nikdy to nikomu nepřiznal. Jestli ji miluje, to už ví jenom Marcus. A ten mi to neřekne. Stejně je mi to jedno. Felix Isabellu nedostane, i kdyby po ní toužil sebevíc. Tečka.

Nechal jsem Isabelle vybudovat pokoj v jedné věži. Samozřejmě jsem ho také odzvučnil. Je to moje princezna. Potřebuje soukromí. Felix ji tam odnesl vmžiku, protože jsem za pár vteřin přestal slyšet ten strašlivý jekot. Trhalo mi to moje žulové srdce na kusy.

„Mohl jsi ji nechat někde jinde. Rád bych si ten jekot poslechl celý. Jaká to balada pro moje uši...“ zasmál se Caius, když jsem si sedl vedle něho na trůn.

„Vtipné, bratře. Ale já stále nedokážu pochopit, co ti na ní vadí,“ odvedl jsem hovor jinam.

„Všechno. Tihle hybridi akorát špiní naši rasu. Hnus.“

„Ne, oni akorát dokazují, že i upíři můžou zplodit dítě. Žádné děti temna, jakými jsou ty nesmrtelné děti. To je opravdový hnus.“

„Když myslíš, ale Isabella nás jednou všechny zničí. Uvidíš. Navíc se už delší dobu domnívám, že má dar. Nemůže přece dosáhnout všeho, co si umane. Ani když ji v tom podporuješ rozmazlováním,“ ukončil debatu Caius. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se Marcus na chvíli odtrhl od agónie, kterou prožíval několik set let, povzdechl si nad námi a obrátil oči vsloup.

Isabellina přeměna trvala pouhý den. U muže poloupíra by to trvalo jen půl dne, protože muži poloupíři mohou člověka přeměnit, takže v sobě mají víc jedu než ženy. Což bylo taky velmi zajímavé.

Když její přeměna skončila, hořel jsem nedočkavostí. Už jsem ji chtěl vidět. Jak je asi krásná teď? Přece nejde, aby byla ještě krásnější! Hnědé vlasy, čokoládové oči, které od teď budou žhnout barvou krve, světlounká pleť a dlouhé nohy. Sice měla malá prsa, ale pohled na ten srdcovitý zadeček to všechno napravil. Byla prostě úžasná. A ještě víc mi to čekání ztěžovala tím, že se převlékala. Pravda, nebylo by moc přitažlivé, kdyby před nás nastoupila v bílých šatech, které jsou zničeny její vlastní krví. To by celý ten úžasný dojem úplně zkazilo. Zničilo.

Slyšel jsem, jak si rozepla zničené šaty, které bývaly celé bílé. Látka jí spadla z těla a ona byla úplně nahá. Slyšel jsem do největšího detailu, jak jí látka sklouzává po kůži. Oblékla si spodní prádlo, kromě podprsenky, kterou vynechala. Taky pro to měla důvod, protože si místo trička vzala černý korzet. A jak vím, že je černý? Žádný jiný nenosý. Přes něj si přetáhla tílko a místo nějaké sukně si vzala upnuté kalhoty. Byly leské, to jsem poznal podle zvuku látky. Boty si vzala kozačky a vlasy si nechala rozpuštěné. Tak to skončilo a ona se vydala za námi.

Slyšel jsem překvapivé vzdychání upírů, kteří ji na chodbách potkali. Pár upířích chlapců zahvízdalo. Ale hned zmkli a tiše se omluvili. Isabella se vždy jen pobaveně zasmála. Už se blížila k hlavnímu sálu, kde jsem s bratry seděl na trůnu. Klap, klap, klap, klap. Klapání podpatků se rozléhalo po celém hradě. Už jsem to nemohl vydržet. Nešlo to a najednou... Bum!

Když vkročila do sálu, myslel jsem, že vidím upíři Miss. Byla tak krásná, tak dokonalá, tak sexy a přitažlivá. Do prdele, pomyslel jsem si. To nemohla být moje dcera. To musela být první upírka. Nejkrásnější ze všech.

S naprostou jistotou jsem věděl, že to tak není, ale můj zrak říkal něco jiného. Něco tak krásného nemohlo být dítětem upíra a ubohé lidské ženy. I když teď byla upírka. I když byla plnohodnotná upírka. To prostě nebylo možné. To nešlo. I Heidi nebyla tak krásná. Tak dokonalá. Kdybych ty dvě postavil vedle sebe, chvíli bych váhal, ale pak zvolil za krásnější Isabellu. A přísahám, že kdyby to nebyla moje dcera, určitě by se mi postavil. To by byl stan!

Byl jsem až příliš okouzlen její krásou, že jsem si nevšiml jejího ďábelského úsměvu. Nejdřív jsem absolutně nechápal, ale pak jsem si všiml, že mí bratři klečí na kolenou a v obličeji mají ten nejzděšenější výraz. Za desetinu sekundy jsem se k nim přidal. A rozhodně to nebylo z mé vlastní vůle.

„Volterro, nastává nová éra!“ pronesla Isabella a dábělsky se rozesmála.

Proboha!

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loutkařka - prolog: