Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loutkařka - 1. kapitola

10.08.2013 (15:45) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1766×

Isabella

Už to bylo celých devět let, co jsem dostala Marca, Caia a Ara na kolena. Takový zážitek byl k nezaplacení. Jejich vyděšené výrazy. Jejich oči, které zkoumaly celé moje tělo v údivu, ale přesto byly plné strachu. Nevěděli, co se děje. Nikdo to nevěděl. A proč by taky měli? Celý hrad se seběhl do toho velkého sálu, ale někteří museli zůstat na chodbě. Vůbec nikdo se neodvážil svým pánům pomoci.

Uvrhla jsem je do vězení. Teď je tam hlídali dva moji mazlíčkové. Chris s Renatou. Chris byl ještě silnější než Felix. Velká svalnatá postava, výrazné licní kosti a blond vlasy. Takový kudrnatý chlápek okolo třicítky. A Renata se mé moci tak děsila, že se raději přidala na moji stranu. Nikdy nepochopím, jak může být něco tak ustrašeného upírem!

Chelsea jsem zabila jako první. Nesnášela jsem ten její dar. Každý, kdo se narodil, se narodil se svobodnou vůlí. Proto nevidím důvod ji někomu brát, když se stane dokonalejší bytostí. Věděla jsem, že to byl velký risk, ale všichni upíři byli připoutáni k Arovi, což se mi taky zrovna do plánů nehodilo. Všem jsem oznámila, že já jim dám svobodu. Kdo chce, může zůstat. Kdo nechce, může v míru odejít. Skoro všichni zůstali. A to třeba jenom proto, že neměli kam jít. Ale valná většina zůstala, protože si mě vážila. Akorát odešlo pár postarších upírů, kteří chtěli procestovat svět, nebo taky Demetri. Ale ten mi slíbil, že kdykoli ho budu potřebovat, pomůže mi. S úsměvem jsem ho propustila z hradu a on se vrátil ke svému stvořiteli. Jak on byl šťastný.

Ale jak to všechno bylo možné? Aro přehlédl velmi podstatnou věc. Dar. Můj dar. Ale Caius nebyl tak hloupý, jak se zdálo, a začal mě podezřívat, proto jsem všechno musela urychlit. A co byl zač můj dar? Jednoduché. Dar, který ještě nikdo nikdy neviděl. Dovedla jsem ostatní přinutit, aby udělali to, co jsem chtěla. Když jsem byla pouhý poloupír, byla ta moc velmi slabá, ale teď! Teď to bylo něco úžasného. A taky jsem měla odjakživa štít, takže mi Aro neviděl do hlavy. Skvělé! Moje matka musela být štěstěna.

Nejdřív jsem si myslela, že se několik upírů postaví proti mé vládě, ale nestalo se tak. Byla jsem tak milosrdná! Až po třech průšvizích jsem trestala. Někdy byl nutný trest smrti, ale jindy stačila hodina s Jane. Ovšem... tu milosrdnost jsem zčásti předstírala. Přece nejsem panenka Marie! Nikdo není svatý.

Ale začátky byly opravdu perné. Chtěla jsem si podmanit celý svět. Každého upíra do jednoho! To chtěl Aro taky, ale nedokázal jít tou správnou cestou. Ti tři blbečci pořád věřili v to, že se lidé nikdy nesmějí o naší existenci dozvědět. Já byla toho názoru, že by se to mělo tajit, ale až se to někdy lidská rasa dozví, tak se to prostě a jednoduše dozví. Tečka a konec!

Nikdo nevěděl, jakou pitomost měli v té své knihovničce. Několik hodně tlustých knih, kde byli napsáni všichni upíři. U některých byl křížek, u některých nic a u některých prostě otazník. A tak jsem si nechala přivést jednoho po druhém. Promlouvala jsem s nimi. Ukazovala jim tu přívětivou tvář, která by jim nikdy neublížila. Ani za nic. Tu špatnou tvář jsem před nimi bezpečně schovala. Bylo to, jako kdybych byla krysař a oni moje krysy. Tak snadné!

A kdo neposlechl, toho jsem zabila nebo na něj použila svůj dar. Ale nemohla jsem vědět, jestli jeho účinek vydrží navždy. To proto Ara a spol. hlídal Chris s Renatou. Taky to mělo pár omezení. Nedokázala jsem rozdělit pár. Nešlo, aby upír zabil svého druha. Taky jsem ještě nedokázala, aby upír zabil sám sebe. To ještě nebylo v mé moci. Šíleně mě z použití daru, když jsem chtěla něco velkého, bolela hlava. Ale s tím se snadno sžilo. Pche. Aro si mě pěstoval jako nějakou kytku ve skleníku. Ale nečekal, že zrovna tahle květinka je masožravá. Věřil, že jsem jeho poslušná holčička a shniju pod jeho vládou. To sotva!

Ale zbývalo si ještě promluvit s jedním mocným klanem. S klanem Cullenových. Už jsem se na ně moc těšila. Chtěla jsem je taky ukotvit na hradě. Celá jejich rodina byla zvláštní a talentovaná. Jasper, upír, kterého jsem nikdy nepoznala. Prý dokázal cítit emoce a manipulovat s nimi. Zajímavé!

Rosalie. Blonďatá holčina, která zemřela otřesným způsobem a nikdy neměla vytoužené dítě. Nechápu, proč ji všichni tak litovali. Neměla chodit v noci po ulici sama, blbka. Jako poloupírku mě neměla ráda, ale teď... To netuším. Nejspíš na mě bude žárlit díky mé kráse. Rose byla jen o něco málo méně krásnější než Heidi, ve které jsem našla spojenkyni. Něco jako rádce nebo dvorní dámu, jak tomu bylo za starých časů, které jsem bohužel nezažila. Musela to být úžasná léta!

Carlisle. Doktor, který ošetřoval hlavně lidi a nikdy se jejich krve nenapil. Dlouhých deset let se o mě staral a studoval mě. Hlídal. Bylo mi to celkem nepříjemné, ale naučila jsem se ho mít ráda. Kdo by ho taky neměl rád?

Esmé. Ta byla prostě Carlisleova manželka, kterou jsem taky nikdy neviděla. Carlisle ji do hradu nechtěl pustit. Škoda. Prý byla opravdu milá.

Alice. Malá černovláska, která byla moc krásná, ale já si k ní nikdy nenašla cestu. Ale ona mě měla celkem ráda. Hlavně mě litovala. Ano, můj dřívější život byl strašný, ale teď už k tomu nebyly důvody. A její dar! To byla pecka. Měla vize s rozhodnutím a budoucností. To bylo dokonalé.

Emmett. To byl prostě hrozně silný hromotluk, který celým svým žulovým srdcem miloval Rosalie a měl ji za bohyni. Když ho zachránila před jistou smrtí, myslel si, že je to anděl. No... Ten se teda přepočítal, chlapec.

A nakonec Edward. Vždycky mě fascinoval. Dokázal číst myšlenky. To sice Aro uměl taky, ale ten musel všechny ošmatávat a znal všechny myšlenky vůbec. A když se chtěl na něco zeptat, prostě se podíval. Edward slyšel jen aktuální myšlenky a nelezl nikomu do soukromí naschvál. On to nechtěl. Navíc byl hezký. Ale to každý.

„Carlisle, jsem ráda, že se opět vidíme. Žil jsi tu dlouhých deset let a to devítileté odloučení bylo pravdu... divné,“ usmála jsem se na něj a objala ho, když se svojí rodinou přišel do sálu. Jeho jsem měla opravdu ráda. Jak už jsem řekla, kdo by neměl?

„Isabello, jsem rád, že se zase vidíme. Musíš mi všechno vysvětlit,“ spustil, když jsem ho pustila.

„Samozřejmě, Carlisle, že ti všechno vysvětlím a popovídáme si, ale nejdřív bych se ráda seznámila s dvěma členy tvé rodiny, které jsem doposud nepoznala,“ snažila jsem se působit mile, ale hořela jsem nedočkavostí.

„Jistě, promiň. Tohle je Jasper, jeden z mých synů.“

Jasper byl vysoký muž se špinavě blond vlasy. Díval se na mě nedůvěřivě a jenom se mračil. To asi dělal celý život. Úplně jsem cítila tu autoritu, která z něj sálala. Pak jsem si všimla malého odznáčku na kožené bundě.

„Vojáček. Těší mě. Isabella,“ zasmála jsem se a podala mu ruku. Nuceně si se mnou potřásl. Musel kdysi cvičit novorozené v nějaké armádě, protože měl všude upíří kousance. Takového upíra nepotkáte na každém rohu. Takový upír se cení.

„A tohle je Esmé. Moje žena.“

Esmé byla krásná upírka. Ale tou krásou myslím takovou tu mateřskou. Taky osoba, kterou prostě nešlo nemít ráda.

„Těší mě,“ pronesla jako první a potřásla si se mnou. Cítila ke mně respekt. Bylo jí to vidět na očích.

„Ostatní už znáš. Tak, půjdeme si popovídat?“ navrhl Carlisle a ukázal mi dvě řady ostrých perliček. Kývla jsem.

„Počítám s tím, že se tu zdržíte. Carlisle, půjdeme do knihovny a vás... ostatní odvede Felix k vašim pokojům.“ Rosalie a Jasper se netvářili dvakrát nadšeně. Jejich blbost.

„Omlouvám se za ostatní,“ řekl Carlisle, když jsme dorazili do knihovny. „Všechny – kromě Jaspera s Alicí – jsem stvořil a učil je. Dokonce ty dva jsem učil. Říkal jsem jim, že si musí dávat pozor, aby se neprozradili, aby něco neprovedli. Upozorňoval jsem je, že Volterra by mohla být poslední místo, které by viděli. A teď... Prásk! Přijdeš ty a celé Arovo impérium přestavíš lusknutím prstů. Jak... Jak je to možné?“

Knihovna byla odzvučněná, a tak jsem mu všechno pověděla. O mém daru. O mém plánu – samozřejmě jen ty dobré stránky, které by on sám podpořil – a tak všeobecně. Nemusela jsem se bát. Carlisle byl přítel.

Ale přesto jsem si dávala pozor na to, co všechno říkám. Nikdy totiž nevíte, jak se upír zachová. Sledovala jsem každou jeho grimasu, pohyb, pohnutí kteréhokoli svalu, všechno. Sem tam se napjal, ale většinou se jen usmíval a přikyvoval. Očividně nebyl dvakrát nadšený z toho, že dlouhých devět let se svět měnil a ještě se měnit bude. Však já to tu celé předělám.

„Carlisle, chápu, že nejsi dvakrát nadšený z toho, že někdo uvěznil tvého takzvaného přítele, ale bylo to nutné. Jeho vláda byla... děsná a sobecká. Veřejně vládli všichni tři, ale celé to po celou tu dobu vedl Aro. Marcus se snažil dělat správná rozhodnutí, ale těch bylo jen pár. A Caius? To je sadista do morku kostí. Plánoval útoky a podobné věcičky. Moje vláda nebyla, není a nebude sobecká, protože vládnu sama. Nikoho neohrozím. Věříš mi?“ zeptala jsem se, když nad tím vším chvíli přemýšlel.

„Mám tě rád a ty to víš... Přesto je to pro mě těžké. Pro všechny je to těžké. Aro sice měl nějaké chyby, ale to každý. Ani upír není dokonalý, i když se to tak jeví. Nechceš si to ještě rozmyslet?“

„Ach, Carlisle. Myslela jsem, že ti to pálí víc. Zaprvé si to rozmyslet nechci a nehodlám. A zadruhé... I kdybych si to rozmyslela, co by bylo? Myslíš si, že by mě Caius přestal nenávidět? Že bych Marcovi přestala připadat ukradená jako všichni ostatní? To asi těžko... A co Aro? Dokázal bys odpustit svému biologickému dítěti zradu a uvržení do vězení? Co? Hm?“ Mlčel.

„Tak vidíš.“

„Dobře... Věřím ti, že budeš konat správně a já tě podpořím. Nepůjdu proti tobě. Nikdo z mojí rodiny,“ pronesl vážně a slabě se usmál.

„Super, ještě tě nechám si všechno promyslet. Dovedu tě k pokoji, stejně si chci ještě promluvit s tvým synem. S Edwardem.“

Z knihovny jsme se dostali zpět do hlavního sálu a odtamtud jsme šli různými chodbami. Heidi se k nám v hlavním sále připojila. Ona vážně byla něco jako moje spojenkyně. Říkala jsem jí skoro všechno. Skoro. A taky jsem ji svým darem nutila mlčet, ale to pokaždé. Nechtěla jsem za žádnou cenu riskovat, že můj dar nebude fungovat napořád a ona něco vyžvaní. Byla jako moje loutka. Všichni byli jako loutky. A já si to docela užívala.

„Tady,“ ukázala jsem na kovové, zlatě zdobené dveře. Za nimi se schovávala zdánlivě nekonečná chodba plná dalších dveří. Byly to pokoje pro hosty, ale takových chodeb s dveřmi tu byla spousta.

Carlisle poznal pokoj podle toho, že v něm slyšel svoji ženu. Jasper měl pokoj s Alicí, která si vybrala pokoj s tou největší šatnou. Jak jinak. Emmett byl s Rosalie a Edward sám. Zaťukala jsem na jeho dveře a bez vyzvání vešla dovnitř. Stál v malé šatně a vyrovnával si tam věci. Většinou to byly košile, trička anebo kalhoty. Předem jsem Carlislea informovala o tom, že si sem mají vzít pár věcí.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. Pryč se smělostí a přeplácanou zdvořilostí. Jsme upíři, proboha, je to fuk!

„Ahoj,“ usmál se na mě a nadzvukovou rychlostí si vybalil zbytek věcí. „Je to divné. Tady být. Naposledy jsem tu byl před několika lety. Pamatuju se, že jsem se tu zdržel pouze půl roku. Ostatní tady vydrželi mnohem déle. Alice pár roků, že? Vzpomínám si, jak jsi na mně pořád vyzvídala a ptala se mě na vegetariánství a myšlenky. Tehdy jsi vypadala na takových dvanáct, ne?“ pokračoval.

„Neomylný jako vždycky. Ano, vypadala,“ zasmála jsem se.

„Cos mi chtěla?“

„Popovídat si. Pokecat. Promluvit. Nevím, jak tomu vy moderní upíři říkáte.“ Zasmál se.

„Normálně, copak ty jsi nějaká nemoderní? Narodila ses ke konci dvacátého století. Já na začátku. To trošku té tvé teorii neodpovídá, nemyslíš?“ Bože. Upíři holt musejí všechno brát vážně a nad vším přemýšlet. Ano, já jsem si taky všechno promýšlela a studovala, ale to neznamená, že jsem si věci běžela hned vygooglovat. Ne že by to Edward dělal. Stejně tu nebyla wifi.

„Pojď se mnou,“ zatahala jsem ho za rukáv košile, kterou měl napůl zastrčenou do kalhot a napůl mu vyčuhovala. Povzdechl si, ale rozhodl se mě poslechnout. „Co je? To tě tak otravuje být se mnou v místnosti? Mně už není dvanáct!“ zaskřípala jsem zuby. Ano, dvanáct mi opravdu nebylo. Bylo mi devatenáct, ale vypadala jsem na osmnáct. Akorát se mi už nechtělo říkat, že už nevypadám na dvanáct. Znělo by to vážně hloupě.

„Promiň, já to tak nemyslel,“ začal se bránit, protože pochopil, že mě naštval.

„Omluva přijata,“ zářivě jsem se na něj usmála a mrkla jedním okem.

„To bylo lidské gesto!“

„Ano, Edwarde. Bývala jsem poloupír, takže jsem se naučila pohybovat se lidsky. Navíc si bez toho připadám jako robot.“ Takhle naše debata skončila.

Šli jsme pořád hloub a hloub do hradu. Úplně jsem zničila „královské“ ložnice a předelala to na jednu velkou svoji. Samozřejmě perfektně vybavenou a odzvučněnou. Místnost to byla velká a sladěná do bílé, černé, šedé a zlaté. Taky nechybělo pár stříbrných prvků, ale to už byl jenom detail. Naproti dveřím stála obrovská postel. Nepotrpěla jsem si na nebesa, takže skvěle do pokoje zapadla. Byla velká a bílá s černými polštáři a peřinou. Vedle dveří byla na stěně připevněná plazmová televize. Po mé pravici se nacházela velká knihovna, která byla zabudována do zdi. Nacházely se v ní ty nejzajímavější a nejdůležitější knížky. Zbytek byl v knihovně. Po mé levici byly dveře do šatny a pár truhel a krabic, ve kterých se také nacházely velmi zajímavé věci. Vedle postele nesměla chybět malá lednička. A překvapivě mikrovlnka.

„To je tvoje... komnata?“ zeptal se vyjeveně, když jsem za ním zavřela dveře.

„Ano, co jsi čekal? Že tě zavedu do knihovny, nebo snad do Narnie?“ zasmála jsem se.

„Ne.“ To bylo stručné, ale upíři takoví jsou. Kromě mého pošahaného tatíčka, který je samá hádanka. Neuvěřitelně mě to štve, ale sama nebudu.

Zatímco on šel zvědavě ke knihovně, já si to namířila k ledničce. Vzala jsem do rukou dvě lahve, které byly původně od vína. Přečetla jsem si samolepku, kterou byla každá láhev označená, otevřela jsem je a jejich obsah nalila do skleniček, které jsem poté dala do mikrovlnky.

„Isabello, ty víš, že jsem vegetarián. Té krve se ani nedotknu,“ podotkl, když se krev ohřála a já mu podávala jednu ze sklenek.

„Já nejsem blbá, Edwarde. Vím, že bych tě nepřinutila. Tohle je zvířecí krev. Teda, jen ta tvoje,“ usmála jsem se a znovu mu sklenku nabídla. Tentokrát přijal. Hodný kluk!

„A proč tu máš zvířecí krev?“ zeptal se, když si trochu lokl.

„No, někdy experimentuju. Zkouším, jak dlouho to na zvířecí krvi vydržím, ale jakmile se mi začnou zbarvovat duhovky, vím, že mi to stačí.“

Chvíli jsme tam jenom tak stáli a popíjeli ze skleniček. Uskladněná krev chutnala sice příšerně, ale když se ohřála, chutnala dobře. Upřeně jsem se Edwardovi podívala do zlatých očí a vážně řekla:

„Co právě slyšíš?“

Tuto kapitolu věnuju Myfate a chci se vám omluvit za tu věc s odzvučněním, nedošlo mi to. Snad se první kapitola líbila. KPT

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loutkařka - 1. kapitola: