Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lost heart - 17. kapitola

05.08.2013 (19:15) • x0kubicmar0x • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1344×

Lost heart – 17. kapitola

Stála jsem před svým domem, na sobě jsem měla turistický oděv, na zádech batoh a čekala jsem na Jesssicu, až se uráčí přijít. Můj plán byl jít do lesa, abych se mohla porozhlédnout po tom Cullenovic sídle.

Zpoza rohu vyšla postava. Bez většího zaváhání jsem vyšla za ní.

„Můžeš mi říct, kde vězíš? Čekám tady na tebe snad celou věčnost!“ stěžovala jsem si, zatímco Jessica si vyšlapovala spokojeně vycházkovým tempem. Ona asi nikam nespěchá. Na to, že se chystáme jít do lesa, kde ještě před pár chvilkami pršelo, je oblečená… Je si jistá, že jsme mluvily o tom samém lese, který jsem měla a mám na mysli? Nejsem si jistá, jestli ty světlé baleríny stojí o bahno a všelijakou špínu. Tmavé džíny nebyly zase tak špatná volba, ale mohla si vzít nějaké neznačkové tepláky, u kterých by jí nevadilo, že si je zašpiní. Letní bundička tomu všemu dávala korunu. Nebylo zrovna nejtepleji a vanul studený vítr, takže jestli v tomhle chce chodit po lese, kde bude jistě o něco hůř, tak se bude muset převlíknout.

„Sraz byl daný ve tři. Jsou tři a pět minut. Klid, Bello.“ Já jsem naprosto klidná.

„Jess, jenom taková menší připomínka. Jdeme do lesa. Myslím, že ti v tomhle oblečení bude trochu zima,“ namítla jsem opatrně. Nestojím o to, abychom se nějak ošklivě pohádaly. Přeci jenom se známe dlouho, i když jsme moc neudržovaly kontakt, takže si nemůžu být jistá, jestli mi chce opravdu pomoct. Možná s někým drží a má za úkol svést mě na falešnou stopu. Ostatně bych se ani nedivila. U Jess si nikdy nemůžete být jistí.

„Bude to fajn. Nikam šlapat nemusíme. Měla jsem trochu času a našla jsem jejich přesnou adresu, takže jediný, kdo by měl přehodnotit volbu oblečení, jsi ty.“ Ukázala na mě prstem a ušklíbla se.

„Mohlas mi napsat nebo zavolat. Navíc, jak se tam chceš dostat?“

„Bello? Podívej se za sebe a mysli hlavou,“ poradila mi. Udělala jsem přesně to, co po mně chtěla. Před mým domem stojí moje krásné, špinavé autíčko. Jak jsem jen mohla zapomenout?

„Ehm… Jenom se skočím nahoru převlíknout. Hned jsem zpět.“

O dalších deset minut později už jsme dojely na konec naší ulice.

„Jess, veď mě,“ nabádala jsem ji, když jsem zastavila na krajnici. Podívala se se staženým obočím na navigaci.

„Rovně a potom doprava. Měly bychom pořád jet kolem lesa a někde tam je odbočka k domu,“ řekla ne zrovna jistým hlasem. „V téhle části města jsem nikdy nebyla. Ani nevím, že existuje,“ prohlásila zaraženě, ale já najednou jako bych věděla, kam přesně mám jet. Bez zaváhání jsem projela křižovatkou a jela jsem více sebevědomě. Žádné zmatky. Věděla jsem přesně, co mám dělat.

„Už jsem tudy několikrát jela,“ řekla jsem překvapeně. Sama jsem se divila, protože mi to nějak nejde na mozek.

„Jasně, že víš, kam jedeš, když jsi tam tolikrát byla,“ podotkla s očima v sloup.

„Neměla bych si nic pamatovat, vzpomínáš?“ ptala jsem se tiše. Na to už moje spolujezdkyně neodpověděla.

Silnice se stáčela mírně doprava. Najednou jsem měla pocit, že bych měla zpomalit, a taktem to udělala. Odbočila jsem na úzkou asfaltku. Všude to byl samý strom, ale vůbec mi to nebylo cizí. Po krátké době jsem vjela někam do křoví, na štěrk. Nebyla to zrovna pohodlná jízda, ale věděla jsem, že za tím něco je. Mělo to odradit.

„Jsi si jistá, co děláš? Začínám se bát,“ promluvila tiše Jess.

„Klid, jsme tu správně.“ Přesně v tu chvíli se rozestoupily husté koruny stromů a odhalily nádherný, luxusní, dvoupatrový dům. Zastavila jsem na širokém plácku a obě jsme vystoupily z auta. Jessice dávno spadla čelist a měla jsem pocit, že jí za chvíli vypadnou i oči z důlku, jak je poulí na tu nádhernou stavbu. Já jsem si zachovala chladnou hlavu, protože jsem věděla, že když jsem tohle viděla poprvé, taky jsem se nechovala zrovna společensky a všichni mi viděli až do žaludku, jak moc otevřenou pusu jsem měla.

Přešla jsem ke skleněným dveřím a zkusila otevřít. Překvapivě bylo odemčeno. Vstoupila jsem a mávla na Jessicu. Bylo těžké tak lehce získat její pozornost, ale podařilo se. Rychle ke mně přicupitala a následovala mě do schodů. Všechno tady bylo zaprášené a nábytek byl schovaný pod velkými bílými plachtami. Bylo tady tak pusto. Zevnitř mě svíral zvláštní pocit, který až skoro mrazil. Působilo to na mě, jako by tady někdo umřel, jako by tento dům ztratil duši.

Měla jsem nutkání jít po schodech nahoru ještě o jedno patro a vejít do dveří, které jsou na pravé straně. Udělala jsem přesně tak, jak instinkt chtěl, ale nejspíš to nebyla zase tak dobrá volba. Přinutila jsem se zavřít oči. V ten moment se mi začaly promítat obrázky. Všechno. Cullenovi. Škola. Část mého šťastného života. Vzpomínky. Tanya… Ona za všechno může. Rukama jsem si obejmula hrudník a po zádech se svezla až k zemi, jak mě sžíral pocit, který si pamatuju ze dne, kdy jsem ztratila Edwarda. Ach, Edwarde! Tak moc mi chybíš. Už vím, že existuješ, už vím, že jsi tady byl. Miluju tě.

„Bello!“ Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněla vylekaná Jessica. S námahou jsem se posadila. „Jsi v pořádku?“

„Co se stalo?“ Byla jsem zmatená. Kde to jsem? Na svém obličeji jsem cítila něco studeného… slzy? Setřela jsem si je dlaní.

„Sama nevím. Někam jsi šla. Dlouho ses neozývala, tak jsem tě šla hledat a našla jsem tě tady. Ležela jsi, nehýbala ses. Bála jsem se.“ Rozhlížela jsem se kolem sebe. Už vím. Edward.

„Všechno se mi vrací, Jess. Vím přesně, co se stalo před tím, než jsem zapomněla. Mělas pravdu. Chodili jsme spolu, milovali jsme se, ale přišla ona. Všechno zničila. Vzala mi ho. Tanya.“ Klepal se mi hlas a z očí se spouštěly další přívaly slz. Všechno dávalo smysl. Konečně. Jess mě k sobě silně přivinula a konejšivě mě hladila po zádech. Seděly jsme takhle dlouho, dokud se pomalu nezačalo stmívat.

„Pojďme domů,“ zašeptala Jessica a prolomila tak to až hlučné ticho.

Obě jsme nasedly zpátky do auta. Trochu se mi třepaly ruce, ale věřila jsem, že řídit ještě zvládnu. Jela jsem pomalu a dávala si pozor.

„Netušíš, kde by teď s tou Tanyou mohl být?“ zeptala se opatrně Jess a hleděla před sebe. Sledovala dopravu, aby mohla popřípadě nějak zareagovat. Třeba křikem nebo tak.

„Vůbec nevím. Pamatuju si jenom, že mi ráno bylo divně. Jako by ve mně kus chyběl.“

„Zastav mi tady, dojdu k sobě pěšky, není to tak daleko.“

„Ne, nechci jet v autě sama. A vůbec, nechci být ani doma sama. Bojím se. Jess, prosím, mohla bys dnes u mě přespat?“ Můj hlas zněl velmi naléhavě.

„Dobře. Půjčíš mi něco na spaní? Ráno bych si potom přivstala a šla se domů převlíknout a nachystat se.“ Přikývla jsem. „Dobrá. Uděláme si hezký večer, jo?“ Opět jsem přikývla a dál se plně věnovala řízení, i když to zase tak nebyla pravda. Představa mě samotné v pokoji, kde se na stěně míhají děsivé obrysy stromů, byla hrozná. Sice je mamka doma, ale pokoj by mi připadal hrozně temný. Bála bych se. Moc bych se bála. Tanyi.

Autor: x0kubicmar0x (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost heart - 17. kapitola: