Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 7. kapitola

06.08.2010 (22:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4295×

6. kapitola

„Nebo ano?“ v jeho hlase byla patrná bolest. „Za zkoušku nabídl, že tě nechá na pokoji,“ řekl potichu.

Dívala jsem se z jednoho na druhého a pak mi zablikala v hlavě kontrolka. Edward by mi přece nelhal, nikdy mi nelže. Říkáme si všechno, známe se dokonale, proto spolu tak dobře vycházíme a rozumíme si. A ty holky před chvílí…

„Kevine, běž pryč,“ promluvila jsem.

„Ty mu věříš víc než mě?“ zeptal se mě ublíženě.

„Ano, říkáme si všechno a kromě toho ho znám líp než tebe. Vím o něm všechno,“ odsekla jsem. Cítila jsem se ponížená, chtěl mě vyměnit za zkoušku. Proto tak naléhal, abych se s Edwardem usmířila.

„A víš, že než jsem přišel, oblemcával se s prvotřídní kočkou? Kdybych přišel později, nejspíš bych je nachytal na pohovce,“ syčel Kevin nenávistně. Tohle mě zasáhlo a já věděla, že terapie – odmiluj se - se nezdařila. Protože bolest, která se objevila v mém srdci, byla veliká. Ztratila jsem ho.

„Ta malá byla jiná třída než ty!“ řekl opovržlivě.

„Já se s nikým neoblemcával,“ zařval Edward tak hlasitě, až jsem nadskočila.

„A co tady ta taška?“ ukázal Kevin na dámskou luxusní kabelku na jeho stole. „Určitě patří té…“ chtěl pokračovat, ale Edward mu skočil do řeči.

„Neurážej Alice, mohlo by tě mrzet,“ cedil skrz zuby. Alice? Sestra? Svitlo mi a pocit úlevy mě málem oslepil.

„Kevine, běž pryč a zapomeň moje číslo a jméno,“ řekla jsem naprosto klidně.

„Ale vždyť…“

„Jak jsem řekla, víme o sobě vše. Alice je jeho sestra. Lžeš!“ obvinila jsem ho.

„Pak, že spolu nic nemáte,“ odfrkl a odkráčel pryč.

Rozpačitě jsem se dívala na Edwarda. Pomalým krokem přešel ke mně a objal mě. Položila jsem hlavu na jeho hrudník a povzdechla si. Konečně jsem tam, kam patřím.

„Je mi to líto,“ promluvil Edward.

„Mě moc ne, pořád mi kecal do jídla a nechtěl, abych jedla dortíky,“ odpověděla jsem mu.

„To je ale hajzl,“ řekl se smíchem Edward. „Chyběla jsi mi.“

„Ty mě taky, ještě, že o tobě všechno vím,“ usmála jsem se.

„Bello, chci ti říct něco…“ začal a mě zakručelo v břiše.

„Hele, co kdybychom šli na večeři?“ zeptala jsem se. „Mohl bys mi koupit dortík.“

„Bello, tohle…“

„Edwarde, opravdu šilhám hlady, kde je Alice?“ zeptala jsem se.

„Tady jsem,“ slyšela jsem zvonivý hlásek ode dveří. Alice byla ještě krásnější než na fotkách. Černé vlasy v dokonalém účesu ji sahaly sotva po ramena a nádherně tvořily kontrast s její bělostnou pokožkou. Věděla jsem, že jsou adoptivní sourozenci, ale jejich podoba mě zarážela. Měli stejně krásné oči. Překvapeně jsem zamrkala.

„Tak pojďte,“ popohnala nás a tak jsme vyrazili.

*****************************

„Alice, vždyť jsi skoro nic nesnědla,“ ukazovala jsem na její talíř, kde skoro nic neubylo.

„Já jsem nějak přejedená, v letadle měli skvělé jídlo,“ povzdechla si.

„Čas na dortík!“ zatleskala jsem, když ve mně skončilo poslední sousto a já vyhlížela servírku s vozíčkem.

„Říkal jsem ti, že je neuvěřitelná. Ta stlačí všechno,“ smál se Edward.

„Ty mlč, ty krváku. Podívej, co do sebe tlačíš ty!“ ukázala jsem na jeho talíř, kde byl před chvíli, jak jinak, krvavý steak. Edward trochu ztuhl a Alice se rozesmála zvonivým smíchem.

„Fakt jsi nepřeháněl,“ poznamenala Alice, když jsem do sebe cpala borůvkový dort.

„Hele, nechej toho,“ zamračila jsem se.

„A kam půjdeme teď?“ zeptala jsem se pak.

„K Tonymu do baru?“ navrhl Edward a já přikyvovala.

„Ale chci si skočit pro auto. Sejdeme se tam, jo?“

„Půjdu s tebou,“ začal se zvedat.

„Věnuj se sestře a sejdeme se u Tonyho,“ zarazila jsem ho.

„Ale venku je tma, víš, jak jsem nerad, když se touláš. Mám o tebe strach,“ nedal se zastavit. Zajímalo by mě, kdy ho tyhle ochranitelské sklony přejdou. Divím se, že mi nekontroluje kartáček na zuby, jestli není nebezpečný.

„Edwarde,“ začala jsem.

„Tak já půjdu s Bellou a ty mezitím dojedeš k tomu Tonymu a objednáš nám pití, jo?“ Alicin nápad se mi zamlouval.

„Dobře, ale Alice, dávej pozor,“ upozornil ji Edward, jako by měla aktivovat jadernou bombu.

„Neboj, všechno je v pořádku,“ usmála se. Tak tohle jsem nepobrala.

Za chvíli jsme vycházeli z restaurace a Alice se do mě zavěsila. Její ruce byly studené jako led. Trošku jsem sebou škubla.

„Promiň, jsem zimomřivá, pořád je mi strašná kosa,“ omlouvala se mi.

„Nechceš šálu?“ zeptala jsem se.

„Ne, v pohodě.“

Kráčely jsme s Alice vedle sebe a ona mi neustále vychvalovala svého bratra. Byla oblečená podle poslední módy, fialový delší top s černými legínami zdůrazňoval její drobounkou postavu. Přes sebe měla přehozený smetanový kabátek. Vypadala jako modelka z první stránky Cosmopolitanu. Zatím co já vedle ní v bílém tričku a jeanech jako chudá příbuzná.

„Víš, Edward tě má moc rád,“ podotkla jen tak mimochodem během našeho pochodu parkem. Byly jsme na cestě asi dvacet minut a já byla ráda, že šla se mnou. Byla s ní zábava.

„Já vím, je to ten nejlepší…“ začala jsem, ale Alice ztuhla. „Alice, co se stalo?" Byly jsme skoro u auta, na okraji školního parku. Kolem nás se rozprostírala tma, kterou sem tam narušovala slabě svítící lampa kousek od nás. Bylo to tady strašidelné, začínala jsem být nervózní.

Alice udělala pohyb, který jsem skoro nepostřehla – vlastně jsem ho opravdu nepostřehla – najednou prostě držela telefon u ucha a něco nesrozumitelně říkala. Jediné, co jsem pochytila, bylo Edwardovo a moje jméno a číslo dvě. Alice rychle zaklapla telefon a pak se podívala na mě.

„Bello, teď se něco stane, prosím tě, drž se u mě. Asi se budeš bát, ale já ani Edward ti neublížíme“ Mluvila konejšivě a zároveň bylo v jejím hlase tolik lítosti.

„Alice, o čem to mluvíš?“ nechápala jsem to.

„Bello, jen mi věř. Nesmíš se nás bát, prosím tě,“ najednou ztichla a otočila se do tmy. Ač jsem zaostřovala sebe víc, neviděla jsem nic. Náhle ze sebe Alice vydala zvuk, který se podobal vrčení. Ona vrčí?

A pak jsem to uviděla, dvě postavy. Zastavily se kousek od nás. Kdo to sakra je? A proč nevezmeme nohy na ramena? Alice stála ochranitelsky přede mnou a pořád vrčela. Najednou jsem viděla rozmazaně a přede mnou se zjevil Edward. Zalapala jsem po dechu – do prkýnka, co to bylo? Edward se na mě otočil a i v tom šeru jsem viděla, jak mu po tváři přeběhl bolestný výraz.

„Ale, ale, copak to tady máme?“ zeptal se ženský hlas ve tmě.

„Rozdělíte se?“ zeptal se druhý hlas, patřící muži.

„Jděte okamžitě pryč,“ vrčel Edward. Ježíšmarja! Oni to snad mají rodové? Proč vrčí a jak se sem dostal? A jak to, že tak rychle běhá? Najednou Edward ztuhl. „Na to zapomeňte!“

Nad námi se z ničeho nic rozsvítila lampa a já viděla celou tu scénu úplně zřetelně. Kousek od nás stála nádherná dívka s rudými vlasy a nesympatický blonďák. Oba dva měli krvavě rudé oči.

„Hezky voní, bude chutná,“ poznamenala zrzka. Co to mele?

„Jak u ní dokážete vydržet? Vždyť to tak svádí,“ mluvil ten kluk. To o mně mluví jako o jídle? Jsou snad zhulení? Nebo já? Co v tom dortu sakra bylo?

Najednou blonďák zavrčel a vystartoval směrem k nám a pak to bylo rychlé. Viděla jsem jen čmouhy, letící ruku okolo mě. Slyšela jsem řev a kravál, jako když se srazí auta v plné rychlosti. Celé jsem to sledovala s vyděšenýma očima. Nedokázala jsem se pohnout, křičet, myslet. Jen jsem se dívala. Na chvilku jsem zahlédla Alice, vypadala, jako když tančí v rytmu disca. Pak jsem zahlédla Edwarda, jak se pere s tím blonďákem – on neměl ruku?

V tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi to nezdá. Oni opravdu bojují o holý život. Oni bojují i za mě. Začala jsem se třást strachem. Kdo jsou, co jsou? Zavřela jsem oči. Chtěla jsem se vrátit do restaurace, jít rovnou k Tonymu a auto si vyzvednout až ráno.

Najednou bylo ticho a pak jsem ucítila pach kouře. To mě donutilo otevřít oči. Před hořícím kontejnerem stály dvě postavy. Byla to Alice a Edward. Začala jsem hlasitě vzlykat. Kam se poděli ti další dva? A pak mi to došlo a z mých úst se vydral první vzlyk a pak další a další.

Viděla jsem, jak se Edward a Alice otočili ke mně. Edward se za mnou pomalu vydal. Začala jsem couvat a ruce jsem zvedla před sebe. Zastavil se a ve tváři měl zmučený výraz.

„Bello?“ zašeptal.

„Kdo jste?“ vyrazila jsem mezi vzlyky.

„To je složité,“ začala Alice.

„Kdo jste?“ opakovala jsem a můj hlas nabýval na hysterii. Pak řekla věc, která by mě nikdy nenapadla.

„Upíři,“ řekla tiše Alice. Cítila jsem, jak mi srdce poskočilo. Co?

„Bello, můžeme si o tom v rozumně promluvit?“ ptal se  mě Edward.

„Rozumně?“ zašeptala jsem a ze rtů mi vyrazil hysterický chichot. „Neznám tě,“ vrtěla jsem hlavou, nad tímto zjištěním. Nedokázala jsem to pochopit. Edward, můj Edward, se kterým jsem strávila posledního půl roku skoro každou chvíli, není ten, za koho jsem ho pokládala.

Otočila jsem se a dala se do běhu. Chtěla jsem odtud pryč. Nikdy jsem nebyla dobrý sportovec, ale k autu jsem se dostala nezvykle rychle. Seděla jsem v něm a okamžitě zamkla dveře. Jako by je to mohlo zastavit  - pomyslela jsem si. Začala jsem strkat klíček do zapalování, nemohla jsem se trefit. Celá jsem se třásla.

„Bello!“ slyšela jsem Edwardův hlas venku. Rychle jsem nacpala klíč do zapalování, motor okamžitě naskočil.

„Nech mě!“ zaječela jsem, v mém hlase zněl hněv a hrůza. Viděla jsem v Edwardově obličeji bolest, prohru a pak najednou nic. Šlápla jsem na plyn a tryskem vystřelila z parkoviště. Po chvíli jízdy upoutal pohyb za okýnkem. Viděla jsem Edwarda. Vyděšeně jsem vykřikla!

„Děsíš mě!“ zařvala jsem a sešlápla plyn více k podlaze a on zmizel. Začalo pršet a já jela, jen jsem nevěděla kam. Jisté bylo, že daleko od něj…

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 7. kapitola: