Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 2. kapitola

27.06.2010 (10:15) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5072×

2. kapitola

„Těžký den?“ zeptal se mladík z letadla.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj a pokynula mu na vedlejší židli. Posadil se vedle mě, ale než stačil promluvit, slyšela jsem pisklavě volat své jméno. Otočila jsem se za tím hlasem.

„Bello!“ volala na mě Quinn a rukama mi gestikulovala - super úlovek, pak se opět rozhodla věnovat Derekovým mandlím.  Protočila jsem oči a cítila, jak se mi krev hrne do tváře.

„Takže Bella?“ usmál se a já přikývla.

Svojí lahví piva jsem ťukla o tu jeho a pronesla: „Takže?“

„Edward,“ doplnil rychle. Dívali jsme se na sebe a já se hltavě napila. „Pozor,“ rychle mě odsunul a kolem mě proletěl vzduchem kluk v modrém tričku. Hudba zmlkla a všude se rozsvítilo.

„Pánové, běžte si to vyřídit ven, tady na to není nikdo zvědavý!“ křikl kluk v černém zpoza baru. Pánové se posbírali a za neustálého ujišťování sebe navzájem, že si rozmlátí držku, opouštěli bar. Hudba se opět rozezněla a světla pohasla.

„Co kdybychom šli někam více stranou?“ navrhl mi. Rozhlédla jsem se po dokonale natřískaném lokále.

„Nemyslím, že je nějaký stůl volný,“ řekla jsem, ale Edward zavolal na toho kluka za barem.

„Tony! Mám tady pořád stůl?“

„Že váháš! Jak vidím, dnes tam nebudeš jen s knihou,“ smál se Tony a významně na mě mrkal.

„Co to mlel?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsme  se konečně prodrali mezi svíjejícími těly na parketu. Byl odsud vidět celý bar jako na dlani.

„Chodím sem často. Mám rád kolem sebe lidi, ale vždy tady sedím s knížkou nebo s Tonym, když má čas,“ přiznal neochotně.

„Jeden by řekl, že máš spousty přátel,“ nadhodila jsem.

„Vlastně ani ne, mám tady jen dva kamarády - Chrise, Alexe – ti jsou momentálně na stáži v New Yorku, a vlastně ještě Tonyho, majitele tohoto baru.“

Začali jsme si povídat, hodně mluvil  o svých sourozencích. Já jsem  mu vyprávěla o Forks a o mé rodině. Hodně jsme se nasmáli a hodně toho vypili. Když jsem se podívala směrem ke stolu, kde seděla Quinn s Derekem, zjistila jsem, že už odešli. S přibývající hodinou se mi začala klížit víčka.

„Bello, nespi,“ smál se mi.

„Nespím,“ zamručela jsem, ale oči jsem neotevřela.

„Za chvilku se vrátím, Tony mě potřebuje,“ řekl. Sice jsem neslyšela Tonyho volat, ale bylo mi to jedno. Edward byl fajn.

***************************************************

Sucho, šílené sucho… Žízeň… Vodu… Začala jsem procitat… Hlava… Co to? Kde jsem? Vystřelila jsem z postele. Do prdele, kde to jsem? Podívala jsem se na své oblečení a zjistila, že mám na sobě pánskou košili. Hezky voněla. Slyšela jsem pískání a cítila vůni opékané slaniny. Opatrně jsem se tam vydala za těmi zvuky a krásnou vůní. Šla jsem co nejtišeji, ale ta potvora podlaha zavrzala. Zarazila jsem se uprostřed pohybu a hypnotizovala záda toho kluka, který dělal snídani.

„Á už jsi vzhůru?“ usmál se, ještě že jsem se držela futer, jinak by to se mnou fakt seklo. To byl kus!

„Ty… Já… My… Ty jsi… Do prdele…“ zaklela jsem.

„Víc se mi líbilo, když jsi mi říkala Edwarde, posaď se,“ ukázal mi na židli. Tak tohle se mi jen zdá. Včera jsme se spolu seznámili v letadle, pak jsme se potkali v baru a pak už nevím nic. Jak to? Očima jsem hypnotizovala desku Edwardova stolu a odmítala zvednout oči. Stůl byl ze světlého dřeva a rýhy, které v něm vytvořil čas, zformovaly zajímavou strukturu – vypadalo to snad jako ryba…

„Nedokážu pochopit, jak si mohla usnout v takovém randálu, a to jsi ani moc nepila,“ smál se mi Edward a na talíř mi pokládal slaninu s volským okem. Opatrně jsem uchopila vidličku a začala do jídla šťouchat. Edward si sedl naproti mně a začal se ládovat. Měla jsem žaludek stažený do velikosti pingpongového míčku, proto jsem se ani nenamáhala zkusit si dát sousto do pusy.

„Co? Co se včera dělo?“ zeptala jsem se, tak potichu, že jsem byla překvapená, že začal odpovídat.

„Tony potřeboval s něčím pomoct,  já tě nechal asi půl hodinky samotnou a ty jsi usnula jako špalek. Tak jsem tě naložil do taxíku a odvezl sem. Když jsem tě ukládal do postele, trochu jsi procitla, tak jsem ti dal košili na spaní. Počestně jsem se uložil tady na gauč,“ osvětlil mi ve zkratce.

„A to děláš často?“ vypálila jsem ze sebe otázku, která se mi drala na jazyk. Tvářil se nechápavě. „Často si vodíš domů spící holky?“

„Vlastně jsi první,“ řekl s naprostým klidem Angličana a mě zaskočilo první sousto, které jsem vložila do úst.

Jakmile jsem vykašlala kousky vajíček z mých plic, dopila jsem kafe, konečně jsem se podívala na hodiny. Za hodinu mám být ve škole!

„Já už asi budu muset jít, za chvíli mám být jinde,“ pípla jsem.

„Hodím tě tam, musím něco zařídit ve městě,“ navrhl mi. Byla jsem trochu jako na drátkách. Jeden hlas mi říkal, že s ním přece jen tak někam nepojedu, ale druhý na mě ječel, že jsme spolu byli sami přes noc v bytě a pokud by chtěl, byl by mě už zabil v noci a nenechal si to na den. Dala jsem druhému hlasu v mé hlavě za pravdu a za chvíli jsme ujížděli směrem… No vlastně jsem mu řekla, aby mě vysadil někde u metra, že zbytek dojedu. K mému překvapení jsme dojeli až ke kolejím.

„Díky, Edwarde, uvidíme se ještě?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Dříve, než si myslíš, zatím se měj,“ zamával mi, jakmile jsem vystoupila z auta, a odjel.

Přehrávala jsem si včerejší den, Edward byl tak zvláštní. Byl milý, pozorný a velmi nesmělý. Pomohl mi v letadle, zachránil mě před letícím chlapíkem v baru, vzal mě k sobě na noc, když jsem mu usnula v baru.

Šla jsem opět areálem celého kampusu a přemýšlela. Tohle se mi vůbec nepodobá. Seznámení s Edwardem, bar a potom noc u něj… Tohle není racionální Bella. Moje oči vzhlédly k nebi a pozorovaly mračící se oblohu. Jako doma – pomyslela jsme si, ale to už jsem vcházela do budovy kolejí a brzy na to otevírala dveře svého nového útočiště.

Do očí mě praštila zářící růžová barva a vzápětí jsem i ohluchla díky jekotu Quinn.

„Ty jsi odešla s tím fešákem, musíš mi říct všechno! Všechno od začátku a nic nevynechej!“ ječela a skákala vedle mě. Vypadala jako dítě při první návštěvě Disneylandu.

„Quinn, já vážně nemám čas. Musím na zahajovací přednášku. Chci se přihlásit jako dobrovolná sestra do nemocnice a…“

„Bello, tohle mi nedělej! Musíš mi to říct, skoro celou noc jsem nespala! To byl fešák! Ne nebyl, on je Bůh!“ ječela tak nadšeně, že se určitě dostala na frekvenci ultrazvuku. „Všechno mi řekni! Od začátku!“ přikazoval mi ten skřítek v růžovém pyžamu.

„Dobře,“ protočila jsem oči. „Vědci se domnívají, že vše začalo událostí, kterou nazývají velký třesk,“ začala jsem a Quinnin nadšený obličej přecházel do velkého zamračení.

„Jsi hrozná!“ vyjekla.

„Všechno ti řeknu večer, teď pospíchám,“ řekla jsem a mířila si to do koupelny.

„Dobře, koupím zmrzlinu,“ křičela na mě Quinn, když jsem zavírala dveře. Znělo to jako výhružka. Rychle jsem ze sebe stáhla oblečení a zalezla do toho mrňavého sprchovacího koutu. Umýt si zde hlavu, aniž byste se alespoň desetkrát nepráskli do loktu – téměř nemožné.

Po fázi umývání nastalo sušení. Rychle jsem si foukala hlavu a má snaha používat k tomu kulatý kartáč byla marná. Nechápu, jak to všichni dělají. Mně se na to vlasy zamotají a pak vypadám, jako kdybych proletěla roštím. Po chvilce snažení, upravit si nezkrotný porost na své hlavě, jsem to vzdala a sepnula vlasy do drdolu. Zašklebila jsem se a sebe do zrcadla. Je pravda, že jsem se nepotřebovala moc líčit.  Měla jsem sice světlou pleť, ale za to bez jediné chybičky. Hnědé čokoládové oči, které lemovaly husté řasy, jsem jemně zvýraznila tužkou a nanesla řasenku. Jakmile jsem byla hotová, usmála jsem se na sebe do zrcadla a vypochodovala z koupelny. Z letiště mi ještě nevolali, tak jsem sáhla do tašky pro nové tmavé jeansy, bílé triko a vydala se na svou první přenášku.

Seděla jsem v posluchárně, kousala tužku a sledovala vzrušené nováčky. Byli jako včeličky v úlu, zmateně pobíhali, neustále něco hledali a dámská část osazenstva měla v ruce zrcátko a kontrolovala svůj zevnějšek. A já myslela, že jsou tady ti, co mají v hlavě a ne na hlavě.

Zaslechla jsem, že přednášející je nějaký asistent a že pekelně sexy. Super, lamač dívčích srdcí – pomyslela jsem si.

„Pracuje tady dva roky a ještě ho žádná nedostala. To se dneska změní!“ štěbetala zrzka přede mnou a na už tak rudé rty si nanášela rudou rtěnku. Jen jsem pozvedla obočí a myslela si něco o ptácích, co na dvoře zobou zrní.

Najednou celá posluchárna ztichla a já začala pátrat po tom, co to způsobilo.

Do hajzlu! Zaječela jsem v duchu a zajela co nejníže do lavice.  Schovávala jsem se za velkou bichlí a snažila jsem se být neviditelná.

„Jsem doktor Edward Cullen a jsem asistentem profesora Brigise. Občas Vám budu přenášet místo něj, což je právě dnešní případ,“ začal mluvit tím svým podmanivým hlasem. A já zajela ještě níže.

„Co se týká prezence,“ pokračoval a já jsem ztuhla. Ne prosím, prosím ne. Pane Bože, ať ji nedělá, budu připívat na chudé, nebudu klít… „Tak tu vynecháme, protože je Vás tady asi sto padesát,“ dodal a já si oddechla. Díky, jsi kámoš, děkovala jsem tomu nahoře.

„Ovšem dnes přednášet nebudu, chci vědět, proč chcete být doktoři. Kdo začne?“ zeptal se. Všichni byli zticha a já ještě více zabořila hlavu do skript. Toliko k vyjadřovacím schopnostem vysokoškoláků – pomyslela jsem si. „Nikdo?“ zeptal se překvapeně. Slyšela jsem šustění papíru a pak se ozvalo: „Proč chcete být doktorkou vy, slečno Isabello Swanová?“

V tu chvíli si mi zastavilo srdce a já proklínala toho nahoře. To je ale zmetek! Musel to být zaručeně chlap, ženská ženské by to neudělala…

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 2. kapitola: