Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 16. kapitola

22.10.2010 (19:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3541×

16. kapitola

Stála jsem před zrcadlem a snažila se upravit svoje vlasy do pěkného účesu. Po deseti minutách jen do účesu, nakonec jsem stáhla vlasy do gumičky. Kiki mě celou dobu pozorovala – byla jsem si téměř jistá, že se mi směje.

Když jsem se asi po desáté převlíkala, protože nic nebylo dost dobré, hezké, reprezentativní – začala jsem přemýšlet nad Jacobem. Budu si s ním muset promluvit. Někdy mezi červeným a zeleným tričkem zazvonil zvonek.

„Už jdu!“ zaječela jsem co nejhlasitěji a běžela společně s Kiki, která se mi motala pod nohama, ke dveřím. „Já o vlku a Jacob za dveřmi,“ pronesla jsem, jakmile jsem ho tam uviděla stát s jeho provinilým výrazem.

„Ahoj Bello,“ promluvil tiše. Zvedla jsem obočí a čekala. „Omlouvám se za včerejšek,“ řekl a podal mi bonboniéru belgické čokolády. Páni, ten věděl, jak na mě. Znali jsme se od dětství, tak jak by ne. Vždycky mi nosil tyčinky a držel mě dál od jakéhokoliv zrní, růžičkové kapusty, fazolových lusků a podobných hnu… potravin.

Více jsem otevřela dveře a hlavou mu naznačila, aby šel dál. Jakmile vešel dovnitř, zahvízdal.

„Alice to zařídila a uklidila s pomocníky ten bordel, co jsi udělal,“ jeho hvízdnutí přešlo k odfrknutí. „Hele, měl bys jim poděkovat!“ obořila jsem se na něj a Kiki kolem nás skákala snad půl metru vysoko. Když se jí nikdo nevěnoval, odběhla, aby se okamžitě vrátila s míčkem v tlamičce. Jacob jí ho automaticky vzal a hodil někam na chodbu. Kiki za ním vystartovala jako raketa a za chvíli jsme slyšeli ránu jako z děla. Rychle jsme za ní vyběhli.

Ležela mezi smetáky a kýbly, snažíc se odtud vydolovat míček. Jakmile se jí to podařilo, hrdě  nám ho přinesla.

„Když přijeli,“ zřejmě myslel Cullenovy, „už nějakou dobu jsem se přeměňoval, protože jsme tu měli pár incidentů. Věděl jsem, že jsou jiní. Píše se o nich v našich kronikách. Jen jsem myslel, že se s nimi nikdy nepotkáš, že tě od toho udržím dál. Já bláhový si myslel, že jsi v Londýně v bezpečí.“

„Jacobe, já Edwarda miluji a on mě. Tak to je,“ skočila jsem mu do řeči.

„Možná máš štěstí, že ses setkala s nimi a ne s těmi, co se živí na lidech,“ při jeho slovech jsem se otřásla vzpomínkou na ty dva v parku. Chvíli bylo ticho. „Ty jsi s nimi měla tu čest, že?“

„Byli dva. Alice a Edward mě zachránili,“ připustila jsem. Jake se trochu zatřásl. „Hele, žádné proměny uvnitř domu!“ vyjekla jsem.

„Chceš být jako on?“ zeptal se. Jak mu mám odpovědět?

„Popravdě, ano, i když v některých věcech… Je to těžké… Vím, že mě miluje a já s ním chci být napořád, život je tak krátký… Ale on…“

„Nutí tě?“

„Ne!“ vykřikla jsem. „Nenutí, chce mě po svém boku do konce věčnosti, ale zároveň chce, abych si byla stoprocentně jistá,“ pokračovala jsem tišeji.

„Bello, je to nepřirozené,“ vrtěl hlavou.

„Jasně, přirozenější je tvoje proměna ve vlka, že? Však lidských chlupáčů s tlamou jako grizzly..,“

„Vidím, že jsi pořád prostořeká,“ zasmál se Jake, ale v jeho pohledu byl smutek.

„Jaku, já se rozhodla, miluju ho více než svůj život. Kdybych se pro něj měla obětovat, neváhám ani vteřinu,“ pohladila jsem ho po paži.

„Nemůžu ti slíbit nic, vždycky jsem si myslel, že ty a já,“ zavrtěl hlavou.

„Jaku, vždyť by to byl skoro incest! Jsi jako můj bráška. Koupali nás spolu ve vaničce…“

„Jo a mlátila jsi mě lopatičkou po hlavě,“ připustil Jake.

„Jen proto, že jsi mi na hlavu nasypal písek,“ ohradila jsem se.

„Bello,“ zvážněl. „Nevím, jestli se s tím někdy smířím. Pokud budeš jejich, budeme nepřátelé,“ jeho hlas byl najednou vážný.

„Anebo,“ zašermovala jsem mu rukou před obličejem, „uzavřeme podivuhodné přátelství.“

„Možné je vše,“ připustil po chvilce váhání.

************************

Byla jsem uvězněna v Edwardově objetí a vychutnávala si jeden polibek za druhým. Stáli jsme spolu před domem a Alice pobíhala s Kiki kolem nás. Alice ji zase donesla masíčko, prý aby ji měla ráda. Zvířata cítí z upírů nebezpečí – jen naše Kiki se nechá uplatit kusem žvance.

„Teď pojedeme tímhle autíčkem, teta Alice ti koupila pás pro krásné pejsáčky, jako jsi ty,“ šišlala na ni Alice. Odpovědí ji bylo olíznutí na obličeji a následné veselé zapištění Alice.

„Pás?“ oddělila jsem své rty od Edwardových.

„Alice včera vykoupila internetový obchod pro mazlíčky. Přijela k nám dodávka plná šampónů, pelíšků, obojků, vodítek k obojkům – prý aby barevně ladily, hraček a dokonce pár šatiček a mašličky,“ zakoulel Edward očima.

„To si dělá prdel, ne?“ vyjelo ze mě, ale Edward zavrtěl hlavou. Na tohle fakt nemám nervy.

Jakmile jsme se konečně dostali ke Cullenům – a že to byla fuška. Alice prvně pokoušela Kiki narvat do jakéhosi oblečku, ale ta se jí tak zdárně vzpírala, že ho roztrhly. Pak ji Alice chtěla navonět parfémem – prý psí parfém! Málem mě šlehlo! Jenže Kiki se bojí rozprašovače, takže se jí schovávala pod verandou. Ven jsem ji dostala po půl hodině na šunku. Od té chvíle se ode mě nehnula. Edward se celou dobu smál, Alice klela jak dlaždič, Kiki mě olizovala a já v duchu nadávala nad dokonale smytým make-upem, který jsem tvořila hodinu.

Teď jsme stáli před nádherným domem a čekali, jak Alice nařídila. Ne požádala, prostě nařídila. Opravdu by mě zajímalo, kde ty móresy pobrala. Najednou se otevřely dveře a vyšla celá Edwardova rodina. Postupně se seřadili na verandě, tváříce se jako hromádky neštěstí. Když jsem se podívala pořádně, všimla jsem si, že mají potřené ruce nějakým sajrajtem.

„Můžeš!“ rozléhal se Alicin ječák. To byl zřejmě rozkaz pro mě a Edwarda. Ten se na mě smutně díval.

„Neboj, budu tě milovat, i když je tvoje sestra cvok,“ zašeptala jsem a on se usmál. Vystoupili jsme z auta. Postavila jsem Kiki na zem, která okamžitě zavětřila, couvla za mě a začala vrčet.

„Ruce!“ zněl další rozkaz malé diktátorky. Zajímalo by mě, kde je. Dívala jsem se i na oblohu, Alice je totiž schopná přiletět v helikoptéře s tlampačem u pusy. Esme s Carlislem šli jako první. Postupovali milimetr po milimetru. Když byli kousek od nás, zaznamenala jsem změnu u  Kiki, která se začala vrckat. Do nosu mě uhodil smrad či vůně – pojmenování nechám na každé z vás – rybiček v tomatě. Tak oni si vyráchali ruce v jídle, jen aby je Kiki měla ráda? To jsou zlatíčka.

Než jsem se nadála, Kiki každému olizovala ruce. Esme s Carlislem to přijali s úsměvem na tváři, Rose se hihňala, Jasper protáčel oči a Emmett nadával, že tohle dělá poprvé a naposled. Protože smrad z rybiček nepřerazí ani pitralon.

Pokud jde o Kiki a jídlo, jde pud sebezáchovy hodně hluboko do kytek. Kdo to živ či neživ viděl, aby si šest upírů a jednoho poloupíra omotalo štěně beagla kolem prstu – pardon ťapky.

***********************

Ležela jsem na gauči, stulená v Edwardově náruči a mé myšlenky utíkaly směrem k nádherné noci, kterou jsme spolu strávili. Charlie odjel do Bostonu na pár dní a proto jsme měli celý dům pro sebe, tedy pro sebe a Kiki. Ta se nám snažila asistovat při všech činnostech.

Protože mi bylo smutno po Jakeovi, přesvědčila jsem Edwarda, aby se s ním setkal. Sice jsem k tomu použila nekalé praktiky, ale přineslo to své ovoce. Setkání, kterého jsem se tak bála, proběhlo celkem hladce. No, hlavně, že se nezabili, ne? I když, zpočátku to tak vypadalo. Oba na sebe vrčeli, pračka v režimu ždímání byla pro uši potěcha, proti nim. Pak přešli k oslovování pse a mutante k pření se o to, kdo smrdí víc. Mě oba voněli, Jacob lesem a Edward omamně, sladce. Nakonec setkání přežili jak oni, já, Kiki, tak i náš dům. Když jsem poznamenala, že možná budou kamarádi, oba protočili oči. Já se ale nevzdám.

Film, který běžel v televizi, mě moc nezajímal, spíše jsem upřeně sledovala Edwardovu nádhernou tvář. Byla k zulíbání. Edward měl zavřené oči, ale nespal, podle úsměvu; když konečně otevřel oči, zrudla jsem.

„Království za tvé myšlenky,“ zašeptal a já se rozhodla, že mu to raději ukážu. Naše rty se přibližovaly, plesala jsem blahem. Tedy až do té chvíle, než se jako střela objevila v obýváku Alice, která nadávala jako špaček. No příště se fakt nechám přemluvit, abych tady zůstala, když máme o pár kilometrů dál celý dům jen pro sebe.

„Já ho zabiju, blbečka jednoho!“ vřískala Alice, jejíž oči byly upřené na dveře, které se vzápětí otevřely. Dovnitř nakráčel Emmett a pod nohama se mu motala Kiki. Oba byli úplně od bláta. Emmett od hlavy až k patě, Kiki od ťapek až po uši.

„Venku prší?“ podivila jsem se, tím jsem si vysloužila Alicino – Pche!

„Podívej se, jak vypadáš!“ zaječela. „A podívej se na Kiki!“ držela se za hlavu. Je pravda, že Kiki vypadala jako obalený řízek – byla pokrytá souvislou vrstvou bláta – ale jí to bylo vcelku jedno. Sedla si na bobek a škrábala se ťapkou za hlavou, čímž stříkala bláto kolem sebe.

„Ne!“ zaječela Alice, když se Kiki rozběhla směrem k nám. Chňapla ji a než jsme se nadáli, byla pryč.

„Myslím, že se půjdu podívat do koupelny. Mám pocit, že Kiki bude potřebovat zachránit,“ pošeptala jsem Edwardovi. Opouštěla jsem ho neochotně, ale přece jen jsem nechtěla, aby Alice v záchvatu Kiki utopila ve vaně.

V koupelně se rozpoutala velká bitva. Alice se bála, že Kiki rozdrtí, proto s ní zacházela jako s porcelánovou panenkou. Díky tomu se jí Kiki uměla vykroutit a tak bylo bláto všude – i na Alice, jen Kiki nebyla pořád ve vaně. Jakmile mě zmerčila, štrádovala si to ke mně svým vlnkovým krokem. Fakt nechápu, jak se takhle může rozvlnit.

„Fakt nevím, jak to děláš, ze mě má akorát srandu a přijde se pomazlit. Tebe poslouchá,“ mrmlala Alice, když jsem Kiki zvedla do vany a začala z ní smývat nánosy bahna. Kiki poslušně stála a já věděla, že nastane její neoblíbená činnost, utírání.

Po ukončení boje ručník versus Kiki, kterou vyhrál ručník, jsme uklidili koupelnu a vypustili naše tornádo do útrob domu. Spokojně jsem sebou kecla na židli. Zazvonil mi mobil a Alice zavýskala.

„Ahoj Bello!“ ozval se hlas Quinn z druhého konce, jakmile jsem přijala hovor. „Vybouchly mi plány na prázdniny,“ začala a já sledovala Alice, která začala poskakovat, kvílet a nakonec i tančit. Ještě než to Quinn řekla, jsem to věděla. Quinn jede do Forks.

*************************

Uběhly dva dny a já, společně s Edwardem a Alice, jsme jeli vyzvednout Quinn na letiště. Ještě předtím dostali všichni upíři přednášku o tom, jak se chovat nenápadně, aby Quinn nepřišlo nic podezřelé.

Slovo nenápadně se Alicině slovníku nevyskytovalo, protože v letištní hale jsme na Quinn čekali s transparentem jako kráva a Alice ještě držela balónky s nápisem – Vítej!

Jakmile nás Quinn našla – no, popravdě nás díky Alice nešlo přehlídnout – začaly obě pištět, skákat, objímat se a plánovaly, kam všude pojedou.

Tedy, myslela jsem si, že Quinn je moje kamarádka!

Jakmile jsem v jejich slovech zaregistrovala názvy obchoďáků, s radostí jsem to nechala být.

„Kam jel Edward s rodinou?“ ptala se mě Quinn později doma a cpala si hrst lupínků do pusy.

„Museli něco zařídit, ale zítra k nim jedeme. Rodiče tě chtějí poznat, nechtějí uvěřit tomu, že jsi stejný maniak na nákupy jako Alice, prý to není možné,“ huhlala jsem s plnou pusou čokoládového dortu.

„To jako něco zařizují teď večer?“ nechápala Quinn. Co jí mám sakra říct? Jeli lovit?

„Mají rodinnou večeři a chtěli, aby sis odpočinula,“ vypálila jsem ze sebe první věc, co mě napadla. Quinn chápavě pokývala hlavou. Chvíli jsme mluvili a pak byl náš hovor přerušen hlasitým chrápáním naší Kiki, které nás rozesmálo.

Později jsem šla rozestlat nahoru a někdo zazvonil. Takhle pozdě? Quin ječela, že jde otevřít a Kiki štěkala. Pak se domem rozezněl křik.

„Bello! Stojí tady nějaký indián a tváří se jak debil, ty ho znáš?“ slyšela jsem hlas Quinn.

Jacob? Seběhla jsem schody – k mému překvapení bez jakékoliv úhony – a byla jsem u dveří.

„Ahoj, Jakeu, na návštěvu je už…“ začala jsem, ale jakmile jsem ho spatřila, zmlkla jsem.

Do hajzlu!

To jediné mě napadlo…

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 16. kapitola: