Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 12. kapitola

16.09.2010 (22:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4255×

12. kapitola

„Ááááááááááááááá,“ křičela jsem….

Ty oči na mě hleděly a já se bála. Jak to, že si ho nevšiml? Hlavně, že se chlubili svými smysly! Prd smysly, když ho nevidí!

„Co se děje?“ ptal se vystrašeně Edward. S jednou rukou přes pusu jsem hypnotizovala to místo, kde byl. Byla jsem strnulá strachem.

„Tam,“ kuňkla jsem. Edward se díval směrem, kterým jsem natáhla ruku a začal se smát.

„Tak upírů se nebojí, ale pavouk, to je jiná,“ poznamenal a šel k vetřelci.

„Má osm nohou! Vždyť je to hnusné!“ oponovala jsem mu. „Ale nezabíjej ho, jen ho vyhoď pryč a pak si umyj ruce,“ otřepala jsem se, mráz mi běhal po zádech sem tam. Nesnáším to, co se plazí, a nebo má více jak čtyři nohy.

A máme po romantice – uvědomila jsem si. Rozhlédla jsem se po pokoji, který osvětlovaly desítky svíček. Jako v pohádce a ječím kvůli takové prkotině. Je to v pytli!

Seděla jsem na posteli. Věděla jsem, že je všechno zkažené. Romantika, nálada, intimita byla pryč kvůli té osminohé zrůdě. Jakmile se Edward vrátil a viděl mě, hromádku neštěstí sedící na posteli, vzal mě do náruče, zabalil do deky a vynesl ven.

„Kam jdeme?“ ptala jsem se. Zima mi sice nebyla, ale co chce proboha dělat venku? Edward se na mě s úsměvem podíval. Věřila jsem mu. Vypnula jsem ten hlas v hlavě a nechala se unášet atmosférou. Měsíční svit objímal svými paprsky nespoutanou přírodu, která se rozprostírala kolem nás.

Edward mě nesl směrem k altánku, který byl v rozlehlé zahradě. Jakmile jsem ho viděla, vytřeštila jsem oči. Altánek byl osvětlen svíčkami, které stály ve velkých skleněných nádobách. Na zemi ležela velká matrace, potažená saténovým prostěradlem, zaházená asi dvaceti polštářky. Na schodech byla láhev šampaňského. Bylo to jako v pohádce tisíce a jedné noci.

„To…“ Ukázala jsem.

„Alice,“ povzdechl si Edward. Díky, Alice. Díky.

************************

Ležela jsem na boku, přitisknutá zády k jeho pevnému tělu. Poslouchala jsem jeho vyprávění o hvězdách a dívala se na oblohu. Byli jsme oba zabalení v přikrývce, přituleni jeden k druhému. Slyšet jeho nádherný hlas bylo jako pohlazení po duši. Jeho ruka mi pořád přejížděla po paži nahoru… dolů… nahoru… dolů…

„Víš, kdy jsem se do tebe zamiloval?“ zeptal se a jeho ruka mě najednou hladila po tváři. Otočila jsem se na něj, dívala se zvědavě do jeho nádherné tváře a vrtěla hlavou. „Jakmile jsi začala vytvářet své katastrofické scénáře. To o výbuchu bylo vážně vtipné. Byla jsi vyplašená – bylo ti to vidět na očích. Tolik ti to slušelo.“

„Musela jsem vypadat vážně skvěle. Zelená, vyklepaná – nedivím se, že ses do mě zamiloval,“ přitakala jsem mu a nedokázala věřit tomu štěstí. Obyčejná -  to bylo jediné, co mě napadalo. Já jsem obyčejná a on je dokonalost sama.

„Ty jsi blázínek,“ políbil mě.

„Ale proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se.

„Nechtěl jsem tě do toho zatahovat. Je to nebezpečné, ale jsem sobecký. Nemůžu být bez tebe. Ten týden, kdy jsi byla s…“

„Ššš…,“ konejšila jsem ho jako malé dítě.

„Nikdy mi už nesmíš zmizet, ty hodiny byly to nejhorší, co jsem kdy zažil,“ políbil mě.

„Mě už nezbavíš,“ oplatila jsem mu polibek.

Vychutnávala jsem si naše rty spojené v polibku, který rozdmýchal vášeň. Cítila jsem, jak jeho ruce pátrají po mém těle, celá jsem se chvěla. Nebylo to zimou, ale vzrušením. Každá buňka mé kůže hořela touhou. Hladila jsem ho po dokonalých zádech, zatínala nehty do kůže.

Jeho ruce zabloudily pod mou košilku, postupoval přes zadeček k zádům. Věděla jsem, co udělá. Najednou se zastavil. Nespokojeně jsem zamručela a pohlédla na něj. Můj pohled byl asi hodně odhodlaný, protože mi po chvilce váhání mi košilku přetáhl přes hlavu a odhodil ji neznámo kam.

V tu chvíli jsem byla nešťastnější dívka pod sluncem. Jeden druhému jsme ústy i rukama prozkoumávali tělo, až nás nakonec vášeň natolik pohltila, že naše těla splynula v jedno.

Leželi jsme vedle sebe, propletení jeden do druhého. Celou noc jsme si vyznávali lásku jak slovy, tak činy. Schoulená v jeho náručí jsem se cítila šťastná, krásná, celá. On byl mou druhou polovinou, o tom nebylo pochyb.

Dívala jsem se na jeho krásný obličej a nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Já a Edward. Quinn klepne pepka! Bude chtít slyšet všechno. Dokonce i to, kolik po mně lezlo mravenců. Zachichotala jsem se a tím jsem Edward vzbudila. Jako poloupír mohl spát. Mohl snít. Snil prý o mně – kdyby nekecal.

„Promiň,“ zašeptala jsem, hladíc ho po tváři.

„Proč nespíš?“ ptal se a pořádně se ke mně přitiskl.

„Jsem nějaká rozrušená,“ přiznala jsem. Co rozrušená, spíše vzrušená. Jak jako vedle něj mám sakra usnout? Co když si prdnu? Při jeho zbystřených smyslech – pane Bože!

„Království za tvé myšlenky,“ přerušil mé myšlenkové pochody. No to ti neřeknu ani ve snu!

„Nechtěj vědět,“ vrtěla jsem hlavou.

„Řekni mi to, prosím,“ žadonil.

„Ani za milion let,“ vrtěla jsem hlavou. Má vděčnost, že mi nemůže vidět do hlavy, byla na samotném vrcholu. Snažil se mě obměkčit polibky, ale já se nedala.

No řekněte, prdnout si před upírem? Začala jsem se smát – romantika jako blázen, co? První milování a já přemýšlím, jestli mě nepřepadnou větry. Bože, co ta moje hlava nevymyslí.

Začal mě opět líbat. Jeho ústa byla všude. Měsíc nám dával požehnání a hvězdy byly svědkem naplnění naší lásky.

***************************

Vraceli jsme se z nejkrásnějšího víkendu v mém životě. Zpět do reality. Vůbec se mi nechtělo, raději bych zůstala s Edwardem na tom velkolepém panství. Teď jsem byla u něj, stulená na zadním sedadle a on mi do vlasů vtiskoval jeden polibek za druhým. Za pár hodin budeme zpět v Londýně. Já budu na koleji a Edward u sebe doma. Alice a Jasper odjíždějí do Paříže a vrátí se za tři dny. Bude mi po nich smutno. Jsou velmi zábavní.

Má snaha neusnout v autě byla zbytečná. Vydržela jsem to hodinu. Prostě, když čuchnu k autu a neřídím, jsem tuhá. Když jsem se vzbudila, ke svému rozladění jsem zjistila, že na zadním sedadle sedím sama. Zmateně jsem se rozhlížela. Edward řídil, Alice a Jasper byli pryč. Kde sakra jsou?

„Edwarde?“ Můj hlas byl slabý, musela jsem si odkašlat.

„Ano, Bello?“ zeptal se, díval se na mě ze zpětného zrcátka a v očích měl jiskřičky.

„Kam jedeme?“

„Myslel jsem, že tě zavezu domů, vezmeš si věci a pojedeme ke mně, abychom mohli pokračovat tam, kde jsme přestali.“ Jakmile dozněla jeho slova, už jsem se těšila.

„Ahoj, Quinn!“ volala jsem mezi dveřmi.

„No čau!“ ječela na mě Quinn a běžela ke mně. „Máš představu, jak jsem se bála? Potkala jsem Kevina a ten hučel něco o tobě a Edwardovi, o tom, že všem lžete. Telefon jsi měla vypnutý a neobtěžovala ses ozvat! Kdyby mi sem nezavolal Edward a neřekl, že jsi s ním, asi by tě hledal Scotland Yard. Ty nejsi normální!“ hučela do mě a objímala mě. Edward věděl, proč na chvíli zmizet. Prý – jedu nakoupit, abys měla co papkat. Koupím ti chipsíky.  „Kde jsi byla?“ tvářila se jako rozhořčený rodič.

„Byli jsme s Edwardem na výletě, kousek od Edinburgu. Bylo tam krásně. Alice a Jasper byli s námi,“ vyprávěla jsem, vcházejíc do svého pokoje. „Dneska budu spát u Edwarda,“ volala jsem.

„Kdo je Alice a Jasper?“ ptala se mě.

„Edwardovy adoptivní sourozenci.“

„Aha, ty Bello, ty jsi nějaká jiná, celá záříš, a s Edwardem jste jeli do Edinburgu, jo?“ přemýšlela. Na tohle byla machr, takže asi za dvacet sekund, kdy pozorovala můj červenající se obličej, se chytila za pusu a pak vyjekla: „Do prdele, ty jsi s ním spala!“ Neodpovídala jsem.

„Konečně vám to došlo!“ začala ječet a skákat. „To je úžasné! Jsem zvědavá, co na to řeknou ty pipinky ve škole. Prosím, chci být u toho. Prosím, prosím! Tohle je drb století! Mě snad klepne pepka!“ ječela a pořád poskakovala jako tajtrlík.

A mně to došlo. Všichni to budou vědět. Do háje! Všichni si na mě budou ukazovat a mluvit o tom, že mám všechno jen z protekce. Ale já makám, makám více než všichni ostatní. Ale na to nebude brát nikdo ohled. A tak jsem se rozhodla.

„Quinn, my to nechceme nikomu říkat,“ oznámila jsem ji. Teda alespoň já, ještě o tom budu muset přesvědčit Edwarda.

„Jsi se zbláznila?“ zaječela tak, že se rozklepaly okenní tabulky. Vrtěla jsem hlavou. „Kdyby to byl můj kluk, dám mu štempl na čelo – soukromý majetek, nesahat ani v představách!“ rozhazovala rukama.

„Je to složité…“ Ano, bylo. Na jednu stranu bych byla ráda, aby to všichni věděli, ale na druhou… Za chvíli končí semestr, prostě jen počkáme s pravdou do září. To už je jen chvilka, nebo ne?

Edward mě vyzvedl asi za hodinu, byla jsem totálně vyšťavená z křížového výslechu Quinn. Když jsme se loučily, řekla, že zítra půjdeme na kafe a probereme to více dopodrobna. Jak jako více dopodrobna? Ví všechno, teda až na běh s Jasperem a mé snažení nepozvracet dláždění staré tři sta let. Jinak ví všechno. Ona mě jednou zabije.

„Tys to věděl, že jo?“ zaútočila jsem na něj hned, jakmile jsme nastoupili do auta. Přikývl a tvářil se zamyšleně. No jo, Quinn určitě přemýšlela o mém – jak několikrát řekla - „demetním rozhodnutí“, tajit náš vztah.

„Víš to, že?“ zeptala jsem se a bála se. Co když ho to naštve? Zklame?

„I když se mi to nelíbí, chápu to. Udělám cokoliv, abys byla šťastná,“ políbil mě a ujížděli jsme do jeho bytu.

No není láska krásná? I když tajná? Prý štempl na čelo – co ta Quinn nevymyslí?

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 12. kapitola: