Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 11. kapitola

10.09.2010 (18:15) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3700×

10. kapitola

„Ale já vážně nemám nic s sebou,“ začala jsem protestovat, když mě vedli k připravenému SUV.

„Nestresuj,“ namítla Alice, otevřela kufr, kde byla čtyři sbalená zavazadla.

„Ale říkali jste, že pojedeme na víkend, ne na měsíc,“ namítala jsem, jakmile jsem spatřila obří kufry.

„To je oblečení na víkend,“ zpražila mě Alice. Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale Edward mě chytil a cpal do auta. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale on se smíchem zavrtěl hlavou. Já zapomněla – čtenář myšlenek.

Jasper se ujal řízení, Alice se usadila vedle něj a já a Edward jsme okupovali zadek vozu. Kličkovali jsme hustým provozem a Alice navigovala. K mému překvapení jsme se nedostali do žádné zácpy. Alice Jaspera vedla mně  neznámými místy a za chvíli jsme míjeli brány hlavního města.

Seděla jsem na zadním sedadle, hlavu jsem měla opřenou o Edwardovo rameno a vdechovala jeho vůni. Tak krásně voněl, žádný z těch drahých parfémů se tomu nemohl rovnat. Vychutnávala jsem si jízdu autem, bezděky jsem sáhla na ovládání ztmaveného okna a stáhla si to. Cítila jsem, jak se mi sluníčko opřelo do obličeje a pak mi to došlo. Slunce je spálí! Začala jsem panikařit!

„Omlouvám se, nechtěla jsem! Pozor! Svítí tady slunce!  Já… Ježišmarjá, proč to nejde zavřít!“ ječela jsem na celé auto a mlátila hystericky do toho čudlíku.

„Bello, uklidni se,“ mluvil na mě Edward a snažil se mě zadržet.

„Mazej z toho slunce! Já z tebe nechci mít škvarek!“ vyjekla jsem, když jsem viděla, že jeho ruce jsou na přímém slunci. Pak jsem se zarazila. Jeho kůže jako by slabě jiskřila. Vypadala tak nádherně! Zbožně jsem se na dívala na jeho ruce. Nehoří – dobrý. Ale co Alice a Jasper? Začala jsem zase mlátit do čudlíku, ale okno nechtělo vyjet. Zatracené krámy na elektriku, zlatá klička na točení.

„Já to hned zavřu, slibuji,“ dušovala jsem se, ale vysloužila si tím smích. No tak pardon, že vás nechci mít na svědomí.

„Bello, neboj, nám se nic nestane,“ řekla Alice a na důkaz toho natáhla ruku do slunečního světla, které nám do auta svítilo. Její kůže byla ještě nádhernější než Edwardova. Celá se třpytila. Jako by měla na kůži miliony kapiček rosy.

„Dobrý, ne?“ zazubila se Alice.

„Ale, jak to, že…“

„Nesmíš věřit hollywoodským blbinám,“ ozval se Jasper. Ještě jsem na něj byla trochu naštvaná za to jeho oňuchávání.

„Ale krev pijete,“ namítla jsem.

„Tak dobře, nesmíš věřit všem hollywoodským blbinám,“ opravil se. Další hodinu jsem pálila jednu otázku za druhou a oni mi odpovídali. Zrcadlo, svěcená voda, česnek, kostel… Nic na ně neplatí. Tohle zjištění mě na jednu stranu uklidnilo, na druhou vyděsilo. Vzpomněla jsem si na ty dva červenooké upíry a v krku se mi udělal knedlík.

„Má strach,“ slyšela jsem Jaspera. Okamžitě jsem se ocitla v Edwardově náručí, kde jsem se začala pomalu uklidňovat. Bylo to zvláštní, s ním jsem věděla, že se mi nic nestane. V autě bylo ticho, které jsem přerušila svým zásadním prohlášením.

„Mám hlad.“

„To vydržíš,“ vrtěla hlavou Alice. To si ze mě dělá srandu. Já a hladovět? Nikdy! Podívala jsem se na Edwarda a snažila se pohled ztraceného štěněte. Asi se mi to povedlo, protože Jasper dostal rozkaz – no vážně to tak skoro znělo –, aby zastavil u nejbližšího bistra.

Jakmile jsme zastavili, hrnula jsem se dovnitř a už jsem servírce diktovala, co všechno si s Edwardem dáme. Alice mě pozorovala s nakrčeným nosem a pozdviženým obočím. Bylo rozhodnuto, že pro zachování časového plánu – jak zdůraznila Alice – si všechno jídlo vezmeme s sebou.

„A kam vlastně jedeme?“ ptala jsem se zvědavě.

„Strávíme víkend kousek od Edinburghu. Je tam nádherně. Bude se ti to líbit,“ odpovídala mi Alice a cpala mě do zpět do auta. Aby se nezbláznila, nemůžu za to, že jsem obyčejný člověk s potřebami, jako je jídlo. Jí a Jasperovi možná stačí jednou za tři dny vyzunknout nějakou tu srnku, či co, ale já musím jíst nejméně pětkrát denně, jinak mi klesne cukr v krvi a pak jsem protivná. A kromě toho, jsem stále ve vývinu!

Auto naplnila lákavá vůně a já začala rozbalovat lahodnou papku. Po půl hodině mlaskání, olizování prstíků a dostatečného přísunu tekutin jsem usnula Edwardovi na rameni – dokonale spokojená a šťastná.

**********************

Nádherný sen plný líbání, dotyků, laskání Edwarda… A pak ten hlas…

„A já ti říkám, že bychom ji měli vzbudit!“ slyšela jsem Alice.

„Vnímám,“ povzdechla jsem si a snažila si vůbec uvědomit, kde jsem. Jedeme v autě, ale kam? Jo, do Edinburghu, ale proč? Vlastně jen tak, na výlet. Konečně se můj mozeček ochromený spánkem zapnul a já začala fungovat.

„Bello, podívej!“ zavřeštěla Alice. Měla sice nádherný hlas, ale tenhle její výkřik byl na hranici ultrazvuku. Určitě nám popraskala všechna okna. „Honem!“ zaječela. No, pokud nepraskla předtím, teď už určitě.

Neochotně jsem začala otevírat oči a naskytl se mi nádherný pohled. Jeli jsme příjezdovou cestou k velkému kamennému domu. No, on to ani nebyl dům, spíše menší hrad – podle těch věžiček po stranách.

Sídlo bylo podle všeho hodně staré, ale opečovávané, zřejmě zde někdo bydlel. Myslela jsem, že taková místa jsou jen v románech. Byla jsem naprosto uchvácená. Zastavili jsme a vystoupili z auta. Dívala jsem se na tu nádheru zblízka. Velká bílá okna zkombinovaná s chladným kamenem působila útulně. Všude kolem na mě dýchala zvláštní atmosféra.

Když jsem konečně odpoutala pohled od domu, všimla jsem si, že Alice s Jasperem právě vcházejí dovnitř. Vytřeštila jsem oči. Chtěla jsem začít namítat, že bychom měli jít pryč, ale Edward mě čapnul za ruku a táhl mě za nimi.

Uvnitř to bylo ještě krásnější než venku.

„Asi bychom měli vypadnout,“ zašeptala jsem, bála jsem se, že nás někdo chytne a skončíme na nejbližší policejní stanici.

„Ale prosím tě,“ mávla rukou Alice a stoupala po dřevěném schodišti, které bylo určitě vyřezávané ručně. Taky ji asi brzy mávnu, ale přes hlavu. Jim se to kecá, když nás tady někdo čapne, nastartují své super upíří turbo a budou v trapu, ale já… já zakopnu o svoje nohy a kecnu na zadek.

Najednou se za námi ozvalo zakašlání a já málem vyletěla z kůže. A je to tady! Teď nás zabásnou. Podívala jsem se na Edwarda, ale byl v naprostém klidu. Zdrhejte! Zachraňte se, alespoň vy! ječel mi v hlavě hlas na ty dva nahoře.

„Á, pan McPeterson,“ slyšela jsem Alicin hlas.

„Těší mě, že vás poznávám, slečno Cullenová,“ začal ten chlapík, „vše jsme připravili podle vašich přání. Doufám, že budete spokojeni,“ mluvil. Alice mezitím sešla až k němu.

„O tom nemám nejmenších pochyb,“ zašvitořila na něj a usmála se. Chlapík, který se jmenoval McCosi, zrudnul. „Budeme odjíždět v neděli,“ dodala ještě. „V kuchyni je…“

„Jak jste si přála, jsou tam ty nejvybranější lahůdky,“ kýval hlavou. Jídlo! Mé srdce plesalo.

„Mějte se pěkně,“ popřál nám ten McCosi a odešel. A mě došlo, že víkend budeme trávit v tomto paláci. Zůstala jsem na ně zírat.

„Jako -  my jako… My budeme tady?“ vyjekla jsem.

„Alice má smysl pro teatrálnost,“ kývl Edward.

„Ale no tak, ještě mi budete děkovat!“ mračila se na nás. „Co kdybychom si prohlédli okolí? Můžeme ti ukázat, jak moc jsme rychlí,“ mrkla na mě Alice. Tohle jsem nadšeně přivítala.

********************

K tomu mě už nikdy nikdo nepřemluví, honilo se mi hlavou asi o tři hodiny později. Seděla jsem na schodech před domem, hlavu mezi koleny a snažila se neohodit tři sta let staré dláždění.

Zprvu romantická procházka, která ale upíry – Alici a Jaspera – začala nudit a tak přišli s návrhem – proběhneme se. Nadšeně jsem souhlasila, ale já blbka si neuvědomila, že oni běhají skoro rychlostí světla.

Na mé naléhání mě Edward chytil do náruče a běžel. Tohle nebylo tak strašné, měla jsem sice vytřeštěné oči a mezi zuby určitě nějakou tu mouchu, ale byla jsem celkem v pohodě. Jenže pak Jasper poznamenal něco o tom, že Edward běhá daleko rychleji a že mě šetří. Je prý nejrychlejší z rodiny. Přemlouvala jsem ho, aby se mnou běžel co nejrychleji, ale odmítl.

Tak se toho ujal Jasper. Chytil mě a za Alicina povzbuzování, které přerušovalo Edwardovo lamentování, jsme vyrazili zpět do našeho víkendového hrádku. Už při prvních metrech se mi zvedl žaludek, bylo to horší než na horské dráze. Všude jsem viděla jen rozmazané čmouhy. Posun vpřed byl tak zběsilý, že jsem si myslela, že se můj žaludek prorve přes záda mimo mé tělo.

Jakmile jsme dorazili před dům, Jasper mě opatrně postavil na zem, Moje nohy mě všem neudržely a já se začala kácet k zemi. Edward mě rychle chytil a posadili jsme se na schody. A teď tady sedíme a já se snažím nezvracet.

„Na, tohle by jí mělo pomoci,“ slyšela jsem Alicin hlas. Zvedla jsem hlavu a uviděla láhev Coly. Chňapla jsem po ní a začala usrkávat.

„Připomeň mi, abych tě příště poslechla,“ opřela jsem se o Edwarda.

„Já ti to připomenu, ale ty mě stejně neposlechneš,“ řekl a pohladil mě.

„To asi ne,“ připustila jsem. Hlava se pomalinku, pomalinku přestávala točit. Vzhlédla jsem k Edwardovi a okamžitě jsem se začala topit v jeho očích. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jsme tady spolu. Naklonil se a jemně mě políbil. Svými rty přejížděl po těch mých. Zprvu lehce a později naléhavě. Opět se mi začala točit hlava.

„Nechte si to do ložnice!“ slyšela jsem Jasperův hlas. V tu chvíli jsem si to uvědomila. Já a Edward spolu, v ložnici, v posteli. Do háje! Já ani nemám oholené nohy! Ještě, že mi neumí číst myšlenky. Doufám, že Alice zabalila do těch svých kufrů i žiletky.

*************************

Den se chýlil ke konci a já byla pořád víc nervózní. Jasper byl ze mě jak na houpačce. Jeho obličej dokázal vystřídat několik emocí během jedné minuty. Zkroušený, nervózní, nedočkavý, vystrašený, chtivý, vášnivý…

Nakonec to nevydržel a zmizel – prý pohonit srnky. Doufám, že bude lovit a ne… Ježíš, Bello, běž si oholit ty nohy. Rychle jsem zmizela do naší ložnice a štrachala se v kufru. Jedna krajka, druhá krajka, třetí krajka – do prdele, Alice snad vykradla obchod se spodním prádlem? Tohle vypadalo ale na sexshop.

„Hele, nelamentuj a vezmi si tohle,“ byla najednou u mě a podávala mi krásnou bílou saténovou košilku, kterou lemovala krajka. Ta by ušla, ještě něco na ty nohy – přemýšlela jsem. Alice se skoro celá ponořila do kufru. Byl pomalu větší než ona. Kdybych ho zaklapla, už by možná nevylezla. Slyšela jsem její vrčení.

„Já myslela, že mě nevidíš,“ pokrčila jsem omluvně rameny.

„Vidím jen záblesky, ale tvůj nápad zavřít mě do kufru jsem viděla zřetelně,“ napomenula mě. „A krom toho bys neměla tohle,“ podala mi holítka, jakési krémy a různé hatlapatinky na nohy jako od bohyně.

„Díky!“ zakřenila jsem se a couvala ke dveřím.

„Budeme s Jasperem celou noc venku, kdybyste náhodou chtěli,“ zarazila se, „hrát poker,“ dokončila.

Rudá až na zadku jsem zmizela v koupelně. A pak to šlo ráz na ráz. Sepnout vlasy, sprcha, holení, sušení, natírání mlékem, voňavka, vyčistit zuby…

****************

Tak, Bello, vezmi za tu kliku a pěkně vejdi. Vždyť tam na tebe čeká tvůj princ. Edward. On tě nekousne – nervózně jsem se zahihňala. Už deset minut jsem seděla na vaně, klepala se nervozitou, kontrolovala už po dvacáté své oholené, ehm, nohy.

Pak jsem se viděla v zrcadle. Byla jsem krásná, oči mi zářily vzrušením, a i když jsem měla strach, na tváři byl úsměv. Vstala jsem, vzala za kliku a vešla do naší ložnice. To, co jsem viděla, mě ochromilo.

Všude bylo plno zapálených svíček, hrála tichá hudba, krásná, nevtíravá. Pokoj byl zařízen jak pro hradní paní, postel s nebesy a na ní ležel Edward. Měl kalhoty, jen kalhoty od pyžama. Viděla jsem ho už párkrát bez trička, ale dnes, za svitu svíček byl nádhernější, než kdy předtím. Věděla jsem, že nespí. Napovídal mi to jeho úsměv, který se mu rozlil po tváři, když mé kroky zamířily k němu.

Pomalounku jsem se k němu posadila a dívala se na něj. Chtěla jsem si pamatovat každý detail této chvíle, každý kousek jeho těla. Natáhla jsem se, abych ho políbila na rty, ale zarazila jsem se a vzhlédla.

Pak jsem ho uviděla. Dívaly se na mě ty oči…

A já vykřikla…

„Ááááááááááááá…“

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 11. kapitola: