Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 10. kapitola

28.08.2010 (20:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4820×

10. kapitola

Seděla jsem strnule na schodišti a mé slzy se mísily s deštěm i přesto, že jsem měla oční víčka pevně sevřená. Nemohla jsem se hnout, nebyla jsem s to udělat ten jediný krok – zazvonit. Nedovolil mi to strach. Chlad, který mě objímal, jsem ani necítila. Byla jsem vyčerpaná, jak fyzicky, tak psychicky. Najednou jsem slyšela vrznutí dveří.

„Děkuji.“ Slyšela jsem zašeptat ten hlas, který tolik miluji. Začínám blouznit. Najednou jsem se ocitla ve vzduchu a obklopila mě krásná známá vůně. Vůně, která mohla patřit jedině jemu. Je to sen? Nehodlala jsem se probudit. Ne teď.

Silně jsem se k němu přitiskla a šeptala pořád dokola: „Je mi to líto, je mi to líto, je mi to líto…“

„Ššššš, všechno bude v pořádku. Jsem u tebe.“ Slyšela jsem ho. „Jsi zmrzlá, zahřejeme tě a půjdeš si lehnout.“

Obklopil mě teplý vzduch, který mě donutil otevřít oči a já si uvědomila, že nesním. Edward mě nesl po schodech do svého bytu. Chvíli mi trvalo, než jsem sebrala odvahu a zvedla hlavu. Hned jsem se začala topit v jeho očích. Bylo v nich tolik bolesti a lásky.

„Je mi líto, že jsem utekla,“ zašeptala jsem.

„Už je dobře,“ odpověděl a vešel do bytu. Začala jsem se nekontrolovatelně třást. Edward se mnou zamířil rovnou do koupelny. Tam mě postavil a začal napouštět vanu horkou vodou. Okamžitě začala stoupat pára. Věděla jsem, že se musím zahřát, začala jsem se potýkat se zipem, ale moje prsty byly naprosto zmrzlé.

„Počkej,“ zašeptal a začal mě rozepínat. Zvedla jsem ruce, aby mi vysvlékl tričko. Díval se na mě a po chvilce váhání mi jej přetáhl přes hlavu. S kalhotami to bylo horší. Edward se toho chopil a opatrně mi je stahoval. Teď jsem před ním stála jen ve spodním prádle. Chytil mě do náruče a pomalinku mě pokládal do kouřící vody.

Byl to zvláštní pocit. Zmrzlou kůží prostupovalo teplo, bylo to až nepříjemné, ale po chvilce konečně přestal ten třes. Nevím, jestli to bylo tou vodou nebo skutečností, že je Edward u mě. Ležela jsem ve vaně a měla zavřené oči, ucítila jsem, jak mě pohladil po tváři a trošku jsem sebou cukla.

„Bojíš se mě,“ zašeptal zlomeně. Rychle jsem je otevřela.

„Ne, jen jsem se lekla,“ odpověděla jsem prostě a snažila se úsměv. Doufala jsem, že mi uvěří.

„Nechám tě,“ promluvil po chvilce ticha.

„Počkej,“ prosila jsem ho, jako on včera mě. Zastavil se u dveří.

„Budu vedle, připravím ti čaj. Neuteču, slibuji,“ řekl a odešel. Nechal otevřené dveře a já slyšela, jak chodí po kuchyni. Celá jsem se ponořila do vody a začala si sundávat prádlo. Ještě chvíli jsem ležela, jakmile jsem usoudila, že jsem celkem zahřátá, začala jsem vylézat.

Osušila jsem se a přemýšlela, co si obleču, moje oči se upřely na župan. Neváhala jsem a chňapla po něm. Vyšla jsem z koupelny a zamířila do kuchyně, kde jsem jej slyšela, nebyl tam. Začala jsem panikařit.

„Edwarde?“ volala jsem.

„Tady jsem,“ objevil se okamžitě ve dveřích. Okamžitě jsem mu spěchala do náruče. Pevně mě chytil, bylo to zvláštní. Měla bych z něj mít strach, ale já se s ním cítila v bezpečí. Opět jsem se ocitla ve vzduchu. Cítila jsem, že mě pokládá na postel, ve které jsem už tolikrát spala a přikrývá mě peřinami. Ovšem s jedním rozdílem, dnes si lehl vedle mě. Dívali jsme se jeden na druhého a mně opět začaly téct slzy.

„Neplakej,“ začal mi je stírat, chytila jsem jeho ruku.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se.

„Je to těžké. Měl jsem jen tak nakráčet a říct ti – Ahoj, Bello, moje rodina jsou upíři a já jsem poloupír? Mimochodem umím číst myšlenky,“ řekl tiše.

„Jo,“ odpověděla jsem a pak mi to došlo, „poloupír? Myšlenky?“ vyjekla jsem, to musí vědět, že ho miluji a to znamená…

„Ano poloupír. Moje matka – Esme, mě porodila jako člověk, ale můj otec - Carlisle je upír. Umím číst myšlenky všech, ale tvoje mysl je pro mě uzavřená.“

„Ale proč?“

„Já to zkoušel,“ začal.

„Já vím,“ skočila jsem mu do řeči.

„Bojíš se mě?“ zeptal se.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Ale včera…“

„Včera jsem na tebe byla naštvaná, že jsi mi to tajil. Krom toho, proč bych se bála někoho, kdo mi zachránil život. Byla jsem v šoku,“ skočila jsem mu do řeči.

„Utečeš před upírem, protože jsi na něj naštvaná a ne proto, že jsi vyděšená?“ zeptal se a na tváři se mu rozlil úsměv.

„Byla jsem vyděšená, ale jen chvíli. Vím, že mi neublížíš, kdybys chtěl, dávno bys to udělal,“ řekla jsem. Cítila jsem, jak mě přemáhá únava.

„Měla bys spát,“ navrhl mi a já zavrtěla hlavou, měla jsem tolik otázek.

„Na otázky bude spousta času.“

„Hej, neříkal si náhodou, že mně číst myšlenky nemůžeš?“ ohradila jsem se.

„Nemůžu, ale znám tě,“ zašeptal, „chceš, abych tady zůstal?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděla jsem už šeptem, zmáhal mě spánek.

„Bello?“

„Hmmmm?“

„Nezajímá tě, čím se živím?“ zeptal se.

„Krvavými steaky a čokoládovými dorty,“ odpověděla jsem se smíchem, aniž bych otevřela oči. Slyšela jsem jeho tichý smích.

„Miluji tě,“ řekl a to mě probralo. Otevřela jsem oči a dívala se do těch jeho. Zrcadlila se v nich nervozita, láska a očekávání.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem. Natáhl se ke mně a zlehka mě políbil na rty. Chtěla jsem víc, ale on se se smíchem odtáhl.

„Na tohle bude taky spousta času.“ Přivinul si mě k sobě a já spokojeně usnula.

**********************

Začala jsem se probouzet z krásného, ale naprosto praštěného snu. Cítila jsem, jak mě slunce hladí svým teplým paprskem po tváři. Líně jsem se protáhla jako kočka a vydala ze sebe neidentifikovatelný zvuk. Slyšela jsem tichý smích, a pak jak mě hebká ruka něžně hladí po tváři. Aha, já se ještě neprobouzím, pořád sním. Kéž by tento sen nikdy neskončil. Jemný dotyk nahradila ústa, která mi jemně přejížděla po čele, tváři a nakonec se spojila s mými rty. Fajn, doufám, že se teď neprobudím – to bych byla opravdu naštvaná!

Opatrně jsem přejela přes ty rty svými a přisála se na ně. Něžnost začala velice brzy nahrazovat vášeň. Cítila jsem, jak mi buší srdce a po těle se mi rozlévá horkost. Chtěla jsem ten sen chytit a už ho nepustit. Prsty jsem zajela do hedvábných vlasů a z úst mi vyšel sten. Tohle nemohl být sen, bylo to až příliš živé. Ale co když otevřu oči a budu sama? Pomalinku jsem začala otevírat oči a před nimi se zjevil Edward s nádherným úsměvem. Ok. Jsem v rauši. To by mě zajímalo, kde a kdy jsem se do něj dostala – safra to je matroš – běhaly mi myšlenky v hlavě. A pak jsem pochopila, že to není sen a ani následek použití omamné látky.

„Krásné ráno,“ zašeptal a opět se sehnul, aby mě políbil. Můj osamělý neuronek rychle běžel do svého řídícího centra vyslat zprávu – že tohle fakticky sen není, nebyl a ani nebude. Jakmile se mi konečně restartoval systém byla jsem uvězněna v Edwardově náručí, který se mě ptal, co chci na snídani.

„Panák by bodl,“ odpověděla jsem, ale v tom zazvonil zvonek u dveří a Edward se neochotně vydal otevřít.

Fajn, Bello, mluvila jsem v duchu sama k sobě a rychle vyskočila z postele. Co nejsvižněji jsem zamířila do koupelny, kde jsem musel potlačit jekot, jakmile jsem se na sebe podívala do zrcadla. To bude dobrý, trocha studené vody a bude to ok, říkala jsem v duchu té opuchlé zrůdičce v zrcadle, které trčely vlasy do všech světových stran. Ozvalo se ťukání na dveře.

„Moment!“ zavolala jsem.

„To jsem jen já, něco ti nesu,“ poznala jsem hlas Alice, byl to skvělý člověk – vlastně upír. Otevřely se dveře, štíhlá bledá ruka – na které se blyštily hodinky od Cartiera - mi podávala dvě tašky. Převzala jsem si je a nakoukla do té menší. Kartáček na zuby, hřeben, spona do vlasů. Lehký podkladový krém, make-up, řasenka a lesk na rty. V duchu jsem tancovala lambadu a střelhbitě jsem skočila pod sprchu, ještě než jsou pustila vodu, křičela jsem děkuji a slyšela její smích.

******************************

Seděla jsem v kuchyni u stolu a čekala, až přede mnou přistane snídaně. Byli jsme s Edwardem sami. Alice a její přítel, kterého jsem prozatím neměla tu čest poznat, se šli projít. Edward přede mě postavil talíř s palačinkami a já cítila, jak se mi sbíhají sliny. S chutí jsem se pustila do té dobroty.

„Takže jsi poloupír,“ řekla jsem po chvíli ticha a Edward přikývl. „Jaké to je?“ zeptala jsem se a Edward vytřeštil oči. No co je? Zajímá mě to.

„No, jsem rychlý, nezranitelný, nesmrtelný a umím číst myšlenky,“ podotkl.

„A jak se staneš poloupírem?“ ptala jsem se ho a hltala nejen jeho povídání, ale i snídani.

„Esme – moje matka se seznámila s Carlisleem v době, kdy byl upír. Zamilovali se do sebe a i když se otec bránil, nakonec podlehl. A tak jsem se narodil já. Esme – mámu, to málem zabilo, ale Carlisle ji přeměnil,“ odpověděl mi.

„A tvoji sourozenci?“

„Všichni jsou to upíři. První do naši rodiny přibyla Rosalie. Carlisle ji našel v boční uličce, byla zbitá a život z ní vyprchával. Její krása ho uchvátila a rozhodl se ji zachránit. O několik let později, když Rosalie našla Emmetta. Napadl ho medvěd v horách, byl velmi vážně zraněný a ona ho zachránila. Dodnes říká, že nechápe, jak se jí povedlo běžet tak dlouhou cestu s krvácejícím Emmettem v náručí, ale dokázala to. Zamilovali se do sebe, letos bude jejich už asi patnáctá svatba. Alice a Jasper se k nám přidali jako poslední. Prostě jednou k nám nakráčeli domů a oznámili nám, že budeme šťastná rodina.“

„Aha, no a ty čteš myšlenky, umíte to všichni?“ Byla jsem strašně zvědavá.

„Ne, myšlenky čtu pouze já. Carlisle má naprosto dokonalé sebeovládání, a proto i jako upír dělá lékaře v nemocnici. Krev v něm neprobudí touhu zabíjet. Esméin dar je zase dávat bezvýhradnou lásku všem kolem sebe. Rosalie vyniká nejen krásou, ale i houževnatostí. Emmett zase silou. Alice vidí budoucnost – je to naše vědma, díky které jsme se dostali z leckteré šlamastiky, a Jasper dokáže ovlivnit emoce,“ dokončil výčet schopností své rodiny a mně vypadla vidlička z ruky. Kam se na ně hrabe Superman a další superhrdinové!

„Vyděsil jsem tě?“ Bylo na něm vidět, že má strach. Je to blázínek.

„Ne, jenom… Budoucnost, emoce a spousty dalšího, je to zvláštní.“ Pokrčila jsem rameny. Chvíli vypadal zničeně. „Neboj, už neuteču, slibuju.“ Mrkla jsem na něj.

„Bello, chtěl jsem tě toho ušetřit, věř mi, ale…“ začal.

„Edwarde, jestli se mi začneš omlouvat za to, že mě miluješ, přísahám bohu, že ti takovou…“ začala jsem hudrovat a v tom se rozrazily dveře.

„Myslí to vážně, opravdu,“ kývala Alice, a pak se na mě podívala.

„Jak to snášíš?“ zeptala se.

„Nemyslím, že bych se měla něčeho obávat.“ Pokrčila jsem rameny.

„Fajn, tohle je Jasper, můj manžel.“ Vystrkala před sebe bledého mladíka s atletickou postavou. Nezkrotná blond hříva mu rámovala jeho dokonalý obličej z kterého výrazně zářily stejně zlatavé oči, jako měla Alice a Edward. Zatímco já na něj hleděla jak na svatý obrázek a v duchu ho bodovala nejvyššími možnými známkami, jeho reakce byla opravdu zvláštní. Díval se na mě, nakrčil nos a několikrát začuchal. Copak jsem nějaký zadek feny?

„Zvláštní,“ poznamenal Jasper, ale okamžitě nasadil úsměv. „Velice mě těší, Bello.“

„Ahoj,“ zamručela jsem ze židle, byla jsem naštvaná, copak jsem nějaký exkrement, aby mě někdo čuchal? A kromě toho jsem vysprchovaná!

„Je na tebe naštvaná,“ řekl Edward. Střelila jsem po něm pohledem. „Fajn, teď je už i na mě.“

„Ona se nás vůbec nebojí?“ poznamenal s úžasem Jasper.

„Protože vím, že se mi nic nestane,“ zabrblala jsem.

„Ani ji nezajímá, čím se živíme, bere to naprosto v klidu. Jako bych jí řekl, že jsme královská rodina,“ rozhodil Edward rukama.

„Tak to bych utekla a už se nikdy nevrátila. Kromě toho, ohledně té vaší stravy – řekla bych, že to souvisí s barvou vašich očí,“ dojídala jsem v klidu svou snídani.

„Takže kdybychom byli královská rodina, tak nás nechceš?“ ptal se Jasper.

„Přesně tak.“ Kývla jsem a vstala od stolu.

„Ona fakt nekecá, myslí to vážně,“ užasl Jasper. Jasně, že nekecám! Já nikdy nekecám! Začala jsem být nervózní a těkala očima po kuchyni. Kde by asi tak mohla být čokoláda? Rozhlížela jsem se.

„Druhá polička vpravo,“ vyhrkla Alice, a tak jsem se tam vydala. K mému štěstí se na mě po otevření dívalo asi deset čokolád. Vrhla jsem se po jedné a po chvilce zápasení s obalem jsem se do ní pustila.

„Pro mě není důležité, kdo jste, co jste, čím se živíte. Podle mě, kdybyste chtěli, tak už dávno nejsem, nemýlím se?“ šišlala jsem s plnou pusou čokolády a sledovala jejich vytřeštěné pohledy. „Fajn, čím se teda živíte?“ povzdechla jsem.

„Krví zvířat,“ odpověděla Alice. „Lovíme zvířata,“ upřesnila.

„Jako s puškou a tak?“ ptala jsem se.

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „rukama a tímhle,“ zazubila se ukázala dvě řady dokonale bílých zubů. Teď mi trochu zatrnulo.

„Takže psa si ani nikdy nekoupíme, co?“ Podívala jsem se na Edwarda, který se hned začal smát.

„Mám úžasný nápad! Co kdybychom si zajeli na výlet?“ zvolala nadšeně Alice.

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 10. kapitola: