Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lizie, I want you! - Kapitola 3.

25.01.2011 (18:45) • KatieBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 937×

Les
.....................

Na parkoviště jsem se vrátil smutný a zklamaný. Řekla, že bychom neměli být přáteli. To je tak hrozně nefér. A co je ještě horší, tak to, že mám žízeň.

„Hele, já mám žízeň,” zamumlal jsem. „Půjdu si zalovit. Vrátím se až v podvečer,” oznámil jsem jim a vydal se na lov. Nečekal jsem, že někdo bude chtít jít se mnou, protože všichni byli před třemi dny. Jen já hloupej jsem nešel, protože jsem se zažral do počítačové hry, která mě po jednom dni přestala bavit. Jak dětinské, že?

Šel jsem lidskou chůzí k lesu, kde jsem se už rozběhl normální, upíří rychlostí. Prvně jsem zkontroloval svoje budoucí lovící teritorium, abych se náhodou nezakousl do nějakýho nevinnýho človíčka a pak se pustil do lovení.

Vypil jsem čtyři srnce a jednoho losa, když v tom jsem uslyšet dusot těžkých tlap. Cítil jsem zvíře. Možná medvěd nebo vlk. Ale podle dusotu tlap to muselo být obrovské zvíře.

Přikrčil jsem se k výpadu a čekal, až se zvíře ukáže. Když se ukázalo, zůstal jsem jen přimrazeně v lovícím postoji. Přede mnou stál - přesně stejně jako já – zaražený vlk. Ale obrovský vlk. Byl opravdu obrovský. Větší jak medvěd nebo jakékoliv jiné zvíře tady. Nevěděl jsem, co mám dělat a pak jsem si něco uvědomil. Ty oči. Jsou mi povědomé a ten pach... Vlk se otočil a utíkal pryč. Zvláštní. To musím ihned říct doma!

Tryskem jsem vyrazil k našemu doma a cestou pořádně poslouchal, kdyby se ten vlk vracel třeba i se smečkou. Když jsem uviděl náš dům, rozrazil jsem dveře a zůstal stát na prahu. Všichni seběhli dolů a koukali na mě jako z jara.

„Cože?” podivil se Edward. Celou situaci si přečetl v mé hlavě. Já sice dokážu mistrovsky stopovat, ale radši bych bral to čtení myšlenek.

Pak jsem celou situaci všem vysvětlil a všem nad tím zůstával rozum stát. Jen jednomu z nás ne.

„Vím, co jsou zač. A vím, co jsou zač ti vaši noví spolužáci,” řekl otec. To on byl ten, kdo si zanechával hlavu chladnou.

„Co?” vyhrkli jsme všichni až na jednoho. Nessie se posadila na gauč a zapnula televizi. Nudila se. Byla na světě až příliš krátkou dobu na tyhle zvláštnosti.

„Podle všeho, co jste o nich říkali a co jsem viděl v tvé hlavě Demetri, musím říct, že je dost pravděpodobné, že se tu usadili vlkodlaci,” řekl s naprostou jasností.

„Vlkodlaci?” podivila se Bells.

„Ano,” přitakal otec.

„Ale ti vyhynuli už před hodně dávnou dobou,” namítl Carlisle, ale přemýšlel nad touto myšlenkou.

„Když jsme ještě žili ve Volteře, pamatuju si na dobu, kdy Volturiovi vyhlazovali svět od všech vlkodlaků. Jak je tedy možné, že jsou nějací ještě naživu?” Nehodlal jsem si to připustit, protože jestli Lizie byla vlkodlak a jakože by fakt mohla být – jen když si vzpomenu na les a na její řeči – tak si nedovedu představit, jak bude vypadat můj život. Konečně jsem se zamiloval a nám ona láska nemá být souzena? A pak, je tu ještě vlčí otisk. Slyšel jsem o tom ve Volteře.

„Ale to není všechno,” řekl smutně otec a ztěžka se posadil na gauč vedle Nessie. Pohladil ji po vlasech a řekl: „Ten Jacob Black se do tebe totiž otiskl, má drahá.”

Údivem jsem otevřel pusu a nebyl jsem jediný. I Carlisle ji měl otevřenou. Věděl, co to znamená přesně stejně jako já.

„Co to znamená?” ptal se Edward a tvářil se přitom zarputile. Otec s Carlislem všem vysvětlili, co otisk znamená, a když domluvili, Renesmé se postavila, hodila si ručičky v bok a zaječela: „Vy si ze mě děláte srandu? Já s ním nebudu ani vteřinu! Nepatřím mu! Chci být do konce světa s vámi!”

„Klid, holčičko,” přiskočil k ní Edward a kreslil jí na rameno uklidňující kroužky.

„My tě mu nedáme,” přiskočila Bella.

Povzdychl jsem si a odebral se do svého pokoje. Jediná láska mého života je vlkodlak. Ach jo. Stačil jeden pohled a měla mě. Ale co je mi to platné, když nemůžeme být spolu? Na devadesát procent jsem si byl jistý, že v tom lese to byla Lizie a musela mě poznat. Co mě jedině utěšovalo, že mě nechtěla zabít. A byl jsem si také jistý, že ví, že jsem upír. Její přirozený nepřítel. Pak jsem něco zaslechl.

„Měli bychom ty vlkodlaky co nejdříve vyhledat a promluvit si s nimi. Nechceme jim ublížit, tak snad jim to vysvětlíme a budeme vedle sebe žít spokojeně.”

Něco mě napadlo. Mohl bych si s Lizie promluvit – aniž by o tom někdo věděl – a vymluvit se na naše příměří. Pak bych i nenápadně zjistil, jak se ke mně vlastně má a pak pokračoval. Co jsem totiž věděl, bylo to, že ji chci. A chci ji až zoufale moc. Otevřela mi oči, ukázala mi, že na světě existuje něco mnohem víc než jen věčný život a milující rodina. Bylo to pošetilé, zamilovat se do někoho, kdo je vaším nepřítelem a koho znáte pouhý den, ale bylo to tak. A ode dneška jsem začal věřit na lásku na první pohled. Pro mě to tedy láska na první pohled byla.

Rána jsem se nemohl dočkat, a když už nastalo, stál jsem u aut jako první.

„Pohněte se!” křičel jsem už od aut. „Ať máme naše místa!” Alespoň, že se mám na co vymluvit, a že jim tak nemusí připadat divné, že jsem se poprvé zvládnul vypravit jako první.

Zdařilo se nám a my opravdu měli svá místa. Vystoupil jsem a rozhlížel se kolem. Hledal jsem ji. Nessie vystoupila z auta a práskla dveřmi. Měla příšernou náladu. Bylo to kvůli Jacobovi Blackovi. Jsem zvědavý, jak se toto bude řešit.

„Já už jdu,” pípl jsem a pospíchal na svoji první hodinu. Doufal jsem, že tam bude, ale nebyla. A ani na další a další.

Šel jsem tedy zklamaný na oběd. Stoly spojené nebyly. Seděli jsme rozděleně – Cullenovi, Masenovi. Všiml jsem si, že hned vedle u našeho stolu seděli Jacob Black se svojí povedenou partičkou. Na tácku měli naloženou horu jídla, ale místo toho, aby ji jedli, tak ji po sobě házeli. Ale Lizie nikde.

„Ahoj,” zamručel jsem.

„Co je, Deme?” pousmála se Bella.

„Ještě ty začínej,” zabrblal jsem a znechuceně si vložil do úst kousek pizzy. Těžce jsem ji spolknul a zbytek odšoupnul k Renesmé, která měla prázdný tác.

„Nechci,” odfrkla si a pošoupla ji ke mně.

„Copak? Držíš dietu? Kvůli Blackovi?” zachichotal jsem se.

Zavrčela, vzala pizzu a mrskla mi ji do tváře. „Buď zticha, blbečku!” nadávala mi. Nezlobil jsem se na ni. Nadávka a ta pizza v obličeji byla na místě. Já jsem totiž měl držet pusu.

„Ehm,” odkašlal si Jacob Black, který z ničeho nic stál za mnou.

„Co chceš?” zasyčel Edward a Bella si Renesmé přitáhla k sobě.

„To není třeba, Bello,” zavrčela Nessie a odpelášila pryč. Jacob se za ní smutně díval.

„Tak co chceš, Blacku? Všechno víme, tak vypadni, jinak s tebou zatočím!” zavrčel temně Edward. No jo, byl táta.

„Klídek, Masene, chováš se, jako by to byla tvoje dcera,” zachichotal se. Nikdo z nás nehnul ani brvou. Jacob si nás prohlížel se zvednutým obočím, ale pak se otřepal a konečně odpověděl: „Chtěli bychom tu s vámi žít v míru,” začal.

„To mi taky,” přitakal jsem. Nic víc si nepřeju.

„No, takže bychom vás a vaši celou rodinu rádi pozvali k nám. Všechno si vyříkáme a něco si vyjasníme.” Bella si s Edwardem vyměnila zvědavý pohled.

„No dobrá,” řekl nakonec Edward a podal mu ruku. Jacob ji s nechutí přijal a krátce si s ním potřásl. „Takže dneska v šest,” oznámil a vrátil se ke své rodině.

Ještě pořád jsem si utíral pizzu s obličeje, když v tom mě do nosu praštila silná, známá vůně. Lizie se objevila v jídelně a mířila si to ke svému bratrovi. Posadila se na volné místo a já se zaposlouchal.

„Vyřídil jsi jim to?” zeptala se jakoby nic.

„Jasně, jasně. Ale mohla si to udělat sama, když si tak v lásce uchováváš Masona. Jakže se jmenuje? Demetri?” zasmál se Jacob společně s celou partičkou. Ale ve mně to hrklo. Uchovává mě v lásce? Cítí ke mně něco? Jako já k ní? Ach bože, že se mi to jenom nezdá...

„Pšt,” okřikla ho Lizie, ale to už bylo pozdě.

Cítil jsem na svých zádech jejich pohledy. Ještě, že Edward s Bellou před chvílí odešli hledat Renesmé. A Cullenovi to doufám neslyšeli.

Předchozí | SHRNUTÍ | Další

Autor: KatieBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lizie, I want you! - Kapitola 3.: