Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lizie, I want you! - Kapitola 1.

09.01.2011 (19:15) • KatieBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1097×

Noví
..........................

Toto je můj příběh.
Jmenuji se Demetri Mason a žiju se svou rodinou na Aljašce. Mým otcem je Edward Mason a mým bratrem je také Edward Mason. Ale teď pro upřesnění. Edwardovi – mému bratrovi – je sedmnáct let. Mně je devatenáct. A otcovi Edwardovi – kterému říkám jen otec – je něco přes třicet. Samozřejmě, že všem nám je ve skutečnosti přes sto let, ale my nestárneme. Jsme upíři.  
Na Aljašce žijeme ještě společně s Cullenovými, protože Edwardova manželka – Bella Cullen Masonová – má také svoji rodinu. Jejím otcem je Carlisle Cullen, matkou Esmé Cullenová, její bratři se jmenují Emmett a Jasper Cullenovi a její sestry se jmenují Alice a Rosalie Cullenovy. Ještě nutno podotknouti, že Edward s Bellou mají poloupíří dítě Renesmé Masonovou, které je momentálně sedmnáct let a už také nestárne.  
A všichni Masonovi žijí společně s Cullenovými pod jednou střechou.

„Demetri!” ozval se zdola Renesméin hlas. „Táta ti vyřizuje, aby sis pohnul!”

„Jo, už jdu!” zavolal jsem zpátky.
Renesmé jsem měl rád. Byli jsme jediní z naší rozšířené rodiny nezadaní, ale hlavně, já byl její strýček, ona moje neteř. Když byla malá, hodně jsem si s ní hrával a teď jsem její oblíbenec a to dokonce víc jak Emmett.

Seběhl jsem dolů oblečený do džín a černé košile. Všichni už stáli u aut a čekali jenom na mě.

„Jak je možné, že chlapům to trvá déle než ženským?” kroutila hlavou Alice a nastoupila si na místo spolujezdce vedle Jazze. Dozadu si sedla Rosalie s Emmettem.  
Edward seděl v dalším autě na místě řidiče – zase – a Bella na místě spolujezdce – taky zase. Já jsem si tedy musel sednout s Nessie dozadu. Radši bych řídil, ale to si příště budu muset pohnout.

Vyjeli jsme ke škole. Chodíme tam už měsíc, já s Emmettem a Rosalií do vyššího ročníku, Bella, Edward, Nessie, Jasper a Alice do nižšího ročníku. Samozřejmě, že ve škole není Renesmé má neteř, ale sestra. A Edward bratr a Bella je Edwardova velice mladá manželka. No a Jasper s Rosalií jsou sourozenci stejně jako Alice s Emmettem. Je to celkem propletené, ale co se dá dělat. Není možné, aby Edward s Bellou tvrdili, že Nessie je jejich dcera, když má stejně let jako oni – nebo na onen věk alespoň vypadá.

„Na obědě ti budu držet místo,” žďuchla do mě Nessie. Usmál jsem se na ni. Řekla to jen symbolicky. Sedáváme všichni Masonovi u jednoho stolu a u vedlejšího stolu sedí všichni Cullenovi. Nebo občas spojujeme stoly, když chceme něco důležitého probrat. Vlastně, když chce něco Alice probrat.

„Je tu více aut,” mračil se Edward. Naše parkovací místa byla obsazená. Edward zasyčel.

„V klidu, Edwarde. Musí být noví a neví, jak to tu chodí,” uklidňovala ho Bella. A jak to tu chodilo? Každí čtyři studenti měli vyhrazeno jedno parkovací místo, které bylo jenom jejich. Proto jsme jezdili po čtyřech a ne každý zvlášť. I ostatní studenti museli jezdit jen jedním autem ve skupině. No a stalo se, že když jsme přišli před měsícem sem, zbyly akorát dvě parkovací místa, takže kdokoli jiný by už měl smůlu a musel by parkovat na pakrkovišti pro rodiče studentů a různé VIP hosty nebo inspekce dole u školy. Škola je totiž na kopci a má jedno parkoviště pro studenty a učitele. Dole pod kopcem je další parkoviště, o kterém jsem se zmínil před chvílí.

„A kde mám jako zaparkovat?” rozčiloval se Edward.

„Ježíš, tati. Tak zaparkuj dole,” uklidňovala Nessie. Nessie se chováním podobovala Belle, ale vzhledem byla na Edwarda. A proto taky byla na veřejnosti představena jako sestra Edwarda.

Edward si odfrkl. „To si půjdu vyřídit s pane Stewartem,” zamumlal rozzhořčeně. Pan Stewart měl na starosti stížnosti a návrhy na změnu čehokoliv, co se týká studia.

„Nenecháme to prostě být?” navrhla Renesmé. Souhlasil jsem s ní. Když si přivstaneme, budeme mít zpátky své parkovací místo a bude to.

„Jazz už taky zajel na dolní parkoviště,” oznámila Nessie a měla pravdu. Jasper právě parkoval.
Bella společně s Edwardem se otočili a vyčítavě si Renesmé prohlíželi. Typičtí rodiče.

„Zlatíčko, takhle to prostě nejde. Jeden den to přežijeme, ale nemůžeme si nechat líbit toto odstrkování,” vysvětlovala jí Bella a mluvila k ní jak k miminu. Chudák Nessie.

Renesmé si založila ruce na prsou. „Fajn, já to vlastně vyřizovat nebudu.”

Edward přikývl a zajel na dolní parkoviště. Když jsem vystoupil z auta, musel jsem se ušklíbnout. Emmett s Alicí a Rosalií se vztekali jako malí. Jasper byl jediný v klidu a snažil se všechny také naladit do klidu.

„Co to to je za způsoby?” nadával Emmett. Renesmé si povzdychla a vyrazila ke škole. Radši jsem běžel za ní, protože jsem fakt neměl náladu poslouchat Emmettovy nové hlášky a nadávky.

„Hej, Ness! Počkej!” zavolal jsem. Kdybych mohl, doběhl bych ji hned, ale na veřejnosti jsem samozřejmě nemohl.

„Jsou strašní, proč to jako řeší?” zakroutila hlavou, když jsem ji lidským krokem doběhl. Ona uměla také běhat rychle, ale ne tak jako kdyby byla úplnou upírkou. Byla napůl člověk, jedla normálně, pila normálně, ale živila se taky krví. Zvířecí samozřejmě.

„Já je chápu,” řekl jsem. „Taky mi to není volný, ale je pravda, že tak zuřit nemusí,” zasmál jsem se. Renesmé se jenom ušklíbla. Celá Bella za mlada – když se ještě nestala matkou a manželkou.

Přibližovali jsme se ke škole. Ostatní už také vyrazili za námi. Pak jsem se zastavil, protože mě něco velice znepokojilo.

„Cítíš ten pach?” zašeptal jsem. Nessie nasála, ale zakroutila hlavou. Jak už jsem říkal, neměla tak dobré schopnosti jako třeba já.

„Co to je za pach? Jsou to ti noví? Taky upíří? Poloupíři?” vyptávala se. Poznal jsem na ní, že ji štve, když to nemůže posoudit sama.

„Není to upír, to určitě,” namítl jsem. „Cítím pach lidský, ale podivně smíchaný se zvířecím.”

Renesmé mávla rukou. „Spousta lidí má domácí mazlíčky a často se s nimi mazlí, to bude ono.”

Zavrtěl jsem hlavou. To určitě nebude ono.

Edward za námi mezitím přiběhl, protože si moji znepokojenost vyčetl v mé hlavě.

„Zvláštní. To by mě zajímalo, co jsou zač,” dumal Edward. „Doma to musíme probrat s otcem a Carlisleem. Jsou na světě nejdéle. Spíš Carlisle.”

Kývl jsem a Renesmé nad tím jen zavrtěla hlavou. Dneska se asi špatně vyspala. Jo, to že může snít, jsem jí záviděl, ale to lidské jídlo nebo tu nerychlost a tak, to už ne.

Vešli jsme do školy. Všichni jsme se rozhlíželi po těch novích, ale už museli být ve třídě, protože na chodbách se hemžila jen hrstka studentů.

„Uvidíme se na obědě,” zamumlal jsem a vyrazil na svoji první hodinu. Tu jsem neměl společnou s nikým. Ostatní se taky rozutekli do tříd.  

Když jsem vešel do třídy, ten prazvláštní pach mě udeřil do obličeje. Rozhlédl jsem se a střetl se s obličejem krásné blonďaté dívky. Také na mě koukala, musela poznat, že nejsem člověk. Ale co byla zač?

Posadil jsem se na své obvyklé místo – dozadu – a pozoroval ji. Byla úchvatná.

Mezitím došel do třídy pan profesor. „Studenti, dovolte, abych vám představil vaši novou studentku. Pojď mezi nás, Lizie,” usmál se přívětivě pan profesor. Lizie...

„Jmenuje se Lizie Blacková a je mi devatenáct let. Přistěhovali jsme se sem z... daleka,” představila se nesměle.

Přemýšlel jsem, proč řekla jen z daleka.

Na hodinách jsem se už s Lizie Blackovou nepotkal, ale její rodinu a přátele jsem zahlédl na chodbě. Všichni voněli stejně a všichni si mě divně prohlíželi. Lizie byla překrásná a kdyby byla upír... ale s takovouhle mi neustále vrtalo hlavou, co je zač, když ne člověk ani upír.

Předchozí | SHRNUTÍ | Další

Autor: KatieBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lizie, I want you! - Kapitola 1.: