Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live for freedom, die for love 4. kapitola

07.11.2010 (08:00) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 780×

Paprsky slunce ozářily mou tvář a já se slastně protáhl, vzpomínajíc na dnešní noc. Destiny mě během ní dovedla k extázi tolikrát, že jsem měl pocit, že mi narostla křídla. Přestože jsem v této oblasti již zdaleka nebyl žádným začátečníkem, tohle se nedalo ani porovnávat s ničím jiným. Měl jsem pravdu od první chvíle, kdy jsem ji spatřil, je to bohyně.

Přetočil jsem se na bok, abych mohl obejmout mého anděla, ale hmátl jsem do prázdna, byl jsem v pokoji sám.

Kde jen může být? Pomalu jsem se oblékl a sešel do obývacího pokoje za peprných poznámek Emmetta s Jasperem. Ano, jak patetické, že oni demolují dům každou noc, o tom samozřejmě nikdo nemluví.

Rozhlédl jsem po místnosti, ale Destiny nikde. Pomalu jsem se začínal bát, co když odešla? Ale to by mi přece po včerejšku neudělala, nebo snad ano? Byla pravda, že jsme se znali teprve nějakých dvacet čtyři hodin a žádné potvrzení jejích citů vůči mně jsem neměl, ale přece by se alespoň rozloučila…

Vyšel jsem do zahrady, která se rozprostírala za domem, tohle místo mě vždy dokázalo uklidnit. Došel jsem až k starému, košatému dubu, který stál stranou kousek od lesa.

Byla tam, má bohyně seděla zády ke mně a opírala se o kmen stromu. Na sobě měla lehce průhledné bílé šaty, které, jako by byly ušity přímo pro ni. Když mě spatřila, na rtech se jí usadil nádherný úsměv a já netoužil po ničem jiném, než ji políbit, laskat její bělostná ňadra, zasypat polibky její pevné bříško…

„Co pak tu děláš?“ zeptal jsem se jí a jemně ji prsty pohladil po tváři.

„Pojď, chci ti něco ukázat,“ usmála se na mě.

Následoval jsem ji ke kraji lesa, kam nebylo od domu vidět.

„Teď se dívej,“ řekla a ukázala na malý pařez kousek od nás.

Pozorně jsem se podíval, ale nic jsem neviděl, „nic se neděje,“ odpověděl jsem s mírným rozladěním.

„Jen vydrž,“ přikázala mi Destiny a začala se soustředit.

V tu chvíli z pařezu začaly rašit čerstvé výhonky.

„Wau, to je něco,“ zamumlal jsem obdivně.

„A to ještě nic není,“ usmála se hrdě a v tu chvíli mi kolem hlavy začala kroužit vodní koule a čerstvě vyrostlé výhonky najednou vzplály modrým plamenem.

„Líbí?“ zeptala se mě váhavě.

„Ano a jak…“

Následující týdny probíhaly jako v pohádce. Destiny se pomalu ale jistě stávala právoplatným členem naší rodiny. Alice ji zbožňovala a s Rosalií byly jako dvojčata a dokonce i Edward s Japerem se ji naučili díky jejím schopnostem vážit a přestali s vtípky na náš vztah, jen Emmett jako by se ještě stále nepřenesl přes svou prohru, spíše to vypadalo tak, že ji den ode dne nenávidí čím dál tím víc a Destiny na tom nebyla jinak. Kdykoli Emmett přišel s nějakým vtípkem ve snaze ji ponížit, Destiny měla v záloze vtipnou odpověď, na kterou byl z pravidla Emmett krátký, a tak to šlo stále dokola. Nejvíce jsem litoval Rosalii, protože poprvé v životě našla člověka, s kterým si podle všeho absolutně rozuměla a mohla být konečně šťastná, ale neustálé hádky mezi Destiny a Emmettem ji nutily stavět se buď na jednu a nebo na druhou stranu, což mělo za následek, že se na ní jeden z nich naštval a odmítal s ní mluvit. Chudák, nikdy nemohla vyhrát.

Ale až na tyhle drobné mráčky bylo vše dokonalé a měl jsem pocit, že můj život, poprvé za celou dobu mé existence, nabírá ten správný směr.

Bohužel ale nic v životě netrvá věčně, a tak i můj sen musel jednou skončit. Byl jsem však překvapený, jak rychle přišlo probuzení, vlastně my všichni.

„Ale, ne, to ne! To přece nemůže být pravda!“ začala z ničeho nic řvát Alice.

„Co se děje?“ nechápal nikdo z nás, až na Edwarda, který najednou zbledl.

„Volturiovi…“ To jediné slovo, které jim vyšlo z úst, bylo symbolem konce šťastných dnů a přicházejícího boje.

„Kdy tady budou?“ zeptal se Carlisle. Jako jediný si z nás dokázal zachovat hlavu, my ostatní jsme na to byli o poznání hůř. Přestože jsme je už jednou porazili, teď byli zpět a tohle mohlo znamenat jediné, našli někoho, kdo by nás mohl porazit.

„Asi za hodinu,“ odpověděla Alice.

„Za hodinu? Jak to, že jsi to neviděla dřív?“ vyjel na ni šokovaně Carlisle.

„Já, nevím. Od rána jsem nic neviděla, jako by mé vize někdo blokoval,“ snažila se ospravedlnit Alice.

„Kde je vlastně ta tvoje příšerka?“ ozval se najednou Emmett a já si uvědomil, že jsem mou krásku už několik hodin neviděl.

„To je teď jedno. Musíme se připravit,“ utnul mě Jasper dřív, než jsem stačil zareagovat.

Rychle jsme se pustili do příprav, Edward s Renesmee vyrazil za vlky, jejich pomoc se může vždy hodit a navíc bylo potřeba, aby Jakob okamžitě odvezl Renesmee pryč, kdyby bylo potřeba.

Když zbývalo asi pět minut, vyšli jsme společně na mýtinu kousek od domu, kde jsme se s Volturiovými utkali před třemi lety. Začínal jsem být nervózní, protože Destiny se ještě stále neobjevila.

Když dorazili vlci, rozestavili jsme se postupně do bojových pozic a netrpělivě vyčkávali, nemuseli jsme čekat dlouho, během několika minut se u lesa začaly objevovat postavy v černých pláštích. Překvapilo mě, jak málo jich bylo. Před třemi lety dorazil celý dvůr a teď tu byla sotva patnáct upírů. Po zádech mi přeběhl mráz, museli si být skutečně jistí svou výhrou.

„Aro, příteli, copak vás k nám přivádí dnes?“ zahájil dialog Carlisle.

„To, co před třemi lety. Musíme jednou pro vždy skoncovat s tím hybridem, a pokud budeme muset, zničíme i vás. Tak jaká je tvá odpověď?“

„Mou odpověď znáš, nezměnila se,“ stál si za svým Carlisle.

„Jak chcete, pak vás tedy budeme muset zničit. Jane, Alecu!“ přikázal ledovým hlasem Aro.

Nechápal jsem, o co se snaží, moc dobře přece věděl, že je Bellin štít zastaví. Ale v tu chvíli se najednou Bellina tvář zkřivila bolestí a ona bezmocně padla na zem. Edward k ní okamžitě přiskočil a snažil se ji uklidnit, proti tomuhle byl ale bezbranný. My ostatní jsme tu scénu jen vyděšeně sledovali. Tohle přece nebylo možné! Bellin štít byl naprosto nepropustný, nikdo ho nedokázal prorazit, alespoň doteď.

„Výborně, zlatíčko, šikovná holka. Zdá se, že tohle od tebe naši přátelé nečekali,“ pochválil Aro postavu stojící po jeho pravici a jednou rukou jí stáhl kápi. Když dopadla na úzká, nádherně tvarovaná ramena, zalapali jsme po dechu a nejvíc já.

„Ale no tak, vždyť se přece znáte. Jen možná trochu jinak, dovolte, abych vám představil Destiny, mou dceru a princeznu Voltery.“

Nemohl jsem si pomoct, ale měl jsem pocit, že poprvé v životě omdlím. Pohledem jsem vyhledal její obličej, ona se na mě ale jen omluvně usmála a němě zašeptala, „promiň“.

„To není možné! Destiny, je to pravda?“ ptal se Carlisle nevěřícně.

„Ano,“ odpověděla sotva slyšitelně má láska.

„Destiny, pamatuj, že máš na výběr. Nemusíš ho poslechnout,“ snažil jsem se ji marně přesvědčit.

„Obávám se, že musím…“

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Live for freedom, die for love 4. kapitola: