Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live and never look back - 20. kapitola (The last one)

28.09.2010 (08:00) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3399×

Edward:

„Alice!“ ozvalo se ze zahrady. Neznělo to moc příjemně. Vlastně to znělo děsivě. Být to cizí hlas, patrně bych se připravil k boji, tenhle známý hlas mě však pouze rozesmál. Když se k naštvanému tónu přidalo i vrčení, raději jsem ztichl. Copak ten náš skřítek zase provedl?

„Něco se ti nelíbí?“ ozvala se opatrně Alice ze svého pokoje, kde ji jistil Jasper.

„Sem! Hned!“ rozkazoval ten nádherný hlásek, za který bych si nechal urvat všechny končetiny.

„Vždyť to není vůbec přehnané! Navíc jsem se řídila přesně podle svých vizí, a k tomu Nessie mi pomáhala, tak nechápu pro -“

„Děkuju!“ Bella se zvonivě smála a šťastně visela celé překvapené Alice na krku.

„Už jsem tu celkem dost dlouho, tak bys měla poznat, kdy si z tebe dělám legraci! Je to úžasné!“ šeptala jí Bella do ucha a celá zářila. Já kdybych mohl, tak se rozteču štěstím. Za těch pár dní, co jsme tu konečně žili všichni dohromady jako jedna obrovská rodina, se Bella se všemi neskutečně rychle spřátelila. Esme ji milovala jako vlastní dceru, Carlisle taktéž... Ale nejvíce si Bellu oblíbila Alice. Staly se z nich naprosto nerozlučné sestry, až jsem se toho občas děsil. Rosalie se do naší rodiny okamžitě vžila, přesto většinu svého nového života trávila s Emmettem v ložnici, patrně se jim ten nový pokoj velmi líbil.

A Renesmé? Té by stačil jeden jediný večer a všichni by ji milovali. Tak moc si nás k sobě přitáhla, jak svou jasnozřivostí, tak svým smyslem pro humor. I když už vypadala téměř starší než já, tipoval bych jí tak sedmnáct, osmnáct let, stále jsem ji viděl jako svou dceru a ona nás vnímala jako své rodiče.

Sledoval jsem svou skoro-ženu, jak si s obdivem prohlíží altán nádherně ozdobený květinami a žárovičkami. Byl překrásný, přesto vedle Belly naprosto vybledl. Tiše a rychle jsem se k ní zezadu přiblížil a objal ji v pase.

„Jakpak se těšíte, paní Cullenová?“ zamumlal jsem jí do ucha a políbil do vlasů. Téměř vrněla jako kočka. Neměli jsme totiž posledních pár dní vůbec možnost být spolu sami. Alice si usmyslela, že Bella bude spát u ní v pokoji. Jasperovi se to samozřejmě moc nelíbilo, ale aspoň z toho vyšel lépe než já. Já se tím naprosto užíral, nesměl jsem vstoupit na práh Alicina pokoje, když moje láska klidně spala. Jediné, co mi stále potvrzovalo, že tady vážně Bella je, bylo její srdce.

„No, nevím... Dobrovolně jít do chomoutu a takhle mladá? A ještě k tomu s mladším mužem?“ Tón, kterým to všechno říkala, mě děsil a zraňoval. Mluvila naprosto vážně?! Překvapeně jsem od ní odstoupil.

„Co já to mám za rodinu! Už druhý človíček se nechal napálit! Asi se budu muset přestat bavit s Emmettem, nebo mi uvěříš kdejakou pitomost!“ Otočila se na mě a se smíchem mě chytla za ruce. Já nereagoval. Chtěl jsem ji taky trochu potrápit. Stále jsem na ni zděšeně koukal a snažil se udržet vážnou tvář.

„Lásko?“ zeptala se a zatahala mi za ruce. Úsměv na tváři jí pohasl.

„Edwarde, víš, že to byly všechno jenom hlouposti!“ Její náléhavý pohled mě pobavil tak moc, že jsem se rozesmál.

„A za tohohle se mám provdat?“ Zakroutila očima k nebi a založila si ruce na prsou. Než stačila říct nějakou další jedovatou poznámku, válela se pode mnou v trávě.

„Musíš si mě vzít. Kdo by se o mě staral, až budu starý?“ Díval jsem se na ni uliničnickým pohledem. Kroutila se pode mnou, chtěla se zvednout, ale já měl větší sílu. Naštěstí.

„Jsi jak malý, Edwarde.“ Zavřela odevzdaně oči. Věděla, že proti mně nemá šanci.

„Tvoje podmínka má málý háček – kdy budeš starý, až ti bude po sté sedmnáct?“

„No tak to už máme za chvilku!“ zakřenil jsem se na ni, když opět otevřela oči. Už se netvářila naštvaně, ani ublíženě. Jediné, co jí číhalo z očí, byla touha. Kterou se snažila okamžitě ukojit.

Rukou si mě za zátylek přítáhla k sobě a spojila naše rty v jedny. Tak dlouho jsem ji nemohl políbit. Kdykoli jsem to chtěl udělat, objevila se Alice s tím, že tohle si máme nechat na svatební cestu, která mi mimochodem byla taky utajena. Všechny ty nahromaděné dny, kdy jsme spolu nemohli být, se v našem polibku očividně odrážely. Musel jsem se přesunout na její krk, abych ji políbil v důlku pod bradou, protože Belle docházel dech, i když ho v podstatě nepotřebovala. Nenechala mě dlouho rozjímat se nad jejím neodolatelný krčkem a opět uvěznila moje rty. Sám jsem byl překvapný s jakou vášní se toho ujala.

„Tohle nevydržím,“ mumlala mezi polibkem, když mě zatlačila do hrudi a já se najednou ocitl pod ní. Tráva mě pohladila po nahých zádech, košile, kterou mi Alice včera dovezla z nákupu, byla na cáry. To dopadne špatně. Ale co, košili vem čert! Obmotal jsem svoje paže okolo dokonalého pasu mé skoro-ženy a nehodlal ji pustit. Už nikdy. Ovšem... Mé umysly držet mou lásku věčně ve svém náručí mi někdo pokazil. Bella byla prostě najednou pryč. Překvapeně jsem vzhlédl a koukal na pobaveného Emmetta, který měl přes rameno přehozenou Bellu, a na Alice, která zuřila i v myšlenkách. Ajaj!

„Co jsem řekla?“ zasyčela na mě moje malá sestra. Kývla na Emmetta, který s dalším výbuchem smíchu odnesl cukající se Bellu do domu.

„Já -“ chtěl jsem začít s omluvou.

„Vážně chci, abyste si to užili! Chci abyste měli krásnou svatbu, ještě hezčí líbánky, tak proč mi to, sakra, tak moc kazíš? Jsi tak nevděčný!“ prskal na mě skřítek. Jediné, na co jsem se vzmohl, bylo pousmání.

„Zítra máte svatbu, tak mi slib, že to ještě jeden den a noc vydržíte,“ propalovala mě očima.

„Alice, netrap je tak moc. Taťka, coby puberťák, má splašený hormony, on s tím nic nenadělá.“ Objevila se ve dveřích moje dcera. V domě se ozval Emmettův výbuch smíchu.

„Nemyslíš, že jsi trochu drzá? I když je tvůj milovaný otec puberťák, stále je silnější a rychlejší než ty,“ ozvala se Bella.

„Díky, lásko,“ řekl jsem směrem do okna od Alicina pokoje.

„Jeden den a máte vyhráno,“ zamumlala ještě Alice a už zmizela, vyřizovat s Bellou ještě nějaké doplňky. Už aby byl zítřek. Otočil jsem se na Renesmé, která stále stála ve dveřích, a koukala na mě. Tak moc se jí podobala, tak moc se podobala i mně. Byla to moje dcera, kterou jsem miloval celou svou existencí stejně jako její matku. Došel jsem ke své dceři a uzamkl ji ve svém náručí. Jen se šťastně rozesmála.

Renesmé:

Nemohla jsem na mamku vynadívat. Vypadala naprosto kouzelně, až jsem si myslela, že když na ni sáhnu, rozplyne se jako mlha. Zářila jako jasná hvězda na nebi, která patřila jedině k měsíci. A ten měsíc v tomhle případě byl můj taťka.

Můj mozek stále nedokázal pochopit, jak moc se tihle dva milují. Když jsem byla s mamkou sama, bylo jasné, že i když měla mě, stále jí chyběla část osobnosti. Nesršelo z ní to štěstí, jako právě teď. Neusmívala se tak zářivě, jako to dělá od doby, kdy jsme se konečně sešli. A jak o něm dokázala vyprávět! Jen z toho, co jsem od ní zaslechla, jsem se do něj zamilovala a potřebovala jsem ho. Jako bych i já najednou ztratila kousek sebe.

Ten den, kdy se přede mnou objevil, nikdy nezapomenu. Prostě by to nešlo. Okamžitě jsem věděla, že je to on, musel to být on! Tehdy se mi opět rozsvítil svět, měla jsem svého otce, kterého jsem tak moc postrádala. Moje mamka měla konečně svojí druhou polovičku duše, která jí tak chyběla. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by nás mohlo potkat takové štěstí. K tomu jsme dostaly navrh novou milující rodinu. Esme jsem milovala, ne jako babičku, to nešlo, brala jsem ji, něco jako druhou mámu. Ona sama dokázala rozdat tolik lásky, že to bylo skoro nepochopitelné. Carlisle pro mě byl vzorem, byl tak vzdělaný, moudrý... Nedokázala jsem si bez něj náš dům představit. Milovala jsem i Rosalie za to, že Emmettovi zaplnila jeho prázdná místa. Byl snad ještě vtipnější než před tím. Jasper mě naprosto fascinoval. Milovala jsem jeho schopnost. Kdykoli jsem se cítila v úzkosti, pomohl mi a to nejen slovy. A nakonec Alice.... Alice, moje nejmilejší teta, i když ji beru jako sestru. Většího maniaka jsem neviděla! Nákupy s ní jsem zbožnovala, což jsem byla patrně jediná v tomhle domě, ale co víc... Starala se o mě jako o svou vlastní neteř a já se jí to snažila vehemetně oplácet.

„Co tomu řikáš, Nessie?“ zeptala se zvědavě mamka. Já se probrala ze svého přemýšlení. Tahle chvíle mě tak dojala, že jsem měla slzy na krajíčku.

„Vypadáš překrásně, až si myslím, že nejsi skutečná. Táta tě nepozná,“ usmála jsem se na ni a snažila se zahnat slzy štěstí. Alice, která všechno sledovala od zrcadla, mě popadla za ruku a táhla ven.

„No tak, Nessie, nesmíš plakat, to líčení mě stálo spoustu času. Pojď už si sednout, za chvíli všechno začne.“ Zatlačila mě do židle u krásného altánu v zahradě. Byla jsem v první řadě, přesně jako celá naše rodina. Za námi seděli jen Denalijští a jeden klan, který jsem vůbec neznala. Ale bylo to prý Rosaliiny známí. Díky nim věděla o upírech.

Než jsem měla možnost se rozkoukat, rozehrála se skupina hudebníků, které Alice najala za nemalý peníz. Byly tam housle a klavír. Na klavír ovšem hrála Rosalie. I když byla Bellina třetí družička, vydupala si, že jí prostě musí hrát na klavír, když půjde k oltáři.

První přišli družby, takže Emmett a Jasper. Všichni byli nádherně oblečeni a opravdu jim to slušelo. Už jsem měla opět slzy na krajíčku.

Přes krajíček mi přetekly, když jsem uviděla tátu. Vypadal téměř božsky. Sice měl krásné oblečení, bronzové vlasy, které jsem po něm podědila, měl galantně a užasně rozházené, přesto jeho krásu netvořil jeho zevnějšek. Vyzařovalo z něho tak ohromné štěstí a úžas, že i kdyby na sobě měl pytel od brambor a hlavu vyholenou do hola, vypadal by překrásně. Stačilo, aby okolo nás prošel a my se ocitali v jiném světě, v překrásném, kde všechno bylo dokonalé, šťastné. To bylo místo, kde se právě on opravdu ocital. Z očích mu plála ohromná láska, kterou chápali jen ti dva. Když se postavil na první stupínek, pohlédl na mě. V tu chvíli jsem se cítila tak bezpečně a přesně jsem věděla, že jsem tam, kde mám být. Sem já patřím a vždycky budu.

Klavírní tóny se trochu pozměnily, což byl signál proto, abychom se postavili. Přesto mě upoutala melodie, kterou ten nástroj vydával. Byla nádherná, brala za srdce, až se mi spustil další proud slz.

„Díky,“ zašeptal taťka směrem k Rosalie. Ta jen kývla a hrála dál.

Mamka pomalu kráčela po boku Carlislea směrem ke své životní lásce a usmívala se. Její šťastný obličej vytvořil každému z nás na tváři zasněný úsměv. Byla dokonalá, to beze sporu. Otočila jsem se k taťkovi. Jeho výraz mě opět dojal. Kdyby mohl, plakal by. Slzy jsem ronila za něj já.

Když byli ti dva konečně u sebe, měla jsem pocit, že se kolem nás rozsvítilo slunce. Obloha byla však stále zahalená typickými oblaky. Jejich láska rozsvítila zemi okolo nás, jako by všechno kvetlo. Já byla šťastná. Neskonale.

Nikdo:

Kněz odříkával svá slova, přesto ho nikdo nevnímal. Všichni upírali zrak na ten milující pár, kterému se konečně podařilo být spolu, aniž by jim hrozilo nějaké nebezpečí. Nikdo netušil, kolik si toho tihle dva protrpěli. Za svou bolest dostali odměnu. Pro ně přímo nevyčíslitelnou.

Dívali se jeden druhému do očí, nic jiného kolem nich neexistovalo. Jen jejich dcera, která patřila do jejich skromného, přesto šťastného světa. Každý měl, co potřeboval. Lásku, ochranu, milujícího přítele.

Svůj sňatek stvrdili polibkem. Byl něžný, přesto všem ihned vypověděl, jak moc po sobě toužili, jak moc se potřebovali.

„Navždy,“ zašeptal ženich, když své čelo opřel o nevěstino.

„Navždy,“ zašeptala zadýchaně nazpátek.

Hosté vyskočili ze židlí na nohy a radostně tleskali novomanželům. Jediný, kdo zůstal sedět, byla jejich dcera. Držela si hlavu v dlaních a plakala. Štěstím. Prudce zvedla hlavu, vyskočila ze židle a utíkala ke svým rodičům, kteří ji oba okamžitě objali. Matka s dcerou plakaly, otec se šťastně smál.

Kluk s téměř černými vlasy a hnědýma očima propaloval dívku v rodičovském objetí. Nechápal, proč jeho oči neustále sledují tuhle bytost, ale když se snažil odvrátit je, téměř ho to bolelo. Slyšej její srdce, které bilo stejně rychle, jako to jeho a zdálo se mu, že krásnější zvuk v životě neslyšel.

Kolem sebe měl svou rodinu, nebyla sice jeho pravou rodinou, ale on ji tak bral. V podstatě nikdo z přítomných je neznal. On znal pouze Rosalie, sestru, kterou ztratil před několika lety, když se stal tímto polovičním tvorem. A když ji opět nalezl, nalezl ji nesmrtelnou. Tím lépe pro něj.

Jenže všechno okolo ho vůbec nezajímalo. Jeho střed vesmíru se na něj právě otočil a usmál se. V tu chvíli se oba propadli do neznáma, kde existovali jen oni dva. Dívka nechápala, proč tak touží rozběhnout se tomu neznámemu chlapci do náruče. Její otec to věděl okamžitě, jen co zaslechl jeho myšlenky.

Každý musí najít svou polovičku. Renesmé ji právě našla, pomyslel si a opět se sklonil, aby políbil svou ženu, která s ním projde celou věčnost, kterou čekala celá jejich rodina.

Strašně Vám všem děkuju, že jste mě vůbec nechali tuhle povídku napsat. Jen díky Vám mě ta povídka bavila psát... :) Sice to není žádný veledílo, ale pro mě to, že jsem dokončila konečně nějakou povídku, znamená hodně. Všem moc ještě jednou Děkuju!:)



Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Live and never look back - 20. kapitola (The last one):