Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 5. kapitola

09.08.2010 (21:15) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2342×

5. kapitola *VLKODLAK? A TO SI JAKO DĚLÁTE SRANDU?*

JAKE:

No, tak to je fakt výborný. Už s tím zase začínaj. Měli by si konečně uvědomit, že ty podělaný historky nikoho nezajímaj. Nechápu, proč si myslej, že uvěřím tomu výmyslu o našem původu. Vlci... bože, to je, ale kravina. Když se Embry zmínil o radě starších, myslel jsem, že vyletím z kůže. Rada starších... prostě jenom skupinka starých Quileutů, kteří uctívají naše předky. Na moje neštěstí tam patří i můj táta a Quilův dědeček.

Zbytek cesty jsem poslouchal Belly a Embryho dohadování o tom, kdo má lepší auto, a nakonec jsem vybuchl smíchy, když uzavřeli sázku. Jejich hádky a škádlení mi vždycky zlepšily náladu. Můj nejlepší kamarád versus moje nejlepší kamarádka s láskou v jednom.

Bella byla strašně citlivá, co se jejího náklaďáčku týče. Jediná narážka na jejího kovového miláčka a vztekala se jako čertík. Byla vždycky tak roztomilá, když rozčíleně zatínala ty svoje ručky do pěstiček a rudla při tom jak rajče. To, jak jí vždycky vlasy spadaly do obličeje a ona si je vztekle odhazovala z čela. Když jsem jí takhle viděl, vždycky mi připomněla dobu, kdy jsme si spolu hráli jako malý děcka s blátem. Pořád jsme to my, ale starší a zamilovaní.

Když jsme konečně dorazili na místo, vyběhl proti nám Seth, aby nás přivítal. Měl jsem ho moc rád. Díval se na mě, jako na staršího bráchu a i já jeho bral jako brášku, co jsem nikdy neměl. Ale... někdy mi i jako mladší sourozenec pěkně lezl na nervy. To k tomu prostě patří.

Běžel přímo ke mně a už na mě sypal tu "skvělou" novinku s mopedem. Protočil jsem oči a dřív, než jsem mu stihl odpovědět na tu bomba zprávu, už mi okupoval Bellu.

Jen tiše vypískla a vzdala jakékoliv pokusy vymanit se mu z náručí. Dusil jí svým medvědím objetím a vyzařovala z něj ta radost, kterou nikdy neuměl moc skrývat. Měl Bellu rád a pokaždé, když přijela na návštěvu, mohl se zbláznit radostí. No, aspoň to pro něj nebude takový šok, až zjistí, že spolu chodíme.

Zoufalým a prosebným pohledem v jednom jsem se podíval na mého kámoše a ten okamžitě pochopil. To je jedna z věcí, který na Embrym fakt miluju. Ten jeho smysl vycítit, kdy se má vytratit. Chytnul Setha za límec a už ho táhnul pryč.

Sotva zmizeli ve dveřích už jsem Bellu drtil ve své náruči a líbal její měkké rty.

„Nevydržím to," zamumlal jsem jí do úst a smutně vzdychl.

„Budeme tam jenom chvíli...," snažila se mě uklidnit, ale to se jí moc nepovedlo.

„Mučila mě i ta půlhodina v autě, Bello. A nesmět se tě dotýkat celou dobu, co budeme u nich...," naříkal jsem celý zoufalý z toho, že se nebudu moct dotýkat jejích nádherných rukou, jejího pasu a líbat její plné rty. Přerušila mě polibkem.

„Kdo říkal, že se mě nemůžeš dotýkat?" zachichotala se mi do ucha. Vážně to řekla? Usmál jsem se sám pro sebe a pohladil jí po zádech.

Najednou se z domu ozvalo prudké zakašlání. Okamžitě jsem poznal, že to byl Embry a zase jsem se usmál. Pak mu musím poděkovat.

Odskočil jsem od Belly a otočil se směrem k baráku, odkud vyletěl jako rozzuřený býk můj milovaný a drahý přítel Paul. Jo... někdy bych ho nejradši něčim přetáhl po tý jeho krásný palici.

„Tak kde jste?! Emily nám nedovolí začít jíst bez vás a já mám hlad, že bych sněd celou krávu," rozčiloval se a zase zmizel. Zvedl jsem oči v sloup a zase si chytl Bellu kolem pasu. Políbil jsem ji a pak jsem nasadil nucený úsměv. Tyhle návštěvy mě nebavily.

„Čau vespolek!" zařval jsem na celý domek a vstoupil do jídelny.

Šel jsem zaujmout svoje místo vedle Embryho a Bella se vytratila do kuchyně. Abych řekl pravdu, tak jsem neposlouchal skoro nic z toho, o čem se tam ostatní bavili. Zaslechl jsem jenom pár vět z rozhovoru Setha a jeho kamarádů ze třídy. Nebavili se o nikom jiném, než o té nové rodině, co se přistěhovala. Ta, od které nám hrozí to "strašlivé nebezpečí." Odmítal jsem je dál poslouchat... nechápu, že tomu věří. Co by ta rodina jako byla zač? Strašlivý klan zombíků? To asi ne... Stejně je tahle schůze úplně k ničemu, zase do nás budou hučet o blížícím se nebezpečí, který ve skutečnosti ani není.

Z mého rozbouřeného uvažování mě vyrušilo až zavrzání židle vedle mě. Bella přišla z kuchyně a aniž by se na mě podívala, přisunula se ke stolu a poslouchala, o čem se ostatní baví. Hraje dobře holka moje, tak uvidíme, jak se jí bude líbit tohle.

Položil jsem jí ruku na koleno a jemně jí ho pohladil. Lekla se a upustila vidličku do talíře. V duchu jsem se válel smíchy, ale navenek jsem měl neutrální výraz. Omluvila se, a když se všichni otočili a všímali si zase svého, svou ruku jsem jí posunul výše ke stehnu. Myslel jsem, že jí mám na háku, ale ta malá mrška mě měla buď hodně dobře přečteného, nebo jí to bylo až moc příjemné. Roztáhla nohy, abych jí mohl rukou sklouznout na vnitřní stranu stehna a když jsem to udělal, potichu zasténala. Ačkoliv jsem byl já ten, kdo jí chtěl dostat, ona dostala mě. Její tichý sten mě vzrušil natolik, že jsem se už nemohl udržet a přemýšlel, jak jí dostat pryč z dosahu všech přítomných párů očí a uší. Náhle vstala, zamumlala celá červená něco, že jde zavolat Charliemu a vyběhla na dvorek. Tohle byla moje příležitost. Vyběhl jsem za ní s tím, že jsem Charliemu něco zapomněl říct, a nečekal na reakci ostatních.

Bella stála u Embryho auta a vydýchávala mojí malou akcičku. Na nic sem nečekal, popadl jsem jí a už s ní běžel do lesa za domem. Když jsme byli dostatečně daleko tak, aby nás nikdo neslyšel ani neviděl, postavil jsem jí na zem a opřel o strom čelem k sobě. Okamžitě jsem se vrhl na její krk a dekolt.

„Co to děláš?" vydechla a trošku mě od sebe odstrčila.

„Já - nemohl jsem to vydržet Bello. To nešlo," zamumlal jsem a nepřestával ji líbat.

„To jsem si všimla," zasmála se a pohladila mě po tváři. Bezva... má mě za šaška.

„Ty se mi směješ?" zeptal jsem se dotčeně.

„Samozřejmě že ne. Já jen... ty jsi tak roztomilý, když tě ovládají hormony." Uchechtla se a políbila mě na rty.

Vyplázl jsem na ní jazyk a přirazil si ji zpět k sobě. Všechno probíhalo naprosto nádherně. Její něžné ruce mě hladily po hrudi a nakonec zabloudily i do mých kalhot. Miloval jsem její doteky... Svlékl jsem jí tričko a přitiskl se blíž k jejímu nahému tělu. Bylo to dokonalé... do té doby, než se rukou dotkla mého vzrušeného místo a zapálila tak knot od mé vnitřní sopky.

Cítil jsem, jak mi stoupla teplota a moje tělo se vevnitř začalo vařit. Neměl jsem nejmenší tušení, co se děje. Tohle rozhodně nebyl orgasmus nebo něco podobného. A pak se mé tělo začalo nekontrolovatelně třást. Po čele mi tekly kapky potu a já s hrůzou odskočil od své lásky. Viděl jsem její vystrašený výraz. Křičela a volala mé jméno, ale já jí sotva rozuměl.

„Bello, nechoď ke mně! Zůstaň tam, kde jsi! Slyšíš? Ne-!" zařval jsem na ní. Najednou jsem ucítil prudké cukání v mých nohách a spadl jsem na zem. Celé tělo mě začalo pálit. Měl jsem pocit, jako by mě někdo hodil do hrnce s vařící vodou. Kosti mi praskaly a z dálky jsem uslyšel neuvěřitelný řev. Až po chvíli mi došlo, že jsem to já a tak jsem zbývající síly použil k tomu, abych držel pusu zavřenou.

„To - bolí!" Nevydržel jsem tu bolest a skrz zaťaté zuby jsem nechal vyklouznout další haldu řevu.

„Bello! Uteč-!" Jen na vteřinu jsem se na ní podíval. Nevěřícně na mě zírala a v očích se jí leskl strach a slzy. To bylo to poslední, co jsem viděl.

Mé tělo explodovalo a ruce a nohy se mi změnily na obrovské huňaté tlapy. Najednou jsem všechno viděl z mnohem větší výšky. Veškerá bolest náhle zmizela. Smysly byly jakoby ostřejší a mnohem vyvinutější. Slyšel jsem splašené srdce, které ode mě bylo ani ne pět metrů. Otočil jsem hlavu tím směrem a spatřil křehkou lidskou dívku, jak na mě vystrašeně hledí a celá se klepe strachy.

„Ona se mě bojí!" říkal jsem si v duchu a až po nějaké chvíli si uvědomil, proč vlastně. To snad ne! Já se promněnil ve vlka? To jsem jako vlkodlak? Takže to všechno byla pravda? Ne, tomu nevěřím.

„Kde jsou?"

„Tamhle!"

„Už je našli!"

„Bello! Utíkej pryč!"

Slyšel jsem všechny ty hlasy, jako by jejich majitelé stáli hned vedle mě. Vyděsily mě všechny ty změny týkající se mých nových schopností. Bella na mě stále bolestivě hleděla a z hrdla se jí draly hysterické vzlyky. Chtěl jsem se jí omluvit a říct jí, ať nemá strach, ale místo slov, ze mě vyšlo pouhé zakňučení. Odtrhl jsem pohled od mé lidské lásky a odrazil se svými silnými tlapami od půdy pode mnou. Překvapila mě ta rychlost, kterou dokázaly moje svaly vyvinout a já se hnal hluboko do lesa.

„Jaku! Jaku, zastav! Slyšíš?" ozvalo se mi asi po deseti minutách v hlavě. Lekl jsem se, protože jsem si okamžitě uvědomil, že to nejsou mé myšlenky. Co se to ksakru děje???

„Jaku, počkej na nás!" ozval se další hlas v mé hlavě a já ještě zrychlil. Ty hlasy mi byly povědomé, ale v tuto chvíli jsem nevěřil nikomu a ničemu. Co se to se mnou stalo?

„Jacobe, okamžitě zastav!" Ve vteřině jsem zaryl drápy na tlapách hluboko do hlíny a zastavil se. Nechápal jsem, co se stalo, ale tohle nebyla jen myšlenka... byl to jakýsi příkaz. Rozkaz, který nejde neuposlechnout. Udělal jsem hodiny, otočil se o 180° a vyčkával se vztyčenou hlavou, připravený se bránit.

Chvíli se nic nedělo… napínal jsem uši do všech možných stran, ale nic zvláštního jsem neslyšel. Upřeně jsem se díval mezi stromy před sebe, ale nic zvláštního jsem neviděl. Až po pár minutách mé dokonalé uši postřehly dusot těžkých tlap pár kilometrů ode mě. Přimhouřil jsem oči a soustředil se na ten kousek lesa, ze kterého jsem předpokládal příchod mých pronásledovatelů.

Minutu na to se přede mnou začaly objevovat tři siluety, které se postupně vyostřovaly a já dokázal rozlišit jejich barvy. Vepředu se ke mně hnal obrovský černý vlk, kterému po pravé straně běžel o kousek menší stříbrný a z levé strany světle hnědý. Jen na chvilku mi hlavou proběhla myšlenka, jestli vypadám podobně.

Přikrčil jsem se a natáhl přední tlapy. Tři vlci se zastavili pár metrů ode mě a ten černý, zřejmě jejich vůdce, ke mně o krok přistoupil.

„Jacobe,“ ozvala se mi zase cizí myšlenka v hlavě a já sebou škubl.

„Klid, Jaku, to jsem já - Sam.“ Uslyšel jsem ten samý hlas a trvalo mi asi tak půl minuty, než jsem tu jednoduchou větu dokázal pochopit.

„Hlavně nepanikař a poslouchej mě, ano?“ řekl hlas a ten černý vlk, co byl nejblíže ke mně, přimhouřil oči. Sám pro sebe jsem kývnul hlavou, ale nepovoloval jsem svojí obranou pozici.

„Chápu, že jsi asi hodně zmatený a dost dobře ještě nechápeš, co se to vlastně stalo, ale když teď uděláš přesně to, co ti řeknu, dostaneš se zpět do své lidské podoby.“

Ten hlas měl pravdu. Opravdu jsem neměl nejmenší tušení, co se stalo, a doufal jsem, že je to jenom hodně debilní sen.

„Bohužel to není sen, Jaku,“ řekl znovu ten hlas a já vytřeštil oči úžasem. Ono mě to slyší? Ale vždyť nemluvím nahlas. To to dokáže slyšet, co si myslím?

Černý vlk jen kývnul svou mohutnou hlavou a spojily se mi dvě do této chvíle nepochopitelné věci. Ten vlk na mě mluvil. Ty myšlenky byly jeho a nějakým způsobem mi je cpal ho hlavy. Počkat… Sam?

„Ty jsi Sam?“ Poslal jsem mu a on znovu kývnul.

„Jacobe, poslouchej mě, teď se budeš pořádně dívat na to, co udělá Jared. Rozumíš?“ Jared???

Světle hnědý vlk protočil oči a přistoupil blíž ke mně.

Couvnul jsem o krok zpátky a  urovnával jsem si v hlavě získanou informaci. Sam a Jared jsou taky vlci… Takže kdo je ten třetí? Embry říkal, že Sam, Jared a Paul jsou poslední dobou nějaký divný. Je možný, aby to bylo kvůli jejich přeměně? Je ten třetí Paul?

Stříbrný vlk na mě upřel zrak a odhalil dvě řady bílých zubů. Chvilku mi trvalo než jsem pochopil, že je to úsměv. Když jsem si konečně uvědomil, že jsou to přátelé a že mi žádné nebezpečí nehrozí, uvolnil jsem postoj a přiklusal k nim blíž.

„Skvěle, takže, Jarede, do toho,“ řekl Sam a já se s pohledem obrátil na hnědého vlka. Chvíli se nic nedělo, ale pak se vlk Jared začal třást, stoupl si na zadní tlapy, párkrát těma předníma hrábnul ve vzduchu a pak už tam stál jen můj nahý lidský kamarád. Usmál se na mě a mávnul mi na pozdrav.

„Hustýý!“ Proletělo mi hlavou a všiml jsem si, že Paula moje reakce dost pobavila.

„Takže, Jaku, soustřeď se. Když dokážeš naprosto zklidnit svoje emoce a potlačíš svoje vlčí instinkty na minimum, vrátíš se zpět do lidské podoby. Myslíš, že to zvládneš?“ zeptal se Sam.

„Jak to mám vědět? Vždyť ty instinkty neumím ani ovládat?!“ zavrčel jsem zoufale a pokrčil svými mohutnými rameny.

„Pan má výbušnou povahu, co?“ To bylo poprvé, co jsem ve své hlavě slyšel taky Paula. Vypustil jsem asi tak deset litrů vzduchu ze svých plic a snažil se uklidnit.

„Fajn, takže co mám dělat?“

„Prostě se jenom uklidni a potlač svojí vlčí podstatu.“

„Moment! Když se teď proměním na člověka, zůstane mi to už? Už se nikdy neproměním na vlka?“ zeptal jsem se trochu vystrašeně. Nevím proč, ale nějak se mi v tomhle silném těle začalo líbit.

„O tom si můžeš nechat leda tak zdát,“ zasmál se v duchu Paul a Sam ho obdařil zavrčením.

Ozvalo se zakašlání a já se obrátil na netrpělivého Jareda, který si mezitím oblékl kraťasy.

„Nechci rušit nebo tak, ale myslím, že bychom se už měli vrátit!“ řekl a ukázal směrem z lesa.

„Jared má pravdu, Jaku, můžeme?“ Znovu jsem kývnul na souhlas a zavřel oči. Snažil jsem se na nic nemyslet a soustředit se jen na proměnu. Zapomněl jsem, v jakém těle se právě nacházím, jaké pachy cítím, jaké zvuky slyším a soustředil jsem se na mou lidskou podstatu. Na toho lidského kluka, který se ve mně skrývá. Vzduch kolem mě se začal podivně vlnit a já se postavil na zadní tlapy tak, jako jsem to viděl u Jareda. Otevřel jsem oči a vše spatřil z mnohem menší výšky, než před minutou.

„Dokázal jsem to!“ vyjekl jsem a vítězně zvedl ruce do výšky. Metr nade mnou se ozval štěkavý smích a já spatřil dva obrovské vlky, jak si mě pobaveně měří.

„Skvělý Jaku!“ pochválil mě Jared.

„Tohle ještě nikdo nedokázal! To bylo hustý chlape!“ ozval se vedle mě najednou Paul, který se proměnil chvíli po mně společně se Samem.

„Jsi talent,“ přisvědčil Sam a bouchl mě pěstí do ramene.

„Co nikdo nedokázal?“ zeptal jsem se nechápavě.

„No proměnit se na poprvý! To bylo něco!“ zasmál se zase Jared a hodil po mně kraťasy.

„Na tohle si budeš muset dávat pozor,“ ukázal Sam směrem k mému nahému tělu a zasmál se.

Nechápavě jsem se na něj podíval a on začal s vysvětlováním.

Vraceli jsme se lesem k domu Emily a oni mi trpělivě odpovídali na všechny moje otázky. Sam mi vysvětlil vše ohledně telepatického dorozumívání a Jared s Paulem se pak ujali té části o krmení ve vlčí podobě. Šli jsme asi 15 minut, když v tom se proti nám mezi stromy objevil Embry. Letěl jako splašenej a díval se jenom na mě. Jeho výraz byl přísný a neprozrazoval jedinou emoci. Zpomalil a přešel do normálního kroku. Když došel až k nám, změřil si mě pohledem a pak se obrátil na Sama.

„Měli byste ho vzít k Paulovi domu,“ řekl neutrálním hlasem. Nechápal jsem jeho přístup. Co se mu nelíbí?

„Proč?“ vypálil na něj stejně neutrálním hlasem Paul.

„Asi třeba proto, že je Bella v bezvědomí. Možná proto, že kdyby se probudila a byl tam Jacob, tak znovu omdlí a taky asi proto, že tam je spoustu lidí, který o tom, že se něco takovýho děje, neměli ani ponětí!“ zařval na něj teď už Embry a jeho neutrální výraz byl ten tam.

Při vyslovení Bellina jména jsem sebou trhl a uvědomil si, jaký to pro ní musel být šok. Je v bezvědomí. Omdlela, kvůli mně. Bojí se o mě. No... to těžko. Nesnáší mě. Nenávidí. Už mě nikdy nebude chtít vidět. Popadl jsem Embryho za ramena a ten se při mém dotyku jemně zatřásl.

„Embry! Co je s Bellou? Slyšíš? Co s ní je?“ žádal jsem si zoufale odpovědi a třásl s ním. Otočil se na mě a vrátila se mu zase ta neutrální maska. Jeho pohled mě zranil… vždyť jsme nejlepší kamarádi pro Krista Pána. Nebo jsme jimi aspoň byli… než se ze mě stala zrůda.

„Je v pořádku. Postarali jsme se o ni,“ odpověděl strojeným hlasem a vyvlékl se z mého sevření.

„Teď jim půjdu říct, že je všechno v pohodě,“ řekl kysele.

„Billy nám všechno vysvětlil. Aspoň někdo. Já, Quil a Seth už víme všechno potřebný, takže o nás nemějte péči. Ale Belle by to měl asi říct někdo jiný.“ Zdůraznil poslední slovo a otočil svůj pohled opět na mě.

„Teď, když mě omluvíte, vrátím se za Bellou.“ Otočil se na patě a kráčel rázným krokem pryč od nás.

„Co ho žere?“ prolomil ticho Paul.

„Nic ho nežere. Prostě je jen naštvanej, že mu nikdo nic neřekl,“ pokrčil rameny Sam.

„Tak pojď, Jaku. Najdeme ti něco na sebe u Paula doma a necháme Embryho se trošku uklidnit.

„Ale já musím za Bellou...,“ zamumlal jsem.

„Hochu… obávám se, že bys tam teď nebyl nic platnej. Tak pojď,“ řekl Sam, chytil mě kolem ramen a vedl mě na druhou stranu rezervace k Paulovi domu.

Tak? Líbilo se? :)

P.S. Právě jsi dokoukala parodii na twilight "Vampires Suck" a vážně doporučuji :D. Směju se ještě teď ;)

LiaC

4.kapitola ***5.kapitola*** 6.kapitola

SHRNUTÍ

Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 5. kapitola: