Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 13. kapitola

01.11.2010 (19:15) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2042×

13. kapitola * Vražda *

„Zlobíš se?“ zamumlal a obličej se mu stáhl do nejisté grimasy.

Vydechla jsem a uvolnila si jednu ruku z jeho sevření, abych ho mohla pohladit po tváři.

„Proč bych se měla zlobit?“ Usmála jsem se.

„No, protože jsem nás dostal do takový šlamastiky. Kdybych tam za tebou nepřišel -“

„Tak jsme ještě pořád rozhádaní,“ přerušila jsem ho. „Nezlobím se na tebe, Jaku, tohle jsme si zavinili oba,“ řekla jsem hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky.

„Miluju tě,“ usmál se Jake a přitiskl si mě k sobě.

„A já tebe,“ pokrčila jsem rameny a jemně ho políbila na rty.

BELLA:

Do třídy jsme se vrátili přesně na začátek třetí hodiny - nikdo ze spolužáků tak neměl šanci na nás zaútočit, ale po zazvonění se na nás samozřejmě všichni nahrnuli. Padala jedna otázka za druhou, ale já vnímala jen jakýsi šum kolem mých uší. Nikdy jsem nebyla na velkou pozornost zvyklá a nikdy jsem ji nevyhledávala. Zarytě jsem mlčela a zírala na díru v lavici, kterou jsem do ní vyryla kružítkem při planimetrii.

„Hele! Nechte je bejt, jo?" ozval se Paulův hlas.

„Jo! Už takhle je to pro ně dost trapný," zachechtal se Jared.

Společně se protlačili davem a odháněli ty zvědavce pryč. Že by taky byli jednou k užitku?

„Ha! A teď to všechno pěkně vyklopte!" výsknul Jared a s hlasitým prásknutím položil ruce na naši lavici.

No... bezva!

„Tak, tak! Detaily, detaily! Šup, Šup!" přikyvoval horlivě Paul.

Nikdy bych si nemyslela, že to přijde, ale byla jsem vděčná, že jsme zrovna měli jen pětiminutovou pauzu. Zazvonilo a já si hlasitě oddychla. Paul s Jaredem se na sebe podívali s přimhouřenýma očima a pak se otočili zpátky na nás.

„Jen se nebojte!" řekl Jared a poplácal mě po rameni.

„Jo, o obědě to z vás vytáhneme," zašeptal mi zlověstně Paul do ucha a hned poté se odklonil, zahýbal obočím, jako to dělají padouši ve filmech, a šel na svoje místo.

Jared ještě dvěma prsty naznačil, že nás nespouští z dohledu a šel si sednout k němu.
Jake se uchechtl, ale jakmile si všiml mého výrazu, přešlo ho to. Chytil mě za ruku a nepustil ji celou hodinu.

Těch čtyřicet pět minut uteklo na můj vkus až příliš rychle. Sotva jsem se párkrát nadechla a už byl čas oběda. Než se k nám ti dva spiklenci stačili dostat, vytáhl mě Jacob za ruku ze třídy a upaloval se mnou do jídelny. Sotva jsem jeho rychlému tempu stačila. Dobře... nestačila jsem, spíše jsem za ním jen tak vlála. Doběhli jsme do ještě poměrně prázdné jídelny.

„Sedni si, přinesu nám něco k jídlu," řekl Jacob, odvedl mě k našemu stolu u okna a políbil mě.

Posadila jsem se na svou židličku a hrála si s tkaničkou od svetru.

Jídelna se pomalu začala zalidňovat a já se na židli pomalu ale jistě sunula níž a níž.

„Ještě kousek a spletl bych si tě s prvňáčkem," ozvalo se kousek od mého ucha a já úlekem vyskočila.

„No fakt, schováváš se?" ozvalo se z druhé strany.

Povzdechla jsem si a vyšplhala se do původní polohy.

„Měla bych?" zeptala jsem se kysele.

„Co myslíš, Paule? Měla by?"

„Já ti nevím, Jarede."

Oba si podepřeli brady a podívali se na strop. Obrátila jsem oči v sloup a vložila si hlavu do dlaní.

„Nechte toho, kašpaři."

„Až nám řekneš, co jste na těch záchodech dělali," řekl vítězoslavně Paul a plácnul si s Jaredem.

„Hej! Dejte jí pokoj!" zahřměl přes celou jídelnu Jake a ve vteřině byl u nás. Položil přede mě dva tácy s jídlem, sedl si a přitáhl si mě i se židličkou blíž k sobě.

„Zapomeň!" pronesli společně Jared s Paulem a sedli si proti nám.

„Bože, vy jste otravný," zabručel Jake a přisunul ke mně tác se zelenou polévkou, rýží s omáčkou a nektarinkou.

Na polévku jsem se zadívala trošku nedůvěřivě, ale když se do ní pustil Jake - chvíli jsem vyčkávala, ale zdálo se, že s ním ten blivajz nic nedělá -, pokrčila jsem rameny a strčila si první sousto do pusy taky.

„Co jsem propásnul?" vyjekl zadýchaně Seth jen dosedl na své místo.

„Spoustu zajímavejch věcí," řekl nadšeně Jared a mrknul na Paula.

„No jo, dojdi nám pro jídlo a my ti to hned řeknem," přidal se Paul a propukl v hurónský smích, když se Seth okamžitě zvedl a se slovy „Jasně, už letím" upaloval do fronty na oběd.

„Musíte si z toho kluka dělat poslíčka?" zamumlala jsem nesouhlasně s plnou pusou.

„Ale no taaaak! Aspoň je k něčemu dobrej!" zachechtal se Paul.

„Na rozdíl od vás," řekl Jake a sebral mi tak slova přímo z pusy.

„Kde je vůbec Embry a Sam?" změnila jsem rychle téma, protože se už Jared nadechoval, že zase řekne něco chytrýho.

„Embry zmizel hned po tom, co jste vylezli ze záchodů..., byl nějakej divnej. Nevrátil se na hodinu a Sam ho šel hledat," vysvětlil mi rychle Paul.

„Je možný, aby -"

„Ne, to si nemyslim. Nebylo mu předtím špatně, ani nehořel."

„To nemůžeš vědět... a Jacobovi bylo taky špatně až při proměně," oponovala jsem a zamračila se na kus brokolice plavající v polévce.

Zničehonic zazvonil Jacobovi telefon.

„Prosim?" zamumlal s pusou plnou rýže a rychle polknul.

Nevím, kdo mu volal, a absolutně jsem netušila, co mu dotyčný říkal, ale když Jake vykulil oči a začal rudnout, poznala jsem, že se neděje nic hezkého. Párkrát kývnul a pak se slovy „Za chvíli jsme tam" zaklapl telefon.

„Embry se proměnil, ale má problémy. Máme okamžitě přijet na východní pobřeží v La Push!" řekl zhrozeně Jake a už se zvedal.

„Hejbněte sakra sebou!" zařval na Paula s Jaredem, kteří seděli jako přimražení a vyměňovali si zmatené pohledy.

Zvedla jsem se od stolu, ale Jake mě zastavil jediným pohledem.

„Zapomeň!" okřikl mě a já ztuhla na místě.

„Musím vědět, že je v pořádku! Co se děje?"

„Zůstaneš tady! Je to moc nebezpěčný! Dávej radši pozor na Setha."

„Kašlu na to, že je to nebezpečný, já -"

„Řekl jsem, že zůstaneš tady!" zakřičel a mě se do očí nahrnuly slzy.

Uhnula jsem pohledem a sevřela ruce v pěsti. Jedním dlouhým krokem ke mně přiskočil a popadl mě do náručí.

„Lásko, promiň," zašeptal a chytnul mě za bradu, aby si mohl můj obličej naklonit směrem k sobě.

„Je to nebezpěčný, nechci, aby se ti něco stalo. Pochop mě," zanaříkal a opřel si čelo o moje.

„Hmm." Na nic jiného jsem se nezmohla.

Na dlouhou chvíli přitiskl svoje rty na mé a při tom mě jednou rukou hladil po vlasech.

„Dávej na sebe pozor," zamumlala jsem, když se ode mne odtrhnul.

Pohladil mě po tváři, ještě mě krátce políbil a rozeběhl se ven z jídelny s Jaredem a Paulem po boku.

S povzdechem jsem si sedla zpátky k jídlu a zrudla, když jsem si všimla, že na mě zírá půlka jídelny. Odstrčila jsem tác a po židli se svezla tak, abych byla vidět co nejméně.

„Kde jsou všichni?" zeptal se Seth a položil na stůl dva táci s jídlem pro Jareda a Paula.

„Mají nějakou pohotovost..., mám tě na starost."

Seth pokrčil rameny a s chutí se pustil do jídla. Položila jsem si hlavu na složené ruce na stole a pozorovala lidi v jídelně. Najednou mi došlo, že mi tu kdosi chybí. Ta holka ze včerejška! Ona a ten bloňďák z černého mercedesu. Kde jsou? Nebyli ve třídě..., to bych si jich určitě všimla a v jídelně taky nesedí. Než jsem se nad tím stačila pořádně zamyslet, Seth se ke mně naklonil a zamával mi před obličejem.

„Halóóó! Budeš to jíst?“

Párkrát jsem zamrkala a zmateně si prohlédla tácy před sebou. Moje jídlo bylo nedojedené, ale ostatní tři talíře zely prázdnotou.

„Tys snědl tři porce?“

„Vlastně to bylo jen dvě a půl porce… Jake stačil půlku ze svojí sníst. Tak budeš to?“ ukázal na můj sotva načatý oběd.

„Ne. Na!“ zasmála jsem se, přišoupla k němu svoji rýži a zakroutila hlavou.

***

Zaparkovala jsem před naším domem a ještě v kabině mého náklaďáčku se rozhlídla po okolí. Kde je taťkovo auto? Tuhle dobu už bývá doma... Pomalu se stmívá. Doma na mě čekal vzkaz na stole.

„Zlatíčko,
jel jsem do Boot Bay. Našel se tam mrtvý policejní náčelník a potřebují pomoc. Vrátím se zítra. Opatruj se, o tom dnešku si ještě promluvíme. Měj se, táta."

Mrtvý policista? Pokrčila jsem rameny a zamířila k lednici. Nebylo mi dost dobře jasné, na co tam Charlieho potřebovali. Každý den je přece milion mrtvých lidí.

Narychlo jsem hodila brambory do vody a na pánvičku jsem si vysypala zmraženou zeleninu. Neměla jsem na nějaké velké vyvařování náladu. Vařila jsem vlastně jenom kvůli Charliemu, a když teď nebyl doma, tak nebyl důvod vyvařovat. Zeleninu jsem osmahla na másle a hodila ji na talíř společně s brambory.

Měla jsem skoro snědeno, když mi zazvonil telefon.

„Jaku?!" vyhrkla jsem a hned stála na nohách.

„Lásko, jsi doma?" Zarazila jsem se nad tónem jeho hlasu. Zněl ztrhaně a namoženě.

„Jo, jsem. Stalo se něco?"

„Ne, já jenom... mohl bych přijít?"

„Samozřejmě, že můžeš přijít, Jacobe!" řekla jsem trošku dotčeně.

„Jo, já vim. Nebude to, ale vadit Charliemu?"

„Není doma. Přijede až zítra."

„Aha... No, tak ahoj," zamumlal a zavěsil.

Zakroutila jsem hlavou a šla si dojíst zbytek brambor.

Zrovna jsem po sobě myla nádobí, když se kolem mě ovinuly silné paže.

„Jaku," usmála jsem se a opřela si hlavu o jeho hruď.

„Ahoj," zašeptal mi do ucha a políbil mě na něj.

Otočila jsem se a úsměv mi ve vteřině zamrznul. Jeho obličej vypadal ještě hůř, než jeho hlas. Ještě temnější kruhy před očima, než měl ráno, se mu táhly od spodu očí pomalu do půlky líček.

„Proboha! Vypadáš příšerně, Jacobe, co se děje?" Pohladila jsem jeho tvář a prohlížela si jeho oči.

Smutně se usmál.

„Jenom jsem trochu utahanej. Nemáš něco k jídlu?" Jakmile to dořekl, ticho v místnosti prořízlo hlasité zaškrundání Jakova žaludku.

„Můžu ti udělat špagety. Ty jsou asi nejrychlejší, chceš?"

„Jasně, zatím se osprchuju, nevadí?"

„Ne, vem si můj ručník, ten tmavě modrý. Měl by ses pořádně vyspat, vypadáš hrozně. Nechceš dneska přespat u nás? Jak jsem řekla, Charlie přijde až zítra a od minule tady máš ještě nějaký oblečení." Jakovi se rozsvítily oči a zase se usmál.

„Dej pokoj, Jacobe!" Plácla jsem ho po rameni a rozesmála se. Sklonil se a jemně mě políbil.

„Běž. Přinesu ti to potom nahoru." Postrčila jsem ho směrem ke schodišti a šla mu uvařit špagety.

***

Stoupala jsem do prvního patra s tácem v rukách a soustředila se na každý svůj krok, abych nezakopla a nevyklopila tak Jacobovu večeři na podlahu. Hlasitě jsem si oddychla, když jsem překonala všechny schody, a opatrně drkla zády do pootevřených dveří od mého pokoje.

Jacob ležel jak dlouhý, tak široký na mé posteli a hlasitě pochrupoval. Měl stále mokré vlasy a okolo pasu měl obmotaný můj ručník. Vypadalo to komicky, jak tam tak ležel a nohy mu přečuhovaly o skoro dobrý půl metr.
Položila jsem tác na stoleček a sedla si na kousek volného místa vedle něj. Naklonila jsem se nad jeho tělo a pohladila ho po unaveném obličeji.

Bylo mi skoro líto ho budit, ale věděla jsem, že pokud tady takhle zůstane, nejenže určitě spadne z postele, ale v noci se zcela jistě probudí hladem a pak vyluxuje celou ledničku.

„Miláčku," zašeptala jsem a políbila ho na rty. Žádná reakce.

Zkusila jsem to znovu, tentokrát hlasitěji. Opět nic.

„Jacobe!" zakřičela jsem mu u ucha, ale on si jen povzdychnul a otočil se na bok, přičemž kolem mě rozhodil paže a přitáhl si mě k sobě. Zvedla jsem oči v sloup a zachichotala se.

Po pár dalších polibcích se konečně probudil a upřel na mě svoje unavené temně hnědé oči.

„Lásko, přinesla jsem ti ty špagety," zašeptala jsem a pohladila ho po vlasech.

„Hmmm," zabručel a zase zavřel oči.

„Jacobe, já vím, že jsi unavený, ale musíš se najíst," řekla jsem trošku hlasitěji.

Znovu otevřel oči a pomalu se zvedl do sedu. Zmoženě se opřel o čelo postele a natáhl se pro tác s jídlem.

„Vydrž chvilku, půjdu se umýt a hned jsem zpátky, jo?" Vyskočila jsem z postele a utíkala dolu do obýváku, kde jsem všechno pozhasínala, potom jsem zamknula hlavní dveře a běžela zase zpátky nahoru do koupelny, kde jsem se jenom v rychlosti osprchovala a zabalila se mokrá do županu, protože můj ručník byl omotaný kolem Jaka. Vyčistila jsem si zuby, učesala si vlasy a letěla do pokoje.

Jacob se zrovna snažil do pusy strčit další sousto špaget, ale vždycky, když už měl vidličku u pusy, těstoviny mu sklouzly a spadly zpátky do talíře.

Rychle jsem na sebe natáhla dlouhé tričko a tepláky a vyhrabala ze skříně ty samé kousky pro Jakea. Lehla jsem si vedle něj a sebrala mu talíř z rukou.

„Ukaž, takhle se nikdy nenajíš," řekla jsem a natočila špagety na vidličku. Když Jake dojedl celou svou porci, svezl se zase zpátky do ležaté polohy a otočil se čelem ke mně.

„Děkuju," zašeptal a s pomocí zbývajících sil se usmál.

„Ještě se musíš obléknout, lásko." Snažila jsem se ho přetočit zpátky na záda, ale ani jsem s ním nehnula.

„Proč? Nemůžu nastydnout..." zamumlal skoro nesrozumitelně.

„Cože?"

„To je taková," povzdechl si, „vlčí záležitost..."

„Aha," nevěděla jsem, jestli už nemluví hlouposti. Viděla jsem, kolik úsilí ho stálo po každém mrknutí zase otevřít oči a udržet je tak.

„No, stejně tě radši oblékneme do pyžama, dobře?" Něco zamumlal, ale otočil se na záda a snažil se si rozmotat ručník. Sledovala jsem, jak se mu prsty pletou a nedokážou ten uzel ani najít.

„Počkej." Pomohla jsem mu ho rozvázat a ručník sundat. Naskytl se mi pohled na jeho nahé tělo. Musela jsem se mu dívat do obličeje, když jsem se pokoušela natáhnout na něj tepláky. Snažila jsem se svůj pohled udržet na horní části jeho těla, jak nejvíce jsem dokázala, ale i přes to jsem sklouzla zpět. Projela mnou silná vlna vzrušení. Zašimralo mě v podbřišku a odtud vystřelila nahoru přes mé bříško. Zachvěla jsem se a rychle tepláky přetáhla přes zbývající kus jeho nahého těla, když se trochu nadzvedl, aby mi pomohl.

„Skvělý, ještě tričko a můžeš spát," zašeptala jsem a chtěla jsem mu zvednout ruce, ale on se zase obrátil na bok, z posledních sil otevřel oči a vyhledal pohledem můj obličej.

„Nech už mě spát, Bello. Nepotřebuju žádný tričko," s těží zamumlal a položil mi jednu ruku na pas.

„Dobře." Přitiskla jsem se k němu a on mě objal.

„Dobrou noc," zašeptala jsem mu do kůže na krku a potom jsem se natáhla, abych mu mohla vtisknout polibek na rozpálená ústa.

„Mmm, brou," zabrblal a tři vteřiny na to, jsem slyšela jeho těžké, pravidelné oddechování.

***

Probudilo mě hlasité prásknutí jen kousek od našeho baráku. Lekla jsem se a vymrštila se do sedu, přičemž po mně sklouzla Jakova ruka, kterou mě objímal a dopadla mi do klína.

Podívala jsem se na stolek; bylo chvilku po páté hodině ráno. Znovu se ozvala ta příšerná rána a pokoj osvítil mohutný blesk, který prořízl oblohu.

„No to si snad někdo dělá srandu?!" zaskuhrala jsem rozespalým hlasem a vylezla z postele, abych dovřela okno, které bylo až do teď pootevřené.

„A včera to vypadalo tak nadějně..." povzdechla jsem si, když jsem si vzpomněla na včerejší slunečné počasí.

Zadívala jsem se ven, ale kromě tmy a temného obrysu lesa jsem neviděla vůbec nic. Jacob trošku zabručel; postel pod ním zavrzala a pak bylo zase ticho. Chtěla jsem si jít zase lehnout, ale už jsem necítila únavu, a tak jsem jen tak stála u okna a pozorovala tu vichřici venku doprovázenou blesky.

Najednou jsem si vzpomněla na tu včerejší pohotovost..., co se stalo? Proč přišel Jake tak zmožený a unavený? Stalo se něco Embymu? O jakých problémech to Jake včera mluvil? A co ta rodina upírů, co se přistěhovala? Moc otázek a žádná odpověď...

Povzdychla jsem si a rozhodla se, že si udělám menší očišťovací procházku. Foukal sice vítr, byla bouřka, ale nepršelo, což bylo ideální. Seběhla jsem dolů do předsíně, navlékla na sebe teplou zimní bundu a oteplené sněhulky pod kolena.

Jen jsem vyšla před barák, otřásla jsem se zimou. Mráz mi vlezl do rukávů a pod lem pyžama. Zakusoval se do mé kůže pod oblečením a snažil se dostat až pod ni.

Nasadila jsem si kapuci a natáhla rukávy od bundy tak, aby mi zakývaly i dlaně. Před sebe jsem viděla sotva na dva kroky, ale přes to jsem si byla jistá, že mířím směrem do lesa. Našlapovala jsem pomalu a snažila se nezakopnout o kořeny stromů. Stále se nepřestalo blýskat, i když jsem odhadovala, že se lesem toulám už dobrou půl hodinku. Slunce pořád nevycházelo a já začínala mít pocit, že jsem se malinko ztratila.

Otočila jsem se kolem dokola, ale neměla jsem nejmenší ponětí, jakým směrem by mohl být náš pozemek. Vydala jsem se tedy po té samé cestě - aspoň jsem doufala, že je to ta samá cesta -, po které jsem přišla. Když už jsem asi po třetí minula ten samý spadlý strom, sedla jsem si na něj a rozhodla se počkat, až vyjde slunce a já uvidím na cestu.

Možná to nebyl zase tak dobrý nápad se jít projít... Silný vítr na mě sice v lese nemohl, ale zima mi pomalu ale jistě začala otupovat nohy a ruce. Zvedla jsem se a začala skákat na místě, abych se aspoň trošku zahřála. Po půl minutě jsem toho nechala. Připadala jsem si hloupě a navíc mi hned došel dech.

Začala jsem zmatkovat. Nebe bylo stále černé a blesky začaly nabírat na intenzitě. Netušila jsem, jak se dostanu domů, i když tenhle les znám jako svoje boty.

Kousek ode mě praskla větvička, jako kdyby na ni někdo šlápnul. Otočila jsem se tím směrem, ale nikoho jsem neviděla.

„Je tam někdo?" zavolala jsem zimou roztřeseným hlasem a zadívala se do tmy.

„Halo!" Nikdo se neozýval, tak jsem si řekla, že to byl asi jenom ježek, nebo tak něco.

Nasadila jsem rychlé tempo a rozešla se směrem, kterým jsem měla pocit, že je silnice.

„Ahoj," ozvalo se zničehonic za mnou a já ztuhla uprostřed kroku.

Taaak! Tuhle kapitolu jsem pro vás psala dva dny v kuse, tak si opovažte stěžovat! :D

Mamimka, mi vysála z klávesnice písmenko „M"... vážně sranda mačkat "emko" bez toho plastovýho povrchu. Navíc se mi zasekává ještě písmenko „R". :D Ano... těžký život spisovatelky, ale zpět k LS...

Jaké problémy má Emby? Proč je Jake tak utahaný a co to Bellu zase napadlo? Chodit do lesa v půl šesté ráno, když je ještě tma a není vidět ani na krok? Je přeci nebezpečí, že se tam setká s někým, nebo s něčím nebezpečným... na to zdá se nemyslela.

Jak jsem řekla, psala jsem to dva dny a to jenom proto, že jsem vždycky něco napsala a pak jsem to smazala. :D Prostě mám v hlavě tolik nápadů, že to ani neni možný. =D No, jednu výhodu to má --> zdá se, že tahle povídka jen tak svůj konec neuvidí. :P :)

Doufám, že se vám díl líbil. =)

12. kapitola*** 13. kapitola ***14. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 13. kapitola: