Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Little secret... 10. kapitola

26.09.2010 (23:35) • LiaC • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1930×

10. kapitola *VYTÍ ZA ODPUŠTĚNÍ*

„Ale teď vážně... Dala mi solidní kapky, co? Ale co teď budu dělat? Jsem fakt vůl. Zasloužil jsem si to. Neměl jsem na tebe takhle bezdůvodně vyletět. Je mi fakt trapně."

„Nebylo to bezdůvodný. Prostě sis bránil samičku. To je normální." Uchechtl jsem se výrazu samička, sedl si na zem a opřel se zády o tlustý kmen nejbližší borovice.

„Fakt promiň, Embry. Je mi líto, že jsem tě podezíral." Embry si sedl vedle mě a díval se nahoru do korun stromů.

„Hele, jak jsem řekl. Se mnou si starosti nedělej. Spíš se modli, aby se Bells nedozvěděla o tom, proč jsi mě vlastně prašil. Myslím, že by se jí to ani trochu nelíbilo. Měl jsi ji vidět, jak řádila, když viděla ty fleky od krve," ukázal na svoje tričko a jeho obličej při tom neopouštěl lítostivý výraz.

„Jsem v hajzlu..." povzdechl jsem si.

„Jo, to jsi."

BELLA:

Když jsem dorazila na parkoviště, uvědomila jsem si, že se nemám jak dostat domu. Ráno jsem přijela s Jacobem, ale teď ho o odvoz rozhodně žádat nebudu. Podívala jsem se na mobil, kolik zbývá času do konce vyučování a uznala, že už ani nemá cenu se tam vracet.

„No co... tak půjdu pěšky," řekla jsem si.

Obrátila jsem se směrem k silnici, když v tom jsem si uvědomila, že nemám tašku. Musela jsem si ji nechat ve třídě. Sakra... No snad tam ještě zítra bude. Šla jsem podél silnice, kterou lemoval z obou stran les a zatím se úspěšně vyhýbala vodě, která na mě zaútočila pokaždé, když kolem mě projelo auto.

Najednou nebe nad stromy osvítil modrozlatý blesk a hned po něm následovalo hlasité zahřmění.

„Ale to snad ne!" zanaříkala jsem a zrychlila své kroky.

Najednou mi přistálo něco mokrého a studeného na ruce. Uvědomila jsem si, že to byla dešťová kapka. Následovala další, další a po nich další blesk a hrom.

„Sakraaa!" zaúpěla jsem znovu.

Jako by se nebe protrhlo a veškerá voda padala jenom na mě. Úplně jsem si dokázala představit ten mráček, co se nade mnou vznáší a leje na mě svoje nevyčerpatelné zásoby vody.

Zničehonic se vedle mě objevilo auto. Čekala jsem, že kolem mě projede jako ty ostatní, ale zastavilo. Nevšímala jsem si ho, ale ono se zase rozjelo a jelo pomalu vedle mě. Slyšela jsem automatické stahování okénka.

„Ahoj! Nechceš svést?" dolehl ke mně neznámý dívčí hlas. Otočila jsem se na černý mercedes a zamžourala přes mokré vlasy na dívku, která se natahovala od volantu přes kluka na sedadle vedle ní.

„Ahoj... Ne, ne díky," řekla jsem zmateně. Neuvědomovala jsem si, že bych ji někdy před tím viděla.

„Víš to jistě?" zeptala se se smíchem v hlase a dál přizpůsobovala ten černý zázrak rychlosti mé chůze.

„Jo. Jsem v pohodě. Budu doma za deset minut," přinutila jsem se k úsměvu.

„Seš si jistá? Máme tady vzadu ještě jedno místo a dost prší,“ hodila po mně opět zářivý úsměv. Z auta se ozvalo zakašlání a černovláska svůj úsměv ještě rozšířila.

„No právě, ještě bych vám zamokřila sedačky,“ vysvětlila jsem. Jsem dcera policejního náčelníka, což se ve mně otisklo. Nebavit se s cizími lidmi. Neotevírat jim a už vůbec k nim nesedat do auta.

„No, jak myslíš. A není tohle tvoje?" zašvitořila a natáhla se pro něco dozadu do auta.

V klidu při tom pustila volant a dál držela nohu na plynu. Bloňdák, co seděl na místě spolujezdce zvedl oči v sloup a chytl volant místo ní.

„Ty trotle! Nešlapej na to! Říkala jsem ti, že to není moje!" slyšela jsem nadávat tu holku.

Odpovědí jí bylo zamručení a nesrozumitelné zabrblání. Nevěděla jsem ke komu mluví, auto mělo černá okénka. Tím spíš mi to bylo nepříjemné, protože jsme věděla, že on, nebo oni můžou vidět mě, ale já je ne.

Dívka rychle oprášila látku baťohu a čelo se jí trošku zkrabatilo, když si prohlédla výsledek.

„Na!" Natáhla se zase přes toho kluka a vyklonila se z okénka. Podala mi můj baťoh a pověsila se o rám otevřeného okna. „Je tvůj, že jo?" ujistila se rychle.

„Páni. Jo, je. Děkuju moc." Vzala jsem si ho od ní a všimla si, že trošku nakrčila nos. Skvělý. Musím smrdět jako zmoklý pes. Rozpačitě jsem se usmála a hodila si baťoh na záda.

„Nemáš zač. Víš, není to zrovna nejlepší nápad nechávat ve škole věci. Nikdy nevíš, co koho napadne," zasmála se a já fascinovaně hleděla, jak se vůbec nezajímá o to, že ten kluk vlastně řídí za ni, zatímco ona se po něm válí a povídá si se mnou za jízdy.

„Jasně, no budu si na to dávat pozor,“ řekla jsem s jedním koutkem zvednutým. Mrkla na mě.

„Poslyš, napadlo mě… Jsme tu noví a moc tu nikoho neznáme, tak kdybys chtěla, mohli bychom -“

„Musíme jet," ozval se poprvé za celou dobu ten blonďák poněkud nepříjemně.

„Jasně." Podrbala ho ve vlasech a pak ho na to samé místo políbila.

„Dořešíme to jindy. Tak se měj, Bello." Hodila na mě ještě jeden úsměv a chytila volant. Zrychlila a na rozloučenou ještě zatroubila.

„Tak to bylo hodně divný," zamumlala jsem si a pak se zarazila. Řekla mi Bello? A jak věděla, že je to moje taška? Možná se podívala na index a přečetla si moje jméno... Hlavně, že vím, jak se jmenuje ona. Taky se mi mohla představit.

Ale byla sympatická. A moc hezká. I ten blonďák. Říkala, že jsou tu noví? Tak proto jsem je neznala. Hmm a chodí do stejného ročníku. A i do stejné třídy. No, aspoň někdo normální. Nových lidí jsem se vždycky bála… buďto namyšlené holky, nebo frajírci, co si o sobě myslí bůh ví co. Pravda, že ten kluk byl trošku divnej, ale co. Po prvním dni ve Forkské střední jsem taky neměla nejlepší náladu.

Nasadila jsem zase rychlé tempo, abych zachránila aspoň kousek suchého oblečení.

Na schodech před barákem jsem samozřejmě zakopla o svou vlastní nohu a natáhla se přede dveřmi, jak dlouhá, tak široká. Udýchaná jsem odemkla a svalila se na koberec v předsíni. Vysoukala jsem se z mokrých džínů, svetru a trička a ihned je hodila na podlahu v koupelně.

Po sprše a dřívější večeři jsem nechala Charliemu na jídelním stole porci kuřete a rýže a zavřela se v pokoji. Dnes byl náročný den. Ne, že by mě nějak unavila škola, ale ta hádka s Jakem a pak ta procházka domů...

Z ničeho nic jsem si vzpomněla na Embryho. Zůstal tam s Jacobem, takže to znamená, že už mu asi odpustil ten monokl. To je fajn, zase se z nich stanou nerozluční kámoši…

Neměla jsem co dělat, tak jsem vytáhla knížku, kterou jsem si nedávno koupila. Začetla jsem se a než jsem se nadála, byl večer a knížka byla přečtená.

HUDBA

Ležela jsem na posteli a dívala se do stropu, když v tom mi zazvonil telefon. Líně jsem rukou zašmátrala po nočním stolku a podívala se, kdo mi volá.

„Promiň, ale na tebe teď nemám náladu," řekla jsem nahlas a nechala telefon zvonit.

Mobil mi zvonil celkem sedmkrát, pak to Jacob zřejmě vzdal. Šla jsem do koupelny vyčistit si zuby. Když jsem se vrátila do pokoje, zaujal mě divný zvuk, který vycházel jako by z venku. Popošla jsem k oknu a zadívala se ven do tmy. Nikde jsem nic neviděla. Pouliční lampy stále nesvítily - nevím, proč jsem si myslela, že by je mohli opravit hned, jak to někdo nahlásí...

Otevřela jsem tedy okno dokořán a zamžourala do tmy.

Hned, jak jsem vystrčila hlavu z okna, dolehl ke mně ten zvuk tak silně, až mi přeběhl mráz po zádech. Z lesa ke mně doléhalo hlasité a bolestné vytí. Na chvíli jsem ztuhla a zaposlouchala se do toho zvuku. Bylo to tak srdceryvné a smutné vytí.

Zdálo se, jakože se přibližuje. Naklonila jsem se ven a sledovala pomalé a opatrné kroky velkého rudohnědého vlka. Měl skloněnou hlavu a místo vytí mu teď  z hrdla vycházelo tiché kňučení. Zvedl hlavu a upřel své černé oči přímo na mě. Sedl si na zadní a hrábl jednou mohutnou tlapou do vzduchu. Vypadal, jakoby mě prosil. Položil ji zpět a zaklonil hlavu tak, že směřovala k nebi. Opět zavyl. Tentokrát mnohem hlasitěji a zoufaleji. Trhalo mi to uši.

Přikrčila jsem se pod náporem smutku, který na mě útočil a nevěděla co dělat. Měla jsem mu odpustit? Věděla jsem, že ho naše hádka sebrala, ale že si to bere až tak moc? Musela jsem si sednout. Opřela jsem se zády o zeď pod oknem a opřela si hlavu o kolena. Zavřela jsem oči a přemlouvala se, abych ihned nevyběhla ven za ním.

To, co udělal, bylo hnusný a vím, že si zaslouží, že se na něj zlobím, ale na druhou stranu, nevím, co bylo tím pravým důvodem. Nenechala jsem ho mluvit. Prala se ve mně moje dvě já. Jedna půlka na mě řvala, že chce okamžitě za svým Jakem. Chce za ním běžet a políbit ho. Říct mu, že se už nezlobím, ale ta druhá byla stejně silná. Nechtěla být slabá a podlehnout. Prala se, ale už spíše jenom z principu.

Vytí neustávalo. Jake... Jake... Jake... Jaku.

Lehla jsem si do postele a slíbila si, že z ní nevylezu. Zavřela jsem oči a snažila se ignorovat vlčí zlomené vzlyky a prosení. Po hodině vytí ustalo a už se ozývalo jenom kňučení. Ale i to po další hodině utichlo. Sebrala jsem veškerou odvahu a pomalu se vysoukala z peřiny. Zvědavě jsem vykoukla z otevřeného okna ven na ulici. Tak nějak jsem doufala, že odešel. Měl jít domů a vyspat se, ale on tam stále byl. Byl tam, i když bouřka stále neustávala.

Ležel na jehličí na kraji lesa s hlavou položenou na tlapách. Nevadilo mu, že na něj prší. I na tu dálku jsem viděla jeho zmoklou srst slepenou do proužků. Nevím, jestli spal, ale každou chvilku sebou silně škubnul. Sledovala jsem ho. Měla jsem chuť za ním jít a pohladit ho v té husté srsti. Cítit jeho blízkost, i když je zrovna v téhle podobě. Milovala jsem všechny jeho podoby.

Zavřela jsem okno - jednak, abych nenastydla, ale hlavně, abych neslyšela Jakeovo žalostné kňučení. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a snažila se nemyslet na tu „osobu" venku.

***

„Bello! Bello, vstávej!“ Cukla jsem sebou a prudce otevřela oči.

„Tati?“ zachraptěla jsem zmateně a posadila se.

„Budík tady řve už jak dlouho. Copak to neslyšíš? Co jsi v noci dělala, že jsi tak vyřízená?“ Promnula jsem si oči a vykuleně koukala na budík. Osm? Za půl hodiny mám být ve škole!!!

„Nemohla jsem usnout,“ vysypala jsem ze sebe rychle a už se hrnula do koupelny.

„Už musím do práce. Uvidíme se večer,“ zavolal za mnou Charlie.

Vyběhla jsem z domu a utíkala ke svému náklaďáčku. Zastavila jsem se a otočila se k místu, kde včera ležel Jake. Přišla jsem blíž k tomu vyleženému místečku v jehličí a klekla si. Ještě jsem mohla cítit to teplo, které ze země sálalo. To znamená, že před chvílí odešel. Ležel tady celou noc a teď tu po něm zbyl jenom suchý kus země.

S povzdechnutím jsem se vydala k mému autíčku a nastartovala. Až teď jsem si všimla, že svítí sluníčko. Nastavila jsem si stínítko a vyjela po asfaltové cestě do školy. Včera to vypadalo, jako by už slunce nemělo nikdy vyjít, a dnes? Na nebi nebyl jediný mráček. Po včerejší bouřce nebylo ani stopy...

Zaparkovala jsem na školním parkovišti dost daleko, jak od Embyho Peugeota, tak od Jacobova Rabbita. Měla jsem v úsmyslu se jim co nejvíce vyhýbat. Oběma. I když to asi půjde těžko… Nejenom, že chodíme do stejné třídy, ale ještě navíc sedíme hned vedle sebe. Nebyla jsem ještě stále rozhodnutá, jestli už mu odpustím, nebo ne.

Vystoupila jsem a běžela do třídy. Prázdné parkoviště poukazovalo na jedinou věc a to, že vyučování už začalo. Vletěla jsem do třídy jako neřízená střela.

„Slečna Swannová?“ ujistila se profesorka, kterou jsem tu ještě neviděla. Aha, takže další nová tvář.

„A-ano. To jsem já,“ odpověděla jsem jí zadýchaně.

„Sedněte si, prosím. Ještě jsem vás nezapsala.“ Byla milá. S tou asi problémy mít nebudu. Šla jsem na své místo a v duchu si říkala, že letos budu mít pozdních příchodů asi víc... Beze slova jsem si sedla vedle Jacoba a vyndala si index s penálem.

„Jak jsem již řekla. Já jsem slečna Fullerová a budu vás učit dějepis,“ zopakovala pro mě profesorka a věnovala mi úsměv.

Otevřela jsem si sešit na poznámky a nepřítomně si do něj čmárala. Najednou se mi před obličejem objevila ruka. Okamžitě jsem ten odstín kůže poznala. Jake si můj sešit přitáhl k sobě a sebral mi pero z ruky. Pak mi zase sešit podstrčil pod obličej.

„Omlouvám se. Hrozně mě to mrzí,“ stálo na papíře roztržitým písmem.

Skoro neslyšně jsem papír odtrhla od těch ostatních a zmačkala ho do malé koule. Tu jsem až příliš pečlivě položila na Jakeovu polovinu lavice, aniž bych se na něj podívala. Považovala jsem to za dostačující odpověď.

Slyšela jsem hluboké povzdechnutí. Tmavá ruka se opět objevila přede mnou a jemně mě pohladila po zápěstí. Ucukla jsem, ale zároveň mnou proběhlo jemné zachvění. Zakroutila jsem hlavou na znamení, aby toho nechal, ale on nepřestal. Následoval mou ruku pod lavici, kde ji chytnul do pevného, ale zároveň jemného sevření. Nějak jsem zapomněla odporovat. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a nechala ho, ať mě drží, ale pak zazvonilo.

Jako by mě ten zvonek přitáhl zpět do reality. Co to dělám? Vytrhla jsem se mu a vstala. Chtěla jsem rychle odejít ze třídy, ale on mě opět pevně chytil, tentokrát za předloktí. Zuřivě jsem se na něj otočila a chtěla mu něco od plic říct, ale pak jsem si všimla jeho obličeje. Pod očima měl fialové kruhy a tvář měl zkřivenou provinilou a smutnou maskou.

„Jaku, pusť mě,“ zamumlala jsem.

„Bello, prosím.“

„Pusť mě,“ zopakovala jsem tiše. Jeho výraz se změnil na tak nešťastný… Vzpomněla jsem si na včerejší noc. Na vytí, prosení… Zůstal tam. Celou noc tam byl a neodešel. Čekal... Pustil mě a já šla rychle ze třídy, aby neviděl, jak se mi do očí hrnou slzy. Běžela jsem na záchod, kde jsem se ihned nahnula nad umyvadlo. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a osušila se.

„Můžeš mě aspoň vyslechnout?“ ozval se za mnou tichý hlas. Lekla jsem se a rychle se otočila. Dřív než jsem stačila cokoliv říct, držel mě Jake v náručí.

„Vím, že se zlobíš. Ale taky vím, jak hrozně tě to unavuje. Nechceš se na mě zlobit. Víš, že jsem udělal chybu, ale taky víš, že toho lituju. Bello, já tě miluju. Chápeš? Uhodil jsem Embryho, ale bylo to jenom kvůli tobě,“ mluvil naléhavě a rychle.

„Jak můžeš vědět, co si myslím? A jak to myslíš, že za to můžu já? Já jsem ti řekla, aby ses s ním usmířil! Ne, abys ho zmlátil!“ Cukl sebou při slově zmlátil a uvolnil si jednu ruku z mého pasu tak, aby mi mohl odhrnout pramínek vlasů z obličeje.

„Žárlil jsem,“ řekl tak potichu, že jsem mu sotva rozuměla.

„Cože jsi?“

„Jo. Já vím, je to hloupý a dětinský,“ přiznal se se skloněnou hlavou.

„Tys žárlil? A na koho prosím tě?“ zvýšila jsem hlas.

„Když jsem tě viděl, jak ležíš v Embryho náručí… já nevím… úplně se mi zatemnilo před očima. Hráblo mi, nebo já nevím. Prostě jsem viděl něco, co nebylo. Promiň, promiň, promiň.“

„To ses teda hodně zmýlil! Myslel sis, že tě podvádím?“ vyjekla jsem nevěřícně a vykroutila se mu z objetí.

„Bello! Ale já -“

„Ty nic! Nevěříš mi?“ obvinila jsem ho dotčeně.

„Věřím, ale… Já prostě nevěděl, co dělám!“

„Ne, jistě, že ne,“ odpověděla jsem ironicky.

Jenom vteřinu jsme naproti sobě stáli a měřili se pohledem. Pak se jeho výraz změnil z ublíženého na rozhodný a odvážný. Překonal vzdálenost mezi námi jedním dlouhým krokem, chytnul mě za pas a hrubě si mě na sebe přirazil. Jeho horké rty se ve vteřině dotkly těch mých. Líbal mě naléhavě, vášnivě a rozhořčeně. Byla jsem z toho kroku tak překvapená, že jsem celou dlouhou chvíli jenom stála a nic nedělala. Pak mě ale přemohla touha po Jakovi a polibky jsem mu začala oplácet.

„Dost bylo hádek a urážení…“ řekla jsem si v duchu a zapletla si ruce do Jakových vlasů.

Taaak! Bella a Jake se nám usmířili... To je krása, co? :D Ale kdo byli ti lidé v černém Mercedesu? Myslím, že všichni tušíte. ;)

Líbila se vám 10. kapitola? Doufám,  že hodně, protože já osobně jsem s ní překvapivě spokojená. :D Neříká, že to mohlo dopadnout líp, ale... :D

Děkuju za komentáře u 9. dílu. :) Jsem ráda, že se mnou máte trpělivost a ještě vás to neomrzelo, ty moje výmysly číst. XD :P =)

Vaše LiaC :*

9. kapitola*** 10. kapitola ***11. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: LiaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Little secret... 10. kapitola: