Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life or death? 5. kapitola

01.04.2010 (18:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7211×

5. kapitola

Teď stojím na vysokém mostě a koukám na tu nekonečnou hloubku pod sebou. Jsem na druhé straně zábradlí.  Dole pode mnou se vine malá říčka, z té výšky je ještě menší. Jsem krapítek nervózní, co když se to nepovede a jaké to asi bude, letět volným pádem? Nedá se to zjistit jinak, než to udělat. Zhluboka se nadechnu, roztáhnu ruce, udělám krok dopředu a už se řítím vzduchem střemhlav dolů.

Vzduch mi narážel do obličeje, padala jsem opravdu rychle. Byl to skvělý pocit, takový osvobozující. Nemyslela jsem na nic, jen jsem si užívala toho pocitu svobody a štěstí.

Hladina vody pode mnou se neustále přibližovala. Chybělo už jen asi deset metrů. Natáhla jsem ruce před sebe. Prsty jsem se dotkla vody a pak vylétla zpátky nahoru. Guma ještě chvíli pružila, až jsem jen visela ve vzduchu.

Připlul ke mně člun, s dvěma muži, aby mě sundali. Jeden mě chytil za ramena a druhý uvolňoval moje nohy. Kdyby mě ten dobrý muž nedržel, spadla bych jako hruška pěkně tlamičkou napřed. Takhle mi spadly jen nohy a muž mě postavil do člunu.

Odjeli jsme k malému molu na kraji říčky, kde na mě čekal Edward. Nadšeně jsem mu vběhla do náruče a pořád dokola mu děkovala za ten úžasný nezapomenutelný zážitek.

Docela jsem se lekla, co děláme s Edwardem na tak vysokém mostě. Ne, že bych se bála nebo tak, ale skočit z mostu mám na seznamu možností jak zemřít, tak jsem nechápala, proč mě sem vede, když je tolik proti tomu. A pak jsem si všimla nápisu Bungee jumping a hned jsem měla jasno.  Skočit bungee jumping jsem zase měla na seznamu věcí, které jsem chtěla udělat před smrtí.

Ještě když jsem na začátku prázdnin přijela do Forks, byl můj seznam úplný, ani jedna položka splněná a teď… jezdila jsem s Edwardem na motorce, zpívala v karaoke baru, učila se čínsky, skákala bungee jumping. Už jsem tak měla polovinu splněnou.

Byla jsem mu za to strašně vděčná, bez něj bych neudělala nic.

Edward byl prostě úžasný muž, a abych nezapomněla taky úžasný upír. Ano, ač se to zdá přinejmenším bláznivé, je to pravda. Edward a vlastně celá jeho rodina jsou upíři. To je co? A já mám zrovna na seznamu, jak zemřít kousnutí upírem. Tenkrát jsem to tam napsala jen tak, líbilo se mi to, ale upíři neexistovali, ale teď je však situace jiná.

Ještě jsem to Edwardovi neřekla a asi v nejbližší době ani neřeknu, ale byla bych ráda, kdyby mě mohl zabít on, jakož to upír. Obávám se, že mě s mým úžasným nápadem nejspíš pěkně rychle vyrazí, ale zkusit se musí všechno. Musím si to správně načasovat. Teď to nechám být, a budu si užívat toho málo ze života, co mi ještě zbývá.

„Bello, snídaně,“ volala babička z kuchyně. Vypnula jsem televizi a přemístila se ke stolu.
„Tak co máte dneska s Edwardem v plánu?“ ptal se děda. Už si zvykli, že s Edwardem trávím všechen svůj čas a nijak mi v tom naštěstí nebránili.

Našli jsme v našem soužití určitý kompromis. Já se chovala, jak nejlépe jsem uměla a za to jsem mohla být pořád s Edwardem. Dokonce mi odpadla večerka, úplně. Dost jsem koukala, když mi to oznámili. Asi si mysleli, že na mě má Edward dobrý vliv.

„Ještě nevím, uvidíme, jak se vyvine počasí,“ odpověděla jsem neurčitě.
„Vypadá to, že bude slunečno. To by byla škoda, sedět doma.“ Skutečnost je přesně opačná, než si myslí ten bloud. Edward totiž na sluníčku tak trochu září, takže není dobré, abych chodil mezi lidi.
„Jj, máš pravdu,“ přikývla jsem a v duchu si myslela svoje.

„Bello, nevadilo by ti být tady týden sama? Přátelé nás pozvali do Vancouveru. Už jim to hodně dlouho slibujeme,“ zeptala se babička. Říkala týden sama? No to je paráda!
„Ne, samozřejmě, že ne. Jen jeďte a užijte si to.“ Já si to užiju taky.
„Dobře, odjíždíme zítra. Nakoupím ti jídlo a něco uvařím a dám do ledničky,“ plánovala babička, asi abych tu neumřela hlady. Pro mě za mě. Její jídlo je skvělé, tak se přeci nenechám přemlouvat.

Pak už jen lítala sem a tam a balila věci. Asi po půl hodině mi z ní šla hlava kolem, a protože opravdu začalo svítit sluníčko, bylo jasné, že Edward nepřijede. Nechtěla jsem být bez něho, tak jsem se rozhodla, udělat si malou, spíš velkou procházku a jít za ním sama.

Bydleli docela z ruky, cesta mi zabrala skoro hodinu. Hodinu, kterou jsem se úplně nehorázně těšila na Edwarda a na to, až mu oznámím, že budu mít celý týden dům pro sebe. Je pravda, že za mnou v noci chodí, i když jsou doma prarodiče, protože oni jsou doma každou noc, samozřejmě potají. Ale to je něco trochu jiného. Takhle budeme moci dělat, co chceme, kdy chceme a kde chceme.

Já bych moc dobře věděla, co bych s ním chtěla dělat, ale po tom prvním neúspěšném pokusu jsem neměla odvahu pokračovat. Když mě tenkrát obvinil, že je jen další položkou na mém seznamu, radši jsem to znovu nezkoušela. Sice neměl pravdu, a že ho miluju, jsem mu opakovala tak často, že by mě konečně mohl začít brát vážně, ale člověk nikdy neví.

Jenže teď mě představa prázdného domu najednou vybudila. Byla jsem odhodlaná s naší situací něco udělat, ať se mu to bude líbit nebo ne.

Za podobných myšlenek jsem se dostala až před domovní dveře Cullenovi vily. Už jsem chtěla zaťukat, když se samy otevřely. Spustila jsem ruku dolů a dívala se do tváře rozjařené Alice.

„Nazdárek Bello, už tě čekám,“ přivítala mě. No jo, Alice a její vidění budoucnosti.
„Ahoj, máš doma bratra?“ Napadlo mě, aby třeba nebyl někde v horách na lovu.
„Nemám, jsem tu sama. Ostatní jsou na lovu, ale každou chvíli by se měli vrátit.“ Tak jsem měla pravdu. Ale co, hlavně, že přijde.
„Pojď dál, počkáš tu na něj, aspoň si trochu popovídáme. Edward tě nikdy nenechává samotnou, tak nemáme moc příležitostí,“ radovala se a už mě táhla dovnitř.

Zastavila se až u pohovky, lehce do mě strčila a já spadla do měkkých polštářů.
„Tak Bello, jaképak máš s Edwardem úmysly?“ zeptala se s vážnou tváří. Vykulila jsem oči. Co to ta holka mele? Všimla si mé reakce a začala se smát.

„Klid, to byl jenom vtip. Haha.“ Haha, to jsme se vážně zasmály.
„Neboj, nechci tě tady vyslýchat. Já jen, že Edward tě má opravdu rád, hodně rád. Ještě nikdy jsem ho takového neviděla. Je strašně šťastný. A mimochodem, ty taky,“ usmála se na mě potutelně.
„Jo, to jsem,“ přisvědčila jsem.

„Víš, Edward je z jiné doby a taky trpí tak trochu předsudky. Nebude to snadné,“ řekla větu, která vůbec nenavazovala na naši předchozí konverzaci.
„O čem to mluvíš, Alice?“
„No, viděla jsem, co máš v plánu, však víš.“ Ukazovákem si poklepala na spánek.

Jasně, ona viděla, že mám v úmyslu svést Edwarda, rozsvítilo se mi v hlavě.
„Přesně tak,“ řekla Alice. Asi si všimla, jak mi začalo svítit z uší. „On, i kdyby chtěl, a on chce, tak to prostě nedopustí. Zaprvé byl vychován trochu jinak a za druhé je upír a má o tebe strach. Bude to chtít zbraně hodně velkého kalibru, proto mě napadlo, jestli bys nejela na nákupy. Koupily bychom něco pěkného, slušivého, sexy,“ navrhla.

Asi měla pravdu. Znám Edwarda jako své boty, pár polibků navíc a už se odtahuje. A co se týče mé vybavenosti spodním prádlem, tak nic moc. Samozřejmě na nošení to stačí, ale není to nic extra a pochybuju, že bych tím Edwardovi vyrazila dech. Nákupy sice nepatří mezi mojí oblíbenou činnost, ba přímo je nesnáším, ale pro můj plán všechno.

Hodila jsem na Alice úsměv alá je to moje a přikývla.
„Fajn, kdy vyrazíme?“
„Dneska to nepůjde, kvůli počasí. Ale zítra by to šlo, co ty na to?“
„Beru,“ odpověděla jsem prostě.
„Tak vítej na palubě, partnerko,“ zašklebila se. Zvedla ruku, dlaní ke mně a plácly jsme si. Praštila jsem do ní trochu víc, nějak mě v tu chvíli nenapadlo, že to bude jako plácnout si s mramorovou sochou.
„Au,“ vykvikla jsem a obě jsme se jako na povel rozřehtaly.

Pak jsme si spolu ještě hodně povídaly. Zjistila jsem, že Alice je milá holka. Trochu praštěná, ale já mám co říkat. Dobře jsem se bavila. Trochu jsme plánovaly, jak to s Edwardem zařídit. Napadlo mě, aby si můj plán nepřečetl u ní v mysli, ale Alice mě uklidnila, že si bude myšlenky dobře chránit, za ty roky se to prý naučila znamenitě.

Znovu jsme se něčemu hurónsky smály, když se otevřely dveře a vešel zbytek rodiny.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je všechny.
„Ahoj, Bello,“ oplatili mi najednou, jako by to měli nacvičené. Každý si pak šel po svém, jen Edward zůstal stát na místě.

Měla jsem hroznou radost, že ho vidím. Zvedla jsem se a rozběhla se k němu. Narazila jsem do něj plnou rychlostí, trochu to bolelo, ale nevnímala jsem to.

Ruce jsem mu obtočila kolem pasu, přitiskla se na něj, obličej schovala do jeho hrudi a vdechovala tu nádhernou sladkou vůni, vůni, kterou měl jen on. Edward spojil svoje ruce za mými zády a políbil mě do vlasů.
„Ahoj, lásko,“ zašeptal. Zvedla jsem obličej, abych ho mohla políbit. Ochotně mi polibky oplácel a já se ocitla v sedmém nebi. Najednou se mi nechtělo čekat, až babi s dědou odjedou, chtěla jsem ho hned.

Přimáčkla jsem se na něj. Zvedla ruce, abych si víc přitáhla jeho hlavu. A do polibku vložila všechnu vášeň, kterou jsem cítila. Chvilku reagoval tak, jak jsem si myslela, že by měl reagovat. Polibky mi vracel se stejnou náruživostí. Naše jazyky se proplétaly, třely se o sebe.

A pak se Edward trochu odtáhl, políbil můj spodní ret a konec. Jako vždycky, ale já nechtěla. Znovu jsem si ho k sobě přitáhla, vší silou, které jsem byla schopna a přisála se na jeho rty. Jeden po druhém jsem je políbila a chtěla pokračovat, když mě od sebe skoro odstrčil.

„Bello, neblázni,“ vydechl. Ano blázním, ale to nevadí. Chtěla jsem ho znovu obejmout, ale nedal se. Chytil moje ruce do svým a držel mi je těsně u boků.

„Bello, to prostě nejde. Copak to nechápeš?“ zeptal se skoro zoufale.
„Ne nechápu, ještě mi to totiž nikdo pořádně nevysvětlil. Jen mě pořád odmítáš,“ zlobila jsem se.
„Pojďme si o tom promluvit jinam, tady mají i stěny uši, a pokud nechceš poslouchat Emmettovi narážky ještě dvacet let, bude to lepší.“

Dvacet let. Dvacet let. Dvacet let. Ta slova se mi přehrávala v hlavě jako by se zasekla gramofonová deska. Jak přirozeně to znělo. Za dvacet let. Ale já už nebudu žít ani rok, natož dvacet. Budu tu už jen pár měsíců a konec.

Edward si asi taky uvědomil, co řekl, protože se jeho tvář se zachmuřila. Obočí se mu stáhlo k sobě a mezi ním se mu utvořila malá vráska.

Nechtěla jsem to teď rozebírat, tak jsem ho čapla za ruku a vytáhla ven.

Slunce ještě svítilo. Otočila jsem se na Edwarda a prohlížela si ho jako už tolikrát. Vždycky mě na slunci udivoval. Jeho třpytící se pokožka… byl jako nejnádhernější diamant. Měla jsem co dělat abych neslintala.

Edward se mírně pousmál. Propletl naše prsty, dal mi pusu na čelo a vydali jsme se k lesu.

Čekala jsem, až začne mluvit. Teď to bylo na něm, já se ptala už dost. Šli jsme asi deset minut a já už byla pěkně otrávená. Nejdřív slibuje a pak nic.

Cestou jsme míjeli veliký plochý kámen. Na protest jsem se zastavila, sedla si a dál čekala. Třeba konečně pochopí.

„Tak dobře,“ zaskučel, jako by ho mučili. Rukou jsem ukázala na místo vedle sebe, ale neposadil se. Zůstal stát naproti mně a chvilku mě pozoroval. Jestli čekal, že ho budu prosit o vysvětlení nebo ho budu nějak utěšovat, nebo ho dokonce zbavím povinnosti mi to vysvětlit, tak se teda parádně pletl.

Pohodlně jsem se usadila. Nohy jsem zkřížila v tureckém sedu a ruka se opřela za zády.

Znovu mě obdařil mučednickým pohledem, ale neobměkčilo mě to. Nevím, co je tak těžkého na tom, říct mi, proč se spolu nemůžeme milovat, když to oba chceme. Věděla jsem, že je na tom jako já, nebo spíš jsem to viděla a cítila.

„Jak chceš,“ řekl trochu ironicky. Jeho tón mě donutil zvednout obočí. Co to znamená? Trochu se zklidnil a začal.

„Jak víš, jsem upír.“ Jo, to už vím, tak dál.
„Jsem silný a dost nebezpečný.“ To vím taky. Dostane se konečně k pointě?
„No a ty jsi tak křehká. Víš, mohl bych si snadno ublížit. Stačí jeden špatný pohyb a… Na to nechci ani pomyslet. A když jsem s tebou. Dost těžko se soustředím a v jistých chvílích, no… ztrácím kontrolu. Zatím jsem ji neztratil úplně, ale nehodlám to pokoušet.“ Tím svoji řeč zakončil.

Tak on se bojí, že by mi ublížil. To je tak milé. Ale já vím, že by to nikdy neudělal. Věřím mu. Jemu jedinému věřím úplně beze zbytku.

Svedla jsem se své „trucovny“ a postavila se k němu. Naše těla se na některých místech dotýkala a to znovu rozvířilo mou představivost. Musela jsem se hodně soustředit, abych řekla to, co jsem chtěla.

„Já ti věřím. Ty bys nebyl schopný mi něco udělat. Vím to na sto procent. Není se čeho bát.“ Edward zakroutil hlavou.
„Ne Bello, já jsem zrůda, já jsem předurčený k tomu zabíjet,“ zašeptal. Tentokrát jsem nesouhlasila já.
„To není pravda. Ty jsi ta nejúžasnější bytost na světě. Nikdy bys nedopustil, aby se mi cokoliv stalo,“ stála jsem si na svém. Jak ho jen přesvědčit, že mám pravdu?

„Co kdybychom to aspoň zkusili? Za to nic nedáme,“ navrhla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl nevzrušeně. I na obličej jsem nasadila lhostejnou masku, ale uvnitř mě to vřelo. Doufala jsem, že řekne ano a já to tak přesvědčím, že to půjde a bude to v pořádku.

Ale to by nebyl Edward, kdyby souhlasil.
„Ne, ne, ne. Nikdy. To po mě nechtěj. Cokoliv, jen ne tohle.“ Řekl cokoliv? Na tuhle chvíli jsem čekala, na příhodnou chvíli, kdy mu přednesu svoji další žádost.

„Dobře, tak teda… kousni mě, Edwarde, zabij mě.“ Zděšeně vykulil oči a zdálo se, že nemá daleko k omdlení. Může upír omdlít? Na to jsem ho nezeptala.
„D… dě… děláš si srandu?“ koktal.
„Ne, proč?“ ptala jsem se nevině.
„Ty jsi už dočista pomátla. To bych se s tebou mohl rovnou vyspat a vyšlo by to nastejno,“ rozčílil se. Jeho nápad se mi moc líbil. Úžasný sex a po něm smrt podle mých představ.

„To není tak špatný nápad.“
„Co?“ zeptal se nejistě. Bylo znát, že se bojí mé odpovědi.
„Mohli bychom se pomilovat a pak by mě mohl vysát. To by byla ta nejlepší smrt, jakou bych mohla zažít.

Prudce mě chytil za ramena a zatřásl se mnou, až mi drkotaly zuby.
„Tohle,“ to slovo vyplivl, jakoby to bylo něco odporného, „už přede mnou nikdy neříkej. Neodvažuj se na to ani pomyslet.“

Uvolnil sevření, obmotal své paže kolem mě a přitiskl mě k sobě, jak nejvíc mohl.
„To bych nikdy neudělal. Nemohl bych. Nemohl bych tě ztratit vlastní vinou. Nemůžu tě ztratit. Prostě to nejde. Ty jsi můj život. Moje všechno. Miluju tě,“ říkal zoufale.

Proč mi tohle dělá. Nechci mu ublížit, ranit ho, ale tohle je nezbytné. Je to předem naplánované a já své plány nezměním, ani kvůli němu. Bolela mě představa, že bude trpět, ale nešlo to jinak.

„Edwarde,“ vydechla jsem.
„Ne, nic neříkej, prosím. Vím, že nemám šanci. Necháme to tak jak to je a budeme dělat, že tento rozhovor neproběhl, ano?“
Jen jsem kývla. Lehce mě políbil na čelo a ještě více mě k sobě přivinul, jako by se bál, že mu zmizím, že odejdu už teď.

„Bello, jídlo máš v lednici. Kdyby se cokoliv dělo, zavolej. Číslo máš u telefonu. Opatruj se a žádné vylomeniny,“ opakovala mi už asi po sté babička. Z venku se ozvalo netrpělivé troubení klaksonu.

Děda se se mnou prostě jen rozloučil a se slovy, že počká v autě, odešel. Tady to bylo horší. Už jsem si to vyslechla včera večer, dneska u snídaně a za posledních deset minut asi třikrát.

„Babi já vím. Neboj se, zvládnu to. Nebudu sama poprvé.  Už jdi, jinak ti děda ujede.“ Tlačila jsem ji ze dveří, ale bránila se.
„Však on ještě chvíli počká. Starej se o sebe, holčičko. Zavoláme hned, jak dorazíme. Mám tě ráda.“ Zarazila jsem. To bylo poprvé, co to řekla.
„Já tebe taky.“ Na tohle jsem moc nebyla. Rychle jsem ji objala, vyšoupla ven a zavřela dveře.

Ohřívala jsem si oběd. Babi mi naplnila lednici zásobami na měsíc pro čtyři lidi. Nevím, jak to zvládnu sníst. Jídlo jsem z plastové mističky přendala na talíř a ten vložila do mikrovlnky. Zavřela jsem ji, nastavila čas a pak sledovala, jak se talíř otáčí. Skoro jako televize. Lenivě jsem se opřela lokty o kuchyňskou linku a sledovala tu pochoutku na kolotoči.

„Je to zajímavé?“ Vyskočila jsem asi tři metry, divné, že jsem přitom hlavou neprorazila strop. Otočila jsem se a zírala na Edwarda, který se ležérně opíral o futra, ruce založené na prsou a na tváři pobavený úsměv.

„Ježiši, asi mám infarkt. Mohl bys příště dělat větší rámus?“ požádala jsem ho. Jeho úsměv se ještě více rozšířil.
„Když to by nebyla taková sranda.“
„Nejsem to já, kdo se baví,“ zabrblala jsem a obrátila se ke své baště. Mikrovlnka zapískala, otevřela jsem dvířka a vyndala kouřící talíř.

„Ale no tak,“ zašeptal mi do ucha, ruce mi zezadu obtočil okolo pasu a hlavu si položil na moje rameno. Jeho studený dech ovanul moji tvář a bylo mu odpuštěno.

Položila jsem talíř na linku a opřela se o něj. Dával mi motýlí polibky na krk a já blaženě zavřela oči. Můj plán, že se ho pokusím svést, dostával stále jasnější obrysy.

„Tak co budeme dělat odpoledne, když jsi paní svého času?“ zeptal se vemlouvavě. Kdybych nevěděla, jak moc je proti milování, myslela bych si, že se mi přímo nabízí.

„Já jsem paní svého času pořád. A asi tě zklamu, odpoledne už mám nějaký program,“ odvětila jsem.
„A jsem součástí toho programu?“ vrněl mi do ucha.
„Ne.“ Trochu odtáhl hlavu a zadíval se mi do obličeje. Já dělala jako že nic a dál si užívala jeho přítomnosti.

„A co chceš jako dělat?“ zeptal se vyjeveně. Zatím jsme veškerý čas trávili spolu.
„Myslíš si, že nemám žádné jiné přátele, se kterými bych mohla trávit čas?“ otázala jsem se vyzývavě.
„No, to určitě máš, ale…,“
„Ale co?“ nenechala jsem ho domluvit.
„Jen je mi líto, že nebudeme spolu.“ Tak to má jediný štěstí.
„To mě taky, ale večer tě budu čekat.“
„A řekneš mi aspoň, co budeš dělat?“ vyzvídal. To mu snad říct můžu.
„Jedu s Alice nakupovat.“
„S mojí sestrou?“ Vykulil oči.
„Znáš jinou?“ ptala jsem se nevzrušeně.
„Ne, jen mě to překvapilo.“
„Trochu jsme si popovídaly. Bude to fajn.“ Otočil mě čelem k sobě.
„Bacha na ni, je nebezpečná. Při nákupech přímo nepříčetná,“ varoval mě.
„Neboj, já se nedám. Jednu malou upírku zvládnu.“ Smála jsem se. „Do šesti budu doma, tak tu na mě můžeš počkat.“ Líbla jsem ho.
„Dobře, ale pokud nepřijedeš včas, tak za sebe neručím.“ Vrátil mi úsměv i polibek.
„Budu to mít na paměti,“ odpověděla jsem a pak se oddala jeho polibkům.

„Tak který, Alice?“ Byla jsem v kabince obchodu s luxusním spodním prádlem, košilkami a podobnými nesmysly. V kabince jsem měla tři hromady a nakrucovala se před zrcadlem a Alice zároveň. Teď jsem měla na sobě tmavě fialové krajkové prádlo, s nohavičkovými kalhotkami.
„Tohle je úžasné,“ rozplývala se.
„To jsi říkala nejmíň o polovině z toho, co jsem si dneska zkoušela.“
„Tak si vem všechno. Jsem si jistá, že to využiješ,“ mrkla na mě.
„Ty víš něco, co já ne?“ zajímala jsem se.
„Možná jo, možná ne,“ vyplázla na mě jazyk. Chtěla jsem jí pohrozit prstem, a jak jsem se prudce otočila, zatmělo se mi před očima. Chytila jsem se stěny kabinky.
„Bello, jsi v pořádku?“ děsila se Alice.
„Jo, jen se mi zamotala hlava, to bude dobrý.“ A skutečně, za chvíli jsem byla naprosto v pohodě.

K pokladně jsem šla s plnou náručí prádla. Prodavačka se na mě dívala s pozvednutým obočím, jako by si o mně myslela bůhví co. Bylo mi to fuk, stejně jen závidí. Jen doufám, že to všechno náležitě využiju a že to nebude jen ležet v šuplíku nebo schované pod oblečením. To by byla velká škoda.

V pět hodin jsme vyjížděly z Port Angels. Nákupy s Alice nebyly vůbec hrozné, překvapivě mě to i docela bavilo. Člověk si jen musí umět dupnout, to je celé.

Alice mě i s taškami vysadila před domem, Edward je prý uvnitř. Popřála mi hodně štěstí a se slovy, že si to brzy zopakujeme, odjela.

S náručemi plnými tašek jsem strčila do dveří, všechny je vytáhla nahoru do pokoje, aniž bych se rozhlížela kolem sebe. Tam jsem je postavila do kouta a vydala se hledat Edwarda.

Nejdřív jsem šla do obýváku a ve dveřích se zarazila. Zírala jsem před sebe a neměla slov. Jsem vůbec u sebe doma?

Nábytek v obývacím pokoji byl odtažený ke stěnám a uprostřed bylo postavené velké bílé křídlo. Párkrát jsem zamrkala, ale křídlo tam stále bylo.

Za sebou jsem zaslechla kroky a vedle mě se postavil Edward.
„Líbí?“ ptal se a zněl skoro znuděně.
„Děláš si srandu? Je nádherné. Ale, co to tady dělá?“
„Myslel jsem, že ses chtěla naučit hrát, ne?“
„Takže je tu kvůli mně?“ Stále jsem to mu nemohla uvěřit.
„Budeš tu jen tak stát, nebo ho vyzkoušíš?“ Nečekal na mou odpověď a už mě táhnul k lavici u křídla.

Opatrně jsem vztáhla ruku a přejela po hladkém dřevě. Skoro s náboženskou úctou jsem zvedla poklop a pohladila klávesy.

Edward seděl vedle mě a pozoroval moji reakci. Nikdy jsem neměla možnost, dotknout se něčeho tak úžasného, tak se nedivte, že se chovám jako magor.

„Tak začneme. Já budu hrát a ty mačkej střídavě tyhle dvě klávesy,“ nakázal mi Edward. Jeho prsty se rozeběhly a já plnila svůj úkol. Vlastně jsem melodii dodávala rytmus.

Já hraju! Dobře, ne, až tak úplně, ale dalo by se to tak říct. Usmívala jsem se, až mě začaly bolet koutky úst. Edward přestal, stoupnul si za mě, vzal moje ruce do svých a dlaněmi je držel dolů. Pak jimi začal pohybovat a mačkat jednotlivé prsty.

Pokojem se rozezněla líbezná melodie. Zněla jako šumění větru ve větvích stromů a zpěv ptáků za jarního dne.

„Vidíš, hraješ,“ řekl Edward. Natočila jsem hlavu a dala mu polibek na tvář. Za tohle by si zasloužil mnohem, mnohem víc a já mu to dneska v noci hodlám dát.

Edward obrátil svůj obličej na mě a políbil mě na ústa, aniž by se jeho ruce zastavily. Pokojem stále zaznívala ta něžná píseň a my se v určitých mezích oddávali jeden druhému.

Přestali jsme, až když píseň skončila. Edward se znovu posadil vedle mě. Já si opřela hlavu o jeho rameno a už jen poslouchala, jak hraje.

„Tahle je tvoje,“ zašeptal. Tázavě jsem se na něj zadívala.
„Složil jsem ji pro tebe,“ objasnil. Páni, on mi složil píseň. Plně jsem se té melodii poddala. Byla to nádhera.

Když dohrál, ještě jsme chvíli bez hnutí seděli a nechali doznít poslední tóny.

Pak jsem se přesunula na jeho klín. Sedla jsem si na něj obkročmo, čelem k němu a vrhla se na jeho rty. Zdál se trochu zaskočený, takovou reakci zjevně nečekal, ale měl.

Chtěl se odtáhnout, ale já mu to nedovolila. Naopak, snažila jsem se k němu víc přitisknout. Ale on je upír a já jen obyčejný člověk, takže co jsem zmohla? Správně, nic.

„Bello, včera jsme o tom mluvili,“ řekl Edward skoro vyčítavě.
„Ale mě to nezajímá. Já ti věřím. Věřím ti za nás oba. Vím, že mi neublížíš. Tak už mě neodmítej, prosím. Vím, že to taky chceš. Prosím,“ šeptala jsem a polibky mu pokrývala celou tvář.
„Ale Bello,“ pokusil se protestovat.
„Ne, nechci nic slyšet. Jen mě líbej.“ Váhal, stále byl opatrný a obezřetný.

Zřetelně jsem cítila jeho vzrušení. Je to přece chlap, tak na to kruci čeká. Chce snad fanfáry?
„Prosím,“ zamumlala jsem do jeho krku.

Povzdechl si, jednou, dvakrát, pak si přitáhl mnou hlavu k sobě a s vášní velkou jako byla ta moje, mě políbil. Úplně se mi zatmělo před očima. Z mých končetin se stal rosol a já nemohla dělat nic jiného než vzdychat.

Vzal mě do náručí a vynesl do mého pokoje, kde mě jako porcelánovou panenku položil na postel.
„Kdyby…“ Trochu si odkašlal. „Kdyby tě něco bolelo, cokoliv, řekneš mi to, ano?“
„Hmm,“ zamručela jsem.
„Bello, no tak. Stejně bych to neměl dělat,“ řekl už ostřejším hlasem. Tak na to ať rychle zapomene. Zadívala jsem se mu do očí a do svého výrazu se snažila vložit všechno své odhodlání a důvěru.
„Slibuju a vím, že děláme správně. Miluju tě.“
„Taky tě miluju, ale…“ odpověděl mi už něžným tónem a já ho radši nenechala dokončit myšlenku a políbila ho.

Když jsem se probudila, cítila jsem pod sebou Edwardovu chladivou hruď, přes kterou jsem byla nějak podivně natažená. Hned jsem si vzpomněla na včerejší noc. Nechápu, proč jsme s tím čekali tak dlouho, bylo to tak… tak nádherné, přirozené. Edwardovi obavy se ukázaly naprosto neopodstatněné. Byl neuvěřitelně něžný a pozorný a vzal mě na výlet do nebe.

V duchu jsem se musela uchechtnout. Šlo to tak hladce, nedalo mi příliš práce ho přemluvit, a ani jsem neměla možnost vyzkoušet si to včera nakoupené prádélko v praxi. Tak třeba příště.

Musel vycítit, že jsem vzhůru, protože mi po tváři přejel studeným prstem a druhou rukou mi jezdil po zádech. Nechávala jsem oči zavřené s úmyslem předstírat, že dál spím, ale po tváři se mi rozlil úsměv, tak velký, že mě prozradil.

Edward se tlumeně zasmál a překulil mě na záda. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Ležel na boku vedle mě, jednou rukou si podpíral hlavu a druhou natahoval ke mně. Na tváři měl opatrný výraz.

„Jak ti je?“ zeptal se nejistě. Co je to za otázku? Copak nevidí, jak jsem šťastná? Už dlouho mi nebylo tak skvěle.
„Jak se můžeš po tak úžasné noci ptát? Copak to na mě není vidět?“ Trochu mě mrzelo, že se ptá na takové věci a kalí tak mou radost.
„Já asi tuším, ale potřebuju to slyšet od tebe, abych se ujistil, že je to pravda.“ Výraz se mu trochu uvolnil.
„Je mi úžasně, skvěle, nádherně, bezvadně a spoustu podobných výrazů. Nikdy mi nebylo líp,“ ujistila jsem ho, a abych mu to dokázala, dala jsem mu ruce kolem krku, stáhla ho na sebe a políbila.

„A co ty?“ zašeptala jsem, když se ode mě odtáhl.
„Nápodobně,“ usmál se a já celá tála. „Děkuju.“
„Nemáš vůbec zač. Miluju tě,“ odvětila jsem.
„Miluju tě,“ odpověděl a pak se znovu věnoval mému tělu.

A takhle jsme si užívali celý týden. Byli jsme jen spolu, hráli jsme na klavír a milovali se. Bylo to nejhezčí období mého života.

Došlo i na to sexy prádélko. Původně jsem si myslela, že je to zbytečné, ale jednou mi volala Alice a řekla, že jsme to nekupovaly pro srandu králíkům, tak ať to koukám nosit.

Držela jsem se tedy jejích pokynů a hned děkovala, že jsme toho nakoupily tolik, protože nic nevydrželo a pod Edwardovými dlaněmi se úplně rozpadlo. Ne, že by mi to vadilo, že.

Taky jsem se zajímala o to, jak prarodičům vysvětlím, že celý obývák zabírá křídlo, ale Edward mě ubezpečil, že si ho pak odveze zpátky domů a budeme hrát tam.

Připadala jsem si jako v nebi. Ani jsem si nestačila všimnout jak, ale půlka týdne už byla pryč. Nechtěla jsem, aby tohle někdy skončilo.

Edward si odskočil na lov, tak jsem byla po delší době doma sama. Sice se mi po něm stýskalo, ale byla jsem ráda, protože jsem se nemusela skrývat. Posední dobou mi nebylo příliš dobře. Motala se mi hlava, měla jsem závratě. Před Edwardem jsem to úspěšně skrývala, ale jak dlouho. Určitě to nic nebude, jen nějaký vir. Vždyť jsem ani neměla teplotu a většinu dne, mi bylo dobře.

Vrátila jsem se z toalety, do které jsem umístila svůj oběd. Teď mi bylo více méně dobře. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem si sedla za klavír a zkoušela něco hrát.

Byly dvě hodiny, když se ode dveří se ozval zvonek. Kdo to asi je? Edward nezvoní.

Šla jsem otevřít a zmateně koukala do Aliciných velkých očí.
„Co ty tady?“ vyhrkla jsem překvapeně.
„Mám tajný úkol,“ zamrkala na mě. Byla jsem ještě víc mimo.
„A to znamená co?“ Chtěla jsem vědět.
„Budeme stát mezi dveřmi nebo mě pozveš dál,“ vyhnula se mé otázce a už se tlačila do dveří. Až teď jsem si všimla, že má plné ruce. V jedné měla kovový kufřík a v druhé velkou bílou krabici se zlatým nápisem. Ani se nezastavila a rovnou mířila ke mně do pokoje.
„Alice,“ volala jsem za ní, ale nereagovala.

Vyběhla jsem schody a jako fúrie vlétla do pokoje. Krabice ležena na posteli a Alice poklidně vykládala obsah kufříku na skříňku pod oknem. Byla to samá líčidla, hřebeny a kartáče, některé věci jsem ani nedokázala pojmenovat.

„Co to znamená?“ ptala jsem se už docela rozčíleně. Vůbec se mi nelíbilo, že se tu tak roztahuje. ‚
„Mám ti vyřídit, že se nemáš na nic ptát a máš mě nechat dělat moji práci,“ oznámila mi tajemně. To mi teda pomůže.
„A kdo mi to vzkazuje?“ Dělala, jako že nic neslyšela a ukazovala na židli, asi abych si do ní sedla.
„Alice, já se nepohnu, dokud mi neřekneš, o co tu kráčí,“ stála jsem si na svém.
„Ale Bello, já nemůžu. To bych pak nemusela ve zdraví přežít, tak buď hodná holka a posaď se. Nemáme moc času.“

Vrčela jsem a dost brblala, ale nakonec si na tu pitomou židli sedla.

Alice se chvilku prohrabovala mými vlasy, pak zkoumala můj obličej a nakonec mi nařídila, ať se celá vysprchuji a umyju si vlasy. Ne příliš ochotně jsem ji poslechla a přemístila se do koupelny. Celou dobu mi to v hlavě šrotovalo. Tušila jsem, kdo v tom má prsty, teda spíš jsem nevěděla o nikom jiném, kdo by mohl mít, ale nechápala jsem důvod.

Nechala jsem své tělo bičovat proudy horké vody, ale z užívání si mě vytrhlo netrpělivé zaklepání.
„No jo,“ zahučela jsem. Zabalila jsem se do velké bílé osušky a šla zpět.

Alice mě opět nasměrovala na židli, kde jsem si pohodlně natáhla nohy před sebe a ona se začala věnovat mým vlasů. Chvilku hučel fén, pak vrněla žehlička, potom zase kulma.

Zavřela jsem oči a pokoušela se to nevnímat.

„Hotovo,“ zapištěla mi Alice přímo do ucha, tak, že jsem sebou trhla.
„Teď tě nalíčím, tak se moc nehýbej, ano?“
„Hmm.“

Cítila jsem, jak mi po tváři přejíždějí její studené prsty, občas vystřídané štětci. Nevím, jak dlouho to trvalo. Připadala jsem si u toho jako voják, byly to samé povely.
„Otevři oči.“
„Zavři oči.“
„Našpul pusu.“
„Trochu míň.“
„Zamrkej.“
„Nemrkej.“ A tak dále.

Nikdy jsem se moc nemalovala. Maximálně řasenka a oční stíny. Teď jsem marně přemýšlel, co může tak dlouho provádět.

„Nádhera,“ rozplývala se nad svým dílem. „Už chybí jen jediné, šaty.“

V pokoji nebylo jediné zrcadlo, abych se na sebe mohla podívat, ale nijak mi to nevadilo. Co se mnou mohla udělat? Nic. Já budu vypadat pořád stejně.

Zůstala jsem sedět a pozorovala ji, jak přešla k posteli a otevřela tu velkou krabici. Byly tam šaty a ne jen tak ledajaké. Ať už jsem se chovala jakkoliv, přiznejme si, jsem holka. Vyskočila jsem na nohy a běžela se podívat.

Byly úžasné. Tmavě modré šaty bez ramínek, pod prsy zdobené stříbrnými kamínky, které přecházely až na záda. Sukně byla volná, jako u vílích šatů. Neměla jsem slov a to se mi nestává právě často.

„Tak na co čekáš?“ pobídla mě Alice. Rozepnula zip šatů a nastavila je tak, abych do nich mohla vklouznout.
„Ehm, ehm.“ Ukázala jsem na spodní prádlo, které leželo na peřině. Alice se taktně otočila, já rychle shodila osušku a oblékla si tmavě modré krajkové kalhotky a stejnou podprsenku bez ramínek.

Hned, jak jsem byla hotová, se Alice otočila a přidržela mi šaty. Pak mi je zapnula a zamračeně se na mě dívala.
„Že ty jsi zhubla. Jsou ti trošku velké a to není moje vina, já mám tvou míru v oku,“ rozčilovala se.
„Já vím Alice. Netuším, čím to je, ale jím naprosto normálně. Možná to bude pravidelným sexem,“ zazubila jsem se.
„Možná,“ odvětila Alice.

„Ještě moment.“ Z krabice vytáhla stříbrné páskové boty na vysokém podpatku a sametovou krabičku, do které se ukládají šperky.
„Ty ses zbláznila. Na tom se zabiju dřív, než budu sama chtít.“
„Neboj, to zvládneš. A tady,“ otevřela krabičku, „náhrdelník a náušnice.“ Náhrdelník byl prostý štrasovaný řetízek, že kterého vysely drobné kapičky z kamínků, které se směrem ke středu zvětšovaly. Ten prostřední byl největší. K náhrdelníku byly ještě náušnice, obyčejné pecičky ve tvaru slz na náhrdelníku.

Alice mi vše připnula a pak mě otáčela dokola a kochala se svým dílem.
„Vypadáš skvěle. Jen mi slib, že budeš víc jíst. Za chvíli by na tobě všechno vyselo. Tohle se zatím dá ještě schovat, ale…“
„Dobře, budu se snažit,“ slíbila jsem. „Můžu se na sebe podívat?“
„Jo, ale nedívej se, dokud ti neřeknu.“ Ta Alice. Zavřela jsem oči a ona mě táhla na chodbu, kde byla skříň se zrcadlovými dveřmi.

Cítila jsem, jak její ruce upravují posední detaily, až nakonec řekla, „Už.“

Otevřela jsem oči a přímo zírala na dívku před sebou. Hnědé vlasy měla vyčesané do drdolu, sem tam jí z účesu nedbale padal pramen vlasů. Krásné šaty a šperky to všechno dokreslovaly. Nalíčená byla modrošedými očními stíny, make-up nenápadný a jemný růžový lesk na rtech. Vypadala jako princezna.

„Alice…“ nedokázala jsem to doříct.
„Nelíbí se ti to?“ ptala se s nakrčeným čelem, jak přemýšlela, co by zlepšila. Ale nebylo co, bylo to dokonalé.
„Je to perfektní. Moc ti děkuju.“ Objala jsem jí.

„To jsem ráda,“ usmála se a ukázala tak sadu zářivě bílých zubů. „Já už půjdu. Za chvíli pro tebe přijede…“ Ani to nedořekla a už byla pryč.

Už po druhé za den se dole ozval zvonek. Opatrně jsem sešla schody. Asi by nebylo příliš vhodné, abych se natáhla.

Otevřela jsem a už po druhé za den ztratila řeč. Za dveřmi stál Edward ve smokingu a byl snad ještě krásnější než dřív. Panebože, proč mi to děláš. Měla jsem chuť zatáhnout ho dovnitř a …

„Jsi krásná,“ zalichotil mi a oči mu při tom zářily štěstím. Vzal mě za ruku a přitáhl si ji ke rtům.
„Ty taky,“ oplatila jsem mu.
„Můžeme?“ zeptal se. To je dobrá otázka, vzhledem k tomu, že nemám nejmenší tušení o tom, co chystá.
„Mohla bych vědět, kam jedeme?“
„Překvapení,“ odbyl mě s úsměvem a nabídl mi rámě. S povzdechem jsem přijala.

Před domem stála černá limuzína. Řidič nám otevřel dveře a pak jsme vyrazili.
„Kam to jedeme? Prosím, řekni mi to,“ vyzvídala jsem.
„Je to překvapení, tak to ještě pár hodin vydrž, ano?“ Pár hodiny

Věděla jsem, že to z něho nedostanu, tak jsem ho jen držela za ruku a pozorovala krajinu ubíhající za oknem.

Dost mě překvapilo, když jsme přijeli na malé letiště. Na ranveji stálo osobní dopravní letadlo. Podívala jsem se na Edwarda s pozvednutým obočím, ale on se jen usmál a už mě vedl po schůdcích nahoru.

Uvnitř to vypadalo jako v obýváku. Kožené pohodlné sedačky a křesla, velká plazmová televize.

Tohle už jsem někde viděla. Vzpomněla jsem si na film Pretty Woman. Ale já přeci nejsem ve filmu.

Let trval asi dvě hodinky, během kterých nám pilot oznámil, že cesta proběhne bez nejmenších potíží. Ale aby řekl, kam letíme, to ho ani nenapadlo, rozčilovala jsem se v duchu.

Při přistání sebou letadlo trochu trhlo. Vyděšeně jsem se chytila Edwardovy ruky. Jen se usmál a pohladil mě po tváři.

I když jsem seděla, cítila jsem, jak se mi zamotala hlava a nebylo to jen jeho přítomností. Zavřela jsem oči a doufala, že si ničeho nevšimne.

Když jsem se zase cítila dobře, podívala jsem se na něj. Zkoumavě si mě prohlížel, mezi obočím jemnou vrásku. Usmála jsem se, jako že se nic neděje a vstala, abychom mohly vystoupit.

Na letišti se již stmívalo a čekala zde na nás další limuzína, tentokrát bílá.

Vystoupili jsme před ohromnou budovou, jejímuž průčelí dominovaly antické sloupy. Všude stály davy lidí, stejně nastrojených jako mi. Limuzíny stály v řadách a vystupovali další a další lidé.

San Francisco opera, stálo na mramorové desce. Ježiši, on mě bere do opery. To snad není možné. Měla jsem strašnou radost a okamžitě Edwarda objala.

Seděli jsme v lóži a já si prohlížela program. Hrát se bude Aida od Verdiho. Když zhasli světla, skoro jsem nedýchala.

Bylo to nádherné, splnil se mi další sen. Edward ho splnil.

Cestou domů, jsem byla pořád v jeho náruči. Nechtěla jsem se od něj vůbec odloučit. Hned jak za námi zapadly dveře, vrhli jsme se na sebe a milovali se přímo v obýváku. Pak mě Edward přenesl do mého pokoje a tam jsme pokračovali.

Uvelebená v jeho pažích, jsem stále slyšela zrychlený pohyb mého srdce. Edward, ač to nepotřeboval, zhluboka dýchal a mě se tak zvedala hlava nahoru a dolů. Byla to poklidná chvíle. Už jsem pomalu usínala, když jsem si uvědomila jednu hodně důležitou věc a došla k ještě důležitějšímu rozhodnutí.

„Mmm.“ Protáhla jsem se.
„Dobré ráno, lásko.“ Políbil mě Edward.
„Dobré,“ odpověděla jsem a víc se k němu přitiskla odhodlaná zůstat takhle navždy.
„Nemáš hlad? Alice mi nařídila, abych tě víc krmil.“
„Docela jo, ale nechci, abys odešel,“ zamručela jsem.
„Jen ti dojdu něco připravit do kuchyně. Ty tu na mě počkej. Hned budu zpátky, ano?“ Co můžu dělat. Opravdu jsem měla hlad. Tak jsem jen kývla.

Edward odešel. Posadila jsem se a ten pohyb mi způsobil závrať. Podepřela jsem se dlaněmi a počkala, až odezní.

„Už se to nese,“ zazpíval Edward ode dveří. Opřela jsem se zády o pelest postele a on mi do klína položil tác plný všech různých dobrot. Dala jsem mu pusu a pustila se do toho.
„Chutná?“ vyptával se.
„Je to výborné,“ mlaskala jsem si.
„To jsem rád, mě to všechno smrdí úplně stejně.“
„Ne ne, krásně to voní,“ opravila jsem ho.

Už jsem měla všechno snědené, když jsem si vybavila, na co jsem myslela, než jsem usnula. Měla bych si s Edwardem promluvit, ale ne tady. Chtělo by to příhodnější místo.

Podívala jsem se z okna. Slunce nesvítilo, po nebi se honily šedé mraky a nevypadaly, že mezi sebe pustí byť jen malý paprsek.

„Co bys řekl, kdybychom se šli podívat na naši louku? Už jsme tam dlouho nebyli,“ navrhla jsem mu.
„Jestli chceš,“ pokrčil rameny a usmíval se jako sluníčko, které venku nebylo.
„Chci.“

Po snídani jsem si vzala krátké černé kalhoty s širokými nohavicemi, k tomu fialové tílko a černé tenisky.

Jako vždy jsme kousek jeli autem a zbytek došli.

Louka byla stejná, jako jsem si ji pamatovala. Dokonale kulatá, tráva na ní zelená, květiny kvetly. Nádhera.

Edwarda jsem dotáhla doprostřed, kde jsem si sedla. Napodobil mě a sedl za mě, aby mě mohl obejmout. Chvíli jsme byli bez pohnutí a pak jsem se konečně odhodlala. Vymanila jsem se mu z náruče a přesunula se tak, abych k němu byla čelem. Zmateně se na mě díval.
„Edwarde, potřebuju ti něco říct.“ Jen kývnul a poslouchal.
„Pamatuješ, jak jsme tu byli poprvé?“ Znovu jen přikývnutí.
„A pamatuješ, jak jsi slíbil, že mi ukážeš to hezké na životě?“ Upřeně se mi díval do tváře a jeho pohled začínal být trochu vyděšený. Bál se, co teď přijde.
„Edwarde, ty jsi mi to ukázal a ještě mnohem víc, mohla jsem se to pocítit na vlastní kůži a já jsem byla neuvěřitelně šťastná, vlastně stále jsem. A uvědomila jsem si, že to nechci ztratit, nechci přijít o to štěstí, nechci přijít o tebe, tak jsem se rozhodla, že… že… já se nezabiju, Edwarde. Nemůžu to udělat. Teď už ne, změnil jsi mě, tohle místo mě změnilo a já už bych to nedokázala.“ Oči se mi zaplnily slzami. Taky tu nějak víc brečím, zatraceně.

Nevím, kdy to udělal, protože jednu chvíli seděl a najednou byl u mě a drtil mě v objetí svých paží.

Ano, tohle je ono. Po tomhle jsem vždycky toužila. Chtěla jsem být milovaná a mít domov. Obojí se mi tu poštěstilo a já se toho nevzdám.
_________________________________________________________________________

Váš názor prosím. Ať už je jakýkoliv, napište mi ho sem. Moc děkuju :)

_________________________________________________________________________

4. kapitola     SHRNUTÍ     6. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Life or death? 5. kapitola: