Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lies and Secrets - 2. kapitola

27.09.2012 (12:45) • cuketkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1607×

 Chtěla jsem to oslavit, ale nevěděla jsem, kde v New Yorku je nějaká pěkná restaurace. A tak jsem se vydala na průzkum.

O.o.O.o.O.o.O

Po hodině a půl chození spolu s kručícím a bolavým břichem od hladu jsem to vzdala a jela k Bobovi.

Abyste rozuměli, já tu dobrou restauraci opravdu našla – a jak pěknou -, ale neměla bych v ní ani na tu pitomou vodu.

Když jsem jela taxíkem, viděla jsem Cullena. Stál tam a k někomu se nebezpečně – z mé perspektivy - nakláněl hlavou. Boha jeho! Je vážně úchylnej – ale krásnej, napovědělo mi mé zlé a povrchní já. Pšš! okřikla jsem ho a dál se věnovala scéně venku. A jelikož jsme právě stáli v zácpě, což není v New Yorku vůbec žádný div, měla jsem skvělý výhled.

Ten člověk – tak padesátník a trošku podobný Obelixovi – se tvářil zděšeně a hrozně se potil – fuj! Sakra, měla bych se soustředit na tu scénu a ne na vzhled toho chlápka!

No, takže Cullen přibližoval svoji hlavičku k Obelixovi a já nevěděla, jestli tam radši nejít, aby Cullen pochopil, že tohle se v Americe nedělá a netoleruje. Ať zaleze zpátky někam do Evropy, kde je tohle normální. Rozhodla jsem se – pro dobro Obelixe a jeho zdravotního stavu -, že tam přece jen půjdu, taxikářovi jsem řekla, ať zastaví, zaplatila a vyběhla jsem ven.

„Cullene! Jsi normální?!“ zařvala jsem na něj. Obelix mi chtěl něco říct, ale já ho nevnímala, čučela jsem na Cullena jako vyoraná myš. Vůbec mě nevnímal! Co si to dovoluje? Nevnímat mě!

„Cullene! Já jsem tady, kdyby něco! A tady Obel- Em… Ten pán je docela vystresovanej! Tak bys toho možná měl nechat, ale ne že bych ti do toho kecala…“ Odvaha mě opouštěla s tím, jak Cullen pomalu otáčel hlavu a pozorně na mě hleděl.

Ale no ták! Bello! Nebuď srab, nebuď srab! Je to jen člověk! Nic víc, nemusíš se bát! Jen má nějakej otravnej zvyk, kterej nechápeš! dodávala jsem si odvahu, no, pomohlo to.

Cullen do mě ochromující silou zarýval své oči a já na něj vykuleně zírala. Vykuleně ze dvou důvodů. Ten první byl, že na mě koukal dost hnusně. A ten druhý, že jak vypadal nebezpečně, byl zatraceně sexy!

Cullen na mě stále zíral, ale teď ke mně začal přistupovat a - vrčet?! Takže se mi to předtím přece jen nezdálo? No, přišlo mi to jako komická situace a začala jsem se smát. Dospělej člověk na mě vrčí. Když jsem se dosmála, začala jsem vrčet taky, vždycky jsem měla ráda hry na zvířátka. V pěti letech, ale měla.

Bronzový háro se zastavilo, zíralo na mě a zastavilo se to. Zatřepalo to hlavou a pak, jako by se to probudilo nebo co, na mě už nekoukalo - jak to popsat? Zle, nebezpečně, chtivě? No, teď prostě koukal jinak než předtím. Teď na mě valil bulvy. Přestala jsem vrčet, on si zase stoupl normálně a pak jsem se já rozesmála. On se přidal, ale když jsem se na něj podívala, tak jeho oči nebyly vůbec přívětivé nebo veselé.

„Em… Promiň, ale ten… Já nevím, co to je… asi zvyk? No, tak ten tvůj zvyk je dost divnej,“ řekla jsem mu ledabyle.

„Sorry, ale zvyk? Co tím myslíš?“

„No, ten tvůj cucflek na krku, co ses mi ho snažil udělat a tomu pánovi taky.“ Chtěla jsem se na Obelixe podívat, jestli z toho nedostal infarkt, ale nějak se vytratil nebo co. Cullen se mezitím začal smát.

„Z-zvyk?“ dostával ze sebe udýchaně.

„No jasně, zvyk. Co jinýho? Jsi snad bisexuál? A navíc jsi mě viděl poprvé, takže buď to, anebo nějaká úchylka…?“ nechala jsem otázku vyznít do ztracena. Upřímně jsem doufala v první možnost, protože to by pak byl úchyl a s těma nechci mít nic společného.

„Ach, no jasně, tenhle zvyk!“ zvolal.

„Jo, přesně tenhle. Vážně se mi docela ulevilo, že tu nestojím s nějakým dementem nebo úchylem, víš?“ A odlehčeně jsem se zasmála.

„Jo, no, jasně. Tak to já nejsem. Úchyl. Ale já… musím… pryč… někam do… No prostě musím! Sorry, čau!“ řekl, a než jsem se ho vůbec zeptala, odkud je, už byl pryč. Nezdvořák, pche. A ještě jsem kvůli němu pustila taxi, sakra! A jelikož jsem byla v celkem zapadlé ulici, musela jsem se doplahočit někam, kde to aspoň trochu žilo.

„Taxi! Hej, no táák! Taxi!“ A konečně mi zastavil, když vtom…

„Hej, babčo! Sorráč, ale tohle taxi je moje. Jděte si pěkně chytit svoje taxi!“ zařvala jsem na tu rachotinu, co si mohla říkat ‚babča‘ před dvaceti lety. Jak jsem říkala, existují tu pravidla. A já je dodržuji, jsou pro mě víc než zákon, protože tahle pravidla mi tu vždycky pomohla přežít.

                                                                                 O.o.O.o. O.o.O.o.

K Bobymu jsem dojela za necelou půl hodinku.

„Čáute, děcka!“ zařvala jsem na celý bar.

„Ahoj, Bello!“ zakřičeli mi nazpátek Kate s Jackem.

„Hádejte, co se stalo!“

„Ty. Jsi. Dostala. Roli. Ve. Filmu!“ zaječela Kate a začala ke mně hopkat, aby mě pak objala.

„Jo!!! A nejen to! Hlavní roli!“

„V jakým filmu?“ zeptal se nadšeně Jack.

„Lies. Hlavní roli! Juhůů!“ odpověděla jsem a začala tančit ptačí tanec. Jinej neumím, no. Ostatní přestali skákat.

„Počkat. Vy neskáčete štěstím. Proč neskáčete štěstím?!“ zeptala jsem se dotčeně. Jack neodpověděl, jen vyndal časák a ukázal mi titulní stránku časopisu The National Interest. Tam stál Cullen a jeho skvělé tělo. A pod tím titulek filmu a různý ty kraviny k tomu.

Otevřela jsem příslušnou stránku a oněměla úžasem, jak se říká. Je to trapný, ale zrovna teď to tak bylo.

Bylo tam totiž napsáno, že ta ‚vyvolená‘, která získá tu roli, bude jistě úžasná, protože nikoho jiného by si ani Robert Slinburn – režisér – nevybral. A pak taky o Cullenovi – o sladkém Edwardovi, jak o něm psali. Podle nich to byl gentleman jako ze staré školy, uhlazený, elegantní a strašně milý.

V podstatě někoho lepšího na světě těžko pohledáš.

Blbost. Ve všech směrech.

Každopádně jsem byla nadšená. Já jsem ta vyvolená! A začala jsem hopkat a skákat a tančit a různý tyhle kraviny. Byla jsem prostě nadšená, strašně moc. Jack a Kate se ke mně přidali.

Kate se točila a její zlaté vlasy  - do půli zad – s ní. Zelené oči jí zářily radostí a najednou byla její drobná postava moc blízko u mě. Asi si myslela, že ji chytím a obejmu, ale moje svaly ani motorika na tom nejsou nejlíp, takže jsme skončily na zemi. Začala jsem se strašně smát z čiré radosti a po tom, co jsem si pochrochtla, se Kate přidala. Jack se smál s námi a vypadalo to, že už nemůže být šťastnější. Jak nám totiž vysvětlil, vždycky si přál přátele, kteří by ho neodsuzovali, protože je gay – a to jsme my byly, aby bylo jasno.

A jako správný gay byl nádhernej, ne jako Edík, ale nádhernej. Měl modré něžné oči, robustní čelist, jemnou pokožku, pečlivě udržované obočí a vysoké čelo. Samozřejmě nechyběly nakrátko zastřižené tmavě hnědé vlasy, a jelikož chodí do solárka, tak jeho sto osmdesát centimetrů nevypadá vůbec špatně.

Takže teď mi nic nechybělo, tedy skoro nic, ale na tenhle malý nedostatek ve svém životě jsem si už zvykla. Nemám kluka! Nikdy jsem ho neměla! Já vím, já vím… Katastrofa!

Kate se mi směje a Jack říká, že je to směšný, ale pak vždycky dodá ‚proti gustu, žádnej dišputát! Ale co je to ‚dišputát‘ jsem z něj nevymámila.

Každopádně se za to cítím dost trapně, zvlášť když jdu třeba parkem a všichni se tam ocicmávaj jak o život. Nemůžou si to nechat na doma?  Já jsem pak celá zklamaná!

No, takže teď už mi skoro nic nechybělo.

Ještě jsem zůstala dvě hoďky v baru a pak už hurá domů. Jack s Kate budou mít službu zase až za tři dny, škoda. Pomalu jsem se ploužila ulicí k mému bytu, kde na mě jistě čeká krásné překvapení v podobě ženského – či mužského – sténání. Výborně. Aneb jak by řekl Bruce, v-y-n-i-kajícně. Já prostě ten film milovala. Jo, Božskej Bruce nemá chybu. Snad jednu, je moc krátkej.

Došla jsem domů, oblékla si tepláky a začala se koukat na televizi. Po dvaceti minutách přišlo očekáváné.

„Ach, Jime! Ach, ach, ach…“ Juhů! Tentokrát jsou tam oba. Je to něco jako moje telenovela, nesnáším ji a stejně ji vždycky poslouchám. Co taky jinýho můžu dělat, když nic mimo tohohle ‚nedávají‘?

A tak jsem tam seděla s určitou ‚hudební kulisou‘ a přemýšlela nad tím, kdy si i já konečně někoho najdu a někdo bude slyšet mě, jak provádím právě tu pověstnou aktivitu.

„Smeť mě, ó, mocný ranaři!“ neodpustila jsem si repliku z filmu, která se k mé odstrašující situaci, co se týče přítele, skvěle hodila. Potom už mě čekala pouze sprcha a postýlka.

První ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka a zase se tam nahrnuly všechny, svině hnusný! Nikdy mě nenechají, abych je spočítala! Potvory jedny zakomplexovaný, sedla jsem si, protřela oči, lehla si a přemýšlela o černých očích, bronzových vlasech a dokonalé postavě…. 

A tak jste se úspěšně dohrabali sem. :D A za to vás uznávám! :D:D:D 

Ne, vážně, chtěla bych poděkovat všem, co u minulé kapitoly napsali alespoň smajlíka. Sice mám radši pár slovíček, ale nebudu se přeci stěžovat, ne? :D :) 

Takže ještě jednou a lépe. :D Děkuji za každý koment, ale za pár slov bych se vůbec nezlobila, naopak. :) 

Doufám, že i tahle kapitola se líbila. :) Snad jsem ji nedodala moc pozdě a snad jsem ani nikoho neurazila dějem. A kdyby ano, má smůlu. :D Mně se to tak líbí. :D:D  

Vaše cuketkaa

Autor: cuketkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lies and Secrets - 2. kapitola: