Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé vládnou světu! Ne to upíři! 9. kapitola

12.01.2010 (20:15) • 13mojenko13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1963×

9. kapitola – Tma

Tma  a klid procházel celým mým tělem. Je to pocit euforie.

Nic se kolem mě neděje, jako bych se vznášela v naprosté prázdnotě. Vznáším se, ano vznáším, protože necítím tvrdou zem pod sebou. Nestojím, neležím ani nesedím, prostě se vznáším. Už jen tento pocit spolu s tím vražedným tichem, co tu vládne, mi dává naprostý klid. Nevím, proč tu jsem a je mi to jedno.

Asi po měsíci v prázdnotě

V této tmě jsem bezmála měsíc, už vím, že přemýšlet mohu. Zpočátku jsem myslela, že ne, ale pak jsem si uvědomila, že vnímám myšlenky nad tmou, nad klidem, nad časem a proč tu vlastně jsem…

Já ani nevím, jestli tu jsem měsíc, nejsem si tím jistá, čas tady sice dokážu vnímat, ale nevím, jestli správně. Vládne tu totiž režim naprosté nicoty, ve kterém se těžce orientuje.

Mám takový pocit, že tu není ani kyslík. Nikdy jsem tu nepřemýšlela nad tím, jestli vůbec dýchám, bylo mi to jedno. Hlavně mi tato banální věc ani nedošla. Dříve jsem prostě dýchala, byla to nutnost k mému žití, tak proč by teď nemohla, že? Nezaobírala jsem se tím.

V podstatě jsem tu byla vždycky šťastná, ale teď mi něco chybí. Něco, co o sobě dlouho nedalo vědět a vyplulo až teď na povrch mých myšlenek. Nevím, co to může být…

Během krátké doby, co jsem si tu užívala sladké nic nedělání, se mé pocity proměnily na zoufalství, bezmocnost a strach. Změní se to? Nebo budu navždy hnít tady? Začíná mi tu všechno vadit. Vadí mi tma, klid i to, že necítím zemskou kůru alespoň na jediným milimetru mého těla. Vlastně necítím ani své tělo, vím o něm, ale necítím ho. Nenalhávám si to? Co když už žádné tělo nemám? Třeba jsem jen kousek „nějaké plazmy“ ve vzduchoprázdnu. Plazma, která oplývá zbytečnými otázkami a nesmyslnými myšlenkami.

Nebaví mě to tu, nic si nepamatuju, nic vyjma svých smýšlení neslyším. Několikrát jsem se pokusila promluvit, ale nic sem neslyšela. Netuším, jestli vůbec mám nějaká ústa, skrze které bych mohla promluvit.

O asi dva měsíce později

Tak a už dost! Chci pryč! Začínám šílet z toho ticha, chci změnu, aspoň malinkou. Cokoliv! Jediný záchvěv něčeho cizího, nebo záblesk slunečního paprsku, či jediný zvuk, který nepochází z mé hlavy, či co to mám… Bože! Prosím! Dej mi nějaký náznak, že tohle nebudu muset trpět do skonání světa! Snažně tě vyvolávám k nějakému činu!

On mě snad neslyší? Bůh je přeci všemocný, tak musí umět číst myšlenky… A ty moje na něj doslova řvou.

Proč mám pořád pocit, že mě tady prostě někdo jen zapomněl. Proč mám pořád pocit, že tu prostě nemám co dělat? Budu tu ještě chvíli a zešílím.

O asi dva roky později

Pláču, v mysli, jestli jsou i nějaké slzy, tak je necítím. Teď bych chtěla mít tváře, po kterých by se kutálely slzy mého zarmoucení a zoufalosti. Chtěla bych je jedním ladným pohybem setřít. Ale ne, já jsem jen kus něčeho, co nesmí nic.

Musela jsem provést něco úděsného, když tu musím být. Zasloužím si tu trčet, sice nevím proč, ale určitě ano, jinak by mě už někdo vyzvednul. Bez přestání fňukám jako malá holka.

Změna! Já ji chci! Raději peklo než tohle!

Pohled vypravěče

Bella proplouvala černočernou tmou, plula bez cíle a zoufalá. Byla tu opomenuta. Uvízla v meziprostoru mezi peklem a nebem. Ďábel si na ni vzpomněl, po velmi dlouhé době, ale na rozdíl od jeho bratra Boha si vzpomněl. Vytáhnul ji z té černoty naprosto zničenou. Byla jen jako duše. Tělo se ztratilo v tom mumraji, co tu občas vládnul při velké úmrtnosti. Tělo bylo v podstatě to nejmenší. Ale její zlomená a zarmoucená psychika už byl oříšek. Sám Ďábel se obával, že už nebude návratu.

Po delším rozmlouvání se Bůh s Ďáblem rozhodli, že Bellu vrátí, s úpravami, ale vrátí. Bůh jí sice nechtěl poslat zpět na zem, ale Ďábel mu připomněl, že se trápila v meziprostoru takřka 10 let. Po tomto Bůh svolil.

Z pohledu Belly

Už  jsem tu dlouho, žádná změna nepřišla, ale jednou. Jednou se tmou prodralo zářivé světlo, které mě ozářilo. Musela jsem před takovým náporem světla uhnout a zavřít oči. Já zavřela oči a pohnula krk em? Já mám tělo!

Zkusím si šáhnout rukou na tvář. Ruka se samovolně zvedla a dotkla se mé tváře. Líce byly měkké a teplé.

Světlo mi propalovalo oči i přes zavřené víčka. Chci vědět, kde se nacházím a jak to tu vypadá. Musím si na to zvyknout, chci vidět tu změnu. Chci vidět něco jiného než nepropustnou černotu. Chci! Začala jsem mrkat, když jsem si zvykla na to nejhorší, tak jsem otevřelo oči dokořán.

S potížemi jsem si dokázala sednout a záhy se postavit na nohy. Obhlédla jsem se, byla jsem v nějaké osvětlené místnosti se sedačkou a pracovním stolem. Je tu pár obrazů na stěnách.

Snažila jsem se jít posadit na sedačku a vyzkoušet její měkký materiál. Po desátém pokusu vykročit, jsem nakonec zůstala stát na místě. Nevadilo mi to, byla jsem šťastná. Tato změna ukázala, že jsem si asi odseděla trest. Trest, nevím za co, ale byl účelný. V hlavě mám srovnáno mnoho. Odpověděla jsem si na mnoho životních otázek. Budu se jimi od teď řídit, bez výjimek. Z mého zamyšlení mě vytrhl zvuk skřípajících dveří. Oni tu byly dveře? Ne.

Objevily se  vedle pracovního stolu. V nich stál vysoký muž, tmavší pleti. Byl dost mohutný a šel z něho strach. Hlavně kvůli vzrůstu a pak i celkově vizáží.

„Dobré ráno, Bello.“ Promluvil na mě hlubokým hlasem plný autority.

„Dobré ráno.“ Pípla jsem na zpět. Já mluvím! Bojím se, že takových změn najednou nezvládnu, ale proplouvalo mnou štěstí, které mě drželo na nohou. Zvládnu to, určitě! Chvíli jsme na sebe jen tak koukali a pak mi pokynul ke sedačce. Mé nohy se jako zázrakem odlepily od toho proklatého místa. Došla jsem ke krvavě rudé sedačce a  ztěžka dosedla. Byla nádherně měkkoučká. Trošičku jsem se na ní uvelebila a pohleděla tomu muži do očí. Měl je rudé! Asi čočky. Snažila jsem se uklidnit, protože jsem se ho začala doopravdy bát.

„Nemusíš se mě bát, přišel jsem ti vysvětlit pár věcí.“ Zkoumavě se na mě podíval, asi kontroloval můj strach, který začal jako zázrakem klesat. On mě slyšel. On slyšel, na co myslím! Nejspíš ho to potěšilo, protože pokračoval.

„Jsem Ďábel, bratr Boha… Ty jsi se dostala dole na zemi do svízelné situace, která tě nakonec přemohla. Tedy v určitých mezích. Každý do putuje buď do nebe nebo do pekla se ocitne asi na hodinu v místě, kde jsi ty byla několik let, přesněji 10 let…“ Ďábel… Bůh… Peklo… Nebe… Bože, co to povídá? Jestli je tohle kanadský žertík, tak hodně hloupý.

Mluví pravdu děvče, naslouchej dál… Nějaký sametový hlas protnul tuto těžkou atmosféru. Co to bylo? Kdo to byl?

„To byl bůh… Slyšel tvé myšlenky, tak jako já.“ Řekl ten “Ďábel“.

„Moment pane, já tam byla 10 let? Já myslela, že tak půl roku!“ Přerušila jsem ho v polovině nádechu.

„Ano byla, předpokládám, že mohu pokračovat.“ A tázavě se na mě podíval.

„Ano pane, pardon.“ Omluvila jsem se a napjatě čekala na svůj příběh.

„No tento dlouhý čas si pobývala v místě, které se nazývá očistec. Budu upřímný, zapomnělo se tam na tebe. Touto naší chybou ti nabízíme návrat do světa hříchů. Jen ti chci říct, co jsi před tím byla, abych tě neposlal nepřipravenou. Byla jsi tím nejhorším, co na tamto světě je. Ty obzvlášť… Bývala jsi mocná, silná a krvežíznivá upírka, která přesto všechno milovala. V podstatě jsi byla rozdvojená osobnost, humor a láska ti cizí nebyla. Ale mnohokrát jsi i zabila. Sice ke svému přežití, ale bylo i jiné východisko. Víme, že jsi se chtěla změnit, uvědomila sis na sklonku života mnoho svých špatných činů a poslední myšlenky směřovaly k částečné nápravě. Proto se tě tážu, chceš se vrátit na zem? Nebudeš pít lidskou krev. Nebude ti vonět. Tvou krásu ti necháme. Musíš jíst lidské jídlo a občas vypít krev zvířat. Nesmrtelnost ti daruji přímo já. Kvůli lovu musíš mít upírskou rychlost, zrak a čich, dobrý sluch až tak nepotřebuješ, bude jen o trochu zesílenější. Jinak budeš jako člověk. Bereš tuto nabídku?“

Teď je asi řada na mě… Upír, já byla upír, pila jsem krev lidí. Zasloužím si jít znovu do toho koloběhu? Ale teď budu jiná, budu hodná…

„Všechny tvé dosavadní schopnosti ti zůstanou až na čtení a posílaní myšlenek… Nemůžeš mít všechno! Nebudeš až tak hodná, jen nebudeš pít lidskou krev.“

Beru, neberu, beru nebo neberu? Chci poznat opět lásku. Sice nevím ke komu jsem ji chovala, ale chci jí poznat! Chci vědět, jaké to je milovat. Určitě jsou na zemi lidé, pro které jsem mnoho znamenala. Nezklamu je.

„Ano pane, chci znovu žít!“ Vykřikla jsem, abych přehlušila svoje rozporuplné myšlenky.

„V tom případě mě ještě chvíli poslouchej, když tě trhali Volturiovi, tak se Alice podařil schovat tvůj palec. O tvůj popel zažádala a byl ji předán k tvému pohřbu, ale Alice tě skládá už deset let dohromady. Nesmíš nikomu říct, že jsi tu byla a že jsi se mnou mluvila. Pokud někomu něco řekneš, zabiju tě já osobně a budeš pekelným pracovníkem do skonání světů, je ti to jasné Isabello Swanová?“

„Ano je mi to jasné, pane.“ Hned, jak jsem to dořekla, jsem se začala propadat. Bylo to horší než na matějské pouti. Tlak na můj žaludek byl nesnesitelný. Obracel se mi žaludek. Mám pocit, že se mi obracejí a kroutí všechny orgány v těle. Strašná bolest a závrať v jednom.

Blížila jsem se k pevnině. Blížila se nebezpečně rychle. Až…

„Bello, probuď se!“ Někdo na mě mluvil. Dnes už podruhé jsem stěží otevřela oči. Podívala jsem se do tváře anděla. Jenže ten anděl se podobal jedné dívce, jen nevím, jak se jmenovala. Nechápavě jsem na ní koukala, asi pochopila.

„To jsem já Alice Cullenová, Bello vnímáš mě?“ Ptal se ten anděl. Cullenová, Cullenovi, něco mi to říká. V momentě se mi vrátila paměť, viděla jsem Esme, Carlisle, Emmeta, Rosalie, Alice a Jaspera. Všechny vzpomínky na ně se mi do poslední vybavily. Jen tam byly nějaké černé fleky, skoro v každé vzpomínce. Tím se budu zabývat později.

„Alice.“ Pípla jsem ochraptěle a usmála se na ní.

„Ach Bello, omlouvám se za Edwarda, je to hlupák!“ Omlouvala se mi mezi vzlyky.

„Kdo je to Edward?“

Předchozí kapitola / Další kapitola

Shrnutí povídek

Nevím, kdy přibude další kapitola, mám teď v lednu samé zkoušky a zápočty, ale od února bych měla mít klid. Omlouvám se za tohle zpoždění, to už ses nad nikdy nestane. Budu se snažit, aby se to nestalo. Nechte nějaký ten komentář. Děkuji 13mojenko13

Autor: 13mojenko13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé vládnou světu! Ne to upíři! 9. kapitola: