Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 8. kapitola

30.12.2009 (21:00) • 13mojenko13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1265×

8. kapitola – Ples 2. Část

Celým sálem se hned po vyslovení mé věty rozezněl hlasitý potlesk a několik zalapaní po dechu. Heidy se naštvala a odkráčela pryč. Nemohla jsem to teď řešit. Vyřeším to s ní v soukromí, můj instinkt mi říkal, že to bude peprná hádka.

Alice s Jasperem se neustále usmívali, jakoby toho věděli více než ostatní. Opět.

Aro se na mě také usmíval a vpíjel se do mě očima. Po chvilce vzájemného vpíjení očí, se začal jeho obličej nebezpečně přibližovat k mému.

Ou. Co jsem si to ksakru myslela , že řeknu ano. A bude to v pořádku? Že se vezmeme i bez vzájemného fyzického kontaktu. Ha! Jak blbá to jen můžu být? No co jsem si navařila, to si i budu muset sníst!

A tak jsme se poprvé políbili. Musím přiznat, že to bylo dost mokré, takové uslintané, ale jinak tuto činnost Aro ovládal celkem dobře. Bohužel jen celkem. Když jsme se od sebe odtrhli, tak jsem koukala na stovku tváří, které nás nadšeně pozorovali a na další hodnou padesátku, která nás opakem odsuzovala, hlavně mě. Byla jsem celá obleptaná od Arova jedu a bylo mi trapné se po líbání otírat rukou před tolika svědky.

Kdybych to udělala, Aro by mě snad za ten trapas i zabil.

S radostí  jsem civěla do těch už černých očí. Sice ji držel kolem pasu, ale propaloval mě očima, až mi to bylo nepříjemné. Pořád jsem se mu dívala do té jeho rozzlobené tváře, že jsem si ani nevšimla, že se začalo snoubencům gratulovat.

Když jsem si to uvědomila, tak jsem se chtěla připojit do fronty a jít také pogratulovat, až pak mi došlo, že patřím k těm snoubencům a dokonce tam hraji významnou roli.

Asi po půl hodině mi snad pogratulovali všichni. Ne, mýlím se, teď nastupují Cullenovi.

První jako hlava rodiny šel pogratulovat  Carlisle, nejdéle stál u Ara, mě jen doslova odfláknul se slovy.

„Gratuluju, slečno Volturiová!“ A na to Volturiová kladl důraz. Nebylo to příjemné, ale co jsem mohla očekávat po našem posledním dialogu.

Poté přišla na řadu Esme jako družka Carlisla, tady to bylo naopak. Arovi řekla podstatě to samé, co řekl mě Carlisle. A u mě se pozastavila a gratulovala dlouho, doslova mi zírala do očí a v nich o něco urputně prosila a nakonec jen neslyšně zašeptala.

„Vrať se k nám, moc tě potřebujeme.“ Mírně jsem v nesouhlasu zakývala hlavou a ona smutně odešla do Carlislové nastavené náruče.

Další přišel Emmet, Arovi řekl nějakou vtipnou poznámku, prostě Emmet, která ho evidentně potěšila a rozesmála, protože se smál na celé kolo. Pak přešel Emmet ke mně, objal mě, ale nic neřekl. Sice jsem na tuhle rodinu dosti strohá, ale obejmout jsem se nechala.

Hm. Teď Rose… k Arovi byla velice milá, myslím, že ho i okouzlila. Moc se mi to nelíbilo, tak jsem tiše zavrčela, ale i přes tiché vrčení se mi rozechvěla celá hruď. Když si všimli mého tichého výstupu, přistoupila Rose ke mně, podala mi ruku a řekla.

„Gratuluji Bello, doufám, že někam konečně zapadneš!“ A namyšleně odkráčela někam dál od nás.

Jasper s Alicí přišli ruku v ruce společně a oběma z vesela pogratulovali k zasnoubení. To není možné, musí něco vědět, protože jinak by mě Alice posílala do horoucích pekel. Kdybych pustila čtení myšlenek, tak bych stejnak asi uslyšela nějakou hymnu. Když odešli ti dva, přišla dvojice se kterou jsem už dnes nechtěla mít nic společného…  Poslední dvojice, která měla dnes gratulovat… Edward a Tanya, blonďatá poběhlice. Tanya gratulovala první a to Arovi. Mluvila k němu s milým úsměvem, který ji moc slušel, takže v překladu bych jí nejraději za něj zakroutila krkem. Ale byla celkově milá a opravdu přála jen to nejlepší. Pak přistoupila ke mně.

„Drahá Isabello, gratuluji ti k tvému zasnoubení a do budoucna přeji mnoho zdaru , štěstí a lásky v manželství. Doufám, že moc a bohatství přát nemusím, tak jen ať vám vše vydrží, tak jak to je. Buďte šťastní.“ A odešla, kdyby to nebyla nová přítelkyně Edwarda, možná bych jí měla i ráda. Ale ne, neměla je sladká jak med, až mě z ní bolí zuby.

Teď už jen poslední gratulant, který už něco přál Arovi. Počkala jsem, než se objevil přede mnou s napřaženou rukou. Vyšla jsem mu rukou vstříc, když naše dlaně zapluly kam patří, projel mnou elektrický proud, který se rozechvěl celým mým tělem. Kdybych mohla, tak se teď tady přede všema na něj přisaju jako pijavice, ale nemohla jsem. Aro by nás zabil.

Mám takový pocit, že to ucítil i on, protože se jeho oči změnili na zlomek sekundy z černých jako uhel na medové. Když se vzpamatoval, tak mi jen pogratuloval, ani mě neoslovil, jakoby bylo těžké vyslovit mé jméno nebo jakoby to bylo hanebné slovíčko, které se nesmí říkat. Chtěl ještě nějak pokračovat, ale nakonec se jen zalknul a odešel za Tanyou, kterou hned majetnicky přitáhnul ke svému boku.

Ještě jednou se sálem rozlehl potlesk a to když jsme s Arem šli tančit, náš první zásnubní tanec. Pak už sem jen do dvou seděla unuděně na pohovce a blbě čučela do těch přetvařujících se tváří, aspoň že ta bouře od půlnoci přestala. Teď už je jen zamračeno. Mraky byli těžké jako by se očekávala průtrž mračen, venku vládlo naprosté ticho, někdy se tomuto tichu říká i ticho před bouří. Bůhví, co nás dnes ještě čeká, jen ne žádnou bouři, to už bych taky nemusela vydržet.

Ach jo, co jsem to provedla, proč jsem mu řekla ano? Ale nadruhou stranu měla jsem na výběr? Mohla jsem Ara přede všema ztrapnit odmítnutím? To asi ne… Udělala jsem dobře. Aspoň myslím.

Pak mě přišel požádat o tanec Emmet, šla jsem, měla jsem tušení, že už znovu nebudu mít tu možnost a hlavně jsem jeho vtipálskému kukuči nemohla odolat.

Došli jsme spolu do středu parketu a rozvlnili se do rytmu vážné hudby.

„Bello mám tě rád. Máš mě taky ráda? Jen řekni pravdu.“

„Ano mám tě ráda, Emmete, ale zklamali jste mě asi stejně jako já vás.“ Dodala jsem.

„Ale prosím tě mě by moje sestřička nemohla naštvat ani zklamat, jen mě mrzí, že jsem tě neviděl vyrůstat z malinkatého upírka ve velkého, chtěl jsem si zahrát na velkého brášku a nemohl jsem, protože jsme se nepohodli.“ Říkal smutně Emmet.

„Ne vše vychází, jak si přejeme, Emmete.“ A zadívala jsem se mu do očí.

„Jen chci abys věděla, že jsem tě vždycky měl rád.“ Políbil mi hřbet ruky jako správný kavalír a odvedl mě k pohovce.

Když chtěl jít někdo další se mnou někdo tančit, tak jsem je odmítla. Už jsem neměla náladu. V půl třetí přišla rozbouřená řeka, Heidy… nejspíš se mnou chtěla mluvit. Jen jsem otráveně zvedla hlavu a pokynula, že poslouchám.

„Proč, proč si řekla ano, víš, že po Arovi toužím, ale ne moje kámoška se rozhodne, že by chtěla někoho mocného, tak si ho prostě vezme!“ Chtěla se se mnou hádat.

„Stačí!“ utišila jsem Heidy.

„No tak co mi teda na to řekneš, hm?!“ Dotírala Heidy stále se zvednutým hlasem.

„Jo Heidy! Vždyť já můžu odmítnout krále před bez mála 150 hosty! Ses snad zbláznila!“ Začala jsem křičet! Když křičí ona, tak i já! Asi bych měla začít trénovat asertivitu, hrozně lehce se vytočím. Jen jestli není pozdě.

„Kamarádka by ho odmítla, vždyť jsme přítelkyně!“ Ječela na mě zpětně Heidy. Celý sál na nás upíral zrak. Včetně Ara a celé gardy. Tohle nedopadne dobře. Tohle dopadne naopak velmi, ale velmi špatně.

„Fajn, tak já se kvůli kamarádce nechám zabít!“ A otočila jsem se na Ara.

„Slyšíš? Tohle je tvá chyba! Dobře víš, že Heidy po tobě toužila, to jí neudělám! To ses mě nemohl požádat o ruku  mezi čtyřma očima, nedal si mi jediné východisko, ztratila jsem celou rodinu a teď mám ztratit i kamarádku? Tak to ne! Nevezmu si tě. Nebylo by to  z lásky a ty to víš! Vždycky jsem tě brala jenom jako otce, strýčka nebo kamaráda, ale jako muže nijak zvlášť. Ty snad toužíš po neopětované lásce, po ženě, která se při každém tvém doteku rozechvěje ne slastí, ale odporem? Toužíš po ženě, která se bude pokoušet se vyhýbat jakémukoliv fyzickém kontaktu s tvou osobou? Myslím, že to nechce žádný muž, trpěl by si vedle mě stejně jako já. Náš vztah by nikdy neměl budoucnost. Promiň…“

Aro mlčel, asi nebyl schopný jediného slova. A tak jsem promlouvala dál tentokrát, tak nějak do éteru, prostě všem.

„Díky upírství jsem ztratila všechno a to jsem se upírkou chtěla stát! Chtěla jsem být věčně s rodinou, věčně mladá a krásná. S rodinou, kterou miluji a s člověkem, kterého nadevše zbožňuji. Ale ne. Mě se nikdy nic nestane, tak jak si naplánuji. Změním se v to, v co dlouho tajně doufám a zničím si tím vše… Naprosto vše, nepřišla jsem jen o mou vysněnou rodinu, tím myslím vás… Cullenovi. Přímo vás Carlisle, Esme, Emmete, Alice,Jaspere. O ano i tebe Rose. A hlavně jsem přišla o mou lásku Edwarda a také o svou vlastní lidskou rodinu, o mou matku a otce, kteří mi dali život! Bez kterého by jsem tu dnes nestála a nenechávala si ho dobrovolně vzít. Jak by lidé tam venku řekli, mrhám životem, který mi pán bůh dal! Ano mrhám! Ale proč tu být, když jen trpím. Z toho všeho smutku začínám šílet! Jsem na všechny tady naštvaná. I na ty, které vidím poprvé v životě! Proč může mít někdo tolik štěstí, a druhý se jen po uši topí v problémech a smůle.Proč?“

Rychle ještě něco povědět Edwardovi, protože mám tušení, že mě za chvíli garda zabije, nevím jestli po mě půjdou mí podřízení, ale nejsou tu jediný bojovníci.

„Edwarde… sice ti momentálně přeji jen to nejhorší, ale to proto, že ty si z nás dvou netrpěl pro toho druhého a našel si východisko v jiné osobě, nemohu ti to vyčítat. Jelikož tě moc miluji, tak ti tvé štěstí musím přát, ať je jakkékoliv. Ale také nemohu říct, že mi to neubližuje, naopak ubližuje moc, trhá mi to mé kamenné a ledové srdce!“

Celý sál na mě doslova zíral, nikdo nebyl schopný ani ceknout, tak jsem musela pokračovat dál, tohle všechno uvnitř mě chtělo ven! Všechny mé city několik let utlačované se draly na povrh, aby byly viděné a možná i pochopené…

„Teď tu tady před vámi stojím a vylévám si srdce, tak jak jsem si nikomu, nikdy nevylévala… Vždy jsem byla uzavřená a teď? Vím proč to tak je… To je zoufalství, žiju mezi upírama, kteří mě nenávidí pro mou moc, raději bych vám dala mou moc, ale na oplátku za štěstí. Štěstí, kterým tady oplývá každý druhý upír, a každý druhý si toho štěstí neváží! Ze zoufalství z obrovské ztráty, přes kterou jsem se musela přenést, jakoby se nic nestalo… Nikdy jsem se přes ní taky že nedostala “

Teď jsem koukala do jiných očí, které jsem nikdy nepochopila a tak jsem musela naposledy i tam něco povědět!

„Rose! Ty jsi mě nikdy neměla ráda! Spíše si mě nenáviděla, nikdy jsem ti nic neudělala, jen jsem se bezhlavě zamilovala do tvého bratra! Za to se musí zabíjet? Nebo si odskákat trest? Zkus si jen na chviličku představit, že tě někdo násilně odtrhne od Emmeta a od celé rodiny! Jak by ti kruci bylo? Pískala by sis? To asi ne co? A co jsem ti tak strašného provedla já, že si mi neustále dělala naschvály a nenáviděla si mě. Lásku jsem po tobě nikdy nechtěla, ale respektovat si mě aspoň trošičku mohla. Možná bych se u vás kvůli tobě necítila vždy jako nezvaná. Příště buď v budoucnu na někoho takového aspoň milejší, obzvlášť když je to člověk a z upírů má nahnáno!“

„Tak už jí umlčte!“ Ozvalo se ze zadní části sálu, šlehla jsem tam obličejem a viděla Tanyu, kdyby mohla tak je červená až na zadku.

Nemyslela jsem, byla jsem naštvaná… Ona mě v podstatě dneska zabila, můj životní pohár dnes přetekl hlavně kvůli ní! Mé myšlení se zablokovalo a já se vrhla po Tanye, nestačila ani uskočit, myslím, že málo kdo to i zaregistroval. Už jsem ji trhala, tak strašně mě štvala a ona si  na pokraji mého nervového zhroucení rýpla, to se nedá omluvit, vím to, ale byla to její osudová chyba.

Ani nevím jak, ale vyskočila jsem na jednu stěnu a vzala mnou aranžovaný svícen a její ostatky jsem zapálila. Najednou se ozval bezmocný pláč, byl Edwardův, plakal pro ni. Ten pláč byl tak srdcervoucný! Stihla jsem jí zabít, poprvé jsem zaútočila a nikdo si toho ani nepovšimnul. Proč mě nikdo nezastavil?

Najednou mi to všechno bylo strašně líto! Protiřečila jsem, jednou mu něco přeji a pak mu to násilně vezmu! Protiřečila jsem si celý svůj proslov. Bylo mi hrozně! Kdybych někomu aspoň ublížila, ale já někoho zabila, tak jako předtím ti houbaři, ten člověk ve Forks, lidé, co byli vedeni sem do Volterry pro jediný účel, celé to letadlo a ta holčička. Jsem stvůra! Začala jsem křičet až to uši trhalo, jsem zlomená a to nenávratně, musím umřít, zasloužím si smrt po tolika bezcitných vraždách!

Kolem mého těla se obmotalo několik párů rukou, slyšela jsem křik a pak už nic…

Černo všude černo, nedokážu myslet, nevím kde jsem, nic neslyším a kromě černa ani nic nevidím, nevím co se stalo, jen se nechávám tou černotou unášet dál a dál, pryč od všech problémů a zklamání. Nevím kam a je mi to jedno, konečně cítím klid, žádné špatné pocity…

Konec

Ne jen si dělám srandu! :-D

Předchozí kapitola / Další kapitola

Shrnutí povídek

Autor: 13mojenko13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 8. kapitola: