Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 7. kapitola

27.12.2009 (14:45) • 13mojenko13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1177×

Ples 1.část

Vešli jsme do sálu, kde bylo kolem 150 nádherných upírů v nejlepších róbách. Upíří ženy v nejdražších šatech s perfektními make – upy a muži se tu promenádovali v oblecích a převlecích od nejlepších návrhářů. Všichni měli na svých krásných a bezchybných tvářích škrabošky.

Když jsme vešli, okamžitě přestali všichni tančit a upjatě na nás zírali. Přesně zírali, to úplně vystihovalo. Vydali jsme se směrem k trůnům za stálého zírání. Hosté nám vytvořili uličku a všichni se postupně začali klanět, nejsem ráda středem pozornosti, ale tohle se mi kupodivu zamlouvá. Ale také jsem věděla, že kdybych byla člověk, tak ležím už minimálně třikrát na zemi. Protože tenkrát na mě zemská přitažlivost působila nesnesitelně silně.

Když už jsme konečně došli na konec a vyšlápli si tři poslední schůdky, které nás od těch trůnů dělily, tak se Aro otočil směrem k hostům. Mávnul rukou k místu dění a hudba začala znovu hrát. Všichni se jako na rozkaz začali bavit a tančit. Byli jsme poslední, Marcus s Caiusem už tu byli. Každý z nich včetně Ara měl vedle svého trůnu menší pohovku vypolstrovanou hedvábím a měděnou konstrukci. Ty malé pohovky sloužily pro královský doprovod. Vedle Caiuse seděla Heidy a usmívala se na celý sál, z jejího těla sálalo naprosté štěstí, je to zvláštní, ale bylo to vidět. Podle jejího vzoru jsem si také sedla, ale vedle Ara a rozhlédla se po davu tančících upírů.

Cullenovi jsem cítila už když jsem procházela, jejich vůně je nezapomenutelná, ale neměla jsem odvahu se podívat. Teď už mohu. Největší nervozita ze mě opadla. Věděla jsem, že scénu neudělají. Ale to jsem nevěděla to hlavní, že budou všichni šťastní i beze mě.

Viděla jsem Rose s Emmetem, poznala bych je i kdyby byli v pytli zabalení od hlavy až k patě. Škraboška nemohla schovat Emmetovo velké tělo a krásu Rose.

Emmet byl nejspíš za nějakého slušně oblečeného hrdinu, samozřejmě vypadal opět hrozně vtipně, prostě Emmet. Rose byla v krvavě rudých upnutých šatech, které zdůrazňovaly její přednosti a krásu. Vlasy měla rozpuštěné, ale bezchybně natočené do princeznovských kudrlinek, prstýnky zlatavých vlasů jí vláli až ke křížím, byla dokonalá. Ostatně jako vždy, podle mě měla představovat asi kabaretní zpěvačku. Ale ty jsou nebo byly vedle ní obludy. A to myslím naprosto vážně.

Asi o deset metrů dále jsem viděla poletovat ve víru tance Alicí s Jasperem. Jasper je převlečen za vojáka. Byl naprosto důvěryhodný s těmi hrůzou nahánějícími jizvami. Měl nádherný kostým, asi měl představovat vojáka z bitvy jih proti severu, určitě Alicina práce. Kostým byl bez chybičky.

Alice byla za elfí princeznu… Teda asi, nemusela se ani nijak připravovat, vypadala tak už normálně. Ale její střídmě namalovaný obličejík doplňovaly naprosto dokonalé šaty pod kolena. Šaty jsou světloulince zelené a na konci tak 20 centimetrové rozparky, vypadaly jako by byly roztrhané.

Esme a Carlislem se s někým dále od dění bavili. Carlisle šel asi,co jsem pochytila ze zadu za kněze a u Esme vůbec nevím, šaty měla sněhově bílé a od pasu dolů hodně rozšířené, končily v místě kolen. Vlasy měla stočené do mikáda, silně obtažené oči tužkou a červenou rtěnku. Už vím, Marilyn Monroe. Vypadala na její vkus dost vyzývavě, ani se nedivím, že ji Carlisle majetnicky drtí ke svému boku.

Všichni vypadali velice šťastně, až mě píchlo u srdce. To jim už vůbec nechybím? To už na mě i zapomněli?

Teď už mi chybí poslední člen rodiny… Edward… Tančil, ne to bych ho urazila, plul parketem s nádhernou upírkou. Ach ne… Někoho má! Třeba to je jen cizí upírka, třeba nechtěl přijít sám, tak požádal někoho o společnost… Uklidňovala jsem se v duchu.

Vypadá naprosto božsky, úchvatně. Vůbec se nezměnil. Jen si nemůžu pomoct, ale v očích má lásku, když se dívá na tu poběhlici ušatou… Zamiloval se. Miluje jinou dívku, teda jakou dívku, nánu! Nemůže se zamilovat do někoho jiného, když ho miluji neustále já!

Vařil ve mně vztek, měla jsem chuť utéct. Jenže to nemohu, tak jsem aspoň odvrátila zrak do prava, kde seděl Marcus a jako doprovod mu šla Mia. Přesně jako Heidy i ona se usmívala na celé kolo.

Posunkem mi Mia naznačila, že vše bude dobré. Poslala jsem ji myšlenku, že nebude a že to strašně bolí.

„Neboj Šé…Bello, nevěš hlavu, přijde čas, kdy bude nesmírně litovat, teď se pokus užívat zábavy. A nevšímej si toho, on sám přijde jednou na to, o co přišel. Bav se konečně, protože sama dobře víš, že tady ve Volteře se děje něco jednou za sto let.“

„Děkuji…“ Poslala jsem ji zpět. Měla pravdu, jako vždy.

„No a teď se uklidni venku kvůli tobě řádí obrovská bouře!“ V celém sále je jen malé okénko, protože jsme prakticky v podzemí. Nahlédla jsem k němu. Venku létaly blesky. Hromy duněly až sem a rušily hudbu, která tu hrála. Někteří hosté začali být kvůli tomu nevrlý.

„Pokusím se, musím končit třeští mě z těch myšlenek tady hlava.“ Je nemožné pro mě vydržet vnímat tolik hlasů okolo, divím se Edwardovi, že to vydrží, i když teď mu přeji jen to nejhorší. Doufám, že ho bolí hlava a to pořádně!

„Dobrá. Zatím!“

Opět jsem se musela podívat, co dělá, ale to jsem neměla dělat, líbal se s tou blonďatou nánou! Asi ho z toho všeho hlava nebolí, přijde mi, že nevnímá nic kromě té nány a jejího jazyku v puse mého Edwarda!

V tu chvíli se ozval obrovský hrom. Aro si na trůnu nervózně poposedl. Vím to, periferně jsem to zahlédla. Dokázala jsem vnímat, i když jsem ty dva líbající vraždila pohledem.

„Drahá, pojď si zatančit…“ Řekl Aro a nabídl mi rámě, které jsem ochotně přijala a zvedla se na nohy. V tu chvíli se zvedal i Marcus , Caius se svými společnicemi. Vykročili jsme společně,  my dva v čele k parketu, kde se rozezněla  nádherná hudba, valčík, volturiovský valčík.

hudba

Aro mě chytil jednou ruku kolem pasu  a druhou spojil s mou nastavenou dlaní. Při prvních tónech jsme se dali do tance. Nikdo kromě nás tří netančil, jen nás okouzleně pozorovali, teda kromě těch dvou zakousnutých do sebe u jednoho sloupu. Aro se mi díval pronikavě do očí a já jemu. Přestala jsem vnímat okolí, jen hudba, já a můj tanečník, dokonale jsme k sobě v tanci ladili. On měl převlek drákuly, moc mu to slušelo, vypadal, tak nebezpečně. Pro mě rozkošně, znám ho jako milého upíra a teď tu představuje hororovou bytost! Složitá otočka! V tu chvíli vydechlo v úžasu půlka sálu. Tohle to je valčík panovníků, silných a nadaných upírů. Náš valčík, valčík nejsilnější rodiny a my jsme rodina! Nos jsem měla v tu chvíli úplně nahoře, kdyby pršelo, tak mi do něj i nateče.

Po chvíli se k nám přidali i další tanečníci. Kousek od nás tančila ta buchta s Edwardem. Lepili se na sebe až to hezké nebylo. To, co tam předváděli, určitě nemělo nic společného s etikou. Blé! Chce se mi z nich zvracet. Ale i brečet!

„Drahá, nevnímej okolí, prosím… lidé musí být překvapení tou obrovskou bouřkou, určitě jim zničila obydlí a úrodu. Mysli na to!“ Á Aro hraje na city! A co teprve ty moje city a moje srdce!

Opět otočka! Perfektní a to jsme to netrénovali! Až teď mi došel význam jeho slov. Přemýšlela jsem nad kroky. Je to dost složitý tanec.

„Co já mám do lidí? Když jsem byla člověk, taky se mě nikdo neptal, jestli mám vše, a jestli mi život stojí za to. Postavili a zasadili si to jednou, postaví a zasadí znovu! Teď jsem jedna z nejmocnějších bytostí na planetě vůbec a budu se starat o blbý lidi, je to jen potrava. Jinak mě nezajímají!“ Nikdy se o mě nikdo nezajímal, když jsem byla člověk, jen máma a táta.

„Stává se z tebe vztekem  na něj krutá upírka…“ Konstatoval Aro, a dál se mnou tančil beze slov.

Píseň pomalu končí a s Arem se odebíráme zpět k trůnu.

Za chvilku se u trůnu objevil Carlisle, namyšleně jsem od něj odvrátila hlavu a tupě zírala na sloup, ani jsem nevnímala o čem si povídali. Byla jsem zahloubaná do sebe, jenže ne na dlouho, protože mi nějaký drzoun ťukal na rameno. Naštvaně jsem se podívala na toho nezdvořáka… Carlisle? Co chce?

hudba

„Ano?“ Promluvila jsem na něj rádoby slaďounce, řekla bych, že až moc sladce.

„Mohu vás požádat o tanec, Isabello?“ Tak tohle jsem nečekala. Všechno možné ano, ale tohle mi vyrazilo můj nepotřebný dech. Isabello? Tak mi řekl poprvé v nemocnici po té nehodě. Au, bolestivá vzpomínka. Jen jsem koukla periferně na Ara, který mi naznačil, ať okamžitě jdu.

Dnes už podruhé jsem se zavěsila do upíra a vykročila směrem k parketu, začali jsme tančit.Carlisle je velmi dobrý tanečník. Zkoumavě se na mě díval. Až na mě konečně promluvil. Toto trvalo!

„Bello vím, že jsi to ty! Co tu děláš? Jak? Proč? Proč si utekla? A mimochodem vypadáš úžasně.“ Vychrlil na mě, skolil mi i poklonu a dost netrpělivě očekával mé odpovědi.

„Jsem to já, kdo jiný, bydlím tu, doplavala jsem sem, neměla jsem kam jít, kvůli Edwardovi a studu a děkuji. Ještě něco máš na srdci?“ Odpovídala jsem mu na všechny otázky dost stroze, nu což, zasloužil si to.

„Bello omlouvám se, milujeme tě všichni, moc nám chybíš, vrať se k nám…“ To se mi zdá nebo neumí složit normální větu dohromady? Takového Carlisla neznám. Je dost nervózní a hlavně opovážlivý. Všem chybím jo? Podívala jsem se po zbytku rodiny. Všichni se smáli, jiskřili jim štěstím oči, a to i v blízkosti Volturiových. Nikdy je neměli rádi a už jen zmínka o nich a byli nesvý a teď se tu smějí a jsou šťastní. Carlisle zaznamenal mé obhlédnutí a následné úšklebky. Největší byly asi u Edwarda, který zrovna cicmal tu nánu a osahával jí zadek.

„Dovol mi to vysvětlit!“ No to jsem teda zvědavá! Pche! Nahodila jsem výraz alá tak vysvětluj.

„Přetvářka, musíme vypadat šťastně. Jinak by Aro chtěl mít polovinu z nás v gardě, kdybychom byli nešťastní… Nabízel by nám lepší život a lepší závazky. Nechceme ho neustále odmítat. Mohl by se po tolika letech odmítání… naštvat…“

Jo a co ten debil? Myslela jsem si.

„A co Edward, to má v popisu přetvářky oblejzat tu nádheru?“ Zeptala jsem se a vykulila oči na Carlisle. Myslím, že by se začal i smát mému výrazu, ale byla jsem naštvaná a to on věděl. Asi nechtěl přijít k újmě. Tak rychle pokračoval.

„No podle nás všech to je jen chvilková láska, ale vždycky miloval jen tebe, věř mi!“ Podívala jsem se k němu znovu, zrovna testoval kvalitu prsou té té…! Ach bože! Kvůli němu už i kleju.

„Promiň Carlisle, na tohle nemám“ Akorát včas skončila písnička. Carlisle mě odvedl až k trůnu, kde Arovi poděkoval, mě políbil na hřbet ruky a odešel za Esme, která evidentně s někým laškovně koketovala. Páč moc pospíchal.

Seděla jsem a sledovala  Edwarda, jak se plazí po té upírce. Sledovala jsem je tak hodinu.

Aro mezitím odešel mezi hosty a bavil se s nimi. Asi se snažil nalákat do gardy další jedince s vyjímečnými dary.

Po chvilce už se mnou chtěl zase někdo tančit, ale kupodivu…

Nečekala jsem to, ale přišel mě vyzvat k tanci Jasper. Ten Jasper, který ke mně měl vždy odstup, protože ho má krev lákala. Choval se dnes velmi galantně. Ve víru tance i on ze mě tahal rozumy.

„Alici to mrzí, Bello. Chce se s tebou opět přátelit.“ Řekl jakoby mi říkal : Dnes máme uzenou  krkovičku.

„Hmm.“ Zněla má odpověď.

„Ona vážně za to nemůže, ani jí nevadí, že piješ lidskou krev. Přesto všechno tě miluje a s Edwardem od tvého útěku nepromluvila, nenávidí ho za to.“ Tohle mě už zaujalo. Ona mě má ráda přesto všechno, co jsem provedla? Jasper si mé ticho vynaložil po svém a pokračoval.

„Hledala tě, dnes sem ani nechtěla jít, šaty pro nás a pro Alice koupila Rosalie. Al tě nemohla najít, protože tě neviděla přes tvůj štít. Nebyla nakupovat přes tři roky, co tě hledá po světě, mysleli jsme, že jsi už mrtvá, ale ona se nevzdávala. Věřila v tebe! Dej ji šanci, zaslouží si jí!“ Já jí miluju, mojí ztřeštěnou kamarádku a sestru. Aspoň někdo mě má rád, mohla jsem se jí aspoň časem ozvat, že jsem v pořádku, předtím mě něco takového vůbec nenapadlo. Sobecká, sobecká Bella! Nadávala jsem si  v duchu.

„Vyřiď jí, že se sejdeme za týden v Miláně, ať mě nehledá, si ji najdu, mám tušení, že budu potřebovat jít nakoupit.“ Řekla jsem mu s úsměvem. Jasper se na mě podíval nejdříve vykuleně a pak se taky usmál.

„Je mi líto, že jsi si musela hodně vytrpět, ale nikdo jsme nebyl připravený na tvou přeměnu a zřejmě ani ty ne, odpusť, měli jsme tě zachránit a sami tě časem přeměnit.“ Objal mě a já to s radostí přijala.

„Už je to fajn, ale beru zpět zatím jen Alice a samozřejmě tebe, tys ve mně viděl hlavně hrozbu pro Alice, miluješ jí a já jí také, to nás spojuje, musím jít, vyřiď jí to. Ahoj.“ Zamávala jsem a sama odcházela směrem k trůnu.

Jenže po cestě někdo do mě tvrdě narazil. Sice jsem to ustála, ale bylo to velmi nepříjemné, chtěla jsem dotyčnému vynadat, ale to by vedle mě nemohl stát Edward a opovržlivě na mě koukat.

„Co tu překážíš, běž si zase hačnout vedle Ara a dělej mu nadále okrasu, holko!“ Křikl na mě můj anděl. Ta pipina, co byla na něm přisátá se jen trapně uculovala, a nejspíš na ní přicházel výbuch smíchu. To jen tak nenechám.

„Kdyby ses ty ubožáku koukal i jinam než na tu svoji nádheru, možná bys mě viděl!“ A pohodila jsem směrem k ní bezmocně ruce. Byla jsem překvapená, že Edward ani neceknul, ale asi měl důvod. Ale nádheru to nejspíš urazilo, a tak začala na mě hrozivě vrčet. Musela jsem ji zklidnit, nebudu si dělat ostudu a kazit ostatním večer, tak jsem ji pro vystrašení poslala myšlenku.

„Okamžitě toho nech, chovejte se slušně, nebo nechám zničit celou tvoji rodinu a s tebou si dám pak pěkně záležet já! Okamžitě! Nechtěj, abych ti ublížila tady před tolika svědky.Anebo jestli potřebuješ s fleku ponížení, tak na to jen pomysli! S radostí to udělám! Celý večer tě budu sledovat! Nádhero!“ Strach v jejích očích se nedal přehlédnout. Hned chytla Edwarda pouze za ruku a táhla ho dál ode mě.

Sledovala jsem je ještě hodnou chvíli ze své pohodlné pohovky. Chovala se slušně, když se Edward chtěl po ní plazit nebo dělat podobně věci, tak ho hned srovnala s tím, že jsou ve společnosti, že se musí chovat na úrovni a slušně. Tak jsem ji poslala.

„Máš štěstí děvenko…“ Lekla se a pořádně, taky jsem kvůli tomu ucítila škodolibou radost, ale to, že jí spadl kámen ze srdce jsem slyšela až jsem. Jsem zlá. Vím to! Ale vrčet na mě žádná ubožačka nebude! A sama jsem se svým myšlenkám zasmála. Ach to mě baví!

Odbila jedenáctá hodina a já se vydala projít po chodbách, musela jsem se uklidnit a srovnat svou mysl. Jinak by to mohlo dopadnout špatně.

Když jsem procházela kolem jednoho z větších pokojů. Zaslechla jsem hlasy, byly dost hlasité, tak mi nepřišlo moc drzé a neslušné je poslouchat.

„Ty si se snad zbláznil, chceš nás zabít? To nevíš, co se o ní povídá?“ Byl to dámský hlas a přiřadila bych ho do běla (pozn.autora: Jakoby nebyla už dost sama o sobě bílá :-D) rozčilené Rosalie.

„Když já si nemůžu pomoct, já jí miluju a nedokážu jí odolat!“ Křičel na ní zpátky Edward.

„Já ti dám odolat! Že budeš koukat! Vydržel si ho mít přes sto let v kalhotech, tak tam ještě chvíli vydrží, jasné? Tys neviděl, jak na ní Tanya zavrčela, že se pak něco dělo? Něco, co Tanyu vystrašilo? A že co vás spolu uviděla, tak venku řádí bouře století, bouře v Itálii?“

„Ne to jsem si teda nevšimnul! Nic se nedělo jen si něco nalháváš a vymýšlíš! Prostě jen žárlíš, že tys mě nedostala! Musím jít za Tanyou! Čau“

„Okamžitě se otoč a ještě mě chvíli poslouchej“ Nejspíš poslechnul, fuj jsem se docela lekla, že by mě tu nachytali. Ta Rose je ale vnímavá, to se jí musí nechat, jen Edward je slepý jak patrona. Tak ta kravička má jméno? Hm… Tanya! Něco mi říká, že s ní budu mít ještě nějakou tu čest. Už jsem nemohla poslouchat, musela jsem se vrátit. Tak jsem odešla.

Za dvě minuty je půlnoc sundávají se škrabošky, nevím proč je máme, stejně se všichni poznáme. Obzvláště na dálku podle pachu už víme, kdo je kdo. Teda pokud se znáte už z dřívějška.

Hodiny právě odbývají půlnoc a všichni si sundávají masky, muži ležérně a ženy opatrně, aby si neponičili perfektně upravené vlasy.

Jen nevím, proč všichni dělají náramně překvapené, z výrazů  (Ó to jsi ty? Vůbec bych tě nepoznal!) jsem zadržovala smích, jak jen to šlo, ale stejné mi uniklo tiché zavýsknutí. Aro mě jen zpražil pohledem jako malou holčičku, ale jinak si toho nikdo nevšimnul.

Teď Arův proslov. Byl dost dlouhý, ale samé kecy viz. Jsme přátelé, v nouzi pomáhat, rodina a tak dále. Vnímala jsem jen, když chtěl něco oznámit. Má lidská vlastnost se projevila – zvědavost.

„Jak všichni víte, tady Isabella“ Pokynul mi, ať vstanu. Naprosto překvapená jsem vstala. „je můj dnešní doprovod. A není jen to, je to mé světlo v temných dnech, je to skvostná společnost při studiích a je nádherná upírka.“ Ups, kam to vede? Kam vede tahle debilní řeč?

„Drahá Isabell Swan Volturi, tímto tě žádám před zrakem všech těchto svědků, vezmeš si mě, staneš se mou ženou?“

Ne, ano, ne ,ano. Bože co mám teď říct? Věděla jsem, kde najdu odpověď, podívala jsem se směrem k Edwardovi, který mě vraždil pohledem. Našla jsem svou odpověď ihned. Edwardovi oči mě zabíjeli pomalu a bolestivě, v jeho očích bylo tolik nenávisti. Nevím, kde ji proti mně tolik nabral.

Odpovím Arovi, třeba budu šťastná. Všichni v sálu mi viseli na rtech a čekali, co povím. Esme s Carlislem na mě koukali… Vyděšeně? Rose, opovržlivě, jak jinak, že? Emmet vševědoucně, takže vtipně… Alice s Jasperem se usmívali. Proč proboha? Naposledy jsem se podívala do těch zlatavých očí, ve kterých jsem se mohla dříve topit od rána do večera. Vždycky budu milovat pouze jeho. Rozhodla jsem se, že mu pošlu první a poslední myšlenku. Možná se vidíme naposledy. Při tomto zjištění mi vyskakovala i ta zbylá půlka srdce ven z těla a chtěla jít směrem za ním.

„Miluju tě Edwarde Cullene, miluji tě víc než svůj život a nikdy se to nezmění.“ Ani nevím, jak se tvářil, protože jsem se rychle otočila a odpověděla Arovi:

„Ano drahý Aro, mile ráda si tě vezmu za muže.“

Pokračování snad, co nejdříve…

Předchozí kapitola / Další kapitola

Shrnutí povídek

Autor: 13mojenko13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 7. kapitola: