Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 6. kapitola

26.12.2009 (18:00) • 13mojenko13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1224×

V Římě

Do Říma jsem dorazili v noci asi kolem 11 hodiny. Všechny obchody už byly zavřené, tak jsme se ubytovali v hotelu Hilton. Ubytovali nás na naše přání v nejluxusnějších apartmá. Každý z nás dostal jeden pokoj s koupelnou, kuchyňkou a menším obýváčkem. Moje apartmá bylo nejvíce stranou, proto jsem si ho také vybrala. Byl nádherně vyzdoben a zařízen ve stylu moderny a zároveň klasiky. Obývací po koj byl ve lmi honosný, je laděn do zlato – červené, tyto barvy jsou dost často používané na různých panstvích, hradech a palácích. A to jen proto, že jsou známé jako ukazatel bohatství a moci, čím více zlaté a červené, tím je více panovník bohatý a mocný.

Nemám ráda tyto barvy, protože visí na každým skoro milimetru ve Volteře. Pro mě to jsou deprimující barvy. Takže obývák se mi už moc nelíbí. Podívám se do pokoje, nalevo je moderní dlážděná kuchyňka v modrobílé barvě. Je moc pěkná. Na konci obývacího pokoje se skrývaly nenápadné šoupací dveře z nejspíš kvalitního dřeva, skoro splývaly se stěnou. Dveře jsou světloulince hnědé a zeď je do okrova.

Ložnici vévodila obrovská a masitá postel s nebesy, bez rozmyšlení jsem na ní skočila a užívala si toho měkkého a voňavého materiálu.

Padala na mě jakoby únava po několika letech, snažila jsem se chvíli přemýšlet. Po chvilce nezdarů jsem jen zavřela oči a tiše oddechovala. Jak asi na ně zapůsobím? Změnili se nějak? Co když už Emmet nebude tak vysmátý? Co když Esme budou šlehat z očí blesky, až mě uvidí?

Myšlenky tohoto rázu mě vyčerpaly ještě více a ponořila jsem se do tiché a příjemné temnoty.

Objevila jsem se na naší louce, na louce, která patří pouze mě a Edwardovi. Leželi jsme tam spolu a dívali se zamilovaně do očí. Bilo mi z něj nepravidelně srdce, takže jsem člověk. Vztáhl ke mně ruku a jemně mě pohladil po tváři. Na místech, kde se dotkla jeho ruka mé tváře, mi naskákala husí kůže. Edward se při zatřepotání mého srdce jen sladce pousmál. Jeho reakce mi na sekundu zastavila srdce. Najednou měl výraz vyděšeného štěňátka, tentokrát jsem to byla já, kdo se musel zasmát.

„Kdybys jen věděl, jak na mě působíš… Nejen srdce je z tebe celé poplašené“ Řekla jsem mu a začervenala se.

„Miluju tě Bellinko, miluju i tvé červenání, miluju tvou nemotornost, zbožňuju, když si něco zapisuješ nebo usilovně přemýšlíš. Tvé třepotající a nestálé srdce mě nejen straší, ale hlavně těší. Mám slabost pro každý coul a zákoutí tvého těla, vzrušuje mě a naplňuje mě touhou tvá sametová pokožka a tvůj líbezný hlas. Miluju tě Isabello Swanová.“

„Také tě miluji.“ Vdechla jsem mu do tváře, které se záhy začaly k sobě přibližovat. Napětí na louce by se dalo krájet. Jeho dech mi ledově ovíval tvář a vysílal do ní jemné jiskřičky. Mezi našimi ústy zbýval poslední centimetr, jemně jsem ho políbila na jeho mramorově tvrdé a ledové rty. Když jsem zaslechla…

„Vstávej Bello! Nehraj na mě, že spíš!“ Heidy, ona se do čista zbláznila! Probudila jsem se!

Rychlostí blesku už jsem seděla a vrčela směrem k Hei.

„Já jsem spala, jestli ti to nevadí, můj spánek za několik let a ty mě vzbudíš? Ještě se mi zdál tak nádherný sen a ty v tom nejlepším přijdeš a budíš mě! Zabiju tě!“ Zavrčela jsem na ní a přikrčila se k útoku.

„No tak Bello omlouvám se, netušila jsem, že můžeš spát!“ Prosila mě očima o život. Co dělám? Do čista jsem se pomátla. Skoro jsem zaútočila na Heidy!

„Promiň Hei, bývám po ránu nevrlá…“ Heidy se na mě jen tázavě podívala.

„Tak teda bývala jsem po ránu nevrlá jako člověk…“ Koukli jsme se na sebe a vybuchli pod náporem smíchu. Váleli jsme se spolu na posteli ještě hodnou chvíli. Pak jsme vyrazily do víru módy a doplňků.

Večer jsem padla na gauč a dívala se do rána na televizi, dnes jsem neusnula. Ještě zítra se musí něco dokoupit a jedeme zpět do Volterry. Jak jsem říkala, utrhneme nový rekord v nakupovacím maratonu.

Volterra, příprava na ples

S Heidy jsem pobíhala po celém hradě a zdobila, co se dalo. Vládla tu nádherná vánoční atmosféra. Uprostřed kulatého sálu se tyčil 8 – metrový vánoční strom, který byl vyzdoben do modrostříbrné. Jo modrostříbrná tu vládla všude. Heidy do těchto barev ladila všechno na hradě. Dnes večer se koná ten veliký ples a je 6 hodin ráno. A já už tu musím pobíhat a zdobit. Teď aranžuju svícny. Musím je dát hodně vysoko, aby žádný upír neuhořel. Ani si neumím představit ten poprask, kdyby se něco takového stalo.

Tak všechny svícny jsou tam, kde mají být. Teď je na řadě chvojí.

Po dalších 4 hodinách je vše připravené a Heidy mě táhne jako psa na vodítku do svého pokoje, kde už prý na mě všechno čeká.

Seděla jsem na křesílku už bez mála dvě hodiny a pořád cítila tahání za vlasy a přejíždění štětce po tváři. Kdy už to skončí? Asi po další hodině bylo mé přání vyslyšeno.

„Hotovo“ Vypískla Heidy.

Pak mě navlékla do šatů a mumlala si pro sebe něco ve smyslu, že je absolutně nejlepší. Měla pravdu je prostě nejlepší. Je to výborná kamarádka, ale Alice je má nejlepší kamarádka a to se nikdy nezmění.

„Teď ty mě.“ Řekla Hei. Nechápavě jsem na ní koukala a pak se rozesmála.

„Ty chceš jít za čarodějnici, že jo?“

„Nemel a vrhni se na mě!“ Ona je snad blázen! Ani nevím jakou barvu, nic nevím  a jaký má šaty?

„Jaké máš šaty? Bez toho nic neudělám!“

Heidy se zvedla a odešla k šatníku, odkud vytáhla pytel. Rozepnula ho.

A vypadli z něj krásné  šaty, které jsou doopravdy princeznovské, hned jak jsem je uviděla, jsem věděla, jak Heidy upravím. Asi dvě hodinky jsem ji malovala, nanesla jsem ji trošičku života do tváře a středně tmavé hnědé stíny. Konečný efekt byl jako by byla mírně opálená, samozřejmě byla tak nalíčená všude, míním tím dekolt a ruce. Řasy jsem jí pořádně protáhla kvalitní maskarou, oči orámovala černou tužkou a pustila se do účesu. Po hodině tahání vznikl neposedný a rozcuchaný drdol s hodně rozpuštěnýma pramínkama vlasů. Vypadala jako víla, asi má i za ní jít. Bůh ví, za co jdu já… A podívala jsem se zamyšleně k zakrytému zrcadlu.

„Ehm ehm Bello? Už jsem hotová? Máme málo času!“

„Už jen lak a je to!“ Účes jsem ji trošku přestříkala lakem a je to hotovo.

„Pojď se obléct do šatů.“ Heidy se zvedla a já jí pomohla do šatů. Pak Heidy odkryla zrcadlo.

„no wau… promiň tohle musím jít rozdýchat do koupelny.“ Heidy ani nepípla, jen  stále čučela do zrcadla a nedýchala.

Stála jsem v koupelně u zrcadla a dívala se do tváře bledé dívce s narůžovělýma tvářema, kouřovýma stínama a vůbec tmavě namalovanýma očima. Mám rudě krvavou rtěnku na rtech, kterou odděluje od mé tváře ještě krvavější konturka. Vlasy mám rozpuštěné  až k pasu vyžehlené, šaty byly pozměněné mezi sukní a korzetem byl 10centimetrový černý sametový pás. Heidy mi navlékla i černý obrovský perličkový náhrdelník a náušnice na stejném principu.

Když jsem se vzpamatovala, tak jsem šla zpět do pokoje, kde se Hei už probudila k životu a něco hledala, když mě zahlédla utíkala ke mně s jakousi igelitkou a krabicí ke mně. Objala mě.

„Děkuju Bello, moc se ti to podařilo a ty vypadáš úchvatně, tady máš boty a škrabošku a nezapomeň o půlnoci si ji dávají všichni dolů včetně tebe!“

„Ne, já děkuju Heidy, teď jsem dokonalá včelí princezna…“ A usmála jsem se na ní.

„Nemáš za co a teď utíkej za Arem, mám tě za ním poslat až budeme hotové.“

„Tak na plese Heidy, ahoj“

„Ahoj Bello a budu držet palce!“ Ještě jednou jsme se objaly a pak jsem už vykročila pryč z pokoje k Arovi do pracovny.

Po zaklepání jsem byla vyzvána dovnitř.

„Ahoj Aro, copak potřebuješ?“

Aro na mě jen zíral, už to trvalo asi minutu, tak jsem si odkašlala.

„Ach promiň má drahá, ale jsi naprosto kouzelná.“

„Děkuji Aro, ale teď k věci.“ Aro stále na mě zíral, přišlo mi to až nesmírně neslušné, svlékal mě očima.

„No Bello, za prvé jsem zaslechnul, že si usnula, pověz mi o všem před tím, nebo víš, jak se to stalo?“ Řekl, když se konečně aspoň částečně probral.

„Ne nevím ani jsem si to nepřála nebo tak podobně, ale převyprávím ti to.“ A tak jsem se pustila do vypravování, celou dobu mě Aro velmi pečlivě pozoroval a mnul si u toho bradu, jakoby rádoby přemýšlel.

Když jsem konečně skončila vyprávění, tak Aro spustil.

„No pak po plese se podívám, čím se to mohlo stát, děkuji za upřímnost. A teď ta druhá věc, kterou jsem měl na mysli. Na plesy se chodí v párech a chtěl bych tě poprosit, jestli by jsi mi nešla jako doprovod… Hm?“?

Hmm, proč ne?

„Ale jistě ráda půjdu“ přikývla jsem mu na nabídku.

„Děkuji, tak myslím, že je čas, aby jsme vyrazili“

Aro mi nabídl rámě a vydali jsme se směrem k sálu, odkud už zněla hudba. Začala jsem být velmi nervózní. Ale Aro mě pevně držel, tak mi bylo aspoň o trochu lépe. "Úsměv Bello!"

Předchozí kapitola / Další kapitola

Shrnutí povídek

Autor: 13mojenko13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 6. kapitola: