Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 5. kapitola

21.12.2009 (14:30) • 13mojenko13 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6492×

Nákupy

„Moment, ale teď když jsem se dívala v pokoji, tak jsem měla zářivě zelené oči!“ On je ten Aro úplně slepý a to je upír! Myslela jsem si.

„Drahá Isabello, tak se pojď podívat tady do zrcadla.“ A vedl mě k obrovskému diamanty osázenému  zrcadlu. A doopravdy měl pravdu, oči jsem měla zase červené. Něco uvnitř mě mi říkalo, ať to nechám tak být a už nic mu neříkám, prostě, abych ho nepřesvědčovala. Tak jsem pouze pokrčila rameny, ve smyslu asi jsem viděla něco špatně.

Vypravěč:

Roky utíkaly, Bella začala být hodně silná, dokázala se ubránit všem upírům ve Volteře. Nikdo nevěděl, jak dokáže útočit, protože nikdy na nikoho ani při tréninku nezaútočila, vždy se pouze bránila. Seděla neustále v knihovně pilně studovala. Už nebyla novorozená, netoužila každou minutou pít krev, nemyslela jen na tep srdce. Ale lidskou krev pít nepřestala.

Vždy, když byla sama a dívala se do zrcadla měla zářivě zelené oči, moc jí slušely, více než ty červené. Když byla mezi ostatními upíry měla je zase červené, jako by skrývaly něco uvnitř Belly samotné. Bella se snažila najít v knihách vysvětlení, ale nic nenašla. Existovali upíři pouze s červenýma nebo zlatýma očima. Obojí už dávno znala, červené očí měli nomádi a hlavně si pamatovala Jamese, který ji krutě proměnil a tím naprosto odloučil od její jediné lásky a od milované rodiny. A jediní, kdo měl oči zlaté jako med, byli  Cullenovi.

Ona byla originál, byla výjimečná. Věděla, že to nese nějaký smysl, ale nevěděla jaký.

Píše se rok 2012, s rodinou Cullenových se Bella neviděla už přes tři roky, blížilo se období Vánoc, času pohody, štěstí a lásky obzvláště pro rodiny a lidi. Ve Volteře se chystal velký vánoční a zároveň maškarní ples, kde se sejde stovka upírů z celého světa, ale pouze ta nejlepší smetánka.

Bella:

Aro byl teď před Vánocemi velice tajemný. Vždy jsme spolu seděli v knihovně a hodiny si povídali a dokonce jsem začala být s ním za jedno. Zajímavé věci byly pro mě fascinující a toužila jsem po nich. Ale teď se mi vyhýbá a nevím proč.

A s Davidem? Při tom jméně se mi chce smát, viděl ve mně jenom potenciál, měl za úkol ze mě vytáhnout, co nejvíce informací.

Před rokem v létě jsem na to přišla, ptala jsem se ho, jestli mě má rád a on řekl ano. Ale jako bych měla v hlavě zabudovaný detektor lži, věděla jsem, že mi lže. Tak jsem z něho trošku pod tlakem vytáhla pravdu a poslala ho k loji.

A teď je zasnoubený s Heidy, jsou spolu moc šťastní a já jim to moc přeji, protože Heidy je má osobní  nakupovací maniačka. Moc by si rozuměla s Alicí. Vypadnout z Volterry je někdy moc osvěžující, tak se vždycky spolu s Heidy vypaříme do nákupních center v Římě. Jezdíme drahými a rychlými auty, rychlá jízda je tak osvobozující, mám obyčejnou Audi A8, kterou mi nechal koupit Aro k 2. upířím narozeninám.

Taky jsem hodně povýšila, jsem členem Marcusovi gardy a je mi tam moc fajn, Marcus není až takový, jak se na veřejnosti ukazuje. Je poměrně milý.

Zrovna jdu po chodbě, když na mě vybafne Mia, má nejlepší kamarádka, také patří k Marcusové gardě a já jsem v podstatě její šéf. Hrozně mi připomíná Angelu, jak vzhledem, ale hlavně povahově. Mia je vysoká nádherná upírka, má jako tady každý alabastrově bílou kůži, tmavě hnědé vlasy do půle zad, oči červené. No prostě je moc hezká upírka.

„Ahoj Šéfko, kam jdeš?“ Pořád mě tak oslovuje, je to strašný. Nemám to ráda, ale nenechá si to vymluvit.

„Říkej mi Bello a jdu na trénink, na trénink té nové schopnosti“ Mia se na mě ublíženě zadívala až mi píchlo u mrtvého srdce.

„Co je, měla jsem s tebou něco snad domluveného? Neříkej, že bych na to zapomněla jako upír!“

„Ale prd domluveného, jen…“

„No tak už to vyklop!“ Mia byla úžasná, ale stále se mi bála říkat všechno narovinu, protože i přes naše kamarádství, jsem stále její šéf, jak stále tvrdí.

„No jak je možné, že máš tolik schopností? Umíš rozeznat lež od pravdy, když chceš, tak umíš přečíst myšlenky, nebo myšlenku poslat přesně jako ten tvůj Eduard…“

„Tak za prvé  je to Edward a za druhé on to neuměl vypnout a neumí myšlenky posílat, já to vše používám jen v boji. Jinak bych se asi zbláznila!“

„No promiň, Edward teda… A ty nebojuješ! Pak ty tvoje tlakové vlny, že se netřpytíš na slunci a to, že si občas od někoho jen tak tu schopnost půjčíš, o tom už ani raději nemluvím, prostě jsi zlá, protože jsi úplně úžasná a krásná. Krásou strčíš do kapsy i Heidy. A já třeba nic neumím.“

Nevěřícně jsem na ní zírala, moje Mia mi snad závidí!

„Mio, že jsem silná, neznamená, že se mi daří dobře. Kromě tebe, Heidy, Ara, občas Davida a Marcuse mě tu všichni ze srdce nenávidí. Miluju jednoho upíra, kterého už nikdy neuvidím a jeho rodinu taktéž. A žádná moje schopnost mi nepomůže, abych to změnila!“

„Jo Šéfko, schopnost sice ne, ale srdce, nikdo tě tu pod zámkem nedrží, tak běž a najdi je! A buď šťastná!“

„Ne Mio, já tam nejdu. Zlomila jsem jim srdce a oni mě taky, on utekl při mé přeměně, nemiluje mě!“

Mia mě píchla ledovým bodcem přesně tam, kde jsem nejvíce citlivá. Křičela jsem na ní, protože mě tohle téma zabíjí, ale stejně si to nezaslouží. Musela jsem se omluvit.

„Mio, promiň nechala jsem se unést city, omlouvám se, že jsem na tebe křičela. Teď mě prosím nech, jdu do pokoje, ty mě prosím omluv z tréninku. Ahoj.“

„Ahoj Šéfko! A je to v klidu, každému to někdy ujede…“ Zářivě se na mě usmála, mrkla na mě a odkráčela směrem k jídelně.

V pokoji jsem dumala celou noc, nad ránem pro mě přišla Heidy, že se mnou chce mluvit Aro.

V rychlosti blesku jsem se zkulturnila a utíkala do jeho pracovny.

„Á dobré jitro Isabello, posaď se tady u mě.“ Poukázal na židli, ne že bych to potřebovala, ale při Arově autoritě jsem se posadila.

„Aro, co potřebuješ?“

„Blíží se Vánoce, jak jistě víš a bude se dělat maškarní vánoční ples, který se koná každé století, je zváno mnoho upírů, včetně Cullenů.“ Aro sledoval střídání pocitů, které ve mně vládli, vztek, překvapení a vyděšení?

„P – p - p… proč? Aro to ne, nejsem ještě připravená!“

„Bello jsi, s Heidy budete nejkrásnější upírky pod touto střechou, Edward pukne, bude litovat, že tenkrát u té postele nebyl, o to se postarám!“ A zvesela na mě mrknul. Jak může být veselý a usmívat se jako sluníčko? On mě musí hodně nenávidět! Bože! Vždyť si to nezasloužím!

„Aro to jsem tak špatná? Že mi tohle děláš? To mě tak moc nenávidíš?“

„Bello, právě že naopak, chci, abys byla šťastná. A teď už běž pomoct nakupovat Heidy oblečení a věci na výzdobu. Užijte si to! Jo a Bello účast na plese je povinná a nenechám tě odejít před plesem!“

„Hm… Fajn… Tak já tedy půjdu, děkuji za vše Aro“ řekla jsem s ironií v hlase a odcházela jsem z místnosti.

„Určitě mé dítě, běž…“

Hned před pracovnou na mě čekala Heidy.

Jak mě spatřila začala jančit, něco jako, že budeme nejkrásnější, že už i ví jaký šaty… Dál jsem nemohla poslouchat, uvidím je a všechny. Bála jsem se, ale na druhou stranu jsem se hrozně těšila. Jenže, co na mě řeknou? Ani bych se nedivila, kdyby odešli pryč, až mě uvidí. Zklamala jsem je, tak jako oni mě. Zklamala jsem je tím, že jsem tenkrát utekla, tak zbaběle.

Heidy mě dotáhla do pokoje, kde se mě vzápětí pokusila svléknout a následně obléknout do něčeho podle ní “vhodnějšího“!

Natáhla na mě úzké černě džínové kalhoty, tmavě modrý top a k tomu všemu obyčejné, jednoduché a černé kozačky s “pouhým“ 12 centimetrovým podpatkem.

Když už jsem byla převlečená a odcházela směrem ke dveřím, tak mě zatáhla zpět do pokoje se slovy.

„No to snad nemyslíš vážně! Ty bys šla takhle nakupovat?“ A mávala přede mnou rukama a nápadně jimi na mě poukazovala.

„No já nevím, ale pokud mě má upírská paměť neklame, tak si mě teď do tohoto oblékla právě ty!“

„No to jediný, ale co ty vlasy a nejsi namalovaná a to jsem tě chtěla vytáhnout na menší nakupovací výlet!“ To není dobrý Heidy začala s vyčítáním. To je vždycky na dlouho.

„Omlouvám se ti tedy, a teď si mě můžeš udělat k obrazu svému jako odčinění mé chyby.“ Věděla jsem, že tohohle výroku budu pěkně litovat, ale ona je hodně snaživá. A já si toho vůbec nevážím, proto ji to jednou za čas musím vrátit.

Ze zamyšlení mě vytrhlo jemné tahání za vlasy, seděla jsem ve své obrovské koupelné laděné do fialové – bílé. Ani nevím, jak a kdy jsem se sem dostala. Heidy mě tahala za vlasy půl hodin, povídali jsme si o všem možným i nemožným.

„Víš, Bello… Aro tě bere jako vlastní dceru, miluje tě, v podstatě si vedle něj vyrostla, on tě vypiplal z obyčejné novorozené po neuvěřitelně silnou a chytrou bytost. Viděl tvé opatrné i neopatrné krůčky v upířím životě, byl pokaždé tady, když jsi ho potřebovala, jen pro tebe. Nikdy jsem neviděla třeba sedět Jane s Arem v knihovně a ty jsi tam s ním každý den a hodiny si povídáte. Myslím, že s určitostí ho znáš víc než všichni tady ve Volteře.“

Jsou tom hezká slova, když je člověk bere v dobrém smyslu, ale ten konec asi i přehání.

„Hei, sice znám Ara dobře, ale jako dceru mě doopravdy nebere a už vůbec ho neznám víc jako Caius nebo Marcus. Víš?“

„Ani ti ho neznají, tak dobře. To mi věř, leccos jsem z obou už vytáhla, a ještě z něj mají jakýsi respekt. Nebo aspoň tak nějak mě to přišlo.“

Hned se mi před očima vybavila představa, jak se Aro mile usmívá na Marcuse, který je strachem schovaný za křeslem. Marcuse znám jako náladového a zvenku velice silného a nepřístupného, musela jsem se nad představou vystrašeného Marcuse smíchem zlomit v pase.

Jo to Hei věřím, protože měla už s oběma několikrát sex. Takže mě její  vyřčení vůbec nepřekvapilo. Je krásná a dostane kohokoliv, na koho si usmyslí. Ona má ráda mocné muže. Jen Aro se jí zatím nechytá, minulý týden mi to nešťastně přiznala. Potřebovala útěchu, ale mě se chtělo jen hrozně smát. Heidy, která nedosáhne vrcholu, nebo – li Ara, nejmocnějšího upíra vůbec.

„Je to hotové!“ Vykřikla poměrně hlasitě Heidy a radostí si i zatleskala.

Šla jsem se s donucením na sebe podívat do zrcadla… A sama jsem tomu nemohla uvěřit, myslela jsem, že jako upírka jsem docela i hezká, ale teď mám pocit, že si klidně Hei strčím do kapsy a to ještě s veselým pískáním.

Moje oči lemují tmavě hnědé stíny, měla jsem rudě namalované rty, a na pokožce byl jemně nanešen světlounký pudřík s nádechem růžové. Mohla jsem s největší upřímností říci, že jsem opravdu nádherná. Všechno k sobě ladilo.

Aro nás nenechal jet samotné, takže jako křen s námi jel Demetri, podle jeho výrazu bych řekla, že se mu velice chtělo jít s námi nakupovat.

Vzhůru na nákupy! Nasedli jsme do auta, musela jsem samozřejmě řídit a vydali jsme se nejdřív do Milána, co si vydupala Hei, a pak teprve pojedeme do Říma. Tušila jsem, že to bude, tak dvoudenní nákup, ale tohle vypadá na osobní rekord.

Řítila jsem se 210 kilometrovou rychlostí po vinoucích se silničkách krajem, když  začala doprava houstnout. Věděli jsme, že už jsme blízko.

Zrovna jsem uháněla do strmého kopce, když jsem dorazila na vrchol, tak se pode mnou rozkládalo město Milán. Odsud vypadalo tak klidně a útulně i přes ty vysoké mrakodrapy, které svou krásu předváděly i oblakům.

Ani nevím jak, ale z ničeho nic jsem se objevila ve víru obchůdků nejlepších značek. Stála jsem uprostřed obchodu značky Gucci a dívala se s vykulenýma očima na Heidy, jak pobíhala na hranici lidských možností po obchodě. Když jsem se rozhlédla. Zjistila jsem, že nejsem sama, kdo na ni nevěřícně kouká. Ještě prodavačky a nějací zákazníci byli celkem vyvedení z míry. Tomu jsem musela udělat přítrž, protože jinak nás prozradí a budeme potrestáni.

„Heidy!!“ Zakřičela jsem. Heidy se hned vzpamatovala, ale musela něco říct, protože se na ní upíral všechen zrak.

„Já… Já jen nebyla dlouho nakupovat.“ Řekla Hei a nevinně se usmála. Celý obchod se rozesmál a zakroutili nechápavě hlavou. Zapnula jsem čtení myšlenek a nikdo neměl nějaké závratné podezření. Šla jsem směrem k Heidy, která mě už popoháněla do zkušební kabinky a házela mi první šaty.

http://www.venesis.cz/photos/plesove-saty-719.jpg

Padli mi jako ulité a moc mi slušely. Vyšla jsem s kabinky, prodavačkám se zatajil dech. Že bych vybrala šaty tentokrát tak rychle? Zmýlila jsem se!

„Bello okamžitě ty šaty sundej! To není ono… Musíš být dech beroucí!“ Zvyšovala hlas Hei, jen jsem se na ní smířlivě usmála a zapadla jsem zpátky do kabinky a čekala, co přinese nového.

http://www.venesis.cz/photos/plesove-saty-721.jpg

Hodila mi tmavě modré šaty posázené flitry, vypadali jak noční obloha. Byly nádherné. Oblékla jsem je a zase jsem vyšla, reakce prodavaček a procházejících byla stejná, možná i větší. Tyhle šaty perfektně kontrastují s mou alabastrově bílou pokožkou. Takže se má upíří krása musela projevit ještě více. Jen jedné dámě se nelíbily, jak jinak než Heidy. Tak jsem se zase pěkně svlékla a čekala na další.

http://www.svatebni-saty-evanie-plesove-spolecenske.cz/katalog/plesove-saty/foto211.jpg

Přinesla další tmavě modré. Už kvůli Edwardovi je nechci. Pomyslel by si, že to dělám schválně. Vždycky na mě tmavě modrou barvu miloval.

„Hei, nechci tmavě modré, co takhle nějaké žluté? A hlavně chci honosné šaty.“

Já vím, je to divné, ale chci, aby si mysleli Cullenovi, že jsem zpyšněla, Aspoň částečně si mě nebudou všímat. Vždycky jsem totiž byla skromná a najednou mě uvidí s frňákem nahoře v perfektních a drahých šatech po boku Marcuse a Ara. Z uvažovaní mě vytrhly šaty na hlavě… Už jako zchumlané vypadaly božsky.

http://www.svatebni-saty-evanie-plesove-spolecenske.cz/katalog/plesove-saty/foto243.jpg

Krásně lemovaly můj štíhlý pas. Myslím si, že mi sluší. Vyšla jsem z kabinky, kde se Heidy usmívala od ucha k uchu a začala nemožně tleskat.

„Vypadáš úchvatně. Ještě, že jsem na tebe dala. Ty šaty jsou přímo excelentní a jako by je ušili přímo na tebe. A doplňky budou černé jo?“ Skotačila Heidy.

„Heidy to mám vypadat jako včela??“ Zhrozila jsem se představy, jak na mě Demetri celý večer děla bzzzzz. Heidy na mě ublíženě koukala a už se nadechovala, aby mi mohla sdělit nějaké argumenty, tak jsem pouze přikývla. Hei zavýskla radostí a rozběhla dál nakupovat doplňky.

Po hodině zjistila, že nic pěkného tu nemají, tak jsme vyjeli do Říma, naše osobní stráž je prý vyčerpaná! Ts. A z čeho asi mohla? Ani do obchodů s námi nešel. Vždy jen opodál čekal.

Předchozí kapitola / Další kapitola

Shrnutí povídek

Autor: 13mojenko13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 5. kapitola: