Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 4. kapitola

02.12.2009 (14:15) • 13mojenko13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1034×

Zelené očí nesmysl??

Ve dveřích stál s úsměvem nádherný kluk – upír, neměl  na  něj ani Edward. A to jsem si myslela, že je to nejkrásnější muž na planetě  a  v nejbližším okolí taky.

„Jmenuju se David, promiň, jestli tě otravuju, tak můžu přijít  jindy. Mám tě  ale zabavit.“ Opáčil na můj přiblblý výraz. Nevěděla jsem ani, jak se jmenuju, natož mu něco říct, to bych asi nezvládla. Děkovala jsem bohu, že sedím, protože kdybych stála,upadla bych pod tíhou jeho až neuvěřitelné krásy, měl fialové oči, černé delší a dost rozcuchané vlasy, ostře řezané rysy a plné rty na kterých bych mohla být přilepená a líbat je celý dny, týdny a klidně i celé roky.

„Nemusíš mě ani zdravit ani se představovat, vím že se jmenuješ Isabella Swan a teď už i Volturiová“ Řekl s lišáckým výrazem a snažil se schovat výbuch smíchu kašlem.

„P… Promiň, zamyslela jsem se, ano jsem Isabella, ale přátelé mi říkají jen Bello, Davide.“ Po nečekaně smysluplné větě jsem nadhodila můj flirtující úsměv. Úsměv od ucha k uchu přesněji řečeno… Když mě zradil Edward, proč si trošičku tu věčnost neokořenit.

„Vážně se omlouvám za to, jak jsem nevnímala, je toho prostě na mě moc…“ Snažila jsem se ještě zachránit situaci s nesmělým úsměvem a s výrazem já nic, já muzikant.

„V pohodě prosím tě, to se stane každému tvoru na Zemi, nemůžeme mít pořád dobrý den, já ale vím, co ti pomůže!“ A s až moc velkým nadšením se vydal ke dveřím. Ani jsem si nevšimla, jak a kdy vešel doprostřed místnosti.

„No pojď jdeme večeřet!!“ Opravdu moc velké nadšení až teď jsem se bála, co na mě kul za pikle.

„Už jdu.“ Řekla jsem k jeho velké spokojenosti a loudala se za ním. Teď jsem si všimla, jak moc má krásný zadek. On byl proste celý dokonalý! Z jeho košile čouhaly ruce, no ruce. Ani nevím, jak to mám nazvat. Provazce svalů tu ruku lemovaly od poloviny paže až k zápěstí. Měl takové hip – hoperské kalhoty, ale ne moc volné a s poklopcem až  u kotníků, to ne. Spíš takové ty slušnější a kotníkové značkové tenisky,  vypadal  neodolatelně. Být člověkem, tak bych řekla, že jsem si právě z toho typa, borce, borca nebo jak mu chcete říkat, ustříkla.

Prostě jsem si musela povzdechnout nad takovou krásou to jinak ani nejde, kdyby to byla holka, tak bych ji se vší chutí vyškrábala oči nebo jen strašně záviděla, ale u něj můžu myslet jen na jedno… Na něj, na jeho studené, ale tvrdé tělo mačkající se na mě… Ach jo.

Jako by někdo v mysli přecvaknul, David mi byl najednou úplně putna, protože jsem zase slyšela nejhezčí melodii na světě a hned několik. Lidský tep popoháněným svalem, srdcem. Srdce přes které se valí tolik krve až by tomu člověk nebo upír nechtěl věřit. V puse se mi začal sbíhat jed ve velkém. Teď jsem prostě predátor, který prahne po kořisti. Nejspíš si toho všimnul i někdo jiný, protože se vedle mě ozval vyděšený upír.

„Bello? Bello prosím teď na to nemysli, nemůžeš tam vběhnout, jak pominutá a vypít všechny, nejsi tu sama žíznivá. Aro by byl hodně naštvaný! Mohl by tě nechat zabít! Musíme tady počkat než budou všichni najezení! Bello slyšíš mě?“ David na mě urputně řval. Proč tak moc řve? Nejsem přeci hluchá!

„Neřvi na mě, Davide!“ Okřikla jsem ho. Přece na mě nebude řvát jako pominutý nějaký cizí upír, kterého znám s nadsázkou 15 minut. Neznamená, že když je krásný, jak několik andělů dohromady, že ho budu hned milovat a že si na mě může řvát.

Mě nikdo při lovu nebude rušit! Otočila jsem se na vystrašeného Davida a rozmáchla jsem se rukou jako bych ho chtěla odhodit. Proťala jsem pouze vzduch. Jenže David opravdu odletěl 10 metrů, kde svalil sloup. Jestli se tvářil předtím  vystrašeně, tak teď se tvářil jako dvouletý dítě koukající na horor, kde jsou samý duchové a vraždy.

„Nech mě být nebo tě zabiju!“ Nechala jsem ho tam ležet, otočila jsem se na imaginárním podpatku a běžela jsem do místnosti, která byla používána jako jídelna. Poznala jsem to podle nápisu na dveří. Stálo tam camera da pranzo, lunchroom. Chtěla jsem strčit do dveří, ale nejspíš sem si svou sílu neuvědomila a vyrvala jsem celé mosazné dveře z pantů. I přes červeň jsem věděla, že se na mě upírá všechen zrak v místnosti, ale bylo mi to jedno, vrhla jsem se na prvního člověka poblíž, prokousla jsem kůži jako by to bylo polorozteklé pravé jihočeské máslo a pila krev.

Nepřemýšlela jsem, pila jsem jen krev, tu lačnou tekutinu. Když jsem dopila, tak nejblíže ode mě stála jakási blonďatá žena mohla mít tak 30 let, ale teď mi bylo jedno kolik jí je let, zajímala mě jen ta tekutina, co jí proudila celým tělem, zajímalo mě srdce, které zběsile tlouklo strachem. Na nic jsem nečekala a skočila po ní.

„Zastavte jí a hned!“ Ozvalo se celou jídelnou.

Najednou se mi v hlavě rozblikala kontrolka, že mi hrozí nebezpečí. Aby mě nikdo nerušil, tak jsem přesně jako u Davida máchla jen rukou a upíři jako je Demetri, Felix a další, které jsem neznala, odletěli. Daleko ode mě. Až když jsem dopila, tak jsem se podívala pořádně kolem sebe. Všude nechápavý a opovržlivý pohled. Lidi tu už nebyli, někdo je odvedl pryč.

„Isabello, co to mělo znamenat??“ Ptal se mě Aro se zkoumavým a vítězným výrazem v očích.

„A co přesně tím myslíte, pane?“

„No ten tvůj dar? Kdy si nám to hodlala říct?“ Ptal se Zvědavý Aro.

„Já mám nějaký dar?? A jaký?“ Teď už jsem byla zvědavá i já.  Visela jsem na Arových rtech a čekala jsem na to, až mi poví jaký mám dar, protože mě opravdu nic nenapadlo.

„No ty si nepamatuješ, jak si odhodila polovinu mé gardy???“

„No pamatuji.“ Přiznala jsem popravdě. Nejspíš jsem i jako upír s myšlením trošičku zpomalená.

„A ty si myslíš má drahá Isabello, že já mohu takhle mávnout rukou, aby půl tuctu upírů odletělo 15 metrů daleko?“

„Už vím, jaký dar myslíte.“ Přiznala jsem.

„No, ale to je výborný dar, takový jsme tu ještě neměli, ten se mi výborně hodí do gardy.“ Řekl s hrdostí a potěšeně si mnul ruce.

„Děkuji, ráda pomohu“ Nevím proč, ale při pohledu do Arových očí mám pocit, že jsem si ani jinou variantu vybrat nemohla. Jeho pohled byl tak nekompromisní a plný autority.

„A teď drahá Isabell dostaneš trest, za tvou nevychovanost, za to, že jsi neurvale vzala potravu bez mého požehnání a počkání na povel dobrou chuť a ani jsi nepozdravila a o uklonění se bavit raději ani nebudeme. Vystrašila si nám oběd, který teď už ví, co je čeká. Aby sis zvykla na vůni lidí, i když už dávno bez krve a mrtvých, budeš od zítřka naše nová uklízečka. Budeš uklízet mrtvoly na určené místo, které ti zítra bude vysvětleno. Arrivederti la mia lei!“

Tím mi dal najevo, abych už odešla. Tak jsem se uklonila, odcházela jsem ze sálu (jídelny) za sborového mručení a negativního kývání hlavami, být člověkem, tak jsem rudá i na prstech od nohou.

Davida jsem po cestě nepotkala, sutiny z rozbitého sloupu už byly odklizené.

V pokoji jsem sebou hodila do postele, kterou jsem si úžasně zakrvácela. Tak jsem si převlékla ložní prádlo. Byla to otázka 1 minuty. Hm, to jsem toho času teda moc nezaplácala. A abych si protáhla čas, tak jsem si vlezla do sprchy. Nechala jsem po sobě stékat vařící potoky vody. Je to tak osvěžující. Po 15 minutách ve sprše, jsem šla ke své skříni, ani nevím jestli tam něco mám, ale moc se mi nechce do toho špinavého zpět. A nevím, kde tu mají pračku, abych si to prádlo mohla vyprat. Popravdě si nejsem jistá, jestli tady vůbec věci jako pračka vedou. Trošku jsem se zasmála nad představou, jak Aro stojí nad pračkou a háže tam prádlo a pak prací prášek a aviváž. Pak přišla představa, jak Jane věší prádlo, nebo jak Demetri žehlí. Musela jsem se začít smát. Upíři a domácí práce, to ne, zvlášť u královské rodiny.

Skříň byla úplně nacpaná nejlepšími kusy oblečení. No wau. Kdo to sem asi dal? Pokoj sice není ani náhodou nejlepší, ale ty hadříky. Mňam! S, s, s… Ty jo a všechno je v mé velikosti.

Z té velké hromady jsem si vybrala krátký top tmavě  fialový. A dlouhé černé roury s opaskem od Dolceho. Doladily to botičky na vysokých jehlách. Myslím, že by se mnou teď byla Alice úplně spokojená. A abych doplnila svůj outfit, došla jsem před veliké zrcadlo, které bylo v rohu mého pokoje.

Téééda, ještě jsem se po přeměně v zrcadle neviděla, ale vypadám absolutně božsky. Už nemám tak vlnité vlasy naopak úplně rovné a ještě ke všemu mi ztmavly do černa. Takže jsem kontrastově ještě bělejší než ostatní, co tu dole pobíhají. Moje bezchybná pleť hmm. Ale něco je na mě divný. Já mám zelený oči? Jak to? To není možný, mám je mít červený jako novorozená a ještě ke všemu živící se na lidské krvi.

No pak se zeptám Ara, ten bude vědět. A proč se nezeptat hned?

Do prčic, kde zase jsem? Mám pocit, že tady jsem už byla. Snažím se jít po Arový vůni, ale on tady voní všude.

Někdo se mihl za rohem, tak jsem se rozhodla, že se prostě zeptám a rozběhla jsem se za ním… Dohnala jsem ho asi po 100 metrech a samozřejmě to musel být prostě David.

„Ahoj, chtěla bych se ti omluvit za ten dnešek, prostě se ještě neudržím.“ Dívala jsem se na něj smířlivě a čekala na odpuštění.

„V pohodě Bello, jen si nemusela používat ten dar na mě.A…“  David začal s vyčítáním, tak jsem ho prostě nevychovaně přerušila.

„Jenže já o něm ani nevěděla, jsi první na koho jsem ho použila a to neúmyslně. Ještě jednou se omlouvám.“ Prostě se jen snažím zachovat si dobré jméno před nejkrásnějším upírem na světě. No! Jinak bych ho prostě odflákla s tím, že si to zasloužil.

„Jo tak to… Aha. Tak to se tedy omlouvám já za neomalené výčitky“

„Ne to je v klidu, prosím tě nevíš, kde najdu Ara?“

„ Jo jistě pojď povedu tě k němu do pracovny.“ Řekl a mávnul na mě rukou, abych ho následovala.

Před pracovnou Ara, jsem se otočila a chtěla jsem poděkovat, ale David už nikde nebyl. Tak jsem šla s hlavou nahoře pyšně k Arovi. Jenže mě zastavila jeho tělesná stráž před pracovnou.

„Myslíš, že tam může jít každý nebo co? Aro má pár známých a své nejlepší služebníky, kteří mohou vejít dovnitř. Ty jsi tu ještě ke všemu nová, novorozená a jak jsem slyšel, tak i dost neposlušná.“ Mluvil na mě jakýsi upír, kterého bych zařadila i mezi ošklivé, já vím, že to ani nejde, ale při představě, jak chudáček musel vypadat ve své lidské podobě, jsem se musela začít otřásat tichým smíchem.

Když už se začal na mě šklebit, tak jsem se chtěla otočit a odejít se zvednutým prostředníčkem, ale v tom se dveře od pracovny otevřely a vykoukl Aro.

„Ona může.“ A zase zavřel dveře.

S úsměvem na rtech a s menším úšklebkem jsem procházela kolem toho oprsklého upíra a vztyčený prostředník jsem si také neodpustila.

V pracovně jsem zavřela dveře a otočila se na Ara, který pohodlně seděl u stolu, který je prohnutý pod tíhou všech těch knih. Vůbec tato místnost je cítit pouze po knihách, hlavně po těch starých.

„Pane, omlouvám se, že ruším, ale chtěla jsem se na něco zeptat“ Aro mě přerušil zvednutou rukou a pokynul mi, abych mu podala ruku. Tak jsem i přes nechuť šla. Po necelé minutě Aro vykřikl.

„Úžasné!“ Až jsem se lekla. I jako upír jsem měla namále, abych nevypustila víc jedu než je potřeba.

„Smím se zeptat, co je úžasné?“

„Ale jistě, Carlisle má pravdu, nic nevidím, jsi obrovský talent a…“

„Moment Carlisle, vy jste mu volal? Jak a proč? Kdy?!“ Začala jsem vyšilovat, jako to už mě tu nechce i Aro? Proč Aro volal Carlislovi?

„Tak za prvé má drahá Isabell nezvedej na mě hlas, nejsem tvůj kamarád! A za druhé máš další dar, máš velmi silný psychický štít a bezpochyby i fyzický. Carlisle mi volal, že jim utekla novorozená Bella Swanová, a že tě Alice z ničeho nic přestala vidět ve svých vizích, prý jakoby si nechtěla, aby tě viděla, tak mi volal a chtěl na tebe upozornit, protože poslední, co Alice viděla bylo nepatrné rozhodnutí, kde jsme byli s tebou.“

„Aha, tak pardon a oni vědí, že jsem tady?“ Zhrozila jsem se. Aro se mému výrazu zasmál.

„Ne nevědí, řekl jsem, že žádná Bella se tu neobjevila a mimochodem ti to moc sluší. Pokud ale dobře vím, tak si sem nepřišla na mě zvyšovat hlas. Tak co si potřebovala?“

„No Aro, chtěla jsem se zeptat, proč mám zelený oči?“ Aro na mě udiveně koukal jako by si toho i přes upíří oči nevšimnul.

„ Bello, ale ty máš červený oči!“

Předchozí kapitola / Další kapitola

Shrnutí povídek

Autor: 13mojenko13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 4. kapitola: