Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 3. kapitola

15.11.2009 (22:00) • 13mojenko13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1220×

3 . kapitola - Volturiovi

Podle mých propočtů, jsem byla přibližně 20 kilometrů od pevniny. Pro moje upírské schopnosti otázka 2 minut? Ale chtěla jsem si dát v klidu čas na přemýšlení, kam teď?

Do Ruska se mi nechce. Tady jsem někde na jihu Evropy. Tipla bych někde u Španělska. Teploučko mám ráda, ale pro moji blýskající kůži celkem nevýhoda. A ještě ke všemu tu nikoho neznám. Takže nemám jak začít „žít“…

Vzpomněla jsem si, že mi Alice tenkrát vyprávěla o té upíří královské upíří rodině, která žije někde na jihu Itálie. Ta rodina se jmenuje Volturiovi, sice mě překvapilo, že je to na tak slunném místě, ale věřila jsem jí, že mi aspoň tenkrát nelhala a měla mě aspoň trochu ráda. Teď už to kouzlo, které jsem na rodinu Cullenových  měla, opadlo… Stala jsem se jejich nedopatřením upírkou a to oni,  jak se zdá moc nechtěli. Jako upírka už nejsem jejich dobrá hračka, už nejsem křehká a lidská bytost. Nečervenám se, už pro smích Emmeta. Nepadám pro nenápadné cukání koutků Edwarda.Už se jim mohu ve všech směrech vyrovnat. I když nevím, jestli mám vůbec nějaké schopnosti, jestli mi zůstal můj štít, nevím nic. Ale snad mi Volturiovi pomohou.

Přeci od čeho tu jsou? Nemůžou snad jen vraždit ty zlé, můžou i pomáhat těm v nouzi, aby neporušili pravidla ne? Doufám v to! Myslela jsem si v duchu.

Cullenovi už mě dávno nepronásledují, asi to vzdali. Jsem jim za to moc vděčná. Nechci být s někým, kdo mě už nemá rád a přidělávat starosti Esme, kterou jsem celým svým srdcem milovala, nebudu, nemám to zapotřebí. Nepotřebuju ubližovat tak, jako ostatní ublížili mě. Rodina na kterou nikdy nezapomenu. Na svoji osudovou lásku Edwarda zapomenout ani nemohu i přes moji neustálou chuť na krev ho šíleně miluji.

Ani nestál u mé postele, poukazuje na jeho slabost a sobeckost. On může být upír? A proč já nemůžu být? Já vedle něj mohla hnít a stárnout. Chtěl mě vidět umírat, aby pak mohl pár let truchlit. A pak? Pak by obalamutil dalšího člověka, další hloupou a naivní dívku. Začala jsem se sama nad sebou rozčilovat, že jsem odvedla mé uvažování na téma kam teď úplně jiným a nechtěným směrem.

Z mého uvažování mě vytrhl pohled na krajinu a útesy, které se mi tyčily nad hlavou do veliké výšky. Útesy vypadaly velmi nebezpečně a strašidelně, ale já se jich nemohla bát, vždyť co je tu na blízku nebezpečnějšího než já? NIC! Uchechtla jsem se nad tou absurditou.

Vyšplhala jsem se po těch útesech. A sedla si na chvíli unavená do trávy. Unavená pouze psychicky, fyzicky jsem se nemohla jako upír unavit.

Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem nad vším, co jsem měla na blízku. Otázky typu : Proč tráva? Proč útesy? Proč ne jiný název? Proč ty věci vůbec existují? Proč se tak nazývají nebo jmenují?

Po hodině filozofování, jsem naprosto uvolněná otevřela oči a zjistila, že svítí sluníčko. Lekla jsem se a prozkoumala pohledem okolí všude jen samá vysoká tráva, krásná modrá obloha, a zvuk moře, jak naráží na ty „děsivé“ útesy. V několika kilometrové blízkosti ani živáčka.

Musela jsem si uvolněně oddechnout, nikdo mé blyštivé tělo nemohl vidět. Rozhodla jsem se, že poplavu dál. Najdu Volturiovi a požádám je o pomoc.

Slezla jsem po útesech zpátky do vody a plavala do Itálie. V hlavě se mi objevil kompas a mapa, jakoby GPS, věřila jsem své hlavě a vydala jsem se na cestu. S myšlenkou : Musím najít Volturiovi…

O dva dny později v Itálii

Jsem na cestě do Volterry, ukradla jsem si auto a nějaké oblečení. Auto má samozřejmě zatemněné okna. Projíždím kolem krásných rozlehlých vinic a kochám se pohledem nad typickou italskou krajinou.

Vyjela jsem na kopec, kam vedla krásná a klikatá cesta. Z vrcholu kopečka byl krásný výhled obrovskou pevnost jménem Volterra. Podle vzhledu bych ji tipla, tak na 14. století. Ale asi bude ještě starší, protože to vypadalo dost opraveně a místy předělané.

Když mě chytala před hlavní padací bránou deprese, že nevím, kde upírskou rodinu hledat, zpoza rohu vylezl nějaký zakuklenec v dlouhém červeném hábitu. Ale jinak tu nebylo ani vidu ani slechu po lidském stvoření. Cítila jsem je tu, ale už tu nejsou, tak týden určitě. Podle čichu jsem poznala, že ten zakuklenec je upír. Tak jsem se k němu odhodlaně a celá zahalená v různých hadříčcích vydala.

„Ahoj jsem Isabella, jsem novorozená, žíznivá, bez domova a bez nikoho. Hledám Volturiovi. Pomůžeš mi?“ Vychrlila jsem na něj. Tajemný upír, který byl stále schovaný pod kápí, i když jsme stáli ve stínu, se jen pousmál a pokynul mi, ať jdu za ním.

„Děkuji.“ Chtěla jsem udělat dojem. Ale nevím, jestli se to podařilo, protože už byl u nějakého páchnoucího vchodu do podzemí.

Procházeli jsme nějakým tunelem, který byl jak z 9 . století, celý z těžkých kostek a měl po dvou metrech louče, zavěšené na bocích, kdyby svítily, muselo to mít krásný romantický nádech, při pomyšlení na romantiku se mi vybavil Edward.  A při myšlence na něj mě ošklivě píchlo u mrtvého srdce. Byla jsem smutná, jak to dopadlo, ale zároveň ve mně vzrůstal další pocit a to pocit hněvu a vzteku. Musela jsem začít na uklidnění dýchat, ale strašně to tu smrdí kanálama. Dýchala jsem pěkně zhluboka, abych nevypadala jako bůh pomsty, až mě přivedou před hlavu téhle rodiny. S tím dýcháním je to hrozný zlozvyk z lidské doby,  jednou mě zabije.

Nakonec jsme dorazili před nějaký vchod vedle vchodu byl sekretariát. Vonělo to tu mnohem lépe. Za stolem seděla, jakási žena s blonďatou kšticí, byla člověk, její srdce hrálo krásnou melodii přímo pro mě stvořenou a ve mně se vzbudilo hladové zvíře. A já mám strašlivou  žízeň. Ta cesta mě vyčerpala. Začala jsem vrčet a připravovala jsem se ke skoku. KREV! KREV! Řvalo mi v uších a já už na nic jiného nemyslela. Byla jsem od té vyděšené člověčiny, tak půl metru, když mě v tom srazil k zemi ten zakuklenec a už mě během sekundy táhl k těm dveřím, chtěla jsem ho zabít. Co si to dovoluje mě odtahovat od mé kořisti?

Odhodil mě za ty otevřený dveře, zavřel je a skočil na mě. Mačkal mě k zemi a čekal  než se uklidním a budu zase moct kloudně myslet. Můj dech se měnil zrychleného a rozrušeného na pomalý a klidný, už jsem nic necítila. Zvíře se schovalo někde v oblasti žaludku, zpět někam na dno mého podvědomí a stáhlo mi tu červenou clonu před očima.

Když jsem se konečně úplně uklidnila, otevřela jsem oči a nejspíš jsem se právě objevila v pohádce, klečím v podle mě nejkrásnějším sálu na světě, jestli se tomu dá tedy tak říct. Sál měl takovou mramorovou kopuly s různými obrazy, které obsahovali snad všechny evropské slohy do této doby. Takhle dohromady ty slohy vypadaly ještě kouzelněji než zvlášť. Celý sál byl rozdělen na tři pofiderní místnosti sloupy, které vytvořili místo pro hlavní smetánku a po pravici a levici pro sluhy. Aspoň tak mi to přišlo. V čele tohoto obrovského sálu, byly tři trůny, které byly teď plně obsazeny. Ten uprostřed byl největší a nejvíc ozdobený.  A to bude asi ten král, ta hlava rodiny.

„Vítej má drahá Isabello, jmenuji se Aro“ Řekl mi, poté, co pustil ruku toho tajemného upíra, který mě sem přivedl. A ani nevím kdy se tam objevil.

Podle vzoru všech jsem se jen uklonila, nechtěla jsem nic říct, protože jsem se ho bála. Vyzařoval z něj přirozený respekt. Ale musela jsem se aspoň omluvit.

„Dobrý den, ehm pane? Chci se omluvit za tu sekretářku ehm , jsem totiž novorozená, mám pořád žízeň a nemám za kým jiným jít. To je asi vše. Ehm“

„To se mě ani nezeptáš, jak to, že znám tvé ctěné jméno?“ Zeptal se Aro s jiskřičkou v očích. Vůbec nic neřekl na mou omluvu, ani na důvod,  prostě se k mému nejspíš monologu vůbec nevyjádřil, jakoby ho ani neposlouchal. Já musím vlastně odpovědět !

„Uhm, ani jsem si neuvědomila, že jste mi řekl jménem, omlouvám se. Příště budu všímavější.“ Slíbila jsem.

Aro se jen na mě usmál a pak pokud mě můj upíří zrak neklamal, tak na mě i mrknul.

„Slyšel jsem má drahá Isabello, že jsi žíznivá. Tak tě tady Demetri odvede do jídelny a pokusí se uspokojit tvé chuťové buňky, Demetri?

„S radostí pane!“ Odpověděl nějaký vysoký a vypracovaný upír s celkem milým úsměvem.

„A až se Isabella nají, tak mi ji přiveď do mé pracovny. Potřebuji s ní ještě něco probrat.“ Řekl ještě Aro Demetrimu a odporoučel nás.

____________________

Večer, když jsem ležela v posteli v mém novém a dost honosném pokoji, jsem přemýšlela nad dnešním zajímavým dnem.

Po výtečném mém prvním jídle ve Volterre jsem šla k Arovi, který se vyptával na moje schopnosti. Řekla jsem mu, že o žádné nevím. Aro mi řekl, že mám prý obrovský potencionál. Pověděl mi o jeho úžasné schopnosti při doteku vidět vše, co si přeje. A domluvil mi učení boje. Takže samý trénink. Ach jo, ale na druhou stranu se moc těším, protože nebudu myslet na Ed.. ne nebudu, prostě nebudu myslet na Cullenovi.

Budu si užívat nového upířího života, i když mi bude asi smutno.

Najednou vrzli dveře, otočila jsem se za hlukem a v úžase civěla na mého hosta.

„ Ahoj, můžu dál?“

Předchozí kapitola / Další kapitola

Shrnutí povídek

Autor: 13mojenko13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 3. kapitola: