Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 12. kapitola

06.02.2010 (07:15) • 13mojenko13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1247×

12. kapitola – Záchrana

Docela mě ten baseball i bavil. Emmett měl k tomu neustále nějaké průpovídky, s kterými mě bavil celé odpoledne. Vyrušila nás až Esme se svačinou a pak jsem usnula. Vzbudil mě Carlisle a jeho opečovávání, opětovně mi dělal  převaz ran. Ale když mi sundával obvazy, tak se neustále zajíkal.

„Bello, ty nemáš ani škrábanec!“ musela jsem se ujistit. Podívala jsem se a fakt měl pravdu! Zhodnotila jsem ještě mé vnitřní strasti. Podle mě jsem už zdravá.

„No myslím, že už jsem zdravá, můžu jít prosím ven?“ hodila jsem na Carlisle psí oči a žmoulala dlaněmi o sebe v gestu prosby. Nebavilo mě být přilepená na lůžko. Ty čtyři stěny tady na mě měli klaustrofobické účinky. Mám pocit, že jestli tu budu ještě chvíli, tak se tu zblázním. Jako by mi nestačilo několik let v nicotě.

„No Bello nemyslím si, že je to dobrý nápad. Ještě včera jsi utržila velké rány a musela si trpět velkými bolestmi. Potřebuješ odpočívat,“ reagoval na mou prosbu taťka.

„Ale mě je už výborně! Stejně mám pocit, že ani umřít nemůžu." konstatovala jsem situaci. „Nevíš, čím to je?“

„No to nevím, já se taky cítím nesmrtelně a stejně je způsob, jak umřít můžu,“ odpověděl na mou nepromyšlenou otázku a usmál se na mě úsměvem á la Lucie Bíla, „máš ještě něco na duši?“

„Hm a můžu teda ven?“ usmála jsem se na Carlisle jako andílek. Hned mi ale úsměv zmrzl. Ve dveřích stála Alice s jiskrou v očích a s úsměvem od ucha k uchu. To nevěstilo nic dobrého, ba naopak.

„Tati, myslím, že může jít. V budoucnosti vidím, že bude v pořádku. Budu jí hlídat. Jdeme totiž nakupovat. Musím toho strašně moc koupit. Obzvlášť pro Edwarda. Ta chudinka tu nic nemá. I když je mu to v tuto chvíli asi jedno,“ usmála se přímo ďábelsky Alice, „a Bella tu taky nic nemá.“

„Carlisle, asi se mi udělalo zase šoufl. Budu ještě dneska odpočívat. Měl si pravdu, jako vždy. Ty jsi tady lékař a rozumíš tomu nejvíc,“ zkoušela jsem zachránit situaci. Mám pocit, že proti Alici nemám absolutně žádnou šanci. Zpražila mě přímo smrtonosným pohledem.

„Bello, nelez taťkovi do pr…“ Začala Alice. Carlisle jí naštěstí v nejhorším utnul a usadil jí podobným pohledem, kterým mě vyděsila před pár vteřinami.

„Nebuď sprostá, teď už tě ani taťka nezachrání. Dej mi všechny platební karty, aspoň na týden si odpočineš od nákupů. Jsi na tom závislá a jako lékař tě musím začít léčit. V překladu Alice začíná ti léčení!“ kázal Carlisle tak, že jsem měla  bobky v kalhotách i já. Bůhví, jak se cítí teď Alice. Myslím, že kdyby byla člověk, tak tu stojí rudá vztekem. Pochybuju, že se jí v hlavě nehoní myšlenky viz. 150 způsobů, jak umučit upíra. Vypadala jako bohyně pomsty. V jednu chvíli jsem zahlédla páru stoupající od uší, ale to byla spíš jen moje fantazie.

Alice tam pořád stála jako opařená, ale teď už se skleněným výrazem. Měla vidění.

Předala mu svoji peněženku nacpanou zlatými  a stříbrnými kartami. Vypadala, že se za chvíli složí nebo aspoň rozvzlyká. Otočila se na podpatku a kráčela ke dveřím.

„Alice čekej, něco si zapomněla!“ zavolal na ní Carlisle. Ten si koleduje. Jen je mi divný, že to neviděla. Nebo že by to viděla a nic neřekla? Hm, je to možné…

„Tady máš kartu na benzín,“ předal Carlisle  zlomené Alice úplně obyčejnou platební kartu. Nebyla ani platinová, stříbrná a už vůbec ne zlatá. Alice vypadá na pokraji náhlého a hlavně nemožného infarktu. Asi ho zabije. Carlisle to napadlo asi taky, protože už odcházel pryč. Kráčel pryč od rozzuřené Alice, to jsou už dva naštvaný za jeden den, slušné skóre.

„Vidíš to! Fuj, tím nikdy nezaplatím! To budu chodit raději pěšky! A už mi docházejí ve skříni zásoby. A já si na sebe nic dvakrát nevezmu, nejsem žádný chodící second hand!“ čertila se paní úžasná. Snažila jsem se představit její „prázdnou“ šatnu, která ve skutečnosti praská ve švech a to beze srandy. Když mi líčila tento svůj „ohromný problém“, tak házela nešťastně a zoufale rukama všude kolem sebe. Byla naprosto roztomilá.

Nevěděla jsem, jestli se mám jejímu neštěstí smát nebo brečet. První varianta byla jistější. Tlak smíchu se tlačil přes bránici až do ústní dutiny. Nešlo to zastavit obyčejnými rty. Vyprskla jsem v hurónském smíchu. Slzy mi tekly od dávivého a nezastavitelného smíchu po tvářích. Očička jsem měla jako číňánek. Očekávala jsem, že Alice mým záchvatem naštvu, ale ona se sama přidala. Přilákali jsme svým smíchem celou rodinu. V posteli se nám objevil Emmet, který se smál něčemu pro nás absolutně neznámému. Asi se chtěl jenom smát s námi. Jak úsměvné. Od dveří se na nás usmívali ostatní až na Edwarda. Ani nevím, kde je. Od toho útoku jsem ho neviděla a v podstatě jsem ráda.

„Budeme se stěhovat,“ oznámila Esme. Jako na povel jsme všichni zmlkli a čekali.

„Odstěhujeme se do Evropy, pod svícnem je největší tma a Volturiovi nesmí vědět, že je Bella úspěšně poskládána,“ pokračoval za Esme Carlisle.

„Kam do Evropy?“ vzpamatovala se první Rosalie. Nevypadala moc nadšeně, ale statečně to maskuje.

„No na sever Německa, do městečka jménem Fehrman, uvažovali jsme ještě nad Ruskem, ale nemáme rádi Rusi.“

„Jo a já nemám ráda Němce, jsou sobečtí a zlí. Neumím ani německy,“ ozvala jsem se.

„Tak je tu ještě něco, jen je problém počasí, svítí tam i dost slunce. Budeme muset něco vymyslet. Co takhle Česká republika?“ ptal se dál Carlisle.

Všichni jsme se po sobě podívali a sborově odpověděli: „Ne!“

„Nemůžeme zůstat tady někde v Americe? Už nejsem úplná upírka. Můžu se nechat ostříhat, aby mě nikdo nepoznal…“ Navrhovala jsem novou a pro všechny lepší variantu.

Carlisle a Esme přemýšleli nad mým návrhem. Všichni jsme jim viseli na rtech a doufali, že svolí. Po chvilce jejich rozvahy se na sebe usmáli.

„Dobrá, ale tady už nemůžeme zůstat. Promyslím budoucí místo našeho účinkování, a pak vás budu informovat,“ konečně promluvil Carlisle.

Radost se na všech projevila okamžitě a přišlo i na velké rodinné objímání.

„Bello, mohla by jsi prosím tě odlepit Edwarda od té proklaté stěny? Jsem si jistá, že už ti neublíží,“ prosila mě Esme smutně. Edwarda? Jaká proklatá stěna? Co se tady stalo?

„Já bych ráda pomohla, ale nevím, co se stalo.“

„Ty si nic nepamatuješ?“ přidal se k tématu Jasper.

„Ne nic si nepamatuju. Měla bych?“ zeptala jsem se a zírala do šesti zlatých očích.

„No v podstatě asi ani ne, protože jsi byla v bezvědomí,“ odpověděl Carlisle.

„Co jsem zase udělala?“ začala jsem chápat, že jsem něco provedla.

„No tvoje tělo se bránilo před Edwardovým útokem, nebo to bylo podvědomí? To přesně nevíme. Edward z tvého těla bez jediného cizího přičinění vyletěl a přilepil se ke stěně. Na které do teď visí, je tam nehybný, nemůže ani mluvit… Neříkám, že to nebylo něco fenomenálního! Bráchu jen tak nikdo neodhazuje, ale docela mi to jeho lezení do hlavy chybí. Dlouho jsme se neviděli. Ty, dvě minuty po jeho příchodu na něj zaútočíš. I když si za to může sám, protože začal. Asi by tě i zabil, kdyby si nebyla silná. Chtěl bych mu sám rozbít hubu. Jenže jsem férovej, nebudu mlátit bezvládný upíry,“ zazubil se na mě Emmet. Zase mě překvapil svou vážností a občasnou chytrostí. Teda až na ten konec.

Začala jsem nad tím přemýšlet. Ostatní mi chtěli nechat soukromí. Zůstal tu se mnou jen Jasper.
„Jaspere?“ začala jsem.

„Ano Bello?“

„Bojím se. Nevím, jak ho mám odtamtud dostat! Nevím, jak se to dělá,“ strachovala jsem se, bohužel oprávněně.

„Poslouchej mě pozorně, jen mysli na to, že chceš  zvrátit to, co se stalo. Nemysli na nic jiného než na to, ať je Edward pryč od té stěny. Podaří se to. Jsi šikovná, Bello. Uvidíš,“ promlouval ke mně Jasper. On měl vždycky rozum. Byl velmi rozvážný. Za to jsem ho měla ráda. Dokázal se od rána do večera s Emmettem vsázet, ale vždycky na rozdíl od Emmetta používal hlavu. Je na něm znát, že cítí tolik emocí. Teď mi to bohužel moc nepomáhalo. Začala jsem strachem hysterčit.

„Co když mu něco udělám? Co když tam bude viset celou věčnost, protože se mi to nepodaří? Nemohli by jsme se přestěhovat! Nenáviděli by jste mě za to.“ Hysterie přesáhla svoji mez jakžtakž klidné části a propukla jsem v pláč. Jasper se pokoušel na mě použít svoji moc, ale moc se mu to nepodařilo. Z vyčerpávajícího hodinového pláče jsem usnula.

Zdál se mi, tak krásný sen a já si ho nepamatuju. Vím, že byl krásný. Je tu nějaké ticho. Zkoušela jsem nahmatat předmět vedle mě. Ne Emmet tu není. Nevím, jestli je ráno nebo noc. Nechtělo se mi otevírat oči. Asi budu muset. Víčka snad vážila tunu! Ztěžka a pomalu jsem je otevírala. Do mé otevřené škvírky vletěl světelnou rychlostí paprsek. Hned jsem oči zase zavřela.  Po chvilce rozhodování a promrkávání jsem je otevřela dokořán.

Slunce se až odporně dralo přes okno. Začala jsem ho nenávidět.  Vylezla jsem z postele. Došla jsem k oknu a chtěla jsem zatáhnout závěsy. Jenže tu žádné nebyly, tak jsem zalezla zase do postele a přikryla si hlavu peřinou.

„ÁÁÁ!“ Mým výkřikem jsem nikoho nepřilákala. Nikdo tu nebyl. Utíkala jsem zase k oknu a začala jsem se na slunečních paprscích promenádovat. Já nezářím! Točila jsem se dokola. Vlasy se mi v paprscích třpytily, ale kůže ne. Po chvilce rozjímání nad novým zjištěním se ozval můj hladový žaludek.

Šla jsem dolů po schodech, kde jsem  narazila na upíra, který visel na stěně a upíral zrak do stěny. Nehýbal se, nedýchal. Vypadal jako mrtvola. Nesvědčila o tom jenom jeho barva pleti. Těch příznaků bylo mnohem víc.

Slzy se mi draly do slzných kanálků a pak dál. Takhle mu ubližovat! Zkusila jsem Jasperovu taktiku, ale nic se nestalo.

Rozhodla jsem se pro snídani. Potom to zkusím znovu a znovu, pokud se mi to nepodaří. K snídani jsem si udělala omeletu s tmavým pečivem. Zapila jsem to čerstvým pomerančovým džusem a vydala se zpět k Edwardovi. Sedla jsem si před něj do tureckého sedu. Zavřela jsem oči. Myslela jsem jenom na Edwarda a jeho svobodu. Nevím, jak dlouho tu sedím a zarytě se pokouším osvobodit bývalou lásku. Pořád se nic neděje. Snažím se víc a víc.

„Grrr…“ To tu někdo vrčí? Otevřela jsem oči a hleděla jsem do černých očí, které na mě z výšky civěly. Byl nazlobený, hodně nazlobený. Nechtěla jsem se moc rychle hýbat, abych ho ještě víc nerozrušila, proto jsem dál seděla na zemi a sledovala ho. Strach z mých očí musel být vidět na míle daleko. Chvěla jsem se. Nechtěla jsem, aby na mě zase zaútočil. Bála jsem se sama sebe. Co bych mu provedla tentokrát.  Mohla bych ho i zabít, i když bych strašně nechtěla.

Jenže Edward spadl na všechny čtyři a pak se schoulil do klubíčka. Vzlykal beze slz, ale srdcervoucně. Opatrně jsem si dřepla na kolena a pohladila ho po vlasech. Pod mým dotekem ucuknul. Znovu jsem to nezkoušela.

„Edwarde? Co ti je? Jsi v pořádku?“ ptala jsem se Edwarda. Bála jsem se o jeho duševní zdraví, co když jsem něco pokazila?

„Krev… Kr…“ Chrčel tiše Edward. Byl vysílený. Musím rychle jednat. Samotného tu nenechám. Vezmu ho sebou. Opatrně jsem ho vzala do náruče. Vyskočila jsem s ním z přízemního okna. Byl dost těžký i na mou sílu. Proč tu k sakru nikdo není? Kde vůbec všichni jsou? To nic Alice nevidí?

Běžela jsem s ním na jednu mýtinku, tam jsem ho uložila do vysoké trávy, která ho chránila před slunečními paprsky. A rozběhla se svou plnou rychlostí pro nějaké zvíře. Našla jsem stádo srnek, po jedné jsem skočila a ladně ji zlomila vaz, aby se netrápila. Se srnkou jsem pak utíkala zpět na mýtinu. Položila jsem jí vedle Edwarda a pobídla ho.

„Pij Edwarde!“ Jenže Edward, nejevil jedinou známku života. Tak jsem prokousla srnce krk, dostala jsem se zuby ke krční tepně a sála jsem tu životadárnou tekutinu. Naplnila jsem celou svoji ústní dutinu. Záhy jsem otvírala Edwardovi ústa a přilepila jsem naše rty k sobě. Postupně jsem upouštěla krev z mých do Edwardových úst. Po chvilce začal lačně pít a pomlaskával si u toho. Musela jsem se mírně usmát. Bude žít! Vrátila jsem se zpět ke srnce a opakovala jsem předávání krve z úst do úst ještě tak devět krát.

Edward otevřel oči. Podíval se na mě. Promluvil na mě mnohem lepším hlasem, ale pořád to nebyl ten medový, který mě tak omamoval.

„Děkuju, ale potřebuji ještě.“

„Dobře, vydrž tu chvíli, jdu pro další,“ oznámila jsem mu a zvedala se k odchodu, ale on mě chytil za paži a zakroutil hlavou.

„Ne to už zvládnu sám. Jen mi pomož na nohy,“ poprosil Edward. Pomohla jsem mu teda na nohy. Mírně zavrávoral, ale pak kývnul, že je v pořádku. Nasál vzduch a rozeběhl se směrem na sever. Utíkala jsem za ním. Našel to stejné stádo, ale jen trochu dál, skočil jedné menší srně po krku a hned se zakousl. Neměl dost síly ani na zabití té chudinky. Vrhl se ještě po jedné, ale tu i zbavil bolesti a zabil jí. Sílil. Vůně krve a ještě minulá pachuť v ústech mě přinutila také k lovu. Ulovila jsem jednu z větších srnek. Vypila jsem ji do sucha a začala hledat Edwarda. Stál ve stínu stromů ležérně opřený o strom. Pozoroval mě. Nejistým krokem jsem se k němu vydala.

„Děkuju, zachránila jsi mě,“ začal po minutě trapného ticha.

„Nemáš zač, je má chyba, kam ses dostal. Beze mě by si lovil a běhal jak laňka. Takže děkování není na místě. Měla bych se ti omluvit. Promiň Edwarde. S tou stěnou to bylo nedorozumění. Ani nevím, jak jsem to udělala…“ Nenechal mě pokračovat, přiložil mi ukazováček na rty. Jeho obličej se ke mně rychle přiblížil. Vypadal jako by mě chtěl políbit. Těch pár centimetrů mezi námi jsem nenáviděla. V polovině pohybu se zastavil. Vydechl na mě svou opojnou vůni.

„Je to má chyba, neměl jsem bezhlavě útočit.“ Z jeho vůně se mi podlamovaly kolena. To aroma jsem cítila na špičce jazyku, který v tuto chvíli vibroval a vysílal už dlouho nepoznané pocity do břicha, kde se rozletělo milion motýlků. Stáli jsme tam tak dlouho, dívali si vzájemně pronikavě do očí. Rozdělovalo nás pět centimetrů.

„Mamí! Edward líbá Bellu!“ ozvalo se mi za zády. Strašně jsem se lekla. Nikoho jsem neslyšela přicházet. Já toho Emmetta zabiju!

Jenže to už jsem byla odstrčená. Celá rodina se vrhla po Edwardovi a začalo druhé rodinné objímaní. Říkali si v tom rodinném kroužku, tak nádherné věci.

Nemohla bych dopustit, aby se někomu z nich stalo. Roztrhalo by to všech srdce. Ani si neumím představit, kdyby se mi nepodařilo osvobodit Edwarda. Zabilo by je to. Otočila jsem se a odcházela k domu. Musela jsem jim nechat chvíli soukromí.

Rozhlížela jsem se po obýváku a přemýšlela, čím se zabavím. Do mého oka trkl obrovský klavír. Fajn, tak zkusím aspoň ovčáci čtveráci.

Sedla jsem si za něj, poposedla jsem, abych si nic neotlačila. Nevím, jestli to jde, ale je to lidský grif. Položila ruce na klávesy. Hrála jsem spíš náhodně. Nikdy jsem nehrála. Neumím to, ale zkusit to můžu.

Hudba

Věděla jsem, co dělat. Měla jsem to prostě v hlavě. Noty přicházely sami. Vzpomínala jsem na začátky ve Forks. První den, kdy jsem viděla Edwarda. První společná hodina biologie. Tenkrát jsem nevěděla, co se děje, proč je tak nepříjemný a zlý. Po té hodině nastal týden naprosté beznadějnosti a nevědomosti. Myslela jsem, že kvůli mně odjel. Chtěla jsem vědět, co proti mě má, ale nebyl tam. Po týdnu se naštěstí vrátil, začali jsme se mezi sebou bavit. Pak ta nehoda, jak mě zachránil. Zjistila jsem, že není obyčejný člověk. Věděla jsem, že člověk není nikdo z Cullenových. Přesvědčila mě o tom ta jejich podoba a tajemno kolem nich.

Po jeho přiznání o jeho původu začalo nádherné období. Poznávali jsme se, a to naše oťukávání. Já jsem byla náročná a hlavně sobecká. Chtěla jsem ho mít se vším všudy. Netušila jsem, jak to pro něj muselo být strašně těžké. Pokud mě James neproměnil. Odolat lidské krvi bylo pro mě naprosto neskutečné. Nemusela jsem lidi cítit. Stačil mi tep jejich krve, abych začala šílet. Ve Volteře to měli kvůli mě dost těžké. Jako novorozená jsem byla úplně nezvladatelná. Po roce jsem se trochu zklidnila, ale krutost se strašně zvyšovala. I Aro se mě v některých chvílích bál. Měla jsem hříšné nápady. Své oběti jsem nechávala ráda trpět. Byla jsem dost nechutná a to doslova.

Byla jsem za to naštvaná. Naštvaná na sebe, hodně se to v hudbě odráželo. Ruce mi do klavíru mlátily. Slzy mi samovolně tekly. Razily si cestičky po tvářích. Odkapávaly na kalhoty po tom, co se od tváře odlepily. Bylo mi hrozně. Nejenže jsem zabila a několikrát. Horší je, že mě to nesmírně bavilo. Po večerech jsem přemýšlela, jakým způsobem zabiji druhý den. Nerada jsem se opakovala. Hrůza! Slyšela jsem křik mých obětí, jejich prosebné naříkání, které mi tenkrát akorát vykouzlilo úsměv na rtech. Ta hudba má na mě těžký vliv. Zaklapla jsem klavír a zvedla se.

Sledovala mě celá rodina. Esme vypadala, že se každou vteřinkou zhroutí. Carlisle si toho také všimnul, tak jí přidržoval. Jediný kdo se zmohl na slovo, byl jak jinak Emmett.

„Co to bylo?“ zeptal se. Tak jednoduchá otázka. Na to existuje pouze jednoduchá odpověď.

„Písnička, ale neumím hrát, takže mě berte s rezervou,“ začervenala jsem se studem. To asi někoho namíchlo. Edward spustil na mě dost těžký, ale chvályhodný monolog.

„Neumíš? Být člověkem, tak mě ty emoce zabijí. Nikdy jsem nikoho neslyšel takhle hrát. Ten klavír takhle hrát ani neumí,“ ukázal na něj rozhozeně rukama, „Esme kvůli té tvé písničce přestala myslet. Zarazila si jí do imaginární židle. Stojíme tu už ze začátku. Líbil se mi hlavně ten tvůj vznik písně. Byl tak vrtkavý, nadějný, nerozhodný a plný lásky. To pokračování mi trhalo srdce na kusy."

„Takhle jsem se necítil, ani když si mi zabila Tanyu,“ vyčítavě se na mě podíval, ale pokračoval: „Slyšeli jsme tvé obrovské utrpení, které si zažila. Tou písní si tu tvou trýzeň přetáhla na nás. Když si hrála, slyšel jsem v uších neznámý křik několika osob. Slyšel jsem ďábelský smích. Pak už přišla pouze beznaděj, zlost a nakonec naprostá nicota. Tys nás tou písní zabila. Tolik emocí jsem nikdy nikde neslyšel. Bello, hrála si to nádherně i agresivně, ale fenomenálně. Jen nemůže nikdo z nás říct, že se cítíme dobře a šťastně, protože si do nás nacpala tolik špatných pocitů,“ skončil svoje promlouvání a sedl si vyčerpaně na sedačku.

„Omlouvám se vám, tohle neměl nikdo z vás slyšet. Potřebovala jsem upustit,“ omluvila jsem se a odešla z domu na vzduch. Musím se projít.

„Počkej půjdu s tebou!“ nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že je to Edward. Jeho líbezný hlas bych poznala všude a za jakékoliv situace. Tak jsem k němu jen mávla. Jemu vyrostl úsměv na rtech a během dvou sekund mě doběhl.

Chci se omluvit, že jsem dlouho nic nenapsala, ale měla jsem hodně zkoušek. Teď mi tu prosím nechte komentář, tahle kapitola mě dost vyčerpala, tak si myslím, že si nějakých těch pár kritických i pochvalných slovíček zasloužím.

Předchozí kapitola / Další kapitola

Shrnutí povídek

Autor: 13mojenko13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 12. kapitola: