Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 10. kapitola

15.01.2010 (18:30) • 13mojenko13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1764×

10. kapitola –  Edward

„Bello, ty nevíš kdo je Edward?“ Vždyť jsem jí teď říkala, že nevím. Ještě takové hloupé jméno. To bych si pamatovala. Edík… Ha!

„Ne, nevím, ale vím, kdo jste vy a to je důležité.“ Musela jsem se usmát na 6 andělů, kteří na mě vykuleně zírali.

Carlisle mě studoval doslova pod drobnohledem.

„Bello, jak to že ti bije srdce? A proč?…“ Nestihl se Carlisle dál ptát, protože jsem ztěžka dosedávala, bolelo mě celé tělo. Ostatní v místnosti zalapali po dechu. Přihrnula se ke mně Rose a začala na mě chrlit.

„Bello, Bello… Jsi v pořádku? Ani nevíš jaký jsme měli o tebe strach. Omlouvám se. Odpusť mi ty ošklivé věci. Strašně si nám chyběla. Bez  tebe jsme už nebyla ta šťastná rodina. Chci být tvou sestrou pro všechno. Odpustíš mi?“

„Jistěže ti odpouštím.“ Odpověděla jsem smutné Rosalie, která na mě házela psí oči. Padly jsme si do náruče a začaly tiše vzlykat. Rose plakala bez slz a ze mě tekl proud slz.

Rose odvrátila obličej k Alice.

„Myslíš, že jsi vše dala tam, kam to patří? Ona je měkká!“ Řekla Alice a ukazovala na moje rameno. Koukla jsem na ně. A Alice vzdychla.

„Asi se někde stala chyba…“ Nechápavě jsem těkala mezi šesti nádhernými upíry. Až Alice se slitovala a dala se do vysvětlování.

„Bello, ty jsi nikdy nemohla plakat, nebo o tom aspoň nevíme. Určitě jsi měla bílou a tvrdou pokožku jako my. Teď tu sedíš uplakaná, měkká a tep lá. Bije ti srdce. A ještě ke všemu se začínáš červenat. Asi jsem při skládání udělala nějakou chybu.“ Mluvila zklamaně. Myslela si, že je to její chyba. Musím jí nějak vysvětlit, že to tak není, ale zase nesmím prozradit tajemství pekla a nebe.

„No Alice, přála jsem si být jiná, dokonce jsem chtěla být člověkem. Vypadá to, že se to částečně podařilo.“ A jako na truc se mi ozval hladovějící žaludek. Emmet se začal strašně smát. Uraženě jsem ho probodávala očima a pak jsem se nevinně červená jako rajčátko podívala na Esme. Esme hned pochopila.

„Jistě miláčku, jen musím jít něco koupit. Lednička zeje prázdnotou.“ Pohladila mě po tváři a usmála se na mě.

„Děkuju Esme.“ Ale to Esme už tůrovala venku auto.

Všichni pořád na mě nevěřícně čučeli, jako by nevěřili, že to jsem já. Alice nejspíš ucítila, že mi to začíná být nepříjemné a všechny vyhnala s tím, že si musím odpočinout.

„Jestli si myslíš, že jsem tě zachránila, tak jsi na omylu. Okamžitě se běž do vany umýt!“ Kázala mi Alice a popoháněla mě do dveří. Ani nevím, kde to jsem. Otočila jsem se, abych si místnost prohlédla. Byla obdélníkového tvaru. Všude byly poličky s cédéčky a knihami. Celá místnost byla laděna do okrové barvy. Celému pokoji vévodila obrovská manželská postel s nebesy. Ve které jsem před chviličkou ještě ležela. Mám takový pocit, že tu ta postel nemá být. Hodila by se sem spíš sedačka. Ale sama tomu moc nerozumím. Od designu tu je Esme. Pak se jí na to zeptám.

Ve sprše jsem si to užívala, nechala jsem proudem teplé vody smít všechny trable světa do odtoku. Po 20 minutách stékání vody po těle. Jsem uchopila šampón a začala drhnout své dlouhé vlasy. Jedna vrstva… Druhá vrstva a kondicionér… Omyla jsem své tělo a vylezla ven ze sprchy. Vyčistila jsem si zuby, uši a vyšla ven obmotaná v ručníku za Alice, která seděla na posteli. A vedle ní hromádka s oblečením.

Bez jediného slova mi tu hromádku podala a odporoučela mě zpět do koupelny.

V koupelně jsem si oblékla ten cár textilu.

šaty

Nemalovala jsem se a už vůbec jsem se nečesala. Na co, stejně si mě vezme Alice do parády. Kupodivu jsem se nemýlila. Nezklamala mě. Hned jak jsem vylezla ven z koupelny, všimla jsem si té změny v pokoji. Všude, přísahám, že všude byly šminky, hřebeny, laky, tužidla a kulmy… Zamotala se mi hlava. Alice mě stihla zachytit. Zvedla na mě ukazováček a začala kázat.

„Moje milá Bello, ty teď laskavě nebudeš omdlévat a už vůbec ne něco jiného předstírat. Sedni si na zadek, zavři tu kušnu. Dnes musíš vypadat překrásně! Tak se nevrť!“ Z jejích očí skákaly blesky. Nikdy jsem se jí, tak moc nebála. Sedla jsem na zadek a zavřela kušnu, jak mi bylo řečeno. Jediné co prozradilo můj strach, byl rychlý tep srdce a studený pot na čele. Nikdy bych nevěřila, že bych se Alice bála.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Nemyslela jsem to tak, ale sedět prostě budeš. Rose! Esme!“ Zakřičela do útrob vily. Během dvou sekund tady přede mnou stály volané v plné parádě.

„Připraveny?“ Zeptala se Alice svých kumpánek. Kumpánky přikývly a začaly kolem mě lítat velkou rychlostí. Zavřela jsem oči, aby se mi zase nezamotala hlava. A nechala po sobě jezdit štětcem. A dokonce jsem je nechala i vlasy natáčet, kulmovat a spínat. Teď jsem byla doslova hadrová panenka.

Po hodině, kdy už se opravdu hlasitě ozýval žaludek a Emmetovo bušení na dveře začalo být nesnesitelné. Mě ty tyranky propustily. Ani jsem se nedívala do zrcadla, protože mě Esme vláčela za ruku do kuchyně, abych se najedla.

Položila přede mně vrchovatý talíř s těstovinami a sýrovou omáčkou. Nadlábla jsem se k prasknutí. Na té židli jsem chtěla sedět do skonání světa. Ale ne ten malý ďábel se jménem Alice, už mě táhnul zpět do pokoje.

„Bello, ještě nemáš boty!“ Vysvětlovala a tvářila se jakoby to bylo úplně jasné. Strkala mi jakousi krabici, jen milimetrovou škvírkou jsem nakoukla.

„Alice ty jsou perfektní, děkuji!“ Radostí jsem jí objala. Překvapená Alice se mi vymanila z náruče a nechápavě na mě civěla. Asi jí dlužím vysvětlení.

„Víš, já si ve Volterre zvykla na vysoké podpatky. Naopak jsem si v nich našla obrovskou oblibu. A abych tě ještě více potěšila. Začalo mě bavit i nakupování, ale předem tě varuji. Nenakupuju pořád, jednou za čas nějaký dvoudenní nebo třídenní výlet nikomu neublíží…“ Chtěla jsem ještě něco říct, ale došel mi dech. Alice se na mě zavěsila a začala mi suše vzlykat na rameno. Mumlala jakési lichotky. Ale moc mě drtila. Nemohla jsem se nadechnout.

„Alice nemůžu dýchat!“ Tiše jsem zachraplala. Hned mě pustila a zkontrolovala, jestli jsem v pořádku.

„Ou promiň…“ Nevinně se na mě usmála. Utřela si neviditelnou slzu pod okem.

„No teď se podívej do zrcadla.“ Nakázala mi.

Otočila jsem se k obrovskému zrcadlu, které vévodilo jejímu pokoji. To jsem nebyla já! Ba ne byla, ale o mnoho krásnější. Vlasy jsem měla bezchybně natočené do velkých loken, vrchní část sepnutou na temeni. Ve vlasech mi zářila stříbrná čelenka, dávala tomu všemu lepší grády. Obličej jsem měla jemně opálený. Štěstíčko mám jemně zvýrazněné. Oči obtažené tužkou a na řasách je maskara. Dokonalost sama, na nehtech obyčejnou francii. Ale dohromady s šatami a botami, jsem byla kus.

„Díky Alice. Je to úchvatné!“ Pochválila jsem její práci. A do domu poděkovala ještě Esme a Rosalie, které záhy přišli skouknout celé své dílo.

„Vypadáš naprosto dokonale Bello!“ Chválila Rose společně s Esme. A zatleskaly si. Přišlo mi to vtipné, v tu chvíli byly jako děti.

„Proč musím zrovna dnes vypadat, tak krásně?“ Až teď mi to trklo do hlavy, že něco takového Alice mumlala pod imaginární vousy.

„No přijde dnes můj bratr, vrací se po dlouhé době domů. Zavraždili jeho snoubenku a on se z toho potřeboval dostat. Chci vás představit.“ Zářivě se na mě usmála. I přes její bělostný a dokonalý úsměv jsem viděla její podivnou jiskru v očích. Mám z ní strach, něco kuje.

„Alice není tu něco, co bys mi měla povědět?“ Ta potvora jen pokrčila rameni a nakonec nad tím mávla rukou. A odešla. No teda!

„Rose, ty mi nechceš něco říct?“ Ptala jsem se další tyranky. Ta se jen usmála jako koloušek.

„Promiň Bello, musím být ticho!“ Taky odešla, aspoň mi potvrdila, že se něco bude dít, nebo má. Poslední šance stojí přede mnou a vystrašeně se na mě dívá.

„Tak co Esme, budeš milejší? Než tvé dcery…“ Vybalila jsem na mamku.

„Promiň broučku, je to překvapení a já bych ho nerada zkazila. Víš, že tě miluju jako vlastní už od začátku. Jen mi věř, že to nebude nic zlé. Sama dobře víš, že takové věci nepovoluji.“ Domluvila. Dala mi pusu na čelo a nechala mě tu samotnou.

Emmett bude určitě něco vědět.

„Emmette?“ Zavolala jsem normálně. Vím, že mě uslyší.

„Ano?“ Ozvalo se od futer.

„Téda Bello, vypadáš skvostně, kdybych neměl Rose. No nevím. Asi bych se neudržel…“ Vrčení v domě muselo být slyšet na míle daleko.

„Rose miláčku já to tak nemyslel!“ Omlouval se hned Emmett, asi se snažil zachránit místo v posteli.

„Emmette, co mě dnes čeká, proč mě Alice navlékla do tohohle?“ Vybalila jsem z fleku na Emmetta.

„Bello, já taky nic nevím, nikdo nechce ani pípnout. Vím přesně to, co víš i ty. Na bráchu se těším. Podle mě vás budou chtít dát spolu dohromady, ale to jsou jen dedukce. Sám jsem zvědavý.“ Překvapením mi huba spadla až na podlahu, on umí Emmett mluvit i vážně? Jenže nebyl takový dlouho, jak viděl můj výraz ála huba na podlaze. Začal se řehtat na celé kolo.

„Mamí, mamí, Bella si hraje na masku! Můžu taky.“

Ostatní se přišli podívat na moji hubu, která se mermomocí snaží ode mě utéct. Emmett mě prostě svým proslovem naprosto odrovnal. Zažila jsem ho vážného ještě na plese, ale tam jsem to z nějakého důvodu vůbec neřešila.

Rose říkala, že můj výraz je k nezaplacení. Všichni se mi smáli. Když se moje huba vrátila tam , kam patří, tak mě Carlisle pozval k sobě do pracovny.

„Bello, nevadí ti, když tě prohlédnu, potřebujeme vědět, jak na tom jsi. Hlavně já…“ Ptal se mě Carlisle mezitím, co hledal svoji brašnu v jedné skříni.

„Jistě, to je samozřejmost.“

Nejspíš jsem ho potěšila, protože pak začal studovat, celé moje tělo. Měl i vlastní RTG.

„Ten jsem si pořídil, kvůli tvým častým zlomeninám.“ Odpověděl na nevyřčenou otázku. Musela jsem se začít smát, jako člověk jsem byla totiž hrozné nemehlo.

„Děkuju.“ Bylo to od něj milé. Ta starost a všechno ostatní, že mě vzali zpět do rodiny. Carlisle byl moudrý muž, který hned pochopil, že neděkuji pouze za rentgen. Jen přikývl a pokračoval ve vyšetřování.

„Takže shrnutí, nevím jestli máš všechnu moc, co předtím. Víme od ostatních upírů, že jsi byla mimořádně nadaná. Všichni to věděli, protože se Aro tebou rád chlubil. Ale musím přiznat, že jak ho znám. Musel se tě i bát. Se vším, co jsi měla, jsi mohla svrhnout celou Volterru a on to věděl. Proto si tě chtěl podle mě vzít. Štít ti zůstal. Jasper se mi svěřil, že tě cítí velmi málo. Jsem zvědavý, jestli Edward uslyší tvé myšlenky.“

„On ten váš Edward slyší myšlenky?“ Vyhrkla jsem překvapeně. Co ještě ten Éďa umí? Tahat králíky z klobouku?

„Jistě, vždyť to víš.“ Řekl carlisle. A jak to mám asi vědět?

„Vždyť ho neznám tati!“ Vyhrkla jsem. Proč bych měla znát nějakého Éďu.

„Promiň Bello, já zapomněl. A děkuji.“ Předpokládám, že děkoval za oslovení. A jak můžou krucinál upíři zapomínat?

„Dobrá zpět k mému shrnutí, kůži máš jako člověk, takže budeš opatrná.“ Zkoumavě na mě koukal. Snažil se mi vyčíst odpověď z očí. Ulehčím mu to jednoduchou odpovědí.

„Ano budu a na co si ještě přišel?“

„No… Vnitřnosti máš všechny a v pořádku. Pak vyzkoušíme pleť, myslím, jestli září na slunci. Jsi krásná. A to moc. Paměť máš v pořádku, akorát si myslím, že ne až tak velikou kapacitu jako máme my. Vidíš dobře, cítíš taky, zrak máš taky výborný, jen sluch je něco jako zmutovaný. Je to něco mezi upířím a lidským. Jsi rychlá. A na zbytek přijdeme později. Jen ty oči mě fascinují.“

„Co mám s očima?“ Musela jsem se zeptat, zvědavost je mé druhé já.

„No máš je zelené, to sis ještě nevšimla?“ Ptal se Carlisle a ukazoval na moje oči.

„No vím, že už ve Volteře se mi to občas stalo, ale pak se zase změnily na červené. Nevím proč… Ty snad víš?“ Ptala jsem se na oplátku já. A doufala jsem, že mi konečně někdo dá odpověď.

„Zjistím to, ale nejdřív musím zjistit, kdy se ti mění, nebo aspoň proč…“ Povídal si spíš sám pro sebe a mnul si u toho bradu. Asi znak přemýšlení.

„Pojďte dolů, už tu bude!“ Křičela zespoda Alice.

Dole jsme se seřadili, jak nám Alice nakázala. Jen, co jsem se postavila na správné místo. Se otevřely dveře a v nich stál vysoký, svalnatý zrzek s božím obličejem. Na všechny se usmál. Nakonec se zaměřil na mě zpočátku zvědavě, ale pak už jen zuřivě. Ani jsem nemrkla a už jsem ležela na zemi.

„Edwarde né!“ Plakala Alice a strhávala ze mě naštvaného blba.

Předchozí kapitola / Další kapitola

Shrnutí povídek

Zanechte prosím komentář, budu moc ráda. Předem děkuji. Vaše pisatelka 13mojenko13

Autor: 13mojenko13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 10. kapitola: