Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 1. kapitola

10.11.2009 (09:30) • 13mojenko13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1284×

1. kapitola - Baletní studio

„Mami, mami kde jsi?“ volala zoufalá Bella přes baletní studio. A utíkala k velké skříni, odkud se linul hysterický a vystresovaný hlas její matky.

„Mami..!“ Zarazila se po otevření velkých dřevěných dveří, kde stála televize s videem a v ní se odehrávalo video z jejího dětství. V hlavě ji pouze bliklo, James mě napálil. S divným pocitem v zátylku, který ji upozorňoval, že ji někdo sleduje, se prudce otočila.Před ní stál James v celé své kráse. Bella se mu vystrašeně dívala do tváře, která byla nádherná, jako by byla vyřezaná do mramorové sochy, ale zdobily ji ty nejděsivější karmínově červené oči na světě. James se jí začal vysmívat, smál se nádherným, ale zároveň děsivým smíchem.

„Ahoj Bello,“ pozdravil jí James s šíleným výrazem v očích.

„Ona tu není, viď?“ Spíš zkonstatovala, než se ptala Bella. James to přešel s ošklivým úšklebkem a zničehonic se objevil deset čísel od ní. Bella s i až teď všimla kamery, kterou držel v ruce.

James zpozoroval, kam zamířil její zrak. „Půjčil jsem si jí od tebe z domu, doufám že ti to nevadí?“ Nečekal ani na odpověď a pokračoval dál „Chtěl jsem totiž zdokumentovat naše malé setkání, abych to pak mohl ukázat tvému milovanému Edwardíkovi, bude rád...“

Belle došlo, co tím James myslel a vrhla se na něj. „Ty zrůdo jedna krvelačná, nic mu neukážeš,“ Bušila do něj pěstičkami. Jamese to akorát rozesmálo.

James odhodil Bellu, jako by byla pírko. Narazila na stěnu se zrcadlem. Zrcadlo i s Bellou spadlo na zem. Bella po nárazu začala silně krvácet. James se chtěl ze zvyku nadechnout a něco ji povědět, když v tom ucítil Bellinu krásnou vůni ve svých nozdrách. Zapomněl na vše, na pomalou hru, na video a i na to, jak rád si hraje se svojí kořistí. A vrhnul se na nebohou lidskou Bellu, která ležela na zemi mezi kusy zrcadla.

Zakousnul se jí do krku a sál. Neskutečně si liboval v její slaďoučké krvi, byl až nepříčetný z té lahody. Najednou Jamese odhodila neskutečná síla… Upíří síla...

Z pohledu Belly:

Šíleně mně bolelo celé tělo, cítila jsem krev, dělalo se mi z ní mdlo, ale pořád to nemělo na tu neskutečnou bolest, co jsem měla na krku. Ta bolest se rozšiřovala, ne, rozlévala dál a dál do celého těla. Jen v hloubi mysli jsem si uvědomovala, že takhle to James nezamýšlel, že mě měl v plánu vypít do poslední kapičky. Ale já tu ležím v šílených bolestech a to snad není smrt. Nemůže být tak bolestivá. Nevidím žádný tunel ani světlo. Něco se zvrtlo. Určitě se muselo něco pokazit.

Cítila jsem, jak mě někdo chytá za ruku. Ten někdo vykřikoval mé jméno a že to bude v pořádku. Chtěla jsem odpovědět, že nebude a že mě to strašně bolí. Můj hlas mě ale zklamal, nedokázala jsem vyřknout jediné slovo. Kdyby se mé rty jen pootevřeli, tak bych začala křičet bolestí.

Bolest mě zabíjela, ale i přesto jsem částečně vnímala okolí. Viděla jsem, jak se Edward potýká s Jamesem a jak ho Emmet  s Jasperem zabíjí. Vedle mě seděla Alice, vypadala jakoby chtěla plakat. Když jsem přes tu strašnou bolest viděla blížícího Edwarda, musela jsem se pousmát. Budu jako oni, budu taky upírka. Najednou jsem neviděla, neslyšela, jen jsem cítila tu spalující bolest už po celém těle.

Počítala jsem minuty, strašně se vlekly. Bolest mě ubíjela.  Celé mé tělo hořelo, jakoby mnou protékala rozžhavená láva. Z té spalující bolesti jsem šílela. občas jsem ucítila chlad, ale jen z míst, kde jsou asi ruce a čelo.

Po dvou dnech jsem cítila, jak ustupuje bolest z konečku prstů, z rukou, z nohou až konečně třetí den se ta bolest soustředila pouze v oblasti srdce. To mi začalo tlouct šíleně rychle. Mé srdce zvyšovalo neusstále rychlost, slyšela jsem ho jako bych od něj měla ucho pár centimetrů. Teď už strašně tepalo, měla jsem pocit, že mi vyskočí z hrudi a uteč e ode mě. Po chvilce se uklidnilo, ale až moc, zpomalovalo hrozně rychle, až přestalo. Ticho, šílené ticho. Žádné bum bum, prostě nic.

Otevřela jsem oči, nemohla jsem uvěřit, že vidím vše, tak podrobně. Viděla jsem i ty nejmenší částice prachu, který poletoval všude okolo.

Viděla jsem moji rodinu, rodinu Cullenových, jak se na mě ostražitě dívají a stojí v obranných postojích. Chtěla jsem je pozdravit, ale ta šílená bolest v krku mi to nedovolila. Měla jsem obrovskou žízeň, žízeň, která mi zabraňovala klidně myslet. Začala jsem být zuřivá.

Cullenovi ve mě viděli hrozbu. A já v nich taktéž.

„Mám žízeň!“ Zakřičela jsem na ně. Zloba s obrovskou žízní začala vévodit mému životu. Kousavá bolest v krku neustávala.

„Tak jdeme na lov,“ řekla Alice vesele a optimisticky, ale Jasper ji chytil a zakroutil nesmlouvavě hlavou.

„Jaspere vždyť je to moje nejmladší sestřička, proč bych jí nemohla vzít na lov?“ ptala se nechápající Alice Jaspera. Jasper ji s výrazem jak to nemůžeš vidět a slyšet odpověděl: „Je rozrušená, vzteklá, naštvaná a hlavně je novorozená.“

„Takže mi nepomůžete!“ zkonstatovala jsem s ještě větším vztekem, protože se o mně bavili jako bych tam nebyla.

Hledala jsem únikovou cestu, do očí mě praštilo otevřené okno a než to někdo stihl zaregistrovat, tak už sem byla venku a utíkala jsem pryč. Utíkala jsem k sobě domů pro věci a pro nějaký peníze na cestu, sice jsem nevěděla kam půjdu, ale musím jít pryč od rodiny, která se mě bojí. Cítila jsem jejich pach za sebou, jen mě udivilo, proč tam nebyl Edward. Asi mě nechce jako upírku, tak odjel pryč. Tato myšlenka se mě dotkla ještě více a utíkala jsem ještě rychleji.

Když jsem dorazila na kraj mého městečka Forks ucítila jsem nádhernou vůni, ale přenádhernou. Zvíře uvnitř mě se probralo k životu a začala jsem lovit. Po pár sekundách běhu jsem uviděla svou kořist na zahradě, byla to starší dáma. Na nic jsem nečekala a skočila na polekanou a náhle vystrašenou paní a vysála jí do poslední kapičky krve. Její tělo jsem jen odhodila. A s neuhasující žízní šla dál k našemu domu. Hlásek uvnitř mé hlavy mi říkal, že jsem udělala něco zlého a špatného, ale já měla jen žízeň no a co… Lidé taky zabíjejí pro hlad nevinná zvířata.

Zastavila jsem, abych nabrala nový vzduch do svých plic, ale zaslechla jsem hrabání. Došlo mi, že Cullenovi asi po mě uklízí můj oběd. A s úsměvem na rtech, že mám vlastní uklízecí četu jsem se vydala pro další moji kořist.

Poté, co jsem se nakrmila mým už bývalým spolužákem Ericem, jsem si to štrádovala domů. Celá špinavá od krve a pořád poloprázdná. Stále jsem měla ten oheň v krku, sice ne už tak velký jako předtím, ale pořád tam byl.

Doma jsem s rychlostí blesku pobrala, co jsem mohla. Sedla si do mého náklaďáčku značky Chevy. A jela jsem směrem na letiště, snažila jsem se z náklaďáčku dostat, co se dalo ale bylo prostě už pomalý i pro mě. Po kilometru jsem to vzdala a všimla si že jsou v lese nejspíš houbaři, protože jsem uviděla na krajnici stát auto, bylo určitě mladší než můj Chevy, byl to starší typ mercedesu. To určitě pojede rychleji než můj přesloužilý staroušek. A tak jsem se rozhodla, že mi poslouží auto i houbaři. Cítila jsem je kousek od auta a tak jsem vystřelila jak blesk z Chevyho a našla v lese asi tak kilometr od auta dva postarší houbaře. Jeden chutnal výtečně jakoby po skořici, za to ten druhý byl odporný. Byl to kuřák, i jeho krev byla nasáklá tím smradem. Fuj!

Po dobré svačince jsem myslela, že už prasknu, ale něco mi říkalo, že to dneska není poslední papání… Se škodolibým úsměvem jsem došla k autu, kde jsem se musela malinko upravit a převléct a pak vyrazila na letiště v Seattlu.

Na letišti jsem už neměla čas se moc dlouho rozmýšlet, protože ta hrozná rodina už mi byla fakt blizoučko za zadkem. A tak jsem vzala první let a aby ten další byl až tak za dva dny. Kdyby se náhodou ta bohatá rodina Cullenových, pro kterou jsem byla pouze lidská hračka a teď mě už jako sobě rovnou nechtějí, nezjistili, kam jsem odletěla.

Až v gatu jsem zjistila, kam letím, protože jsem se konečně podívala na letenku, letím do Ruska. Paráda! Řekla jsem si v duchu ironicky. Rusky neumím! A nad mým velkým „štěstím“ sem si povzdychla. A nadechla jsem se, ale to jsem neměla dělat.

Všude tady na letišti byli lidi, žár v mým krku byl neskutečný, samý tep a srdce, všude tu kolem mě chodila ta slaďoulinká tekutina a já si nemohla dát. Každá voněla jinak jedna líp jedna hůř a některé úplně úžasně!

A proč bych se vlastně nemohla napít chtěla bych aspoň trošičku ochutnat… Ach bože!!

„Letadlo do Ruska je připravené, prosím všechny cestující, aby nastoupili na palubu!“ ozval se hlas letušky, která mě vytrhla z mých krvežíznivých představ.

„To bude cesta!“ pošeptala jsem pouze pro mé uši s lehkým sarkasmem. A šla směrem k letušce, která pozorovala moje šaty, co jsem si oblékla po mém posledním krmení v lese.

Ukázala jsem jí letenku a už sem šla směrem k tomu stroji, který byl plný té nejsladší krve. Hlavně nedýchat.  Nadechla jsem se naposledy, teda doufám!

Další kapitola

Shrnutí povídek

Autor: 13mojenko13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé vládnou světu? Ne to upíři! 1. kapitola: