Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 18. kapitola

25.03.2010 (09:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1355×

Až do konce existence :)

„Emm, budeš dokonalá matka,“ řekl a já se zasmála.

„Já a dokonalá matka? Co teprve ty?“ neodpověděl, chytla jsem mu tvář do rukou a sklonila se k němu. Pomalu jsem spojila naše rty a projela mnou vlna štěstí a spokojenosti. Jsou to jediné na světě, co je pro mě důležité!

Neexistoval dokonalejší pocit, než byl ten, který jsem zažívala. Neexistoval dokonalejší okamžik v mém životě, prozatím neexistoval. Miluju je už teď a to jsem ještě neviděla jejich obličej.

Nechtěla jsem tento okamžik nijak přerušit, ale musela jsem. Opatrně jsem se zvedla z křesla a on, jako by, mi ten pohyb vyčítal. Stejnak mě ale chytl kolem pasu a šel se mnou. Došla jsem k postýlce a objela její hranu. Podívala jsem se z okna, naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Byl to pohled na zasněžené stromy a krápníky visící ze střechy. Jen utrhnout.

Položila jsem ruku na sklo a zadívala se do dálky, Edwardovy ruce mě objímaly kolem bříška a jeho prsty ho jemně hladily. Obličej měl zabořený do mých vlasů a něco si mumlal. Bylo mi jedno, co to je. Podstatné bylo, že je tam se mnou. Dýchla jsem na okno a to se zamlžilo. Do zamlženého kolečka jsem nakreslila srdíčko a koukala se, jak pomalu mizí.

Otočila jsem se v jeho objetí a položila mu hlavu na prsa. Dal mi pusu do vlasů a hladil po zádech. Zadíval se na okno a usmál se mi ve vlasech.

„Taky tě miluju Emm,“ řekl mi do vlasů. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do karamelových očí, které byli tak upřímné.

„Edwarde, pamatuješ na čas, když jsme ještě chodili na střední do Forks a psali si?“

„Samozřejmě,“ odpověděl.

„Minule jsem jedno našla v peněžence a dala si ho do toho srdcového medailonku od tebe.“ Otevřela jsem medailonek a psaníčko spadlo na zem. Zvedl ho a začal číst.

„Já to přečtu…“

„Já se s tebou nechci hádat Emm.“

„To ani já ne, ale ono to s tebou jinak nejde.“

„Jsi snílek.“

„Jo možná a nejen to, ale i naivní blbka, když jsem si myslela, že mě miluješ.“

„Ale já tě miluju. Jak ti to mám dokázat?“

„To co si mi předvedl na chodbě, byla láska? Ještě teď mě bolí tvář.“

„Promiň, ale já jsem nechtěl uhodit tebe, ale Emmetta. Ty jsi ho neviděla. Od té doby, co je Rose pryč je nebezpečnej.“

„Edwarde, to tě neomlouvá. Ještě si hodně rozmyslím, jestli s tebou zůstanu.“

„Emm?“

„Myslím to vážně!“

„Ne prosím. Zabiješ mě, Emm. Miluju tě. Omlouvám se. Zůstaň Emm, prosím.“

„…uvidím, Edwarde.“

„Na to si pamatuju, bylo mi to strašně líto a nevěděl jsem, jak to odčinit.“

„Ještě to pokračuje, z druhé strany, je nalepený ten následující. Moc dlouho jsem to bez tebe nevydržela.“ Začala jsem číst.

“Poslední šance Edwarde. Ještě jednou mi jakkoliv ublížíš a KONČIM!“

„Děkuju. Emm a slibuju, že už nikdy.“

„Moc neslibuj, jen se řiď mojí výhružkou.“

„Ok, miluji tě Emm.“

„Ty máš hodně rád moje jméno, že?“

„Ano to mám. Děkuju :-* “

„Stejně jsi ho porušil,“ dodala jsem a schovala papírky zase zpět.

„Emm, už to nikdy neudělám a ty to víš.“

„Vím,“ zívla jsem.

„Chceš jít spát?“ usmíval se na mne.

„Ne, chtěla bych vidět ostatní.“ Zvedl mě a nesl k Carlisleovi do pracovny.

„Děje se něco?“ ptal se hned Carlisle.

„Ne, ale když už jsme tady. Mohl by jsi, mě prohlédnout?“ zeptala jsem se a už jsem ležela na lehátku. Carlisle mě prohlédl a zapsal si něco na papír.

„Emmo, všechno je v pořádku. Jsi na konci sedmého měsíce a prcci se mají, řekl bych, skvěle,“ řekl Carlisle a pomáhal mi, se postavit. „A jak se cítíš ty?“

„Teď skvěle. Nikdy lépe, ale až posledních pár dnů,“ odpověděla jsem mu.

„Měla by si hlavně odpočívat a moc se nestresovat a nerozčilovat.“ Při posledních slovech se podíval na Edwarda.

Nenesl mě dolů, ale zpět do patra, kde všichni seděli u postele. Tak moc je mám ráda. Byla jsem zalezlá v posteli a povídali jsme si, nevím kdy, ale usnula jsem a měla úsměv na tváři.

Probudilo mě lehké pohlazení po tváři. Asi to neudělal úmyslně, protože sebou trhl, když jsem se pohnula.

„Emm, promiň, já tě nechtěl probudit.“

„Ty si mě neprobudil,“ řekla jsem mu a pokusila se posadit. Pomohl mi, byla jsem mu vděčná. „Jak dlouho jsem spala?“

„Trochu netradiční otázka. Chrupkala jsi něco málo přes dvacet - čtyři hodin. Možná dvacet – pět,“ odpověděl a zachumlal mě do peřiny. „Nebolí tě něco?“

„Je mi skvěle,“ odpověděla jsem mu a odkašlala si.

„Já jí zaškrtím, prochladla jsi,“ mumlal a zvedal se z postele.

„Edwarde, nechoď pryč. Nic to není,“ prosila jsem ho a on se vrátil na postel.

„Určitě?“

„Ano a přestaň se vyptávat a věnuj se svojí snoubence, ano?“ jako odpověď jsem měla ledové rty na svých a vroucně mu každý polibek oplatila. Nic jiného jsme teď dělat nemohli, vypadala jsem jak vzducholoď před výbuchem. Jen vzít špendlík a prasknout ji a to mi zbývají ještě „dva“ měsíce. Je to asi 14 dnů. Vychází to na 20. prosince. Letošní Vánoce budou veselé.

Myšlenky mi pluly a já si ani neuvědomila, že mě Edwardovi rty opustily. Teď seděl naproti mně a hleděl do mé zamyšlené tváře. Nad čím asi přemýšlí?

„Emm, na co myslíš?“ Bylo mi jasné, že se zeptá.

„Já myslím na Vánoce, následujících čtrnáct dnů, na to jak vypadám,“ odpověděla jsem mu.

„Vypadáš překrásně, strašně ti to sluší, vážně. Zvládneš to, uvidíš, budu s tebou a Vánoce? Ty budou nejšťastnější za posledních asi tak sto let,“ řekl a já si přitáhla jeho rty.

„Můžu se dojít osprchovat?“

„Samozřejmě, chceš pomoct?“

„Uvidím, až se postavím,“ odpověděla jsem mu a vymotala se z peřin. Opatrně jsem se postavila a podlomila se mi kolena. „Asi ano.“ Jen co jsem to dořekla, už mě nesl do koupelny a pouštěl vodu.

V koupelně jsme strávili poměrně dlouhou dobu a když jsem se vykoupaná s umytou hlavou a vyčištěnými zuby vracela v ručníku do pokoje, na posteli leželi těhotenské tepláky a nějaký svetr. Oblékla jsem se a Edward mi vysušil hlavu. Bylo to příjemné, když to dělal někdo jiný.

Zachumlala jsem se do peřin a do pokoje vešla Alice. Edward zavrčel, ale když uviděl můj pohled, zjihl. Alice nesla tašku přes rameno. Byla celá černá a položila jí na postel. Potom hned odešla.

„Co to je, Edwarde?“ zeptala jsem se automaticky.

„Dárek pro tebe a omluva,“ odpověděl a položil mi tašku na kolena. Byla těžká. Prohlédla jsem si jí a zjistila, že je to taška na notebook. Otevřela jsem ji a zevnitř na mne koukal žlutý notebook, který rozhodně nebyl secondhand. Vytáhla jsem ho a otevřela. Byl zapnutý a naprogramovaný. Hotový.

„Je krásný,“ řekla jsem tak, aby mě Alice slyšela. „Děkuju.“

„Myslím, že program na dnešní den už máme,“ řekl Edward a sledoval, jak prohlížím notebook. Mohla jsem napsat jen Angele. Nikdo jiný nebyl důvěryhodný. Edward mi vysvětloval, co a jak. Měla jsem v něm ruský slovník. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila proč.

„Edwarde, jak dlouho ti trvalo, než si se naučil rusky?“

„Chvíli, ale stejně chodíme do anglické školy. Jde jen o to, aby ses domluvila na ulici,“ řekl a já koukala jak puk.

„Já nebudu chodit do školy, když budu mít doma naše dva poklady.“

„Neříkám, že ty, ale neříkej mi, že nebudeš chtít jet do města i s prckama.“

„To máš asi pravdu. Na jak dlouho tady jsme?“

„Nejspíš tak pět let, ale to maximálně. Je možné, že míň,“ odpověděl a začal mi něco říkat rusky.

„Nechci si kazit moje zkrácené těhotenství výukou ruského jazyka,“ řekla jsem stroze a spustila nějaký film, co byl uložený v dokumentech. No nějaký film – Romeo a Julie.

„Dobře, tak jindy. Je jednoduchá uvidíš. Já se ji naučil v letadle.“

„Jen připomínka: Ty jsi upír.“ přitiskl si mě víc k sobě a já sledovala mě tak známý film, který m i až moc připomínal nás. Usnula jsem u něj, ale probudily mě závěrečné titulky. Byly asi čtyři odpoledne a Edward měl zavřené oči. Vypadal, jako by spal, ale nespal.

„Já vím, že jsi vzhůru a opravdu nespím. Nemáš hlad?“

„Moment, jak to, že slyšíš moje myšlenky.“

„Slyším je jen občas. Jsou to buď hodně intenzivní, naléhavé nebo zvláštní myšlenky. Asi jeden z prcků má nějaký dar.“

„A já si myslela, že moje myšlenky, jsou jen moje,“ povzdechla jsem si a zakručelo mi v břiše. Za pár okamžiků už se otevíraly dveře a v nich Esmé s krásným úsměvem.

„Ahoj, Emm,“ pozdravila mě a na stolek položila kelímek a sušenky.

„Ahoj, Esmé, jak se ti daří?“

„Já se mám skvěle a ty taky vypadáš, že ti je dobře,“ odpověděla a vydala se ke dveřím.

„Tak zatím ahoj,“ stihla jsem říct těsně předtím, než se dveře zabouchly. Kelímek jsem vypila rychle a zkusila tu sušenku. Kupodivu se mi žaludek neobrátil, ale nechtěla jsem to pokoušet a tak jsem zůstala jen u jedné.

Povídala jsem si s Edwardem a docela se divím, že ještě máme o čem mluvit, když jsme celý den spolu a on dělá všechno se mnou. Pravda, on má sto let navíc, o kterých může mluvit a taky je pravda, že mluví převážně on.

Usnula jsem něco po desáté a zdálo se mi o mojí svatbě, Byl to interesantní sen. Já v bílých šatech, v botách na vysokém podpatku, jak jdu uličkou a naproti mně Edward. Přede mnou cupitají naše děti – Edward Emmett Jasper Cullen a Reneesmé Alice Rosalie Cullenová. Je to malá svatba, jen Cullenovi, přátelé z Denali a pár lidí, kteří se stali přáteli tady v Rusku. Edward se na mne usmívá a já říkám ANO stejně jako on. Políbení a hostina. Sen končí před prvním tancem.

Probudilo mě sluníčko, které svítilo. Ha, dnes jsou všichni doma. Uvědomila jsem si a zavrtěla se Edwardovi v náručí. Zasmál se a přikryl mě ještě víc, než jsem byla. Už se mi nechtělo spát, ale nechtělo si ani vylézat z té vyhřáté postele.

„Dobré poledne Emm, spala jsi dva dny a dnes je 9. prosince.“ Připadalo mi to jako ranní zprávy, ale potřebovala jsem to vědět.

„Děkuji za informace a taky přeji krásný den,“ odpověděla jsem mu a zavřela oči. 9. prosince, to je jedenáct dní do porodu. Jedenáct krát 4,5 je 49,5. To děleno sedmi je sedm a kousek a 38 bez sedmi je 31. Paráda druhá pětina osmého měsíce normálního těhotenství a já zase připrala na obvodu. Edward se usmíval.

„Co je? Edwarde,“ zeptala jsem se a Edward se zasmál.

„Líbí se mi, jak si lámeš mozek a přitom se stačilo zeptat.“

„Člověk musí trénovat, aby nezapomněl. Mám to dobře?“

„Ano máš, a kdyby se teď něco poondilo, tak mají poměrně velkou šanci na přežití, ale neboj, všechno proběhne v pořádku,“ odpověděl mi a objal mě. „Máš hlad?“

„Hmm, Edwarde, já mám strach.“

„Z čeho prosím tě?“

„Z porodu, že se něco pokazí a já můžu třeba umřít a už tě nikdy neuvidím. Ani děti, nikoho z rodiny. Neuvidím tvůj úsměv, oči. Neucítím tvůj dech na mojí tváři a tvoje rty na mých…“ Začala jsem plakat.

„Neboj se, nic takového nedovolím. Uvidíš mě až do konce existence a budeš mě mít plné zuby. Uvidíš,“ odpověděl a políbil mě. „Dnes ti oběd nese Alice.“ Měl pravdu, za okamžik už Alice vtančila do pokoje a na tváři nejkrásnější úsměv za poslední dobu.

„Ahoj,“ rozezněl se její hlásek po pokoji.

„Ahoj, copak, že tak záříš, Alice?“

„To víš, dobře jsem se vyspala.“ Tak tohle jsem nepochopila. Než jsem se stačila zeptat, jak to myslela, už byla pryč.

„Edwarde, jak to myslela?“

„Tak jak to řekla. Slovo spala, má dva významy, jak víš. Ty využíváš oba, ale my…“

„Dobrý, už to chápu.“ Strčila jsem brčko do pusy a potáhla. Užívala jsem si to.

Chystala jsem si dojít za záchod a umýt si oči, ale zase jsem se tam nesla a on tam strávil všechen čas se mnou. Já opravdu netuším, kde se v nás ty témata berou. Dnes mi udělal radost. Přemění mě, když bude muset.

Shrnutí

další

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 18. kapitola: