Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 16. kapitola

09.03.2010 (09:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1345×

Končim, tuhle schopnost odmítám vlastnit.

Otevřel jsem nahoře dveře, které nás zavedly do takové malé haly. Daly se zamykat a byly naproti prosklené stěně. Z haly byly čtvery dveře – první vedly do koupelny, druhé do prázdné místnosti, třetí do dětského pokoje a ty dveře, co byly nejdál, vedly do našeho pokoje. Otevřel jsem je a společně s Emmou jsme hleděli do nádherně vybaveného pokoje, kde byla všechna moje CDčka, knihy a moje HIFI – věž, Emminy a moje fotky. Byla tam obrovské postel s nebesy a hopající křeslo. Prosklená stěna byla jen do půlky delší strany a ta postel byla v rohu této strany. Kratší stěna byla prosklená z třetiny a okno bylo otevírací až na zem. >Jo, nebudu muset chodit dveřmi.< . Druhá dlouhá stěna byla pokryta poličkami a byli tam další dveře – šatna. 

Přestal jsem si prohlížet pokoj a nesl Emmu do postele. Zastavila mě pohledem.

„Chci být civilizovaný člověk a před spaním se vykoupat.“ 

„Emm, měla by jsi spíš spát.“

„Jdu a je mi to jedno.“

„Dobře, ale dovol mi ti pomoct, vždyť už se ani neudržíš na nohou.“

„Hmm, dobře.“ Odnesl jsem jí do koupelny, posadil jí na vanu a nařídil vodu. Opláchla se a já jí zabalil do ručníku a nesl jí zpět do pokoje. Kapačku jsem připevnil k posteli a šel jí pro něco na sebe.

V šatně jsem našel nějaké pyžamo, upřímně, kdyby nebyla unavená, těhotná a já se o ní nebál, jen co bych jí do té košilky oblékl, už by ležela na zemi, ale nic jiného tu nebylo. Pomohl jsem jí obléct a lehal si do postele vedle ní, aby se mi mohla stulit v náručí. Začal jsem broukat její ukolébavku a za malý moment spala.

Doufám, že se jim růst zpomalí až se narodí, protože jinak… Ani jsem si na to nedovoloval myslet. Doufám, že ta výživa pomůže. Je pohublá a průhledná jak ledová socha. Přemýšlel jsem i nad tím, co budeme dělat jestli ne, ale na nic kloudného jsem nepřišel. 

Emma se převalila na druhý bok a já si všiml, že jí dokapala kapačka. Zdvihl jsem se, že dojdu za Carlisle, ale než jsem došel ke dveřím, už se otevírali a v nich stál Carlisle. Opatrně jí vyměnil sáčky a zpomalil odkapávání.

„Děkuju,“ poděkoval jsem a zavřel za Carlisle dveře. Sedl jsem si do křesla a pozoroval jí jak spí. Spala jako andílek – krásný andílek, ke kterému by měl být zakázaný přístup. Venku sněžilo a moji sourozenci a Esmé sCarlislem ráno jeli do školy a do prací. Emmu jsem nechal spát a šel jsem se zcivilizovat do koupelny. Umyl jsem se, ale nedodávalo mi to takový požitek, jako Emmě. Byl jsem tam maximálně pět minut. Když jsem vypnul vodu, uslyšel jsem, jak na mě Emma volá. Omotal jsem si kolem boků ručník a během vteřiny jsem byl v pokoji.

„Děje se něco?“

„Jsi tady. Díky bohu.“

„Copak, zdálo se ti něco?“

„Jo, ale už nevím co, když se na tebe takhle koukám.“ Červenala se, když to říkala. Přistoupil jsem k ní a políbil jí.

„Jen se obléknu a budu se ti věnovat.“

„Dobře.“ Seděla v posteli a vypadala dobře. Vpadl jsem do šatny. Oblékl se do prvních věcí, které jsem našel a vrátil se k ní.

„Edwarde? Musím mít tu kapačku pořád?“

„Ne, je to místo jídla.“

„Aha a mohla bych zkusit sníst něco ústy,“ usmála se na mne.

„Auu,“ zaskučela a chytla se u žeber. V mžiku jsem byl u ní.

„Co se stalo. Kde tě to bolí? Ukaž podívám se.“ 

„Auu,“ zaskučela znovu a usmála se. „To jsou oni.“ Vzala mi mojí ruku a přiložila jí na svoje bříško.

„Řekni něco. Zeptej se na něco. Cokoliv.“ 

„Jste tam prcci?“ zeptal jsem se a ucítil jsem jak jedno z nich koplo. Odkryl jsem jí z bříška košilku a dal jí na něj pusu. 

„Jsou tam a mají se dobře,“ ujistila mě Emma. Odpojil jsem jí teď dokapanou kapačku a pomohl jí vstát. Podal jsem jí župan a když jsem vyděl, jaký problém jí dělá stání, zvedl jsem jí a nesl až dolů do kuchyně.

„To mi Esmé udělala schválně, abych po porodu rychle zhubla.“ Smála se když jsem jí nesl dolů.

„Tolik schodů. Kde jsou vůbec všichni?“

„Jo, teď budeme často sami v domě. Esmé a Carlisle jsou v pracích a ostatní jsou ve škole.“ Kývla hlavou a já jí posadil na židli.

„Kouknu se co ti můžu nabídnout. Vajíčka, müsli a mlékem, ovoce?“

„Müsli s mlékem a pusu prosím,“ objednala si a za okamžik už měla misku před sebou a já jí líbal. Miluju jí.

„Jak se dneska cítíš?“

„Lépe, né tak unaveně,“ mluvila s plnou pusou a usmívala se, každou chvilku se zastavila a chvilku čekala.

„Emmí, co se děje?“ řekl jsem, když mi to nedalo a zastavila se už po několikáté. 

„Prcci kopou, ale jen když jsi zticha a dlouho nemluvíš.“ Zamyslel jsem se a Emma dojídala snídani.

„Dáš si ještě?“ zeptal jsem se, ale než mi stačila odpovědět, už letěla k dřezu.

„Ne, nedám,“ řekla smutně a vyplachovala si pusu.

„Chtěla bych vidět zbytek domu,“ zaprosila a já jí zvedl a nesl po domě. 

„Řekl bych, že ode dneška je to v mojí režii,“ řekl jsem a Emma jen přikývla. Prošel jsem s ní celý dům a odnesl jí do postele. Jen se na mě s vděčností podívala, já jí zavedl nový pytlík s výživou a přikryl jí. 

„Emm, dojdu si na lov,“ oznámil jsem jí a ona se probrala z polospánku. Koukla se z okna a vyvalila oči.

„V té vánici? Ty si se asi zbláznil ne? Nikam tě nepustím. Ještě mi tě to někam odnese, někam spadneš. Poběžíš daleko do hor a zasype tě lavina. Ne, nikam budeš doma,“ zakázala mi to a já si připadal jako teenager. 

„Emmí, mě to nijak na životě neohrozí.“ Zuřivě se na mě podívala.

„Fajn, tak si jdi, ale až mě tu najdeš na zemi, tak se nediv,“ vydírala mě a s těží se otočila na druhý bok.

„Ale no tak Emm, čtyři dny jsem do sebe nevpustil kapku krve. Mám hlad,“ zkoušel jsem to.

„A navíc, to je vydírání.“

„No možná trochu, ale podívej se ven.“ Ohlédl jsem se směrem k oknu a opravdu tam byla vánice.

„Je to jen sníh.“ Mlčela. „Emm, já mám opravdu hlad,“ zakňučel jsem.

„Tak aspoň počkej, až usnu,“ zaprosila. Jen jsem přišel k posteli a sedl si k ní hladíc jí po vlasech. Už jen tohle mi začínalo dělat problém. Usnula naštěstí rychle, nechal jsem jí na stolečku její telefon a vlastní si dal do kapsy, jen pro kontrolu, stejnak nepoběžím daleko, skolím to co bude první po ruce a poběžím domů.

Obul jsem si kecky a zamkl jsem za sebou vchodové dveře. Vběhl jsem do lesa a asi po padesáti metrech, jsem přiběhl k mýtině, na které se pásli losi nebo sobi? Já to nerozeznám. Nevadí, oboje je to hnusný, ale lepší než nic. Medvědi spí, a kdyby nespali, už by si je Emmett zabral.

Vysál jsem asi tři a běžel domů, po cestě jsem se kouknul na mobil a tam třicet nepřijatých hovorů. Zrychlil jsem, poslední hovor byl před pár vteřinami. Rychle jsem odemkl a vběhl do pokoje.

„Emm, co se děje? Něco je špatně? Bolí tě něco?“

„Kopou a mají sílu, asi mi zlomili žebro,“ říkala se slzami na tváři.

„Rentgen. Bolí to?“ opatrně jsem jí bral z postele a nesl jí do pracovny. Položil jsem jí a zrentgenoval ji. Měla zlomená dvě žebra. Rentgenoval jsem jí to přes košilku, když jsem jí odkryl, zděsil jsem se. Modrala se jí tam modřina velikosti desertního talířku.

„No docela jo, ale dá se to vydržet, hlavně na to nešahej.“ Jako navedej jsem si musel šáhnout.

„Jsi blbej nebo navedenej? Když říkám nešahej, tak nešahej a ty uděláš opak.“

„Promiň.“ Jen jsem sklopil hlavu a posmutněl. Ubližuju jí. Zvedla mi obličej a políbila mě.

„Už od tebe nikam nepůjdu,“ řekl jsem a Emma se na mě zvědavě podívala.

„Hmm a to ti jako budou nosit jídlo do domu?“ zasmála se.

„Nějak to vymyslím, neboj. Měla by jsi odpočívat.“ Zavřela oči a usnula. Spala dlouho, hodně dlouho, to je dobře, alespoň jí to nebolí. Až přijde Carlisle, tak ho poprosím o něco proti bolesti. Vůbec se mi nelíbí, že jí zlomili žebra. Bojím se, co bude dál. Co když ta výživa pomůže jen na chvíli?

Sourozenci přišli chvíli po tom, co Emma usnula a hned mě volali dolů. Nechtělo se mi, ale šel jsem.

„Co potřebujete?“

„Jak jí je?“ ptala se Rose, ale když viděla můj obličej, všechno jí došlo.

„Alice? Vidíš něco pozitivního?“ ptal jsem se bez náznaku naděje.

„Jo, ve škole jsem viděla, kdy se vám narodí,“ neříkala to moc radostně.

„Ale?“ nedalo mi to. Odběhla a nadávala si, že mi to řekla.

„Co se stane? Vy to určitě víte. Jazi?“ rozčílilo mě to.

„Ne, nevíme Edwarde, Alice nám taky řekla jen to, co tobě," odpověděl mi Emmett a postavil se před ně.

„Jestli si chceš na někom svůj vztek vybít, ber mě. Upřímně, vypadáš jak hromádka šrotu,“ řekl Emmett a já měl sto chutí mu utrhnout hlavu.

„Kdo by nevypadal, když jeho snoubence vlastní děti zlomili dvě žebra a krom umělé výživy nic nepozře?“ sedl jsem si na gauč a složil hlavu do rukou.

„Teď spí?“ zajímala se Rose.

„Jo a byl bych vám vděčný, kdyby jste jí spát nechali.“ Nevím jestli kývli nebo ne, ale Rosalinina mysl byla upřímná.

Samozřejmě, nejsme idioti. Měl by si se vzpamatovat. Emma potřebuje oporu a ty tady vyvádíš. Zvedni se z té sedačky a jdi za ní. Potřebují tě, i když si myslíš, že o tobě neví. Mýlíš se, pozná jestli tam jsi nebo ne. Tak jdi už!

Rose mě tímhle opravdu dostala a Emmett ještě přidal.

Dík za důvěru brácha a já myslel, že jsem se zlepšil, že jsem zodpovědnější. Měl by si si uvědomit, kdo to tady hrotí. Mám pocit, že Emma je úplně v oukeji, jen ty to hrotíš. Jdi za ní a něco jí vyprávěj,ať ví, že není sama.

Skoro mi padla brada. Jaz tomu ještě dodal třešničku a hodil na mě dobrou náladu.

„Dík,“ houkl jsem už při běhu do patra.

Emma spala a mluvila ze spaní. Byla to nesrozumitelná slova, kterým jsem nerozuměl ani já. Carlisle přišel kolem desáté večer, hned jsem se za ním vydal pro radu.

„Carlisle? Můžeš na moment?“ oslovil jsem ho když vcházel po schodech do patra.

„Samozřejmě Edwarde? Něco s Emmou?“ zval mě do pracovny.

„No právě o tom jsem chtěl mluvit. Prcci kopou a zlomili jí dvě žebra. Nemohl by si jí dát něco proti bolesti?“

„Edwarde, to není dobrý nápad, pak by neucítila, kdyby jí zase náhodou něco zlomili. Promiň, ale opravdu to není vhodné.“ Koukal se na snímky z dnešního poledne.

„Opravdu jsou zlomená.“

„Děkuju za důvěru Carlisle, to snad ještě poznám, ne?“

„Promiň, jen si to ověřuji. Co výživa?“

„Jo ta pomáhá, řekl bych, zkoušela i něco sníst, ale nepodařilo se.“

„Hm, hm, hm, říkala něco Alice?“

„Jo, jen že viděla, kdy se narodí.“

„A kdy?“

„No podle její vize by to mělo být 20. prosince, ale kdo ví, stát se může všechno.“

„To ano, ale mohl by si jí alespoň trošku důvěřovat ne?“

„Pokusím se, ale dělá se to hůř, když neříká celou vizi.“

„Zkusím se jí zeptat. No teď by si měl být hlavně s Emmou.“


Alice:

Končim, tuhle schopnost odmítám vlastnit. Jestli bude Edward takhle přesvědčen, že jí nepromění, Emma 20. umře, Edward se zhroutí, ale zůstane tu pro děti. Jestli jí nepromění on, udělám to já a je mi jedno, že mě za to bude nenávidět. Emma se na ty prcky těší a já nehodlám dopustit to, aby je viděla jen jednou a pak zemřela. Skoro o ní přišel už tolikrát a ještě mu to nedošlo? Je to idiot, nic víc, nechápu co na něm vidí. Emma je pro mě jako sestra… Z mého rozčarování mě v lese vyrušil Carlisle.

„Ahoj Alice,“ oslovil mě. 

„Ahoj Carlisle, jak bylo v práci?“ seděla jsem na stromě a koukala jak se hory bělají v měsíčním světle. Konečně se mraky vysněžily a byl vidět.

„Pracovně, viděla jsi něco?“

„Stejně už ti to Edward řekl, tak proč se ptáš?“

„Třeba se mi povede z tebe dostat víc.“ Carlisle je vždycky upřímný.

„No nepovede, neví to ani Jaz a před Edwardem si myšlenky hlídám tak usilovně, že mu to musí dojít, ale nechci, aby věděl, to co já. Snad se mi ho povede přesvědčit.“ Ke konci jsem myslela nahlas.

„Proto sedíš tady na stromě? Aby neslyšel tvoje myšlenky?“

„Neříkej mi, že tě to neštve?“

„Víš aspoň, co to bude? Holčičky? Kluci? Nebo oba?“

„Nevím Carlisle, stěží vidím Emmu, bude to jimi nebo jedním z nich. Nevidím je, až později, asi se to naučili ovládat. Běhají po domě a hrají si v maskách na indiány s Emmettem, Edwardem a Jasperem. Není jim přes masku vidět do obličeje.“

„Zajímavé a Emma?“ sedl si vedle mě a všiml si mojí smutné tváře.

,,Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš."

„Emma budoucnost nemá Carlisle," povzdechla jsem si.

,,Zemře při porodu, jestli Edward nezmění svoje stanovisko a nepromění ji,“ začala jsem vzlykat. Zajebaná nesmrtelnost ani brečet nemůžu.

„Neříkej mu to! Musí sám přijít na to, co je správné a na to, že jí neodvolatelně a nadevšechno miluje. Miluje ji víc než život, víc než nás, víc než svoje děti, víc než svět, ale musí přijít na to, že aby mohl být s ní musí obětovat její duši. Kolikrát už málem zemřela a já věděla, že se to stane. Neřekla jsem to. Věděl to jen Jaz. Málem se mu zabila sama, když od ní utekl a hledat padlého anděla. Má na to dvacet dnů.“ Carlisleovy ruce mě objaly a kolíbaly.

„Musí být těžké to vidět dřív, než se to stane.“

„Já jí nechci ztratit Carlisle je moje nejlepší kamarádka. Chápe mě. Jenže on to…“ Moji řeč přerušila vize.

„Emma!“ křikla jsem, seskakovala ze stromu a běžela směr dům.

„Edwarde?!“ křikla jsem do domu a za mnou jsem uslyšela Carlisle, jak zabouchl dveře.

„Co se děje Alice?“ ptal se a stal u mě.

„Kde je Emma?“

„Nahoře spí, proč?“ Neodpovídala jsem a vyběhla do pokoje.

„Alice,“ oslovila mě a zvedala se z postele. Měla jsem co dělat, abych jí chytla a ona nevysklila okno, kterým málem propadla a zabila se.

„Emm,“ Edward polkl a já jí položila zpět do postele.

„Edwarde, ty se od ní ani nehneš. Je ti to jasný? Budeš všude s ní a když budeš potřebovat na lov, tak mi řekneš a já s ní zůstanu. Nikdy už jí nenech samotnou,“ rozčilovala jsem se.

„Alice děkuju,“ poděkovala mi Emma z postele.

„Nemáš zač,“ odpověděla jsem jí a usmála se. Pohledem jsem se vrátila k Edwardovi.

„A ty zvaž pro a proti!“ řekla jsem stroze a poslala mu obrázek z mojí vize.

Sedí s dětmi přestrojenými za indiány na křesle a v ruce drží fotografii.

Odešla jsem z místnosti a po cestě chytla Jaspra za ruku a táhla ho ven z domu.

„Alice? Co se děje?“ zeptal se, když jsme vyšli před dům.

„Řeknu ti to, až budeme dál jo?“ rozeběhli jsme se a já se snažila rozptýlit myšlenky. Běželi jsme daleko. Zastavila jsem a on se postavil naproti mně.

„Tak povídej,“ řekl a usmál se. Nedalo se odolat. Stáli jsme na nějaké mýtině. Shodila jsem ho do sněhu. Propadl se do sněhu dobrých třicet čísel a já se začala smát.

„Jsem rád, že se směješ, ale není to vtipné,“ řekl a strhl mě na sebe. Políbila jsem ho a užívala si to.

„Necháme to na jindy, co říkáš?“ podívala jsem se mu do očí a viděla tu touhu, která z nich sálala.

„Nebudu ti nijak odporovat lásko,“ přitakala jsem a věnovala se jeho rtům.

Už se nám to krátí nemyslíte? Dvacet dnů a budou na světě. Má Edward přehodnotit svoje rozhodnutí? Mají žít svojí věčnost? Dojde Edewardovi, co znamenal úryvek Aliciny vize? ... To jsou otázky, na které já už odpověď znám. Vy si na ní budete muset ještě pár kapitolek počkat. Možná se stane, že teď na nějaký čas zase bude pauza, tak mě za to prosím neukamenujte, ale měla bych si najít hodinku na to, abych napsala zase nějakou tu větu.

Za všechny komentáře vám děkuju a každý další mě potěší tak, že hned napíšu další část příběhu. Doufám, že délka kapitol vyhovuje a že vůbec vyhovuje obsahově. Někdo mě prosil, abych její těhotenství více opsala. Snažím se jak můžu.

SwetgirlBella15 :-*

další

SHRNUTÍ

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 16. kapitola: