Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 15. kapitola

06.03.2010 (07:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1128×

Pilot

„Jak je na tom Emma Edwarde?“ ptala se Esmé.

„Proto jsem tady. Emma se mi hroutí, neudrží v sobě nic ani vodu. V Moskvě je kalamita a vypadá to, že tam budeme muset přenocovat. Nevím jestli to Emma vydrží, už se ani neudržela na nohou.“ Carlisle zaujatě poslouchal a Esmé byla smutná.

„Až přijedeme do nového domu, tak jí napojím na umělou výživu, ale tady nic udělat nemůžu. Spí?“

„Ano, teď usnula.“

„Před přistáním jí vzbuď, bude to asi komplikované, když je ta kalamita.“

Odešel jsem zpět na své místo a pozoroval Emminu bílou tvář. Asi za pět hodin vyšla z kokpitu letuška a ptala se jestli je tu lékař. Carlisle se ozval a ona ho zavedla za pilotem. Slouchal sem jejich myšlenky i rozhovor.
„Co se stalo?“ ptal se Carlisle letušky.

„Já nevím, nesla jsem mu sem čaj,“ odpovídala letuška.

„Byl nemocný?“ 

„Nevím, ale pomozte mu.“

„Autopilot?“ myslel to tak, jestli letíme na autopilota.

„Ano.“

„Řada A sedadlo 12, je tam můj syn. Studuje medicínu, přiveďte ho.“ Carlisle věděl, že je mrtvý. Nebilo mu srdce a dlouho.

„Promiňte, jste syn doktora a studujete medicínu?“ ptala se mě letuška.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Můžete jít se mnou?“

„Ano.“ V myslích všech jsem slyšel strach a jednoho malého skřítka, co se mě ptal, zda si k ní má sednout. Na souhlas jsem kývl. 

„Carlisle?“ tázal jsem se.

„Můžeš mi pomoct? Slečno můžete jít.“ Letuška odešla a zatáhla za sebou šál.

„Carlisle je mrtvý, toho už dohromady nedáme,“ řekl jsem mu.

„Já vím, ale musíme to nějak vyřešit.“

„Emmett?“ ptal jsem se, přišlo mi to jako dobrý nápad a navíc má zkušenosti.

„Nejspíš a pomocný pilot buď ty nebo Rose.“

„Rose, já už se od Emmy nehnu.“ Dohoda byla jasná. Slečna se za chvíli vrátila s nadějí ve tváři, ale když viděla deku přes jeho tělo, pochopila a zhroutila se.

„Slečno vstávejte, tohle nám nedělejte. Všechno bude v pořádku,“ mluvil na ni Carlisle a snažil se jí probrat. Povedlo se.

„Nemáme pilota,“ řekla slečna.

„Ale máme. Dojdi pro ně Edwarde,“ poslal mě pro Emmetta s Rose Carlisle.

„Slečno, tenhle pilot pilotoval sám?“

„Ano, byl to výborný pilot,“ odpovídala.

„Tady máte trochu vody a zachovejte klid.“ Odvedl jsem Emma a Rose ke kokpitu a dál se o to nestaral, věděl jsem, že oni to zvládnou. Emma spala a nic nevěděla, aspoň že tak, jinak by se mi sesypala jak domeček z karet.

Věděl jsem, že Emmett s Rose budou opatrní kvůli lidem v letadle a věděl jsem taky, že budou opatrní na třetí kvůli Emmě, takže jsem jí nebudil. Letadlo dosedlo na plochu jako by se sneslo pírko a já mohl Emmu konečně odnést ven z letadla. Spala, nevzbudila se, ani když jsme přišli do haly. Museli jsme tu zůstat, než se to venku uklidní. 

V hale bylo teplo a tak Alice položila mojí a Jasperovu bundu na zem k oknu. Dal jsem Emmu Emmettovi a sedl si opřed o okno. Emmett mi Emmu položil na nohy a přikryl jí vlastní bundou. Sami si posedali kolem nás a vytvářeli tak zástěnu. Povídali jsme si. Nijak závažné téma. Chvíli dělala Rose, že spí. Pak Jasper, Alice, Rose, Emmett, já… ve skutečnosti jsme si, ale povídali. Potichu, ale my se slyšeli. Emma spal jako jediná z nás doopravdy a spala klidně a tvrdě.

Sněhová bouře přestala kolem poledne, Emmu jsem musel probudit, aby se oblékla a mohli jsme si jít pro auta, která jsme tu už měli koupená. Nasedl jsem s Emmou do svého nového auta.

„Pojedeme dlouho, zlato?“ ptala se Emma unaveně, ale veselým tónem. Mám o ní hrozný strach.

„Jedeme až za Moskvu, ale jen kousek. Carlisle bude v Moskvě pracovat a ostatní krom nás a Esmé, která bude pracovat v galerii, budou v Moskvě studovat střední,“ odpověděl jsem jí a mile se na ní usmál.

„To je jak dlouho?“ 

„Netuším, jsem tu prvně za existenci.“ Opravdu jsem tu ve svém životě ani existenci nebyl.

„Nevadí když na chvíli zavřu oči? Jsem unavená, to bude ten časový posun.“ Nad její obhajobou jsem se musel pousmát. Časový posun prospala a ani si ho nevšimla.

„Samozřejmě že mi to nevadí. Vzadu na sedadle je moje bunda, tak si jí přes sebe hoď.“

„A nechceš třeba přitopit?“ zeptala pobaveným tónem.

„Pravda, tak si to nastav jak chceš.“ Emma nastavila 22 °C a příjemně se uvelebila k sedačce hlavou opřenou o okénko a rukama v klíně. 

„Dobrou,“ zašeptala z polospánku. Cesta trvala dlouho, bylo to kvůli sněhu, který napadl. Bylo do 60 čísel a ještě ho všechen nestihli odklidit. Přede mnou jela Alice s Jasperem. Za mnou jel zbytek rodiny. Esmé, Carlisle a Emmett měli vlastní auto a Rose jela s Emmem. Několikrát je mi na palubním počítači objevila sms zpráva od Esmé. Vždycky jsem jí odpověděl stejně – spí. Hlavou se mi honili myšlenky.

Jak to všechno dopadne. Co když se něco stane a Emma mi umře. Budu schopen jí v nejhorším případě proměnit? S její šikovností si určitě něco udělá. Počkat musím jí trochu důvěřovat. Co když zakopne a něco se jim stane.

Hlavu jsem měl jak ve vosím hnízdu. Na silnici jsem moc nekoukal, pozoroval jsem Emmu. Naše auto byl volvo SUV, Alice dobře vybrala s dvěmi dětmi, bude potřeba hodně místa. 

Doufám, že ti prckové budou po Emmě. Přestože tvrdí, že je ošklivá, tak je ta nejkrásnější bytost na světe. V mojí existenci jsem potkal spoustu upírek a žen, které mě sváděli, ale jen jedna mě okouzlila – Emma – očarovala mě a já se od ní teď nemohu hnout. Její oči barvy pomněnek, ve kterých se topím. Hnědé vlnité vlasy sahající až do půli zad, se kterými si rád hraji. Vůně podobná vůni čokolády a kávy smíchané s vůni růží, ta vůně co mi ze začátku spalovala hrdlo a oči zakrývala rudou clonou, vůně, která ji málem zabila. Postava, kterou kreslil snad sám ďábel, protože je tak krásná, pas, boky, které se jí těhotenstvím zaoblují, bříško, vždy tak krásné, nohy, ňadra, ruce, které když držím ve svých, nechci už nikdy pustit. Úsměv, který mě dostává do kolen. Hlas, který je jak rajská hudba pro moje uši. Slzy, ano i ty jsou dokonalé a právě se jí kutálí do tváři, která její dokonalá tělo jen ještě zkrášluje. Neexistuje žena nebo upírka, která by se jí mohla rovnat.

Zahnul jsem za Alice do lesa. Jak jinak, že? Jeli jsme asi 15 minut a dojeli jsme, před zrekonstruovaný dům, který byl hodně podobný tomu ve Forks. Taky měl prosklenou jednu stěnu, ale byl větší a modernější. Zajel jsem do garáže a vnesl Emmu garáží do domu.

„Esmé, kde máme pokoj?“ netušil jsem. Všechno bylo nové, zase. Čtyři a půl roku na jednom místě i upír si zvykne, ale není těžké si zvyknou zase někde jinde, pro Emmu to bude těžší.

„Poslední patro, je to celé vaše. Jsou tam tři pokoje a koupelna. Dva jsou zařízené – jeden pro prcky a druhý pro vás. Třetí je prázdný. Nevěděla jsem, jak rychle budou růst po narození, ale kdyby rychle, tak ať potom mají soukromí. Koupelna je taky zařízená a v každém pokoji, až na ten třetí, je zařízená šatna – Alice chytla mánie a tak nakoupila oblečení a nechala ho sem dovést. Doufám, že se vám to bude líbit. Emma, už má připravenou postel.“ Tak tohle bylo moc informací i na mne. Kývnul jsem a pomalu šel nahoru.

„Edwarde!“ slyšel jsem křičet Carlisla. Šel jsem za hlasem a vešel do místnosti, která vypadala jako ordinace v nemocnici, až na to, že byly kolem místnosti police s knihami.

„Pěkná pracovna, Carlisle,“ neodpustil jsem si pochvalu.

„Jo, jo, polož ji na lehátko, prohlídnu jí.“ Položil jsem jí a jemně jí vzbudil. Chvíli nevěděla, ale pak si to srovnala v hlavičce a vnímala. Carlisle mluvil a já stál u Emminy hlavy.

„Emmo, jak ti je?“

„Špatně Carlisle, nic v sobě neudržím, mám hrozný hlad, je mi špatně od žaludku, chce se mi spát.“ Na důkaz faktu zívla. „Bojím se, že jim něco je,“ dopověděla a znovu zívla.

„Zavedu ti kapačku s umělou výživou a vezmu ti krev. Skusím ultrazvuk, ale pochybuji, že bude nějaká změna od minula. Bříško už je dost vidět, Edward měl dobrý nápad obléct ti ty šaty.“ Celou dobu koukala Carlisle do obličeje, podívala se na svoje bříško a opravdu bylo o dost větší. Přestože jsem jí sledoval celou cestu, rostoucího bříška jsem si nevšiml.

„V kolikátém jsem měsíci?“ zeptala se.

„Na začátku 6. měsíce, jestli je to dobře spočítané, tak je to 22. týden.“

„To už jen 16. týdnů normálního těhotenství? U mne?“ Byla zvědavá, ale posmutnělá.

„Asi 25 dnů,“ odpověděl Carlisle. Emma posmutněla.

„To už není moc času a já nemám výbavičku nic. Jen dudlíky, foťák a album.“ Byla smutná. Chápu jí. Tohle je prý nejkrásnější období ženy a ona ho má skoro pětkrát kratší.“

„Emmí, pokoj máme vybavený a jsem si jistý, že když nebudeš unavená, tak tě s Alice vezmeme na nákupy.“ Vykouzlil jsem jí na tváři úsměv a už byla zase zvědavá.

„Carlisle? Jak jsou velcí?“

„No kdyby byl jen jeden, tak asi 30 cm a dva no řekl bych, že každé tak do 20 cm, víc asi ne.“

„Viděl by si na ultrazvuku pohlaví?“

„Ano, je dokonce zjištěno, že si v tomhle ,věku‘ cucají palec a jsou cítit jejich pohyby.“ Emma posmutněla, ale najednou se usmála.

„Ano, jsou cítit, jakože jsem to poznala až teď?“ 

„Spala jsi zlato,“ odpověděl jsem jí a Carlisle jí už dezinfikoval loketní jamku. 

„Auu,“ sykla Emma a už měla v ruce umělou výživu, kterou jsem držel ve vzduchu.

„Kolikrát je moje těhotenství zrychlené.“ 

„4 a půlkrát,“ odpověděl jsem jí a do ruky jí dal sáček s výživou a nesl jí do pokoje. Cestou jsme potkali Alice. Umívala je a v duchu překládala ruskou hymnu do angličtiny. Emma! uvědomil jsem si. Neumí rusky, musím jí to naučit, ale půjde to těžku, když pořád spí. No třeba se to teď zlepší.

Tak jsem se snad polepšila.

Další

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 15. kapitola: