Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 12. kapitola

03.03.2010 (07:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1454×

Oslava

Emma: 

Líbali jsme se tam ještě dlouhou chvíli, až jsem si všimla, že se stmívá.

„Edwarde měli by jsme jí. Jsem venku celý den a jsem unavená.“

„Samozřejmě Emm.“ Zvedl mě do náruče a vyběhl. Nebyla to jeho plné rychlost. Mohlo to být tak 40 km/h. Za chvíli jsme byli u domu.

„To jsme nebyli moc daleko.“

„No ani ne no.“ Nesl mě do domu a nikdo tam nebyl.

„Kde všichni jsou?“

„Šli lovit,“ odpověděl a položil mě na pohovku.

„Co si dáš k večeři Emm?“

„Nevím, ale mám velikém hlad.“

„Dobře,“ odvětil a zmizel v kuchyni. Zapnula jsem televizi, akorát dávali Zprávy.

Dnes v 11.30 skočil dvacetiletý chlapec z mostu. Na místě byl mrtev. Měl u sebe dopis na rozloučenou a žádost o zveřejnění dopisu i s jeho fotografií.

„Omlouvám se všem, kterým jsem ublížil obzvlášť tobě Emmo. Byl jsem hlupák, že jsem to nepoznal. Nedá se to snášet. Pochopte prosím, že jsem už dál nemohl. Odpuste mi prosím můj čin. Měl jsem vás rád. Miluju tě, Emmo."

Sedric

Tohle mě porazilo. Zhroutila jsem se.

„Emmí,“ vyděsil se Edward. „Copak se stalo?“

„On byl můj spolužák. Znala jsem ho.“ Plakala jsem.

„To je mi líto. Milovala jsi ho?“ přisedl si ke mně.

„Puberťácká láska, ale byla jsem hodně poblouzněná.“ Vzlykala jsem a on mě objímal a kolíbal za strany na stranu. Ještě chvíli tam se mnou seděl a pak mě odnesl do pokoje.

„Přinesu ti to jídlo, musíš se najíst. Za celý den si nic nejedna. Nikam nechoď, hned jsem tu.“ No, měl pravdu. Za minutku byl zpět a já snědla kuře s rýží. Bylo to dobrý.

„Bylo to dobré,“ řekla jsem šeptem. Vstala a šla do koupelny. Edward odběhl s nádobím a byl hned zpět. 

„Budeš se koupat?“ ptal se.

„Jo, ale jen rychle. Jsem unavená a…“ no, nedořekla jsem to. Možná k tomu přispěly hormony, co já vím. Jen při vzpomínce jsem se rozplakala. Zalezla jsem do sprchy a pustila si vlažnou vodu.

„Emm, ať nenastydnete.“ Poslechla jsem ho a přidala trochu teplé vody. Za chvíli jsem vylezla a osušila se ručníkem. Oblékla jsem si další část Edwardovy garderóby a šla spát.

„Je ti líp?“ Měl o mě starch.

„Jo je, ale dost mě to vzalo.“ Políbila jsem ho, položila si hlavu na jeho hrudník, nechala se obejmout kamenným sevřením, zavřela oči a snažila se usnout. Měla jsem sen. Viděla jsem Sedrica jak padá z mostu. Nebyl to hezký sen. Proč já. Probudila jsem se.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

„Půl třetí odpoledne. Proč?“ 

„Jen pro orientaci.“ Jen co jsem se posadila, udělalo se mi špatně a už jsem letěla na záchod. Po návštěvě záchodové mísy jsem se došla osprchovat a pak nasnídat.

„Ahoj,“ pozdravila jsem všechny v domě.

„Dobré ráno,“ zasmál se Emmett.

„Neutahuj si z mojí snoubenky!“ křikl Edward. Všem se po tváři rozlil úsměv.

„Alice pojedeme dnes na nákupy?“ zeptala jsem se a uslyšela mírné zavrčení.

„Super.“

„Jen se nasnídám a můžeme jet.“ Odešla jsem do kuchyně, otevřela ledničku a snědla první věc, co ji přišla pod ruku. Byl to jogurt s kokosem.

„Emm, přece nepojedeš v tomhle?!“ mluvila na mě Alice.

„Tak jí pujč něco z mého šatníku,“ křikla Rose z pokoje.

„Fajn,“ odvětila a lidskou chůzí vyšla schody.

Za chvíli už jsem převlečená seděla v autě a jeli jsme i s Edwardem do nákupního centra. Ještěže jel Edward s námi, jinak by mě Alice asi opravdu zabila.

„Na Emm, tady máš a jdi si to ozkoušet!“ rozkázala Alice. Edward seděl před obchodem a četl si nějaký časopis.

„Proč si to mám zkoušet, když víš, že mi to bude?“ Připadalo mi to dost mrhání časem.

„Taky se ti to musí líbit.“ Dál sem radši neprotestovala. V tomhle obchodě jsme strávili asi dvě hodiny, pak za námi přišel Edward, jestli náhodou nechceme jít jinam. Ani jsem si neuvědomila, že jsme tam tak dlouho. 

„Jo, jen zaplatím,“ křikla Alice od kasy.

„Pojď utečeme ji,“ šeptl mi Edward do ucha.

„Ne, to já jsem chtěla jít nakupovat,“ odpověděla jsem mu monotónně. 

„Dobře. Nemáš hlad?“ Tak krásně se o mě stará. 

„Ani ne.“

„Nejsi unavená?“

„Zatím ne a navíc mě to docela baví,“ odpověděla jsem a to už se za námi řítila Alice se spoustou tašek. Vrazila je Edwardovi a ten jen sklopil pohled.

„To je dobře, že zatím nejsi unavená a baví tě to, protože tady je ještě pár obchodů, do kterých tě chci vzít.“ Když to říkala, tak se šibalsky usmívala.

Prošli jsme ještě asi dva obchody a já jsem dostala hlad. Navečeřela jsem se a Alice poslala Edwarda i s taškami do auta s tím, že za chvíli přijdeme. Zalezla se mnou do obchodu se spodním prádlem a začala mi podávat dost odvážné kousky.

„Tohle já si nevezmu!“ protestovala jsem, ale marně.

„No tak mi to dej a nezkoušej si to, stejnak ti to bude.“ Podala jsem jí to, ona vzala ještě pár věcí, zaplatila a během půl hodinky jsme byly v autě.

„Kde jste byly už jsem vás chtěl jít hledat.“

„Ještě v jednom obchodě,“ odpověděla Alice a nastartovala.

Seděla jsem s Edwardem na zadních sedadlech a opírala jsem se mu o hrudník. Objímal mě, a jelikož je cesta z nákupního centra dlouhá, tak jsme usnula.

Probudila jsem se v posteli v Edwardově pokoji.

„Dobré ráno zlato,“ pozdravil mě.

„Ahoj miláčku,“ odpověděla jsem a promnula si oči. Za chvíli se dostavila ranní nevolnost a tak jsem utíkala do koupelny. Edward mi držel vlasy, bylo mi trapně.

„Nechceš jít dnes do školy Edwarde?“

„Emm, studium jsem už dokončil.“

„Aha,“ odvětila jsem smutně a odešla z koupelny.

Otevřela jsem šatnu a všimla si, že je to tu přeskládané. Začala jsem hledat svoje oblečení.

„Je napravo,“ houkl Edward ze sprchy. Odkdy se ráno sprchuje? Vyšla jsem potichu ze šatny, zamkla vchodové dveře a jako myška se plížila do koupelny. Potichounku jsem otevřela dveře a vešla. Musel mě slyšet, ale nic neříkal. Zavřela jsem za sebou a šla ke koutu. Ve vteřině se otevřely dveře a dvě ledové ruce mě vtáhly do horké vody. Moje oblečení ztěžklo a pak jsem jen ucítila jak sklouzlo po těle k zemi. 

Svoje ruce jsem mu vpletla do vlasů a on, těmi svými hladil celé moje tělo. Po každém jeho doteku jsem se otřásla a naskočila mi husí kůže. To ho přimělo líbat mě ještě náruživěji než do teď. Nevydržela jsem to.

„Edwarde!“ slastně jsem zasténala a on na nic nečekal a spojil nás v jednoho. Miluju ho. Milovali jsme se a on mě při tom stále líbal. 

*** 

Oblékla jsem si tepláky a volné tričko a šla se nasnídat. Edward už byl dole a vařil mi snídani.

„Co to bude, až to bude?“ zeptala jsem se, protože to v kuchyni dokonale vonělo.

„Palačinky s malinami,“ odpověděl a šklebil se u toho.

„Čím jsem si to zasloužila?“

„Co třeba tím, že máš dnes narozeniny?“

„To už je listopad?“

„Ano, přesně 9. listopadu“

„Ne, že nebudeme nijak slavit?“

„No, řekl bych, že ano.“ Svět mi ztmavnul před očima. Už je to rok, co mě opustil. Tma!

Edward:

„Ježiš Emmo!“ vykřikl jsem a chytal její klátící se tělo. Co se s ní stalo?

Odnesl jsem jí do pokoje. Když jsem jí položil na postel vzpamatovala se.

„Edwarde?“

„Ano, lásko?“

„Já jsem omdlela?“

„Ano.“

„Slíbíš mi něco?“

„Cokoliv, až na jednu věc.“

„To nežádám. Zatím.“

„Co tedy chceš, abych ti slíbil.“

„Že mě už nikdy nenecháš samotnou na déle než na týden a to i ten týden bude utrpení.“

„Tak tohle ti slíbím s radostí.“ Už nikdy neudělám takovou hloupost jako loni, nikdy!

„Můžu si sníst ty palačinky? Strašně krásně to tu voní.“

„Hned ti je přinesu.“


Emma:

A byl pryč. Za chvíli přišel s tácem plným té voňavé dobroty.

„Vždyť je toho jak pro regiment,“ smála jsem se.

„Vždyť jste tři,“ usmíval se a tác položil na noční stolek. Posadila jsem se a on mi tác položil na nohy.

„Kde si se naučil tak výborně vařit?“ chválila jsem mu každé sousto.

„Z kuchařky,“ smál se. Snědla jsem to všechno. Opravdu to bylo výborné.

„Tak co na mě Alice vymyslela tentokrát?“

„No dárky rozbaluji já a je to malá oslava.“

„Fajn, snad to přežiju,“ usmála jsem se.

„Emm, musím ti něco říct.“ 

„Tak povídej.“ Ty palačinky mi zvedly náladu.

„Budeme muset odjet.“

„Ne tohle už jsem jednou slyšela, ne, to mi neuděláš, ne znova, slíbil si to,“ začala jsem plakat.

„Emmí, nezopakuju největší chybu svého života. Musíme se přestěhovat začínají mít podezření a navíc, alespoň tam budeš moct chodit do města, tady tě může potkat Charlie.“

„Jedu s váma?“

„Samozřejmě.“

„A kam se stěhujeme?“

„Do Ruska.“

„Kdy?“

„Za pár dní.“

„Tak jdeme dolů?“

„No Carlisle tě chce prohlídnout.“

„Dobře!“ usmívala jsem se. Měla jsem spoustu důvodů.

Vešla jsem K Carlisleovi knihovny, která teď byla vybavená lékařskou technikou. Edward zůstal na chodbě.

„Ty nejdeš dovnitř?“

„Můžu?“

„Samozřejmě že ano, vždyť jsi jejich táta.“

„Ahoj Emm, slyšel jsem, že jsi zase omdlela.“

„Ahoj, špatná, hodně špatná vzpomínka.“

„Aha.“

Lehla jsem si na lehátko a Carlisle začal s ultrazvukem.

„To je zvláštní.“

„Co?“

„Není tam nic vidět, jakoby si tam měla zeď.“

„A není to třeba tím, že jsou na půl upíři? VY přece máte neprostupnou kůži, ne? Třeba je ta placenta z něčeho podobného.“

„Emm ty se nezdáš. Asi máš pravdu, protože jak vidíme, těhotná jsi.“ To ano, už to bylo vidět. 

„Ještě něco nebo můžu jít?“ ptala jsem se s úsměvem.

„Ještě ti vezmu krev a večer jí odvezu do nemocnice.“

„Fajn.“

„Emmí? Vždycky si se jehel bála,“ divil se Edward.

„Hmmm…“ a už jsem cítila píchnutí.

„Hotovo Emmo. Můžeš jít.“ 

„Carlisle v kolikátém jsem asi týdnu?“

„Devátý možná desátý.“

„Děkuju a zatím.“

Sešla jsem dolů, ale za chvíli už mě zase Alice vyháněla do Edwardova pokoje. Zkazila mi náladu. 

Edwarda jsem od snídaně neviděla a tak jsem si sedla v pokoji do křesla a luštila sudoku. Nudila jsem se a měla jsem zkaženou náladu.

Prohlížela jsem si svůj prstýnek a pak mě napadlo, jak si ukrátit dlouhou chvíli. Zalezla jsem do šatny a hledala, co si vezmu na oslavu. Docela mě to bavilo. Kombinovala jsem různé věci a nakonec jsem se rozhodla pro šaty. Sice to nebyla žádná z mých kombinací, ale byly nádherné. Byly s květinovým vzorem a jasné letní barvy. Vyjadřovali mojí raní náladu.

Vrátila jsem se do pokoje a lehla si na postel, že si přečtu něco o těhotenství. Koupila jsem si nějaké knížky, když jsme byli v obchoďáku. Je to sice o normálním těhotenství, ale aspoň trochu se to podobá, ne?

Bylo asi pět odpoledne, když jsem usnula.

Edward:

„Potichu Edwarde, Emma spí,“ šeptala Alice, když jsem přijel domů s dárkem pro ni.

„Díky.“

Vešel jsem potichu do pokoje ve kterém bylo slyšel Emmino srdce a klidný vyrovnaný dech. Položil jsem svůj dárek na křeslo s cedulkou: ,,Mě otevři jako první! A odešel dolů."

Alice už to měla všechno připravené a čekalo se jen na Emmu, ale nikomu to nevadilo, spala.

Bylo asi deset večer, když už to Alice nevydržela a poslala mě ji vzbudit.

„Ne já jí budit nebudu.“

„Buď ty nebo já.“

„Dobře.“

Došel jsem nahoru a jemně jí probudil, aby se nevylekala.

„Co se děje?“ ptala se rozespale. Litoval jsem, že jsem jí vzbudil.

„Slavíš narozeniny.“

„Jo vlastně. Dej mi deset minut.“ Vstávala z postele. 

„Počkej, udělej mi radost a odevři dárek ode mně. Prosím,“ prosil jsem.

Přistoupila ke krabici, pomalým táhlým pohybem rozvázala stužku a otočila se ne mě a zpět na krabici. Čtyřmi prsty chytla víko krabice a otevřela jí.

„To je krásný.“

„Říkal jsem si, že by se ti to mohlo nejen líbit, ale i hodit.“ Vytáhla z krabice fotoalbum a čtyři dudlíky.

„Proč jsou čtyři?“

„Jsou to dvojčata. Může to být páreček, dva kluci nebo dvě holky,“ usmál jsem se sedíc na posteli.

Přiskotačila ke mně s dudlíky v ruce a posadila se mi na klín.

„A co by jsi chtěl tatínku?“

„Lásko, na tom jestli to budou holčičky, chlapečci nebo oba mi nezáleží. Hlavní je, že to bude naše dítě.“

„Tak máme stejný názor, ale musíš chtít něco víc.“

„Jo, chci holčičku.“

„A já chlapečka!“ začali jsme se smát.

„Měla by si se obléct, aby pro tebe Alice nedošla.“

„Počkej na mě, hned jsem zpět.“ A vběhla do šatny. Opravdu byla za chvíli zpět. Měla na sobě šaty. Byla krásná.

„Ještě skočím do koupelny a můžeme jít.“

„Nespěchej.“

„Musím!“

Během deseti minut jsme scházeli schody a Emma si na stužku z dárku přivázala kolem ruky dva dudlíky – modrý a růžový.

„Šťastné narozeniny Emm!“ řekla naše rodina unisono.

„Děkuju.“

„Tak už 19, těhulko. Všechno nejlepší!“ smál se Emmett a podával ji krabičku. Letos to všechny napadlo zabalit do krabičky. Musel jsem se zasmát.

„Co je vtipného Edwarde?“

„Řeknu ti to jindy, teď rozbaluj.“ Otevřela krabičku a z ní vytáhla foťáček.

„Děkuju, ale nevím…“ nenechal jsem jí to doříct.

„Tohle neřeš Emm,“ šeptl jsem jí do ucha.

Přistoupila k ní Rose a mile se na ní usmívala.

„Taky přeju jen to nejlepší tobě a prckům a tady taková maličkost.“ Byla to malinká krabička a v ní dva stříbrné řetízky a přívěškem C.

„Děkuju Rose,“ poděkovala a ještě jednou jí objala.

„Emm já ti přeju hodně lásky, štěstí a málo trápení a nemocí!“ přál Jasper a podával jí puget žlutých růži. 

„Jsou krásné, děkuju.“

Přitančila k ní Alice, štěbetla něco ve smyslu – vše nej. Dala ji do roky krabiču, objala jí a odtančila zase pryč. Aha, už vím proč.

Emma otevřela kravičku a v ní našla bílí krajkový podvazek. Začervenala se.

„To je na svatbu, Emm.“

„Pochopila jsem, děkuju, je krásný.“

Carlisle musel do nemocnice a Esmé tedy přála bez něj.

„Ať máš všeho dobrého až po zuby a ať se ti zlo vyhýbá obloukem.“ Objala ji a podala ji dárek.

„Tohle je ode mně a od Carlisla.“ Otevřela krabičku a v ní byl krásný náhrdelník s modrými kamínky.

„Esmé,“ vydechla.

„Copak nelíbí?“ tázala se.

„Právě naopak, je krásný.“

„Na svatbu, byl mojí maminky.“

„To nemůžu přijmout. Je tvůj. Nemám právo ho vlastnit.“

„Máš, patříš do rodiny a navíc, jak Rose, tak Alice mají něco podobného ode mně.“

„Dobře, děkuju, je nádherný.“

„Chceš ho zapnout?“ zeptal jsem se jí.

„Ne, nechám si ho až na svatbu.“

„Těším se.“ Otočil jsem si jí čelem k sobě a políbil. 

Emma odmítla jíst dort sama a tak se Emmett obětoval. Povídali jsme si a smáli se. Emma měla dobrou náladu a nebylo jí ani špatně. Hrál jsem na klavír a Emm si povídala s Esmé o novém domě, když se zvedla a přisedal si ke mne. Opřela se mi o rameno a po ne moc dlouhé chvíli usnula. Nedivím se. Odnesl jsem jí do postele a sundal jí ty dudlíky ze zápěstí. Přikryl jsem ji a sedl si do křesla prohlížejíc si jí jak spí.