Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 11. kapitola

14.02.2010 (14:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1154×

Budem spolu!

Usmála jsem se na něj a šla k posteli. Lehla jsem si a usnula.

Edward:

Nebylo ještě ani pět odpoledne a ona už spala a spala tvrdě. Zdál se ji krásný sen s neurčitým tématem, jen obrázky. Docela mě potěšilo, že se na nich velmi často objevuji já. Najednou se však sen změnil. Úplně se otočil. Emma ležela na louce, nejevila známky života, já stál v ocelovém sevření jen pár metrů od ní a chtěl, aby mě zabili. Nevím, kdo to byl, neviděl jsem tváře.

Emma se probudila s křikem a slzami na tváři.

„Emmí, klid, byl to jen sen. Špatný, zlý a nereálný sen.“ Nic neřekla, jen mě objala. Bylo něco po desáté večer. Plakala. Musel jsem se zeptat, i když jsem odpověď znal.

„Emm, co se ti zdálo?“

„Nechci ti to říkat.“ Nenutil jsem ji, jen jsem ji silněji objal.

***

„Nemáš hlad?“ zeptal sem se a doufal, že řekne ano. Společnost ostatních obyvatelů tohoto dom by ji mohla přivést na jiné myšlenky.

„Jo.“ Už neplakala, jen ležela a mlčela.

„A co by jste si dala, princezno?“

„Nevím, je mi to jedno, ale nejdřív si musím dojít na záchod.“

„Je ti špatně, Emm?“

„Ne, jen potřebuju čůrat,“ řekla a zvedala se z postele. Chtěl jsem jí pomoct, ale zastavila mě.

„Zvládnu to, Edwarde.“ Nechal jsem ji a vyčkával.

***

Najednou se z koupelny ozvala rána. Rozrazil jsem dveře do koupelny a Emma ležela na zemi a nedýchala. Nepřemýšlel jsem a dal jí první pomoc. Povedlo se.

„Co se stalo?“

„No, nedýchala si. Ty si nepamatuješ, jak se ti to povedlo?“ divil jsem se.

„Poslední věc, na kterou si pamatuji je, jak jdu za tebou do pokoje a pak tma.“

„Aha. A jak ti je?“

„Fajn, mám hlad.“ Ano, mohli by jste mě považovat za nezodpovědného, že jsem to nechal být, ale očividně jí nic nebylo, nic ji nebolelo. Tak jsem ji vzal a odnesl do kuchyně, kde už od Esmé měla připravenou asi večeři, nebo co to je v půl jedenácté v noci.
Snědla svoje jídlo a chtěla jít do obýváku.

„Kam jdete, slečno?“ tázal jsem se jí od dřezu.

„Do obývacího pokoje.“ Usmívala se na mne. Nešlo odolat. Stála u dveří a já byl během vteřiny u ní. Políbil jsem ji.

„Co po mě chceš, Edwarde, tohle děláš, jen když něco chceš.“

„Pravda, chci.“

„A co?“

„Tebe.“ Líbal jsem ji a odmítal přestat. Škoda jen, že musí dýchat.

„Mě máš, chceš, abych šla do postele a odpočívala. Nemusím číst myšlenky, abych věděla, co chceš.“

„Dobře, máš pravdu.“

„Ale já tam nejdu. Půjdu do obýváku a budu si povídat.“

„Má cenu tě přesvědčovat, Emmo?“

„Ne!“ řekla a šla do pokoje. První, koho potkala, byl Emmett.

„Ahoj, Emmette.“

„Ahoj, Emmo, jak jsi se vyspala?“

„Jo, ušlo to.“

„A jakto, že se neneseš?“

„Asi jsem naštvala Edwarda.“ Odkašlal jsem si. „Jo, naštvala.“

„Pak tě ponesu já.“ Než Emma stačila zareagovat, už ji Emmett nesl do mého pokoje.

„Vy, vy všichni jste se proti mně spikli,“ křičela Emma z postele. Emmett se usmíval a přemýšlel nad tím, jak víc ji naštvat.

„Emmo, vypadáš roztomile, když se rozčiluješ,“ řekl jsem a smál se.

„Ale to nemá být k smíchu!“ křičela. To už byl Emmett se svým plánem dole.

„Edwarde, Emma by se teď neměla rozčilovat,“ napomínal mě Carlisle z jeho pracovny. Měl pravdu.

„Emmo, uklidni se, prosím.“ Emma totiž byla vzteky bez sebe. Nadávala, klela apod. Nechtěla se uklidnit a tak jediná věc, která mě napadla, byla políbit jí. No, chvilku se bránila, ale pak mi je oplácela.

Emma:

Tohle už fakt přehánějí. Člověk tady nemá ani kapku volnosti. Byla jsem fakt naštvaná, no teda až do té doby, než mě Edward uklidnil. Uměl líbat ze všech nejlíp, ale něco tomu chybělo. Seděla jsem na posteli a on se ke mně skláněl. Už vím…

Jakmile jsem na to ale pomyslela, Edward to udělal. Bylo to divné, ale nevadilo mi to. Teď už seděl na posteli a měl mě položenou na klíně. Musím se pak Carlislea na něco zeptat.

„Edwarde, dej mi trochu svobody. Neboj se o mě, vím, že jsem nešikovná, ale to, že mi budeš stát ty nebo někdo jiný z rodiny za zadkem, mi na zodpovědnosti moc nepřidá. Alespoň dokud budu jen málo těhotná. Slibuji, že až si neuvidím přes břicho, nebo až uzná Carlisle za nebezpečné se pochybovat, bude všechno v tvojí režii.“ dokončila jsem svůj prosboslib a nahodila výraz štěněte.

„Emm, víš, co pro mě znamenáte.“

„No právě, že hodně a jestli mi to chceš dokázat, tak tímhle ti to uvěřím na milión procent.“

„Emm…“

„Prosím.“ Nešlo to, moje oči vypověděly službu a já začala plakat. Objal mě a utěšovat.

„Emmí, hlavně neplač. Všechno ti splním, hlavně neplač.“ konejšil mě Edward. Cha, tak tohle na něj platí. Přestala jsem plakat a políbila ho.

„Děkuju.“ Ne že by se mi chtělo, ale vymotala jsem se z jeho náruče a šla do koupelny.

Vlezla jsem si pod sprchu a užívala si horkou vodu. Uslyšela jsem otevření a zabouchnutí dveří. V koupelně určitě nikdo nebyl. Viděla bych ho i přes páru a zakalené dveře od sprchového koutu. Edwardova koupelna totiž byla malinká. Jen sprcha, umyvadlo, toaletní skřínka a záchod.

Najednou se otevřely dveře od sprchového koutu. Strašně jsem se lekla, podklouzla mi noha, ale jeho silné, kamenné a ledové ruce mě zachytily.

„Promiň, to jsem nechtěl.“ Podívala jsem se na něj a on? On tam stál jen tak, bez jakéhokoliv kousku oblečení.

„To nevadí, ty mě lekat můžeš. Obzvlášť když jsi takhle oblečený.“ Nevím, co nás to popadlo. Zavřel za sebou dveře a začal mě líbat. Všude po celém mém těle. Zastavil se u bříška. Už to začínalo být vidět. Jemně ho políbil a pak se vrtil k mým rtům. Jeho polibky jsem mu opětovala. Netrvalo dlouho a naše těla se oddávala té nejkrásnější rozkoši.

Nevím, jak dlouho jsme tam byli a nechali na sebe padat kapky vody a přitom se líbali, ale najednou vodu vypnul, zabalil mě do osušky a odnesl do postele.

„Miluji tě, Edwarde,“ šeptala jsem mu do ucha. Jen se usmíval. Položil mě na postel a stále mě líbal. Jeho polibky byly dokonalé.

Naše polibky se stávaly kratšími a kratšími, až přestaly úplně. Přinesl mi další část jeho šatníku – košile a trenýrky.

„Budu muset s Alicí zajet na nákupy. Nemůžu si do nekonečna půjčovat tvoje oblečení.“ Smála jsem se při představě, jak Alice teď asi vypadá – rozzářené oči, úsměv.

„Ne, utahá mi tě,“ odpověděl Edward.

„Já? Ne ne, já jsem ohleduplná,“ ozvala se ze spodního patra Alice.

„Známe svoje lidi. Pojede jen, když pojedu já,“ řekl nesmlouvavě.

„Já myslela, že podmínky určuji já?!“ řekla jsem naštvaným hlasem.

„Promiň, ale jet s Alicí na nákupy bez toho, aby ji někdo brzdil, je sebevražda i pro upíra a já, jestliže bych o tom věděl, bych byl spoluviník a já tě nechci zabít, ba co ani ti ublížit,“ řítila se Edwardovi slova z úst.

„Dobře, dobře, pojedeš s námi.“ odkývala jsem mu to a ze zdola se ozvalo zasyčení.

„Děkuji,“ řekl a usmíval se. „Nemáš hlad?“

„Ani ne, ale jsem unavená.“

„Nedivím se.“ řekl a neudržel smích.

„Dobrou, Edwarde,“ řekla jsem a zavřela oči. Jen za malý okamžik jsem ucítila, jak se zhoupla postel a jak mě ledové paže přitáhly k ledovému tělu. Otřásla jsem se. Víc mě přikryl a začal broukat mé nejoblíbenější písničky. Miluju ho!

Edward:

Ta holka si ze mne snad dělá srandu. Chtěla jít nakupovat sama s Alicí. Ona opravdu nemá pud sebezáchovy, ještě štěstí, že jsem ji přemluvil (?), abych jel s nimi. Skoro celou noc jsem přemýšlel. Emma spala. Nic se jí nezdálo, ale k ránu se to změnilo.

Zdálo se ji totéž jako předešlou noc nebo den? No, to je jedno. Byl tam ale rozdíl. Na zemi neležela ona, ale já. Ona stála kousek ode mne plakala a něčí ruce jí svírali trup. Emminy slzy, ale nebyly průsvitné, byly rudé jako krev a jako její oči. A já moje otevřené mrtvé oči? Barva jarní trávy, tak jako v mém lidském životě. Celá se klepala a její oblečení bylo smáčené rudými kapkami. Ty ruce ji drtily víc a víc, až vykřikla : „Dělej, Jane, tak už mě zabij. Nemuč mě pohledem na něj, na toho, koho tolik miluji a koho jsem svojí malicherností, hloupostí a nerozvážností zabila. No tak, stačí ti přece jen tak málo a dokážeš spálit i upíra. Prosím, zažehni oheň.“ Emm stále plakala a Jane ji mučila, nedovolila jí, aby odtrhla oči, jen řekla: „Ne, takové štěstí si nezasloužíš.“ Držela ji a nechtěla povolit. Emma se hroutila. Nevydržela to. Omdlela? Nebo snad zemřela? ... ani jsem si nevšimnul, že Emma pláče i ve skutečnosti. Když její sen skončil, probudila se pozvolna. Byla klidná.

„Dobré ráno, Emm. Copak se nám zdálo, že máme mokré oči?“

„Edwarde?“ rozplakala se. Ach jo, co já s ní budu dělat?

„Emmí, neboj, jsem tady. Klid. Byl to jen sen a určitě se nestane.“ Dneska jsem to věděl jistě. Člověkem už nebudu.

„Nevíš, co se mi zdálo, takže nevíš, jestli se to může nebo nemůže stát.“ křičela na mě.

„Máš pravdu, promiň.“ odpověděl sem s klidem v hlase. Neřekla nic, i když otevřela pusu, jen zavřela oči a nechala padat slzy na polštář.

„Donesu ti vodu.“ Na mojí větu nijak nezareagovala. Za pár minut jsem byl zpět i se sklenicí vody, ale Emma v pokoji nebyla. Otevřel jsem dveře do koupelny a uviděl ji jak se sklání nad záchodem. Vlasy měla v ledabylém culíku a její výraz byl tak smutný. Stále plakala. Sklenku jsem položil na umyvadlo a přiklekl k ní. Hladil jsem ji po zádech a mlčel.

Ještě chvíli tam klečela a pak vstala, svlékla se a vlezla do sprchy. Sedl jsem si ke dveřím, otočen od ní a přehrával jsem si její sen. 

Jako obvykle tam byla dlouho. Když vylezla, aniž by řekla slovo, zamotala se do ručníku, vyčistila si zuby, rozčesala čerstvě umyté vlasy pánským šampónem a odešla do pokoje. Díval jsem se na ni pořád ze stejného místa. Vzala si ze skříně čistou košili, trenýrky a odešla. 

Nešel jsem za ní. Kdyby chtěla mluvit a být se mnou, nějak by to naznačila. Otevřel jsem okno a běžel ven, alespoň si zalovím.


Emma:

Tak tenhle sen byl fakt hnusnej. V duchu jsem děkovala Edwardovi, že mě nechává být, ale zároveň jsem ho potřebovala. Ráno vypadalo teple a svítilo sluníčko. Dnes budou všichni doma. Rozhodla jsem se, že se projdu. Pročistím hlavu.

Šla jsem mezi stromy a vnímala jen sluníčko a vzduch. V mojí hlavě by jste našli jen jedny myšlenky a to myšlenky na Edwarda. Nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo. Motala jsem se mezi stromy a přes myšlenky na Edwarda jsem se dostala k mimčům. 

Ruce mi sklouzly k bříšku, které bylo zase o, i když malinký, kousek větší. Milovala jsem ty dva ve mně a Edward je miloval taky. Nejen, že to říkal, ale je mu to vidět na očích pokaždé, když se o tom bavíme, když si mě prohlíží, jeho oči se zastaví na mém bříšku, pokaždé když je mi špatně, je mu mě strašně líto, ale miluje je i přes to. Bude dokonalý táta.

Nevěděla jsem, co teď dělá a strašně toho lituju, protože chci trávit všechen čas s ním. Najednou jsem o něco zakopla, neřešila sem, co to je, ale bála jsem se, že se něco stalo prckům. Břicho mě nebolelo a ani špatně mi nebylo. Začala jsem tedy zjišťovat, jaká věc vedla k tomu, že jsem zakopla.
„Mrtvý jelen?“ řekla jsem překvapeně. Prozkoumala jsem ho pozorněji… Tak už vím, co ho zabilo. Měli by k těm zvířatům mít větší úctu a aspoň je odklidit lidem z cesty. Musím jim to říct, ale moment tady žádná cesta není. Sakra!

Musím přemýšlet. No, mojí stopu najdou, možná, už jsem tu poměrně dlouho. Kdo všechno byl doma? Emmett, Rose, Alice, Esmé, Jasper, Carlisle a Edward? Toho jsem naposledy viděla v pokoji. Všichni ostatní měli nějakou činnost. Emmett venku opravoval auto. Rose si v obýváku četla módní časopis. Alice s Esmé se dohadovaly na zařízení dětských pokojů. Jasper si četl knížku a Carlisle byl v pracovně – nevím, co tam dělal, ale nadával u toho dost nahlas.

Že by šel Edward lovit? To jsem ho naštvala? Né! To sem nechtěla. Sakra, teď to budu muset vyžehlit. Moment. Šáhla jsem na jelena, i když s nechutí, nebyl studený, měl zhruba stejnou teplotu jako já…. Zkusit se má všechno.

„Edwarde?“ zařvala jsem do lesa okolo sebe. Doufala jsem, že mě uslyší. Nic.

„Edwarde.“ Zkusila jsem to znovu a pokusila jsem se to zařvat ještě hlasitěji.
No netrvalo dlouho, byla to asi minuta, a Edward stál přede mnou. Díky bohů.

„Co tady děláš?“ Byl naštvaný. Paráda, už mám druhej.

„Já. Já jsem se šla projít a nějak jsem nevnímala cestu a pak jsem zakopla o jelena,“ řekla jsem poddajným hlasem.

„Nestalo se ti nic?" řekl, když ke mně přiskočil a prohlížel si mě.

„Ne, teda myslím.“ Druhou část jsem dodala šeptem a s doufajícím nádechem. Objal mě.

„Jdeme domů. Carlisle se na tebe podívá.“ On je tak roztomilý, když má o mě, no, o nás strach.

„Co? Proč? Mě je fajn a navíc se mi ještě nechce. Venku jsem nebyla dlouho a les je krásnej a ty mimochodem taky, když se leskneš."

„Tak proč jsi volala?“ zeptal se. Jen tak.

„To je teda blbá otázka. Kam se podívám, jen les. Ztratila sem se a jen díky tady jelenovi jsem si to uvědomila. Jinak bych šla dál a dál, jak by jsi mě pak hledal? Za celý den by moje stopa vyvanula.“ Jen tam stál, poslouchal a třpytil se.

„Máš pravdu, je to blbá otázka, jestli chceš, můžeš se ještě procházet. Budu nedaleko, stačí zavolat.“

„A nemohl by jsi mi dělat společnost?“ ptala jsem se a koukala na něj s láskou v očích.

„Proč ne? Jen jsem myslel, že chceš být sama.“

„Ne, teď už ne, něco jsem si uvědomila a to, že si budu užívat tvou přítomnost každým okamžikem, protože může být poslední,“ řekla sem a skutálela se mi slza.

„Ale co to breptáš, Emmí?“ řekl s úsměvem setřel mi slzu. Políbila sem ho a on mě.

„Miluju tě, Edwarde.“

„I já tebe, Emm.“

Šli jsme lesem, když najednou za sebou uslyším kroky. Strašně jsem se lekla. Naskočila mi husí kůže, začala jsem se třást. Bála sem se, že je to Padlý anděl, ani nevím proč. Byla jsem přeci s Edwardem. Všimnul si mého stavu.

„Emm, co se děje?“

„Já slyšela kroky.“

„Jsme v lese, lásko, život je tady všude. Byl to jen nějaký zajíc.“

„Asi máš pravdu. Zbytečně se děsím.“ Jen co jsem to dořekla, objevil se před námi Emmett. Lekla jsem se tak, že jsem jim tam málem omdlela.

„Emmette, ty si ale kokot. Takhle ji děsit. A nejen ji, i mě. Jak to, že jsem o tobě nevěděl.“

„Jó, bráško, když ty jsi zamilovanej a navíc, já na nic nemyslel.“

„Co tu vůbec děláš?“ zeptal se Edward.

„Já? Já hledám Emmu, říkala, že se jde projít a ne, že jde na celodenní výlet.“

„Aha, tak můžeš zase jít, vidíš snad, že je v pořádku a se mnou, ne?“

„Jo, to vidím.“ Otočil se a byl pryč. Nebylo mi dobře. Fakt jsem se ho lekla.

„Chceš jít domů, Emm?“

„Asi bychom měli, jestli půjdu ještě dál, už nedojdu domů.“ Že já říkám takovéhle věci, jen co jsem to totiž dořekla, byla jsem v jeho náručí. No, nevadí mi to.

„Až se příště budeš chtít jít projít, vem si s sebou alespoň telefon a nebo rovnou mě, jo?“ zeptal se.

„Ok, vemu si tebe.“

„I za manžela?“ spadla mi čelist. Tohle jsem nečekala.

„N – no, a – a – no,“ vykoktala jsem ze sebe. „Ráda budu Emma Cullenová. Miluju tě.“ Usmíval se.

„Děkuju.“ Položil mě na zem a z kalhot vytáhl krabičku. Otevřel ji a v ní byl nejkrásnější prstýnek na světě. Byl z bílého zlata a měl jeden tmavě modrý kamínek, u kterého bylo z obou stran „E“, ale zrcadlově. Uvnitř bylo vyryto něco francouzsky a rok.

„Edwarde, je krásný. Co znamená ‚il sera toujours ensemble‘ ?“

„Navždy budem spolu.“ Dokonalý, on je prostě dokonalý.

„Děkuju.“ Skočila jsem mu kolem krku a začala ho líbat. Miluju ho.

další

shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě! - 11. kapitola: