Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let's Get Lost 6. část

13.09.2010 (17:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1945×

6. část

Běžel jsem, co mi nohy stačily, ale věděl jsem, že je pozdě. Byl jsem naštvaný. Nejen na sebe, ale i na Bellu a na celou rodinu. Říkal jsem jí, že to není dobrý nápad, jezdit do Forks, ale ona ne. Vždy si prosadí svou a teď kvůli tomu budeme řešit jeden velký a zásadní problém.

Cítil jsem, jak Carlisle a Esmé běží za mnou, ale jsou dost daleko. Možná máme ještě šanci utéct. S Belliným štítem nás nevystopují… I když jak se jim to mohlo podařit teď?

Těsně před domem jsem zastavil a nasál vzduch, abych zjistil, kdo všechno tady je. Ale nic jsem necítil. Za to určitě může štít.

Vrazil jsem do dveří a v rychlosti jsem vyběhl schody. Ale do někoho jsem narazil a společně jsme se skutálely ze schodů. Ale vůbec mi to nevadilo, jelikož ten někdo byla moje Bella.

S úsměvem na tváři si mě prohlížela.

„Copak, Jazzi? Kdopak tě honí?“ Zasmála se.

„Tohle není vtipné, Bello! Jsou tu…“ Zamračila se, ale i tak vyskočila na nohy a mě schovala za své záda. Jako by cítila někoho, koho já ne. V tomhle jsem její štít nesnášel, vždy byla o něco popředu, co se týkalo cizích návštěvníku. I když jsme jich zas tak moc nepotkali.

Slyšel jsem kroky nad námi, ale i před hlavním vchodem. Zavrčel jsem a díky tomu kroky zrychlily a vteřinu na to nás obklopila celá rodina.

Tentokrát jsem to byl já, kdo se snažil chránit Bellu. Ale nedovolovala mi to. Snažila se prchnout, ale pokaždé se nám někdo připletl do cesty.

„Jaspere… Prosím…“ slyšel jsem velmi povědomý hlas. Ale neotočil jsem se za ním. Držel jsem Bellu za ruku a pořád se snažil najít východisko z téhle patálie.

„Bello?!“ ozval se Edward. Byl dost rozrušený a v jeho hlase zněla i podrážděnost. Bella se jen přikrčila a zavrčela na něj.

„Nechtěj, aby to šlo po zlém!“ ozval se znovu Edward. Já pohotově chytil Bells za zápěstí a schoval si ji za zády.

„Nechceme problémy. Víme, že tenhle dům je váš. Chceme jen v klidu odejít,“ řekl jsem a podíval se na Carlislea. Zamračil se, ale ani jeden neustoupil.

„Ale my vás nepustíme. Nejde to!!“ ozval se zase Edward. Copak se stal on hlavou rodiny?! Zmateně jsem se rozhlédl po ostatních. Měli hodně bojovou náladu. Ale nemůžou nás nutit tady zůstat. Copak chtějí být jako Volturiovi?!

„Nemáte na to právo!“ vřískla Bella a jala se prchnout. Ale Rose a Emmett ji srazili k zemi. Já se ihned vrhl k nim a snažil jsem se jí pomoct. Ale marně. Bylo jich tu na nás moc a já věděl, že nemáme šanci, i když jsme zběhlí v boji. Ale je to má bývala rodina. Nedokázal bych jim ublížit. Nebo možná dokázal... Sám nevím... Hodně se toho změnilo... Za tu dobu...

Když jsem se snažil Bells vysvobodit, popadly mě něčí ruce a táhly ven. Bránil jsem se, ale šance byla mizivá.

„Bello! Hlavně klid... Prosím, nebraň se jim… kvůli mně,“ volal jsem ještě na ni. Nevím, jestli poslechne. Je jako vyplašené koťátko, které chce jen svobodu. Brání se svými neostrými drápky. A v hlouby duše ví, že tenhle boj má prohraný, ale přesto se snaží dál.

Z domu se ozval její nářek a křik. Bodlo mě to u srdce. Snažil jsem se vytrhnout z jejich sevření, ale nepovedlo se mi to.

„Jazzi…“ šeptl tenký hlásek. Ale tentokrát jsem se za ním ohlédl. Alice stála kousek ode mě a smutně si mě prohlížela. Nakonec se zastavila u mých rudých očí.

„Proč, Jazzi?“ šeptla. Trhnul jsem sebou a neodpověděl. Prostě to tak je a oni se s tím musí smířit! Chtěl jsem se znovu vysmeknout, ale bylo jich tu nějak moc. Až teď, když jsem se trochu uklidnil, jsem poznal naše vzdálené známé. Denalijští. To jen kvůli nám? Copak nemáme vlastní život a nemůžeme si ho žít podle svého? Proč se nás pokoušejí změnit? My... Já nechci!

Alice ke mně přistoupila a položila mi svou dlaň na obličej. Dívala se na mě těma zlatýma očima. Chtěl jsem zavřít oči, utéct, jen abych mohl být co nejdál od ní. Tak moc jsem jí ublížil a vím, že tímto chováním to jen potvrzuji.

„Jazzi, prosím. Miluji tě. Udělej to kvůli mně,“ vzlykla Alice. Díval jsem se na ni. A něco se ve mně zlomilo. Nevím co přesně, ale vím, že jinou šanci nemám a možná už další nedostanu.

Pohled Bella (o 3 dny později)

„Ne! Já nikam nejdu!“ řvala jsem přes zavřené dveře a naštvaně se posadila do zbytku nábytku, co tu po mém včerejším výbuchu zbyl. Nesnáším to tady! Kdybych mohla, brečela bych, ale to je jedna věc, která nám byla odepřena. A pokud jde o ty zmetky, co mě tu drží! S němi si to jednou vyřídím. Ale co Jazz? Proč se za mnou nepřišel podívat? Proč je věčně někde v trapu s tou svou Alice? Proč jim dovolil mě uvěznit? A sakra, proč se odtud nemůžu jen tak vypařit?

Zatím jsem tu dva dny, ale jednou se žízeň dostaví a co pak? Já se nechci stát zrůdou přeživší na těch prašivých tvorech. Proboha, jsem upír! A čím se živí? Lidmi! Stejně jich je na téhle ubohé planetě víc než dost, tak proč řešit jeden nebo dva ztracené životy? Je to náš osud! Naše poselství!

„Bello! O tomhle s tebou nehodláme diskutovat! Prostě vylez ven, nebo si pro tebe dojdeme!“ ozval se nabručený Edí. Ale já se nehodlala jen tak vzdát. Určitě ne bez boje!

„Tak tedy po zlém, Eďouši!“ zavrčela jsem a čekala, kdy vtrhne do dveří. A taky se tak stalo. Chudák dveře, ještě pár takových vpádů a asi se rozpadnou. Ale mě to na tváři vykouzlilo ten nejlepší úsměv, jaký jsem v momentální situaci dokázala.

„Vstávej a neusmívej se, jako by ti to tu patřilo. Jdeme na lov!“ řekl docela klidně.

„Do města?“ Usmála jsem se, ale vstala jsem, aby náhodou neremcal. Ale i tak jsem se dál usmívala jako sluníčko. Dokonale jsem zářila. Chtějí mě tady, tak si to pořádně užijí! A když říkám užijí, myslím to doslova. A to včetně zbabělého Jaspera!

„Do lesa,“ zavrčel a zamračil se na mě. Pak mě chytil za ruku a táhl pryč ze zdevastovaného pokoje. Já neprotestovala, třeba nakonec bude v lesíku sranda. Ale s určitostí vím, že já zvířátka papkat nebudu a klidně ať se staví na hlavu.

Když jsme došli do obýváku, byla už tam nashromážděna celá rodinka. Ale já se dívala pouze na jednoho z nich. A tím byl Jasper. Ale vypadá to, že zrovna odněkud přišli. Přimhouřila jsem oči a sledovala jeho nervózně těkající pohled. Neodvážil se na mě podívat. Copak ten čas co strávil semnou pro něj nic neznamenal? Copak pro něj já nic neznamenala?

„Pro jistotu půjdeme všichni. Je třeba ji hlídat,“ rozkazoval Edward. Já si odfrkla a tím na sebe upozornila. Ale nikdo nic neřekl. Jen se postavili okolo mě a společně jsme se v téhle podivné formaci vydali do lesa.

Šli jsme tiše a mě to opravdu lezlo na nervy. Co tím chtějí dokázat? Já svou žízeň dokážu ovládat a klidně vydržím bez lidské krve i měsíc. Než jsem začala lovit s Jasperem, byla jsem dost vybíravá. A lovila jsem jen příživníky společnosti. Ale pak se to muselo změnit. On se tak ovládat nedokázal a to, i když jsem na něj použila svůj štít, který ten pach zakryl. Ale touha zůstala.

„Kousek za řekou je stádo srnek,“ ozvala se vždy chytrá Alice. Zamračila jsem se a svůj štít jsem roztáhla po celé délce lesa. Tak teď jsem zvědavá, jak je najde.

„Zase nic nevidím!“ začala se rozčilovat a já smát. Šlehla po mně pohledem, ale ne naštvaným, spíš zklamaným. Smích mě okamžitě přešel. Tady si upír ani trochu legrace neužije. Bože, kam jsem se to jen dostala!!

„Bello, můžeš prosím ten štít sundat?“ ozval se za mnou ten nejkouzelnější hlas. Ale jelikož mě zradil, ani on mě nepřemluví ke spolupráci. Prudce jsem se k němu otočila.

„Co za to, Jazzi?“ Sladce jsem se na něj usmála a jemně si jazykem přejela přes rty. Pohledem zůstal vyset na mých rtech a já věděla, co se mu honí hlavou, a to ani nemůsím umět číst myšlenky. Taky jsem nemohla přeslechnou dvojí zavrčení a to ze strany Edwarda a Alice.

Otočila jsem se tedy zpět a jen si tiše povzdechla. „Stejně se se zrádci nebavím.“

„Já tě nezradil, Bells,“ zašeptal Jasper spíše pro sebe, ale i tak jsem ho mohla slyšet a možná i někdo okolo. Ale zdá se, že je jim to jedno. Mají ho pod hákem.

Po deseti minutách tiché chůze jsme došli na okraj nějaké mýtinky. Všude okolo nás byl klid, až na pár tlukoucích srdcí a hrozného zápachu. Nakrčila jsem noc.

„Brzy si zvykneš, uvidíš. A pak bude vše jako dřív.“ Usmála se na mě Esmé. Podívala jsem se do jejích maminkovských očí. Jí jediné jsem ubližovat nechtěla, byla tak ochotná udělat pro rodinu cokoliv. A pevně věřím, že ona by mě pustila, ať si jdu po svých.

„Nic nebude jako dřív, Esmé. Já už nejsem ta malá a neschopná holčička. Vyrostla jsem z toho,“ řekla jsem. Posmutněla a lehce mě objala okolo pasu. Hrozné gesto, ale je to přeci Esmé, proč ji nenechat projevit trochu té mateřské lásky. I když jsem se o to vůbec neprosila.

„Esmé, prosím. Já nejsem na něco takového zvyklá. Pro příště, žádné doteky. Nemuselo by to dopadnou dobře, jak pro tebe, tak pro někoho jiného,“ řekla jsem až příliš klidně a lehce se na ni usmála. Ona mě okamžitě pustila a nenápadně se schovala za svého chotě.

„Nevyhrožuj, nebo to s tebou dopadne špatně,“ ozvala se naše blondýnka Rosie.

„A pak kdo tu vyhrožuje! A pokud vím, nepřišli jsme se sem hádat!“ řekla jsem mrzutě a ukázala na stádečko chlupatých příšer zamnou. Ostatní následovali můj pohled a pak se podívali zpět na mě.

„Dáma první.“ Usmál se Edward a pokynul mi. Velmi neochotně jsem vyběhla a jedním rychlým skokem jsem skolila největší srnku. Ostatní udělali totéž, až na to, že já ji jen zabila. Nehodlala jsem se zakousnout ani za všechny prachy světa! Mrtvé tělo mi sklouzlo po nohách na zem. Možná mám jedinou šanci pláchnout. Porozhlídla jsem se kolem a vyrazila dopředu.

Ale nestihla jsem udělat ani tři pořádné kroky a už mi někdo vysel na krku. Ale i tak jsem se snažila nezastavit. Docela se mi to dařilo, než mi někdo podrazil nohy a já se zaryla do země. Naštvaně jsem vyskočila zpět na nohy a všimla si šesti naštvaných tváří. Jasper stál v pozadí a očima zabodnutýma do země.

„Parchanti!“ sykla jsem na ně. „Já vám tu havěť žrát nebudu, i kdybyste mě mučili!“

„Jednou dostaneš žízeň a ona tě donutí tu odpornou havěť jíst, Bello!“ řekl až příliš klidně Edward a dál se na mě nenávistně díval. Zatřepala jsem hlavou. Ne. Ne! To prostě a rozhodně ne!

„Jdeme domů, tohle nemá cenu,“ řekl až doposud mlčenlivý Carlisle.

O měsíc později

Přecházela jsem naštvaně po pokoji. Už toho bylo na mě moc. Oči jsem měla černé jako uhel, ale já se nehodlala vzdát. Přece musí být něco, nebo někdo, kdo mi pomůže.

Ještě pár dní a opravdu to nezvládnu. Opravdu sním nějakého zablešence. Ale já nechci. Co jsem komu udělala? Tedy já toho udělala hodně. Poslední dobou se mi zdá, že můj život, jak lidský tak upíří, je jen jeden velký vtip.

Já snad všechny ty problémy přitahuji. Ale je to někdy vzrušující. Ta akce v lese. Nebo potom jak mi tu srnku dotáhli až do ložnice. Bylo to fakt roztomilé gesto. Ale, jaksi jsem ho neocenila. Srnka zemřela, to jo, a ano, mou rukou, ale to je tak vše. Po týdnu raději její mrtvolu odnesli pryč, jelikož ten zápach se asi nedal vydržet. Já se mezitím schovávala ve svém dokonalém štítu. Smála jsem se pak ještě další tři dny. Jen při vzpomínce na to, jak Alice a Rose nadávali, se mi zvedají koutky.

Ale teď už končí veškerá legrace. Mám žízeň a obrovskou. Jen jak to zařídit? Ale najednou mě napadl takový malý plán. Mohl by vyjít.

Otevřela jsem dveře a tichounce jsem svou osobu přemístila do obýváku. Ale bohužel si mě všimli. Jejich zamračené pohledy se opravdu přehlédnout nedaly.

„Kampak kráčíš?“ ušklíbl se Emmett. Usmála jsem se na něj a jen ukázala na počítač, který stál v rohu místnosti. Tak teď přijde ta nejtěžší část.

„Co na něm chceš dělat?“ zeptala se hned pohotově Rosalie.

„Nahoře se nudím, jen si zahraji jednu z těch stupidních her,“ odpověděla jsem jako vychovaná, slušná holčička. Přešla jsem ke stolku a ten krám zapnula. Čekala jsem jen chvíli a pak jsem v rychlosti najela na internet. Nikdo si mě nevšímal a to bylo dobře. Byla jsem v celku nervózní a nemohla jsem si nevšimnout, Jasperova zvědavého pohledu.

Naklikala jsem pár potřebných informací, pak vymazala historii a už jen čekala. Spíše jsem jen tak brouzdala po netu. Uběhlo dlouhých dvacet minut a pořád nic. Už jsem začínala být nevrlá, když v tom jsem uslyšela na příjezdové cestě, auto. Můj zrak okamžitě sklouzl k oknu. Bílá dodávka, úžasné. Doufám, že tam budou aspoň dva. Mám hlad jako vlk.

„Že by Carlisle přijel dříve?“ zeptala se se zájmem Alice, ale nezvedla se. Ale já ano. Tohle si nenechám pokazit. Než dodávka zastavila, byla jsem u dveří a než ten pošťák vystoupil, byla jsem u něj a nikdo mi v tom nestihl zabránit. Okamžitě jsem se mu přisála ke krku a vychutnávala si co nejvíc jeho dokonalé krve. Cítila jsem, jak znovu nabírám síly, jak mi ta horká tekutina zaplňuje mé mrtvé tělo. Slastně jsem přivřela oči.

Ale stejně jak to přišlo, to i odešlo. Něčí silná paže mě přirazila k dodávce. Ale já byla omámená tou vůní. Usmívala jsem se.

„Bello!“ zavrčel mi Edward do obličeje, „co jsi to proboha udělala?!“

„Jak už jsem řekla jednou, Edí. Já se nehodlám živit prašivinou! Jsem upír, proboha!“ Oplatila jsem mu nenávistné zavrčení. Pak můj pohled padl na usmívajícího se Jaspera. Stál opřený o vchodové dveře a tiše se pochcechtával.

„Jestli dovolíš, jdu zpět do svého pokoje!“ řekla jsem ještě a prošla jsem okolo poplašené rodinky. Jen když jsem dorazila k Jasperovi, plácla jsem si s ním. A jeho to očividně hodně pobavilo. Bylo mi opravdu jedno, jestli nás sledují. Tohle byl náš okamžik.

„Tohle se ti povedlo, Bells. Mě by něco podobného opravdu nenapadlo,“ zašeptal, než jsem zmizela v domě se spokojeným úsměvem na tváři.

Tak po dlouhé odmlce je tu další díleček. Snad se vám bude aspoň trochu líbit a zanecháte mi tady nějaký ten komentík.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let's Get Lost 6. část: