Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let's Get Lost 4. část

21.07.2010 (20:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2264×

4. část

Zůstala jsem vyjeveně stát a koukala se na dveře, kterými odešel můj smysl života. Zhroutila jsem se. Co? Proč? Tyhle jediné otázky se mi honily hlavou. Ještě před hodinou bylo vše tak krásné... A teď?

Tiše jsem vzlykla a sjela jsem po holé zdi na zem. Nedokázala jsem se už udržet. Proč odešel? Co za tím stojí? Kde se tu najedou vzala Bella? Co je mezi nimi? Vždyť ji neviděl stejně tak dlouho jako my?

„Alice?“ šeptla Esmé. Pomalu jsem k ní vzhlédla. Měla ve tváři ustaraný výraz.

„Už tady sedíš celý den...“ Cože? Celý den? To není možné! Přece vím, že odešel před chvílí! Zmateně jsem se rozhlédla okolo sebe. Bylo tu podivné ticho. Doma byla podle všeho jen Esmé a já.

Vstala jsem a přešla jen k pohovce, kde jsem se zase zhroutila.

„Kde-kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se tiše.

„Loví Bellu a Jaspera... Pokud to tak můžu říct, ale Edward byl naštvaný k nepříčetnosti!“ odpověděla mi na mou otázku. Jen jsem na ni kývla, že rozumím. Jmého mého manžela ve mně vyvolal další záchvat nezastavitelných vzlyků. Esmé ke mně hned přiskočila a začala mě konejšit. Hladila mě po zádech. Říkala mi slova útěchy. Ale nic nepomáhalo, nic mi Jaspera nevrátí.

Asi po hodině se otevřely dveře a vstoupil zbytek polorozpadlé rodiny. Samozřejmě sami, bez Belly a bez... bez Jaspera.

„Nějaká stopa?“ zeptala se pohotově Esmé.

„Ani ne. Jen dva pohřešovaní lidé, jinak nic,“ řekl Carlisle a smutně se na mě podíval. Znovu jsem vzlykla.

„Sakra, Alice!!“ zavrčel na mě Edward až jsem nadskočila. Ublíženě jsem se na něj podívala.

„Vzchop se, proboha! To tu chceš jen sedět a truchlit? Je třeba jednat a zjistit, co tím Bella sleduje! Ne se zhroutit a čekat na Jaspera jako na smilování!!“ Šel z něj strach. Opravdu nefalšovaný strach. Zachvěla jsem se.

„Přece jsi ji slyšel, že ji nedokážeme najít! Jak je chceš najít...“ hlas se mi zlomil a tiše jsem vzlykla. Najednou ke mně Edward přiskočil a zatřásl se mnou.

„Říkám ti, vzpamatuj se! Už jsme toho protrpěli dost a nenecháme, aby nám to Bella takhle vracela!!“ zavrčel mi přímo do tváře. Zamrkala jsem. Co to do něj vjelo?! Zničeně jsem sklonila hlavu. Neměla jsem na nic sílu. Prostě to nešlo.

Ale znovu se mnou zatřásl. O co se snaží? Proč mě tak týrá? Co jsem komu udělala!

„Edwarde, dost!“ slyšela jsem za námi Carlislea. Ale on nepřestal. Pořád se na mě díval, ale v jeho tváři nebyl vůbec vztek, ale bolest. Taková jakou cítím i já. Něco se ve mně zlomilo.

Pak mě Edward objal. Držel mě v objetí, dlouho. Uvědomila jsem si tolik věcí. Tolik věcí, co je třeba udělat! Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a přemýšela, co bude dál. Co podnikneme? Co uděláme pro jejich návrat?

Edward mě pustil a všichni jsme se posadili na sedačku nebo na křesla. Začala docela dost živá diskuze. Dokonce i Rose se zapojila a vymýšlala jeden plán za druhým. Já se pořád snažila ve své vizi zahlédnout aspoň něco, ale vždy tam byla jen tma. Nebo neurčitý záblesk.

Seděli jsme tak dva dny. A vymýšlely co dál. Pořád jsem tvrdila, že tu sedíme zbytečně a že by jsme měli vyrazit. Ale pokaždé mě zarazili. Když nevíme kam jít, proč se trmácet. Mají 3 dny náskok a můžou být kdekoliv. Musíme si každý další krok předem připravit. Já díky svým slepým vizím dokážu asi najít místo, kde by mohly být. Ale i když jsem upír, docela mě to vysiluje. Ale pro Jaspera klidně i umřu!!

Londýn

Zavrněla jsem se v jeho náručí a podívala se do jeho nyní černých očí. Byl tak kouzelný, když se na mě díval takhle.

Jsme momentálně na okraji Londýna v malém motelu, kde jeho majitel nedávno skonal předčasnou smrtí. S Jasperem to je docela těžké a já nemůžu dbát na můj plát živit se jen padouchy. Prosně on se potřebuje živit častěji. Tak jsem všechny své předsevzetí hodila za hlavu.

Posunula jsem se o něco výš a vášnivě ho políbila.

„Meli bychom se vytratit, než si někdo všimne, že je hotel prázdný,“ zašeptal. Já se na něj usmála a zvedla jsem se. Zamračil se na mě a pak mě taky políbil. Něžně a přitom tvrdě.

Zvedla jsem se a přešla do malebné koupelničky. Bylo to tu opravdu kouzelné, ale Jasper má pravdu. Měli bychom opravdu vypadnout. V rychlosti jsem se vysprchovala, upravila a oblékla si svůdné rudé šaty. Když jsem vešla do ložnice, Jasper na mě už čekal u dveří. V té bílé košili a černých kalhotech vypadal k nakousnutí, ale opravdu nemáme času nazbyt, jinak bych po něm znovu skočila.

Přešla jsem k němu a chytila ho za ruku a společně jsem se vydali na noční lov do centra Londýna.

„Bello?“ Otočila jsem se na něj.

„Jak-jak to bude dál?“ Protočila jsem oči a znovu pokračovala v cestě.

„Nevím, jak to myslíš,“ řekla jsem jako by nic.

„Proč se to vlasně všechno stalo?“ Ještě jedna pitomá otázka a asi ho roztrhám na kousky!

„Jaspere, jestli se ti něco nelíbí, můžeš jít! Já tě nenutila odejít. Bylo to jen na tobě. A ty jsi odešel! Se mnou!!“ Prudce jsem ho namáčkla na jednu zeď a vášnivě políbila.

„To jsi přece chtěl, ne?“ zašeptala jsem mu do ucha a políbila ho na krk. Pomalu jsem mu rozepla košili a laskala každý kousek jeho hrudníku. Sem tam jsem ho kousla. Chtěl se přidat, ale nedovolila jsem mu to. Odskočila jsem od něj a usmála se.

„Už víš, proč se to stalo?“ zacukrovala jsem.

„Jdu si něco ulovit, máš volné pole působnosti. Ráno se sejdeme tady,“ řekla jsem mu a vydala se do baru naproti ulici. Nedívala jsem se jestli jde za mnou nebo jestli zůstal stát na místě. Přes můj štít jsem moc dobře věděla, kde je.

Vešla jsem do baru se vztyčenou hlavou. Rudé šaty, co jsem měla na sobě, vzbudily nejednu pozornost. Touhu u chlapců a žárlivost u dívek. Na každého jsem se dívala hladově. Ještě víc je to dráždilo, kdyby mohli vrhly by se na mě všichni. Úžívala jsem si znovu nabitou volnost.

Posadila jsem se k baru a objednala si nějaké pití, ani nevím jaké. Nehodlám to pít. Mám raději něco mnohem lepšího.

„Jste krásná, slečno.“ Usmála jsem se na tmavovlasého kluka. Byl docela hezký a krásně voněl.

„Děkuji za kompliment, mladý muži.“ Znovu jsem nahodila svůj svůdný úsměv.

„Jmenuji se Leo,“ řekl mi a položil mi jednu ruku na stehno. Jak chceš hošánku. Chytila jsem ho za ruku a táhla ho ven z toho pajzlu. Šel víc než ochotně.

Prošla jsem kolem vyjeveného Jaspera. Taktně jsem mu naznačila, že nemá řušit a pro dnešní noc se mi má ztratit z očí. Stál tam jak zatoulané štěně.

Po chvíli mi ho bylo líto. Tak jsem ho nenápadným posunkem přivolala k sobě. Okamžitě přispěchal, jako by se snad bál, že mu někdo ublíží. Bobeček můj.

„Co to?“ ozval se Leo. Ale nestihl říct další větu, protože jsem ho jedním prudkým pohybem zabila. Kvůli Jasperovi samozřejmě.

„Ach, Jazzi! Když řeknu, že se máš jít bavit. Znamená to, že se máš jít bavit a ne stát na ulici a zmateně sledovat okolí!“ zavrčela jsem na něj a nabídla mu mladého kluka.

„Promiň, ale teď... Prostě mám strach, že bych vyvraždil celý bar!“ řekl smutně. Přišla jsem k němu a lehce ho objala.

„Nakrm se a pak mě tu počkej! Ještě seženu něco pro mě a přijdu!“ Políbila jsem ho a vydala se zpět do baru. Můj lov netrval dlouho. Snažila jsem se spěchat, už kvůli tomu drobečkovi, co mě čeká venku. Nevěděla jsem, že je na tom tak bledě. Budu si ho muset trochu vycvičit.

Když jsem si ho znovu našla, stál opřený o zeď a neurčitě sledoval les, který se rozprostíral za ulicí.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, když jsem viděla jeho vážnou tvář.

„Upíři a několik. Asi čtyři, ale nikdo známý,“ řekl neurčitě a dál se díval před sebe. Když jsem k němu došla všimla jsem si opravdu čtyř zahalených postav. Šli směrem k nám. Moc dobře jsem věděla, co jsou zač. Ale co tady chtějí?

„Copak pohledávají Volturiovy uprostřed noci tady v Londýně?“ zeptala jsem se a přitiskla se na Jaspera.

Ta malá po mně šlehla pohledem.

„Nic zajímavého, jen tudy procházíme. Nejsme tu od toho, aby jste nás tu zpovídali!“ zavrčela na mě.

„Nechceme se hádat!“ řekl Jasper a sklonil pohled k zemi. Strašpytel. Já se pořád usmívala.

„To doufám, nemuselo by to pro vás dopadnou dobře!“ řekla znovu a sjela Jaspera hodnotícím pohledem.

„Vegetarián?“ zeptal se ten obrovský hromotluk. Trochu mi připomínal Emmetta.

„Už ne!“ odsekla jsem.

„Ale, ale, holčičko! Takhle s námi nemluv, nebo si to pěkně odskáčeš. Ty i tvůj pejsek!“ zavrčel ten druhý malý upír. Určitě Jane a Alec. Slyšela jsem o nich. Zlověstná dvojka. Ten hromotluk je určitě Felix a ten poslední Demetri.

„Omlouvám se, nechtěla jsem být tak ostrá. Ale tady Jasper byl v jedné rodině... Ale povedlo se mi ho odvést a ukázat mu pravou cestu,“ usmála jsem se mile.

„Rodina vegetariánů?“ zeptala se Jane.

„Cullenovi... Možná je znáte... Carlisle byl jednu dobu ve Volterře,“ uvedla jsem věci na pravou míru.

„Ach ano! Moc dobře si vzpomínám!“ řekla sladce.

„Nebudeme vás tedy rušit, užijte si lov a snad někdy nashle,“ řekl Alec a pak všichni zmizeli.

„Zajímavá čtyřka,“ řekla jsem běžně.

„Proč jsi to udělala? Teď půjdou po Alice!!“ zavrčel na mě Jasper.

„Právě proto!“ řekla jsem mu na oplátku a přirazila ho ke zdi. Chtěl mě od sebe odstrčit, ale okamžitě jsem ho políbila. Nedovolila jsem mu protestovat. Mně se neodporuje!

Roztrhla jsem mu tričko a cáry hodila na zem. Líbala jsem ho vášnivě a chtivě. Chtěla jsem ho teď a tady. Je mi jedno jestli sem někdo přijde, maximálně bude další svačinka! Jasper je můj a nehodlám, aby mu něco pletlo hlavu. To můžu jedině já!!

Někde jinde se chystá rodina vyrazit. Chtějí znovu získat zpět to, co ztratili. To co jim bylo odvedeno! Polapeno do sítě touhy. Touhy, která ovládá každého. Ať už jste upír nebo člověk. Touha vás vždy zahubí. Zničí... Ovládne!

Mě osobně se tahle kapitolka moc nelíbí! Nevím proč, ale mám s ní divný pocit!

Ale jestli se Vám líbí, budu ráda, za jakýkoliv komentář.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let's Get Lost 4. část: