Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - Prolog + 1. kapitola

13.09.2012 (17:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 8530×

Trailer

Prolog

Střela jsem slzu, co si brázdila cestičku po mé tváři a zařekla se, že už je úplně poslední. Věděla jsem, že je to jen ubohá lež. Věděla jsem, že i zítra budu stát na střeše této budovy, dívat se dolů na procházející lidi pode mnou a utírat nové slzy. Smutně jsem si povzdechla a ještě víc se naklonila přes okraj.

Nebála jsem se pádu. Už tolikrát jsem nad ním uvažovala. Už tolikrát jsem se chtěla odrazit a skočit dolů. Smrt by byla mé vysvobození. Už nikdy bych se nemusela trápit myšlenkami, kde vzít peníze nebo jídlo, kde se schovat na noc a kde si obstarat oblečení, které by nás chránilo před chladnými večery a rány.

Stačil by jeden malý krůček a můj bídný život by byl u konce.

Jeden krůček…

… všechny starosti by zmizely a já s nimi.

Srdce mi z náhlého přívalu adrenalinu zprudka naráželo do hrudního koše. Bláznivě jsem se pousmála a zavřela oči. Uběhla celá minuta, než jsem couvla dozadu a slezla z římsy do bezpečí. Opět jsem si to rozmyslela. Život možná nebyl medovej a štěstí se mi vyhýbalo obloukem, ale já přece nebyla srab. Nemohla jsem se tak jednoduše vzdát.

Odhodlaně jsem ze země sebrala svůj batoh s těmi pár věcmi, co jsem vlastnila a dala se na odchod. Ještě než jsem opustila prostor střechy, ohlédla jsem přes rameno a zadívala se na zapadající slunce. Den se blížil ke konci a já věřila, že bude líp.

Byla jsem si jistá, že už brzy mě čekají lepší zítřky.

1. kapitola

„Do hajzlu,“ zahučela jsem naštvaně, když jsem po seskoku z okna nedopadla ladně na nohy, ale místo toho přistála na všech čtyřech. Důvodem mého rozhořčení nebyla tolik dlaň, kterou jsem si šikovně odřela, ale zvuk trhající se látky.

Vyhrabala jsem se na nohy a hned kontrolovala stav mého oblečení. Nešťastně jsem zaúpěla, když jsem na boku mikiny našla dlouhou rozpáranou díru. Můj ohoz sice i tak za moc nestál, ale pořád lepší něco než nic. Neměla jsem žádné peníze, za které bych si případně mohla koupit nové, už jen proto jsem se snažila na ty hadry dávat pozor. Ještě jednou jsem se podívala na tu škodu, zda se mi to napoprvé jen nezdálo, ale když jsem zjistila, že takové štěstí nemám, nezbývalo mi pro tuto chvíli nic jiného, než nad tím mávnout rukou. Rozhodla jsem se, že až se budu vracet, vezmu to kolem kontejnerů, kde se snad nějaké oblečení najde.

Pak už jsem si jen přes hlavu přetáhla kapuci, přes rameno přehodila ruksak a loudavým krokem se vydala do ulic právě se probouzejícího Seattlu.

Tak jako každý den jsem měla namířeno do samotného centra města a tak jako každý den jsem měla za cíl sehnat něco do žaludku. Tajně jsem doufala, že bych mohla splašit i trochu peněz, ale na toto přání jsem si zakázala se tolik upínat. Nechtěla jsem být zklamaná, kdyby to nevyšlo. Nestávalo se často, že bych měla možnost přičichnout k těm zeleným papírkům, které všichni tak milovali. A když už ano, rozhodně to nebylo poctivou prací. Sem tam se mi povedlo odcizit noviny ze stánku a o kus dál je prodat nic netušícím lidem. A podobně tomu bylo i s jinými předměty. Nebyla jsem na sebe pyšná, ale když žijete na ulici, uděláte všechno proto, abyste se udrželi při životě.

Peníze a plný žaludek byly ale jen jedny z mnoha věcí, které jsem musela řešit a kvůli kterým jsem prolila potoky slz. Pomalu jsem si ale zvykala na fakt, že nebudu mít vlastní byt s elektrikou a teplou vodou a že je mi asi souzeno přetrvávat v opuštěných a polorozpadlých domech, v jejichž prostorech jsem nemohla ani nijak dlouho přebývat. Důvodem byl buď majitel nemovitosti, police nebo samotný stav budovy. Proto jsem já ve svých pouhých sedmnácti letech měla nastěhováno víc, než někteří dospělí dohromady.

Časem jsem se taky naučila ignorovat všechny pohrdavé pohledy, co jsem si dennodenně vysluhovala od lidí při procházení městem. Už dávno jsem přestala řešit, že mě vidí jako něco odporného a pod nos si mumlají nemístné poznámky na mou adresu. Pro ně jsem byla jen póvl, další špinavý bezdomovec, který kazil jejich město. Dívali se na mě skrz prsty a stáli si za svými tvrzeními, které v některých případech nebyly vůbec pravdivé. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych odhadla, co si myslí. Nejen o mně, ale o všech lidech bez domova.

Většina se dozajista domnívala, že skončili na dně jejich vlastní vinou, ale nikoho nezajímalo, že když nic netušící holčička v den svých desátých narozenin viděla svou matku vycházet ze dveří, bylo to úplně naposled. Nikoho nezajímalo, že zůstala sama. Nikoho nezajímalo, že byla vydána napospas ulici. Nikdo se nezajímal o osudy jiných. Všichni se jen starali o sebe.

Nenáviděla jsem je.

Kdybych nepotřebovala jejich pomoc, vyhýbala bych se jim obloukem, ale byla jsem na nich závislá, respektive na jejich penězích. A přesně za to jsem je nenáviděla ještě víc. Nic mě nedokázalo rozčílit tak jako nějaká namyšlená slečinka ve značkových hadrech, s tunou líčidel na ksichtě a kilem šperků. A u těch nemachrovaných frajerů, do kterých byly tyto dámičky za věšené, jakbysmet.

Nesnášela jsem pracháče…

„Nemůžeš dávat pozor, ty náno pitomá?“ obořil se na mě jeden takový případ v obleku, když jsem na okamžik přestala vnímat dění na chodníku a zamyslela se. Bohužel jako naschvál se mi musel do cesty přimotat tenhle debil a podle jeho zlostí zkřiveném obličeji, jsem mu asi něco provedla.

Párkrát jsem zmateně zamrkala a sledovala, jak ze země cosi sbírá a s vyděšeným výrazem si to prohlíží ze všech světových stran. Jak jsem si později všimla, byl to jeden z těch drahých mobilů, který vlastnil každý třetí člověk na Zemi. Nechápala jsem, co je na tom tak zvláštní a proč kvůli tomu tak vyvádí. Živé to nebylo, takže chcípnout to nemohlo a jestli šlo o sumu, kterou za to jistojistě musel vypláznout, to už byla jeho věc.

Nečekala jsem, až si dokontroluje, zda je jeho přístroj v pořádku a hbitě se rozešla pryč. Nechtěla jsem nic riskovat. Stále jsem měla před očima incident z minulého týdne, kdy jsem zezadu omylem strčila do jedné ženské, které vzápětí začala řvát na celou ulici, že ji chci okrást. Když pak davem zaznělo slovo policie, zdrhla jsem. Nikdy předtím jsem tak rychle neutíkala. S fízlama jsem měla tu čest a určitě to nebylo nic, co bych si toužila zopakovat.

Mezitím co jsem za sebou nechala toho idiota prskajícího všemi směry, přeběhla jsem silnici na druhou stranu a aniž bych zpomalila tempo, jsem zabočila do první možné uličky. Kličkovala jsem mezi procházejícími lidmi, až jsem se po několika minutách dostala ke svému cíli. 

Seattleský park nebyl nijak zvlášť obrovský, ale i tak se toto místo řadilo mezi mé oblíbené. Shodila jsem ze sebe tašku a vyskočila na horní hranu opěradla jedné z laviček. Ráda jsem tu jen tak posedávala a pozorovala dění okolo. I tahle obyčejná činnost mi pomáhala zapomenout. Chvilku jsem si tak mohla představovat, že patřím mezi obyčejné lidi s všedními starostmi. O to pak byl ale horší návrat do reality, která se mi čím dál tím víc zdála krutější a krutější.

Rychle jsem pevně stiskla víčka k sobě a hořečnatě zatřepala hlavou, jako bych snad tímhle hloupým gestem mohla z mysli vyhnat všechny nechtěné myšlenky a vzpomínky. S hlasitým zavzdycháním jsem se pak smutně podívala před sebe. Z mého místa jsem perfektně viděla na malé obchůdky protější ulice a neubránila se vzpomínkám.

Podivně mě píchlo u srdce, když jsem se zrakem zastavila u zlatnictví, kde ještě před pár lety bylo pekařství. Pamatovala jsem si na starší manželský pár, kterému obchod patřil a kterými vždy dal něco k jídlu. Nikdo se ke mně za celou dobu mého žití na ulici tak hezky nechoval, možná proto jsem si je dovolovala nazývat přáteli. Ale jen do chvíle, než pekařství zavřeli a odstěhovali se do New Yorku. Já pak opět zůstala sama. Opuštěná. Nechtěná.

Po tom všem jsem pak už na nikoho podobně šlechetného nenarazila. Párkrát jsem přišla do styku se sobě rovnými. Byli to lidé bez domova, bez ničeho a já si myslela, že právě to by nás mělo donutit držet při sobě a pomáhat si, ale byla to jen má naivní představa. I oni se jen starali o sebe, stačilo, aby někdo měl jen o trochu víc než druzí, ať už šlo o peníze, jídlo nebo jen použité oblečení, stávali se ze všech pouhý závistivci, co byli rozhodnuti jít i přes mrtvoly, aby si všechno ukořistili jen a jen pro sebe.

Uvědomila jsem si, že nikomu nelze věřit a byla jsem pevně rozhodnuta se toho držet až do konce života. Pochopila jsem, že je mi souzena samota a smířila se s tím. Někdy bylo ale potřeba přehodnotit své zásady a to mi došlo v okamžiku, kdy jsem našla Emily. Malou holčičku, kterou jsem čirou náhodou objevila při průzkumu jednoho z těch opuštěných budov, kde jsem měla v plánu přečkat noc. Krčila se v tmavém koutě a její vyděšený výraz, potrhané oblečení, špinavé vlásky do světa přímo řvaly, že ji potkal stejně ubohý osud jako mě. Na tom místě jsme zůstaly déle, než jsem původně plánovala. Možná to bylo tím, že jsem tajně doufala, že můj prvotní úsudek byl chybný a ona přece jen někoho ještě má. S nadějí jsem vyčkávala, zda se neobjeví její matka, modlila jsem se k tomu. Představa, že ji čeká stejný osud jako mě, mě rvala na kusy. Stačilo, že mě matka opustila, že jsem se celý dny toulala po městě a neustále si opakovala jedinou otázku – proč já? Stačilo, že já jsem usínala s pláčem a strachem, zda se zítra vůbec probudím. Nechtěla jsem, aby trpěla jako já. Proto jsem se zařekla, že udělám vše, co bude v mých silách, aby tolik nestrádala.

A toho jsem se zatím stále držela…

Emily právě v tuto chvíli spala v našem provizorním bydlení, které jsme si na pár dní udělaly z bývalé fabriky, a já měla za úkol sehnat něco k snídani, která byla většinou i jediným jídlem za celý den. Dneska jsem byla ale přesvědčená, že se to zlomí a případně jsem byla rozhodnutá tomu pomoct. Potřebovaly jsme peníze, potřebovaly jsme hodně peněz…A kdo měl peníze? Lidi… 

Automaticky jsem se rozhlédla kolem sebe, kde se jich pohybovalo rovnou několik. Seskočila jsem na zem a urovnala si své oblečení. Ne, nechtěla jsem vypadat líp, v mém případě by to ani nešlo, jen jsem musela nějak zaměstnat ruce, abych jim zabránila třást se ještě víc. Cítila jsem, jak mnou prostupuje nervozita, která se stále zvětšovala. Kdo by nebyl nesvůj, když by se chystal okrást člověka, ale naivně jsem počítala s tím, že když už to budu dělat poněkolikáté, nechá mě to chladnou. Zakázala jsem si nad tím dál víc přemýšlet, jinak by hrozilo, že bych si to rozmyslela a raději si vyhlížela svou dnešní oběť.

Do zorného pole mi padla rusovlasá žena, která seděla s telefonem přilepeným k uchu ob dvě lavičky ode mě. Všechno naznačovalo tomu, že je víc zaujatá osobou na druhém konci linky než svou kabelkou, která se bez povšimnutí válela o kousek dál a ke které byla natočená zády. To byla moje příležitost.

Plánovala jsem si k ní přisednout a pak si nějak nenápadně přivlastnit její peněženku. S první částí mého plánu nebyl žádný problém, ovšem když jsem se chytala strčit ruku do vnitřku tašky, jako na potvoru musel někdo jít kolem. Naštvaně jsem zabručela a podívala se po tom dotyčným, co nejspíš rozhodl, že dneska nebudu jíst. Byla jsem ale pomalá a do obličeje jsem mu nestihla pohlédnout. Co jsem ale spatřila, bylo jeho pozadí. Jeho pozadí hezky se rýsující v kalhotách, kde mu ze zadní kapsy vykukovala peněženka. Mohla jsem odpřísáhnout, že místo zorniček jsem teď měla znak dolarů.

Nechala jsem ženskou ženskou a vydala se tím mužem. Zatímco jsem kráčela asi dva kroky za ním a snažila se působit nenápadně, vymýšlela jsem, jak nepozorovaně dostat jeho peněženku ze zadní kapsy do mé ruky. V mysli jsem si neustále dokola opakovala všechny rady, co mi udělil Henry, jeden z bezdomovců, se kterým jsem jistou dobu trávila čas, ale převést do praxe, se mi to dosud nepoštěstilo. Buď mi chyběla potřebná odvaha, nebo zase bylo najednou všude moc lidí.  

Čím déle to trvalo, tím jsem měla větší strach, že se ten neznámý muž otočí. Udivovalo mě, že se to zatím nestalo. Udivovalo mě, že se ještě ani jednou neohlédl přes rameno. A to ani tehdy, když se náhle zvedl vítr a odhalil tak jeho bronzové vlasy, které měl do této chvíle schované pod kapucí. Zabrzdila jsem a vyčkávala, co bude. Ze srdce mi spadl kámen, když si jen kapuci narazil zpátky na hlavu, dlaně strčil hluboko do kapes a pomalým krokem se opět rozešel vpřed.

Už jsem nechtěla čekat. Přidala jsem do kroku a stoupla si těsně za něj. Ještě jednou jsem rychle zkontrolovala, zda si něčeho nevšiml a pak už jsem opatrně dvěma prsty uchopila vykukující kousek peněženky a tahala.

Pak se ale něco stalo…V jeden moment jsem držela peněženku v ruce a v ten druhý už byla fuč. Došlo mi, že jsem byla chycena při činu, zvlášť když jsem měla kolem zápěstí omotané cizí chladné prsty, jejichž železný stisk začínal být nesnesitelný.

Zasyčela jsem a trhla rukou ve snaze o její uvolnění. Byla jsem přesvědčená, že mi to vyjde a já pak budu moct vzít nohy na ramena a zdrhnout. Můj pokus o útěk ale nevyšel a já stále trčela uvězněná na tom samém místě. Mohla jsem sebou házet, jak jsem chtěla, ale ani jednou se mi nepovedlo se mu vycuknout. Dokonce mě přesvědčil o tom, že ta bolest, která mi pulzovala v paži, mohla být ještě větší. Znovu jsem zaskučela a div si neklekla na zem, jak moc nepříjemné to bylo.  

„Pusť mě,“ přecedila jsem skrz zaťaté zuby a poprvé pohlédla do obličeje mému trýzniteli. Ztuhla jsem a přestala se docela hýbat, když jsem si všimla očí černých a hlubokých jako ta nejtemnější propast. Na těle mi okamžitě naskočila husí kůže a celou mě prostoupil podivný pocit, který ještě vzrostl, když se muž o krok přiblížil. Zrychleně jsem oddechovala a paralyzovaně zírala do zlostí poznamenaného obličeje. Otřásla jsem se.

„Ne.“

Překvapeně jsem zamrkala a nepatrně sebou škubla dozadu. Paže, jež stále svírala tu mou, si mě opět přitáhla k sobě. Odvrátila jsem pohled a váhavě se rozhlédla kolem sebe. Hledala jsem původce toho zvuku, bylo nemožné, aby ten hlas patřil jemu. Jeho měl být hrubý a chladný, tenhle byl jemný a líbezný. Neseděl k němu.

Přestala jsem se zaobírat tím, jak to řekl a zaměřila se na to, co řekl. Ne… Příčilo se mi, když mi někdo rozkazoval, ale co jsem přímo bytostně nesnášela, tak když mě někdo omezoval. Zrudla jsem vzteky a dnes už poněkolikáté se s ním začala prát. Nic jsem mu neudělala, tudíž neměl právo mě tu držet proti mé vůli.

„Varuju tě. Okamžitě mě pusť, nebo…“ vyhrožovala jsem mu a myslela to smrtelně vážně. Byla jsem rozhodnuta použít hrubou sílu, pokud by nebylo jiné východisko a jak mi tak postupně docházelo – nebylo. Ještě chvilku jsem sebou cukala jako při zásahu elektrickým proudem, než jsem volnou ruku zaťala v pěst a vymrštila ji rovnou do ksichtu toho zabedněnýho imbecila.

Zamrazilo mě v zádech, když jsem zaslechla nechutné křup. Několik vteřin na to mi z očí vytryskly slzy a v nehorázných bolestech jsem se sesunula na štěrkovou cestu. Poraněnou ruku jsem si tiskla k hrudníku a zatínala zuby, abych nahlas nedala najevo svou slabost. Doufala jsem, že to za nějakou chvíli pomine, ale opak byl pravdou. Nevydržela jsem to.

„Do prdele, do prdele, do prdele…“ zanadávala jsem si pořádně a vyčkávala na tu úlevu, která se nějak nedostavovala. Úrazy u mě nebyly nic výjimečného, ale nikdy to nepřekročilo hranici neúnosnosti. A tohle už se nedalo unést ani minutu. „Ty… ty kreténe, zlomils mi ruku!“ křikla jsem k tomu tyranovi a hodila po něm vyčítavým pohledem. Neušlo mi, jak se jeho výraz tváře změnil z naštvaného na starostlivý. To ale stále neměnilo nic na tom, že jsem asi přišla o jednu z horních končetin.

Z posledních sil jsem se vyhrabala na nohy a dál si přidržovala paži u těla. Bála jsem se, že kdybych ji nejistila, upadla by mi na zem a netušila jsem, kde bych vzala sílu, abych se pro ni sehnula a zvedla ji. Zraněná a vytočená na nejvyšší stupeň jsem se potácivě rozešla pryč.

Neudělala jsem ale ani dva kroky a ten otrava se objevil přede mnou. Zafuněla jsem a chystala se ho obejít, když mým směrem natáhl ruce. Uskočila jsem dřív, než se mě stačil dotknout.

„Dej mi pokoj,“ zahučela jsem a probodla ho vražedným pohledem. Nechtěla jsem, aby tady byl a nechtěla jsem, aby se na mě díval tak, jak se díval. Štvalo mě to. „Co je?“ vyjela jsem na něj. „Chceš mi snad zlomit ještě nohu, hmm?“

„Chci se ti na to jen podívat.“ Bradou pohodil k mému handicapu a zamračil se.

Nevěřícně jsem se uchechtla a zahleděla se na něj s otázkou, zda to opravdu myslí vážně. „Zlomils mi ruku… Tvoje plechová huba mi zlomila ruku, co na tom chceš ještě vidět?!“ Můj hlas nabíral hysterický podtón. Měla jsem obrovskou chuť ho praštit, ne rukou, ale něčím hodně, hodně tvrdým.

„Tys mě praštila,“ bránil se a nepřístupně si založil paže na hrudi. Obočí se mu zamračeně stáhlo k sobě a na čele se mu tak utvořila hluboká vráska.

Odfrkla jsem si.

„Tys mě držel,“ hádala jsem se s ním dál a pěnila vzteky. Něco mi našeptávalo, že tohle nemá cenu a bylo by lepší, kdybych ho prostě ignorovala a šla dál, ale nešlo poslechnout. Jeho přítomnost ve mně vzbuzovala bojovnost. Chtěla jsem bojovat a chtěla jsem z tohoto boje vzejít jako vítěz.

„Ale tys mě chtěla okrást,“ zavrčel a automaticky nahmatal zadní kapsu. Otevřela jsem pusu, abych ho zase něčím usadila, když mi došlo, že má pravdu. Přivřela jsem oči do úzkých škvírek a naštvaně vrtěla hlavou ze strany na stranu.Chlápkovi se rty zkřivily v zlomyslném úšklebku. Na jazyk se mi dralo tolik neslušných nadávek, až jsem nevěděla, kterou použít dřív.

Prudce jsem vydechla a pomalu se k němu začala přibližovat. Zastavila jsem se až těsně před ním. Věděla jsem, že kdybych se pořádně zhluboka nadechla, naše hrudníky by se srazily. Stoupla jsem si na špičky, abychom aspoň trochu byli na stejné úrovni. Upřeně jsem se mu zadívala do temných očí a sykla: „Dokaž to.“

Opláceli jsme si vzájemně nepřátelské pohledy, dokud jsem se neodtáhla a neustoupila dozadu. Byla jsem si jistá, že mu to v hlavě šrotovalo ostošest a brzy mě poctí další poznámkou. Udivilo mě, když sklonil tvář k zemi a pousmál se.

„Tohle nikam nevede,“ povzdychl si a sundal si kapuci z hlavy jen proto, aby si vzápětí mohl prsty projet vlasy. Pak si ji opět nasadil a šel ke mně. „Já ti nebudu nic dokazovat a ty mi ukážeš tu ruku.“

„A proč jako?“ vypálila jsem nechápavě a na rozdíl od něj jsem zařadila zpátečku. Nelíbilo se mi, když byl u mě blízko. Necítila jsem se vůbec v bezpečí.

„Protože ti chci pomoct,“ zahučel naštvaně a protočil očima nad mou umíněností.

Levé obočí se mi vyhouplo vzhůru. Zastavila jsem a podezřívavě jsem si ho prohlédla. Blázen, jen to by všechno vysvětlovalo. „Já ti ale na tvou pomoc se-“

„Musíš s tím k doktorovi,“ skočil mi do řeči a myslel si snad, že mu na tuhle blbost skočím. Možná jsem byla holka z ulice, ale ne zase tak úplně pitomá. Zlehka jsem si přejela prsty zdravé ruky po té zraněné a zaskučela bolestí. Hned jsem ale zase nasadila neprostupnou masku.

„Vím, co máš v plánu a nevyjde ti to,“ oznámila jsem mu narovinu, že jsem ho prokoukla. „Policajti,“ mlaskla jsem a hořce se usmála. „Žádnej doktor, ty mě prostě chceš předhodit fízlům.“ Málem bych mu tu jeho nechápavost, co si namaloval na obličej, uvěřila, ale tohle byla realita. Nikomu nikdy nešlo o moje dobro nebo zdraví, pochybovala jsem, že tenhle by byl jiný. Nebyl. To bylo vyloučené.

„Tak hele,“ rozhodil nahněvaně rukama do strany, „taky neskáču radostí, že jsem tě potkal a přiznávám, že bych se nejraději teď otočil a odešel, ale jak vidíš, jsem stále tady. Tak mi, prosím, udělej tu laskavost, pojď se mnou a nech mě tě odvést k doktorovi,“ drtil jednotlivá slova mezi zuby a v očích mu zaplál divoký oheň. „To je všechno, ty si pak dělej, co se ti zamane,“ řekl už o něco klidněji a přívětivěji. „Přísahám, že nepojedeme na policii,“ dodal, když jsem stále mlčela.

„Fajn,“ utrousila jsem ne moc nadšeně a ve skutečnosti to vlastně ani nemyslela vážně. Byla jsem rozhodnutá s ním jít, ale taky jsem byla rozhodnutá mu v tu nejvhodnější chvíli zdrhnout. Jeho řeč mě ani trochu nepřesvědčila a dalším důvodem byla Emily, která na mě už jistojistě čekala. Musela jsem za ní.

Zvídavě jsem se koukla na toho blázna a čekala, jak to teda bude. Naivně jsem si myslela, že půjde první a já se pak nějak nenápadně vytratím, ale jak se ukázalo, podcenila jsem ho. S úšklebkem na rtech mávl rukou k cestě před sebou. 

„Dámy první.“

Nekomentovala jsem to a jen se váhavě rozešla kupředu. Zneklidňovalo mě, že jsem ho měla za zády a celkově to bylo na prd. Jak jsem teď mohla zdrhnout, když na mě viděl?! Doufala jsem, že mě časem napadne něco, co se bude dát provést i přes tenhle malý problém, co kráčel za mnou.

Dokonce jsem přemýšlela, že bych mohla ztropit scénu, kdy bych začala jak na lesy řvát, že je to úchyl a chce mě znásilnit, ale to jsem zase hned zavrhla. Jen bych na sebe upoutala pozornost a to jsem vážně nepotřebovala.

V tichosti jsme se dostali ven z parku a mě se postupně začínala zmocňovat panika. Už jsem chtěla přejít do běhu, když se za mnou ozvalo hlasité odkašlání. Ohlédla jsem se a v tu chvíli mě polil studený pot. Muž, jehož jméno jsem stále neznala, stál před velkým, draze vypadajícím autem, které jako by přímo řvalo, že právě vyjelo z výrobny.

Hlavou mi proběhla jediná a velice znepokojující myšlenka.

Pracháč.

 »Shrnutí«

První kapitolu bychom tedy měli za sebou a mě zajímá, co si o tom myslíte. Jak jste si mohli všimnout, Bella je tu trochu jiná a po Edwardovi zrovna nevzdychá. On teda taky zrovna není nejmilejší... Kdyby věděla, co všechno ji v následujících chvílích čeká, asi by přece jen na začátku z toho baráku skočila.

Doufám, že se vám nápad aspoň trochu zamlouvá a shledáme se u další kapitoly. Předem vám moc děkuju za komentáře.  

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - Prolog + 1. kapitola: