Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lekce slušného chování - 2. kapitola

16.09.2010 (18:45) • LoveCullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3290×

Lekce slušného chování

2. Kapitola: Skrytá kamera

Pohled: Isabella Marie Swanová

Vešla jsem do restaurace, kde jsem měla smluvenou schůzku s doktorem Cullenem, porozhlédla jsem se po luxusní restauraci a uprostřed místnosti stála hosteska. Vydala jsem se k ní a cestou jsem se ještě prohlédla v zrcadle. Trochu níž jsem si stáhla rudě červené šaty, které byly na můj vkus až moc krátké. No jo, Alice. Zajisté byly krásné, ale já se v nich necítila dobře.

„Přejete si?“ vyrušil mě sýpavý hlas hostesky. Překvapeně jsem se na ni otočila a zjistila, že má kolem krku ovázaný šátek. Chudák, v tomhle vedru jí to opravdu nezávidím.

„Mám se tu sejít s panem Cullenem,“ usmála jsem se a ona se na mě zamračila. Ještě jednou si mě prohlédla a pak přikývla.

„Pojďte za mnou.“

Raději jsem jí poslechla. Nevypadala zrovna mile.

Doktor Carlisle Cullen seděl v odlehlejší části restaurace, která byla oddělena malými palmami. Byl tu ještě dříve,  než já a to jsem přišla o dobrých deset minut dříve, než jsme se domluvili. Nejspíše chtěl zapůsobit. Jakmile mě uviděl, tak zbystřel. Usmál se na mě a pohotově vstal s rukou napřaženou. Přijala jsem ji, jeho dlaň byla neobvykle studená. Tedy v porovnání s tím, jaké tu bylo horko.

„Ah, slečno Swanová. Jsem moc rád, že jste dorazila,“ odsunul mi židli. Poděkovala jsem a posadila se. Než hosteska – Vanessa jak měla na jmenovce, odešela, tak si nás oba prohlédla a s povzdechnutím odešla.

„Dobré odpoledne, pane Cullene,“ zčervenala jsem „ …ještě jednou se omlouvám za to nedorozumnění.“ Připadala jsem si jak naprostý idiot. On se jen zasmál a máchl rukou. Usadil se naproti mě a podal mi jídelní lístek.

„Nic se nestalo a prosím nemohli bychom si tykat?“ zeptal se váhavě. Chvilku jsem dělala, že přemýšlím a pak jsem přikývla.

„Děkuji, jsem Carlisle.“ Ještě jednou mi podal ruku.

„Isabella, ale raději mi říkejte Bella.“ Neměla jsme ráda, když mi někdo říkal Isabello, bylo to na můj vkus moc tvrdé, čehož ráda využívala Rosalie. Viz, dnešní ráno.

Ještě chvilku jsme se na sebe dívali a já čekala až spustí. Nadechl se a spustil.

„Bello, mám velkou prosbu nebo spíše pracovní nabídku,“ prohrábl si vlasy,

„...nevolal bych ti, kdyby mě můj přítel neujistil, že jsi ta nejlepší.“ Lichotil mi.

Opět jsem pocítila, jak rudnu.

Než jsem stihla odpovědět, tak k nám dorazila servírka. Přirozeně se nejdříve obrátila na Carlislea.

„Potřebovala by mé hodiny!“ zabručela jsem si sama pro sebe.

Carlisle už chtěl protestovat, ale já jsem nad tím máchla rukou.

Carlisle si objednal kuřecí salát a pak se servírka podívala na mě – tedy nejdříve na můj prsteníček.

„Co si dáte, slečno?“ zeptala se mě sladce. Byla jsem si jistá, že kdyby viděla na mé ruce snubní prstýnek, tak by se mnou mluvila zcela jinak.

„Dala bych si Sladko, kyselé vepřové maso s rýží,“ oplatila jsem jí úsměv a zaklapla jídelní lístek.

„A k pití?“

„Já si dám pomerančový džus,“ oznámila jsem jí, když se chystala opět otočit ke Carlisleovi.

„Já si dám to samé,“ usmál se a ona odešla.

Když byla z našeho dostahu, tak jsem se vrátila k tomu, proč jsme se sešli. Lichotil mi, čehož jsem si cenila, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že tam určitě bude nějaký háček. Tak jako vždycky.

„Carlisle, zdaleka nejsem ta nejlepší, jen se snažím ze sebe vydat maximum,“ vyvracela jsem mu mínění o mně.

„O co jde?“ zeptala jsem se přímo. Už dost dlouho jsme chodili kolem horké kaše.

„Mám tři syny, kteří jsou jaksi v pubertě,“ nervózně se na mě podíval a pokračoval, „...studují vysokou školu. A jsou tak nějak nezvladatelní, vůbec nevědí, co je to úcta, či slušné chování...“

Zamrkala jsem. Studoval mou tvář, najednou byl nervózní. Byla jsem si naprosto jistá, že z mé tváře nemohl nic vyčíst. Jsem přeci profesionál! Napřímila jsem se na své židli a shrnula informace.

„Takže, Carlisle, ty po mně chceš, abych naučila slušnému chování tři pubertální kluky, kteří o to nestojí?“

Ošil se. „Tak nějak...“

„Mohli bychom přejít rovnou k jádru věci?“ Už jsem to chtěla mít za sebou.

„To bude nejlepší,“ usmál se, ale jeho úsměv nebyl jako předtím, byl nervózní.

„Jelikož jsou tři a opravdu puberťáci, tak jsem chtěl navrhnout, abys ses přestěhovala na dobu lekcí k nám do domu,“ poškrábal se na tváři. Jeho oči prozrazovaly, že to ještě není všechno. Čekala jsem. Nadechl se a chtěl mluvit, ale to už nám donesli jídlo.

„Děkuji,“ poděkovala jsem a vyndala si příbory. Měla jsem hlad jako vlk. Doktor Cullen, jak to vypadalo, tak chuť k jídlu ztratil.

„Pokračujte,“ vybídla jsem ho, když se k ničemu neměl. Přikývl.

„A zároveň poprosit, jestli by jste nenastoupila na vysokou školu, kam docházejí, aby jste je měla pod dozorem,“ zamumlal, že jsem mu sotva rozumněla. Zrovna jsem pila, takže jsem se zakuckala. Tohle jsem opravdu nečekala.

„Bylo by to tak nejlepší. Mohla by jste je lépe poznat a zároveň je učit.“

Carlisle se tvářil, jako kdyby měl každou chvíli utéct. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála na celou restauraci.

„Tak jo, kde je skrytá kamera?“ smála jsem se a začala se rozhlížet po restauraci. Carlisle se na mě zamračil. Ne!

„To - tohle nemůžeš myslet vážně,“ zakoktávala jsem se, „...já a vysoká škola? Už takhle nevím, kde mi hlava stojí!“ Napila jsem se džusu a zalitovala toho, že jsem si nedala přinést něco ostřejšího. Teď by se mi to náramně hodilo.

„Žádná srytá kamera. Myslím to smrtelně vážně. Budu ti platit 500 dolarů za hodinu a i v době kdy budeš spát. Přirozeně také všechny výdaje spojené s vysokou školou  zaplatím,“ chrlil a chrlil. Oči se mi stále a stále více rozšiřovaly. Buď je blázen on nebo já! 500 dolarů?

Prosebně se na mě podíval.

„Potřebuji vás,“ zamrkal.

Takže si to shrneme – bydlela bych v přepychovém domě, dostávala pohádkově zaplaceno a ještě začala studovat?

„Ty jsi blázen, Carlisle!“ zachichotala jsem se a nabrala si další sousto. Jak jsem tak vypozorovala, tak Carlisle se svého jídla ani ještě nedotkl. Mám dojem, že ani nepodíval. Asi byl tak nervózní.

„Možná! Tak co, souhlasíte? Jestli je problém s platem, tak vám klidně přidám. Cokoli si řeknete,“ tvářil se smrtelně vážně.

„Carlisle, už těch 500 dolarů je zbytečně moc!“ zakoulela jsem očima.

Carlisle se jen zasmál.

„Bello, uvidíš, že není. Jsou to opravdu poděsové, ale za tím vším machrováním jsou to skutečně hodní hoši. Všechno bylo v pořádku, než nastoupili na tuhle školu. Ze začátku jsem měl pocit jako by přeskočilo mně.“

Zamračila jsem se.

„Jen jim musíš dát čas, tedy hlavně Edwardovi – ten je ze všech nejtvrdohlavější!“ zabručel.

Dojedla jsem poslední sousto. Dopila jsem džus a podívala se na něj.

„Budu to brát jako další výzvu. Takže přijímám. Kdy mám nastoupit?“

„Byl bych rád, kdybys dorazila zítra ráno na snídani. Tak nějak dopředu jsem doufal, že to vyjde a zařídil všechno ohledně školy,“ řekl jakoby nic a já na něj zůstala civět s otevřenou pusou.

„To bylo rychlé. Je pozoruhodné, jak ti to vše vyšlo!“ zakroutila jsem hlavou.

Rozmáchl rukama.

„Na to člověk musí mít talent!“ rozzářil se. Musel mít z toho radost.

***

„Že se musíš přestěhovat ke Cullenům?“ ptala se mě dokola - stále podrážděná Rosalie.

„Ano a chodit do školy, abych je měla na očích,“ básnila jsem. Připadalo mi to trochu jako pohádka. Užívala jsem si ten pocit, protože jsem věděla, že zítřejším ránem skončí.

Alice nesouhlasně mlaskla.

„Stejně si myslím, že ti tři budou pěkní darebové. Jinak by jsi určitě neměla, tak vysoký plat a pohádkové pracovní podmínky,“ uvažovala Alice. Vlastně jen zopakovala, co už jsem dávno věděla. Nejsem zase tak naivní jak se může zdát.

„Hm, vždycky jsem chtěla studovat tuto školu,“ zasnila se Alice a své hluboké hnědé oči upřela do dály.

Zamračila jsem se.

„Alice, co zase kuješ?“ znala jsem ji až moc dobře.

„Jen přemýšlím nad tím, že se vrhnu na studium. Co říkáš, Rosalie?“

Kroutila jsem hlavou ze strany na stranu, ale ani jedna to nevnímala.

„Hm, balit nové kluky, školní párty...“ ušklíbla jsem se.

„... a korunku královny střední školy!“ dokončila jsem za ní.

„Jdu ohlídnout terén!“ Alice seskočila ze sedačky jakoby nic. Opět zářila jak vánoční stromeček. Běžela přes místnost a pak se prudce zastavila.

Otočila se na mě a usmála se.

„Zítra by sis neměla brát nic světlého!“ varovala mě a než jsem se stačila na cokoli zeptat tak byla fuč.

3. kapitola



Autor: LoveCullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lekce slušného chování - 2. kapitola: