Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lee-lee 3.díl (Návrat)

08.05.2009 (17:00) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1160×

Něco horkého se dotklo mojí tváře a vzbudilo mně to. Otevřela jsem oči. Chvíli se přizpůsobovaly světlu, ale pak zaostřily na tvář, které jsem se v duchu už málem vzdala. Zdá se mi to? Jestli jo, tak je potřeba ten sen pořádně využít. Dívala jsem se do jeho očí nekonečně dlouhou chvíli a byla jsem šťastnější, než bych si vůbec myslela, že můžu být. Ale něco se na něm změnilo. Jeho vlasy byly o hodně kratší, než jsem si je pamatovala. A bylo mi to jedno, protože zamilovaný pohled, který mi teď oplácel byl pořád stejně upřímný. Jeho rty se zvlnily do kouzelného úsměvu. Cítila jsem, jak se mi zadrhává srdce. Usmál se ještě víc. Váhavě jsem zvedla ruku a pohladila ho po tváři. Bála jsem se, že když se ho dotknu, tak zmizí, že se rozplyne, jako to u většiny halucinací bývá. Stiskl mou ruku na své tváři, jakoby se bál, že ji dám hned pryč.

         „Ahoj.“ zašeptal. Málem jsem zapomněla, jak jeho hlas zní.

         „Ahoj.“ řekla jsem. Byla jsem tolik přesvědčená, že je to sen, že jsem ani netušila, jak na mě bude působit skutečnost. Celý ten šok teď na mě plně dolehl.

         Prudce jsem se posadila. Skoro jsme se srazili hlavami, ale on naštěstí stačil v čas uhnout. Pružiny v mé posteli o sobě daly vědět skřípavým zvukem. Tvářil se překvapeně.

         „Tak tohle už mi nikdy, nikdy ale NIKDY nedělej. Slyšíš? Víš jak jsem se bála? Málem mě to stálo mé duševní i fyzické zdraví!!“  každé slovo jsem zdůraznila tím, že jsem ho pěstí praštila do jeho svalnaté hrudi. Samozřejmě jsem ho nemlátila doopravdy, ale byla jsem kupodivu i trochu naštvaná. „Máš vůbec pojem o….“ pak jsem se zhroutila na jeho hrudník a slzy štěstí, strachu a úlevy se mi kutálely po tvářích a máčely jeho bílé triko. Konejšivě mě objal a houpal s námi v utěšujícím rytmu.

         „Ššš, Lee. Slibuju, že už to nikdy neudělám. Omlouvám se.“ šeptal mi do ucha a hladil mě po zádech. Byl tak horký, že jsem se začínala trochu potit.

         „Ne.“ odtáhla jsem se od něj a znovu se mu podívala do očí. „Ty budeš přísahat.“ řekla jsem rozkazovačným tónem. Usmál se tomu a zvedl pravou ruku.

         „Já Sam Uley přísahám, že už nikdy-“

         Nestačil to doříct, protože jsem ho umlčela polibkem. S radostí mi jej oplatil. Přála jsem si, ať je tato chvíle nekonečná. Tolik mi chyběl. Něčím mi tohle připomnělo náš první polibek. Nevím, jestli jsme se líbali hodinu, den nebo jenom minuty, ale vím, že kdyby ještě jednou odešel zabilo by mě to.

         Odtáhl se ode mě díval se na mně, já na něj. Pak se jeho výraz změnil, byla tam stopa strachu a smutku. Jeho obličej mi najednou připadal starší, moudřejší. Byla to jakási jeho maska, kterou jsem neznala. To se mi nelíbilo. Zamračila jsem se, mezi obočím mi naskočila vráska. Políbil mě na ni. Znovu jsem měla pocit, že jeho rty hořely.

         „Nemrač se. Jsem zpátky. Všechno je dobrý.“ šeptal. Opřel se čelem o to moje a zavřel oči. Možná se mi to zdálo, ale jeho řasy se třpytily, jako by od slz.

         „Kde jsi byl?“ Pálilo mně to na jazyku. Otázka ze všech nejdůležitější.

         „To ti nemůžu říct…“ no to si snad dělal srandu. Tak on se vytratí na dva týdny, nedá ani vědět jestli žije a pak přijde a ani se neobtěžuje říct, kde byl.

         „No to teda můžeš. Ne, ty musíš.“ byl to rozkaz, který bych neradila neposlechnout. Jeho ruce se začaly třást. Mlčel potom ještě dlouho. „Ještě letos?“ vyštěkla jsem na něj. Nedokázala jsem si odpustit ten sarkasmus.

         „Není to jenom moje tajemství.“ povzdechl si. „Pochop mě, Leo. Prosím.“

         „Nerozumím tomu, Same.“ odstrčila jsem ho od sebe. Jedna část mého já, by ho chytla a už nikdy nepustila, ale ta druhá a rozumnější chtěla pravdu.

         „Nechci ti to říct.“ řekl a nasadil si tu svou masku nepřístupnosti.

         „Tak si nechtěj.“ postavila jsem se a naštvaně jsem na něj shlížela na postel, to ale jenom do té doby, než se postavil. Vyrostl?

         „Lee-lee, nemůžu ti to říct… Já chci. Chci, abys věděla pravdu, zasloužíš si to. Ale nemůžu ti říct, co j.. kde jsem byl.“ chtěl říct něco jiného, ale můj mozek teď nereagoval na nic, protože si uvědomil, že mi Sam bude lhát, pokaždé. „Chápeš?“ teď prosil. Díval se na mně psíma očima.

         „Nechápu to, ale budu to respektovat.“ rezignovala jsem, ale nebude to mít zadarmo. „Ale něco za to.“ dala jsem si ruce v bok a připravovala jsem se na hádku.

         „Co by to mělo být?“ zeptal se a přimhouřil podezíravě oči. Pátral v mém obličeji po nějaké nápovědě, ale tvářila jsem se jako socha, takže to po chvíli vzdal. Ještě chvíli jsem ho trápila nevědomostí.

         „Jednou se to dozvím. Je mi jedno jestli na smrtelné posteli nebo dřív, ale jednou se to dozvím. Jestli mi to nechceš říct, udělej mi z toho IQ test.“ odhodlaně jsem mu pohlédla do očí. To poslední měl být samozřejmě pokus o žert.

         „Dobrá.“ přikývl. Ještě chvíli jsem se na něj mračila a pak dodal „Slibuju.“ z jeho tónu bylo znát, že tímto považuje konverzaci za uzavřenou.

         „Díky.“ uvolnila jsem se a znovu si sedla na postel. Pořád tam stál a díval se z okna. Nemohla jsem odtrhnout pohled od jeho vypracovaných svalů, které se mu rýsovaly pod tričkem. Pořád jsem se na něj chtěla zlobit, ale to prostě nešlo, místo toho  se mně zmocnil ten pocit, který mi po dvoutýdenní pauze připadal jako nový. Ale byli jsme v domě, kde nejsme sami… zklamaně jsem si povzdechla. Lehla jsem si na postel a zavřela oči.

         Za chvíli jsem ucítila, jak se postel prohla pod další váhou. Lehce se probíral mými vlasy. „Copak?“ zeptal se mě. Otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj s úsměvem, který mu možná napověděl.

         „Jen jsem si říkala… škoda že nejsme sami.“ s těmi slovy jsem se posadila a provokativně jsem si ho přitáhla blíže za límec trička. Trochu zrozpačitěl. Neměl přede mnou žádnou holku, tudíž v těhle věcech jsem byla průbojnější spíš já. Chytl mě za pas a přitisknul si mě k sobě ještě blíž.

         „A co kdybychom teď jeli ke mně…“ nadhodil a políbil mě na krk.

         V tu chvíli jsem uslyšeli kroky na schodech. Atmosféra byla ta tam a sotva jsme se od sebe stačili odtrhnout ve dveřích stál brácha s širokým úsměvem.

         „Same!“ vykřikl. „Jsem si normálně myslel, že mi zabiješ ségru. No normálně by mi to nevadilo, ale…. bylo to hrozný.“ poslední tři slova řekl vážně. Když to říkal, úsměv mu z tváře zmizel.

         „Já vím. Promiň.“ řekl Sam a omluvně se usmál.

         „Jo, omluva se přijímá.“ kouknul po mě. Když viděl, že mám oči jenom pro Sama couval zpátky ke dveřím. „No tak já zase, ehm, no půjdu.“ oba dva se Samem jsme se mu smáli.

         „Víš, i mě bolelo bejt bez tebe.“ řekl a sklopil zrak.

         „Já vím.“ zašeptala jsem. Chtěla jsem vědět, kde byl. Proč jen nenaznačí. "Miluju tě, víc než tušíš."

"Já tebe taky, Lee." možná to byl jen pocit, ale říkal to smutně, jakoby cítil, že to není správné. Ach, jsem tak paranoidní.

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lee-lee 3.díl (Návrat):