Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lee-lee 2.díl (Naděje umírá poslední)

06.05.2009 (22:00) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1302×

Do školy už jsem se ani neobtěžovala chodit. Celý dny jsem brečela. Máma seděla u mě a držela mě za ruku. Seth mě možná chápal, možná ne, ale nic neříkal. Táta teď s Billym pročesával les. Já jsem každý den visela na telefonu a čekala na telefon od policie, z nemocnice nebo prostě od někoho, kdo bude něco vědět.

Dopolední ticho prořízl telefon. Už jsem byla tolik unavená. Nespala jsem už dva dny, protože jsem čekala přesně na tento zvuk. Popadla jsem telefon a zvedla jsem to a ani jsem se nepodívala na to, kdo volá.

„Haló?“ zamručela jsem nedočkavě do telefonu.

„Ahoj, to jsem já. Jared.“ nebyla jsem si jistá, jestli zklamání v mém hlase teď půjde skrýt. Chvíli jsem mlčela a přemýšlela, proč vůbec volá, když je podle něj všechno v pohodě.

„Nazdar. Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho nakvašeně.

„Lee, promiň. Chci se jenom omluvit. Půjdu pomoct tvýmu tátovi a Billym Sama hledat.“ aha, konečně ho osvítilo.

„To je dobrý.“ na víc jsem se nezmohla.

„Paul se taky omlouvá a pozdravuje tě.“ řekl potichu, asi se bál, co udělám, až uslyším Paulovo jméno, ale já jsem byla tak unavená, že jsem se nedokázala naštvat, což u mě nebylo normální. Nevěděla jsem co odpovědět, protože Paulovi se taky nepodobalo, že by se omlouval. Mlčela jsem.

„Tak se drž, ahoj.“ možná se mi to zdálo, ale Jared měl taky o Sama strach.

„Díky, ahoj.“ rozloučila jsem se a zavěsila.

Myšlenky v mé hlavě vířily. Bodaly mě jako střepy. Přece se jenom tak nevykašlal na všechno, co tu měl a neodešel. Byla jsem tu já, jeho dům, na který si na brigádách vydělal, který si sám opravil, protože když ho kupoval, rozhodně to jako dům nevypadalo. Byla tu škola. Kde mohl být? Šel sám od sebe nebo ho někdo donutil? A… žije? Je naděje?

Tahle otázka byla bezpochyby nejtěžší. Takhle jsem neměla uvažovat. Další várka slz mi kreslila stříbrné potůčky na tvářích.

Jak dlouho se budu trápit? Kdy se vrátí? A jestli ne… kdy to přebolí? Další a další otázky…. a žádná a žádná odpověď, ani náznak.

Někdo si vedle mě sedl na postel. Odmítala jsem řešit, kdo to bude, protože to byla buď mám nebo táta. Neobtěžovala jsem se ani otočit hlavu, abych zjistila, kdo to byl.

„Ségra… Seber se trochu.“ změna, ani táta ani máma, ale Seth. Brácha nebyl zrovna na žádný vyznávání lásky. Myslel to dobře. Byla jsem mu za to vděčná. Padla jsem mu kolem krku. Zaskočilo ho to a ještě víc to, když jsem mu začala vzlykat na rameni. Váhavě mně taky objal. „On se vrátí, tak už nebul a buď trochu chlap.“ nemusela jsem mu ani vidět do tváře, abych věděla, že se usmál.

„Díky, chlape.“ řekla jsem a společně jsme se zasmáli. Uměl docela dobře zvednout náladu. Pak se trochu zavrtěl a já jsem si uvědomila, že ho stále pevně objímám.

„Sorry.“ hlesla jsem.

„Půjdem pomoct tátovi do lesa?“ zeptal se. Úsměv z mojí tváře okamžitě zmizel. „Nemusíš jestli nechceš.“ odklonil se ode mě a zvedl ruce v obranném gestu. Věděl, že jsem cholerik a nálady se u mě střídají dost rychle.

„Já to zkusím zaspat.“ zamumlala jsem a padla na postel. Zavřela jsem oči a ve vteřině jsem usnula.

Syn, co se mi zdály byly děsivé. Hřbitovní kámen se Samovým jménem, les, les, les, všude samá zeleň, oheň, nemocnice, ten krásnej kluk, a můj táta vyprávějící legendy Quileutů.

Probudila jsem se v noci asi kolem třetí ráno. Někdo mě přikryl a noční stolek položil šálek černého čaje. Napila jsem se a potichu abych nevzbudila Setha jsem odhrnula závěsy u okna a hleděla do tmy. Bylo to děsivé dívat se ven do lesa, který byl v noci děsivý. Otřásla jsem se při pomyšlení, že Sam tam možná někde je… a sám.

Už jsem neusla. Vzala jsem si teplou bundu a sedla si na starou lavičku před naším domem. Poslouchala jsem tichý les. Uklidňující melodie větru zpívala v korunách stromů. Tenkému srpci měsíce dělaly společnost hvězdy. Zítra bude slunečno, obvykle hvězdy ani měsíc pod stálým příkrovem mraků nejdou vidět. Trhla jsem sebou, když melodii lesa vyrušilo táhlé a hlasité vlčí vytí. Naskočila mi husí kůže, nejenom kvůli tomu, že ten zvuk zněl přesně jako z hororu, ale taky proto, že se ozýval blízko. Popadla jsem prázdný hrnek od čaje a rychlými kroky jsem se vracela do bezpečí našeho domu. Nebyla jsem zrovna strašpytel, ale moje nálada mé odvaze moc neprospívala.

Na schodech jsem potkala tátu, který měl namířeno do koupelny. Já jsem si zalezla zpátky do postele. Zavřela jsem oči, ale snaha usnout byla marná.

Další den prožitý ve stresu. Máma šílela se mnou táta a policie hledali Sama, ale ve mně už veškerá naděje málem prohrála. Držel se tam malý kousíček, který bez přestání křičel tenkým hláskem. Jsem z té nevědomosti šílená.

Ani nevím jestli jsem spala nebo opět nevnímala svět, ale probraly mě sluneční paprsky, jakoby se snažily přinést trochu té chybějící naděje.

Sešla jsem dolů po schodech. Nikdo v domě nebyl. Seth je nejspíš ve škole. Máma možná v obchodě a táta je možná pořád v lese… jo, možná.

Nasnídala jsem se, protože jsem už umírala hlady. Vypila jsem asi půl litru silné kávy. Vyprala jsem, vyžehlila, uklidila, četla si, doháněla jsem učivo ve škole, jen abych měla co dělat. Pak se vrátil Seth s mámou. Asi mi chtěli zvednout náladu, protože donesli pizzu, nějaké filmy. Dopředu jsem věděla, že je to prohraná bitva.

„Nechcete se první podívat na ten horor o vlkodlacích?“ nadhodil Seth. Máma převrhla svou sklenici s vodou, která s dutým žuch spadla na koberec. Voda se pomalu vsakovala do koberce v obýváku.

„Sakra.“ zamumlala a odešla do kuchyně.

„Snad jsem tě tolik nepolekal, mami.“ zavolal za mámou do kuchyně a zasmál se. Fakt je, že odlehčit atmosféru umí. Dokonce jsem se pousmála, nato Seth reagoval rozzářeným úsměvem. Byl o dost mladší než já, ale připadal mi dospělý, a to jsem v mnoha věcech nemohla říct ani o sobě.

Máma se za náma vrátila s hadrem a omluvným úsměvem na tváři. „Co kdybys tam radši pustil tu komedii?“ zeptala se ho a snažila se z koberce vysát co možná nejvíce vody.

„Tak jo.“ Seth rezignoval a přešel k dvd přehrávači. „Horor počká na tátu.“ zamumlal si spíš pro sebe.

Slíbila jsem si, že se pokusím trochu vnímat film, ale to mi vydrželo asi pět minut. Smála jsem se, když se smál Seth, abych nevzbuzovala zbytečné podezření. Máma u toho usnula. Z mé hry na „sledování filmů“ mě vyrušilo křupání štěrku pod pneumatikami aut. Táta byl zpátky. Chtěla jsem, aby nesl dobré zprávy nebo aspoň známku toho, že žije.

Vběhla jsem do předsíně nedočkavě rozrazila domovní dveře. Ale byl to jenom táta. Srdce mi bušilo vyrovnaněji. Svěsila jsem ramena a odešla zpátky do obýváku.

Skoro dva týdny a pořád nic.

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lee-lee 2.díl (Naděje umírá poslední):