Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lee-lee

05.05.2009 (21:30) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1943×

„Same, tak pojď.“ mírně jsem Sama zatahala za ruku. Nechápala jsem na co tak zíral. Podívala jsem se stejným směrem jako on. Neviděla jsem nic zvláštního, dokud jsem pohledem nezavadila o opravdu nádhernýho kluka. Bronzové vlasy mu rámovaly nepřirozeně bledý obličej, jeho zlaté oči se na chvíli střetly s těmi Samovými, mezi obočím se mu objevila vráska, jak se na kratičký okamžik zamračil. Rozum mi nechtěl brát, jak někdo může bejt hezčí než můj Sam.

Sam se vzpamatoval a nasedl do svého auta. Obešla jsem auto na druhou stranu a nasedla na místo spolujezdce. Strnule svíral volant a čuměl před sebe.

„Same co je to s tebou?“ zeptala jsem se ho. Ještě chvíli mu trvalo, než mu došlo, na co jsem se ho ptala. Pak se na mě otočil a poněkud křečovitě se usmál.

„Nic.“ jo, fakt dobrá odpověď.

„Za patnáct minut dávaj ten film, nestihnem to.“ ukázala jsem na digitální hodiny v jeho starodávném autě. „Pokud teda jdou dobře.“ dodala jsem.

„Jdou jenom pět minut dopředu.“ hájil svoje staré BMW.

Vyjel z čerpací stanice. Ještě na vteřinu jsem zahlédla toho kluka jak nastupuje do svého luxusního Volva.

Cestou do kina jsme si povídali, protože v kině se toho moc nenamluví. Film jsme naštěstí stihli, ale stejně jsme toho polovinu nevnímali. Vím jenom, že to byl nějaká romantická komedie. Cestou z kina jsem si koupili další kolu, ale Sam zrovna nevypadal, že ji bude pít. Ještě před chvílí byl v pohodě, ale teď byl celý zpocený a vypadal strašně unaveně.

„Same, co ti je?“ ptala jsem se ho na to asi po desáté a on vždycky odpověděl nic. Ale tohle bylo už fakt divný.

„Je mi nějak divně, to je vše.“ odpověděl mi a uhnul pohledem. Lehce jsem mu položila dlaň na čelo. Úplně hořel.

„Ježíš Same. Dej mi klíče od auta, budu řídit.“ nakázala jsem mu. Bez protestů mi je podal a sesul se na sedadlo spolujezdce. Byl fakt nemocnej, nikdy mě nenechával řídit.

Jeli jsme mlčky. Starostlivě jsem se dívala po Samovi, když byla zrovna silnice přede mnou rovná. Uměla jsem řídit, ale ne zas tak dobře. Zaparkovala jsem auto před Samovým domkem. Podala jsem mu klíče. Nepřítomně si je ode mě vzal. Pak sebou trhl a podíval se na mně. Chvíli přemýšlel a tvářil se u toho, jakože to strašně bolí. Ale s takovou horečkou jako měl on to asi fakt bolelo.

„Jak se dostaneš domů ty?“ zeptal se mě. Hlas měl slabý.

„Já půjdu domů pěšky.“ řekla jsem mu. Usmála jsem se na něj. Vypadalo to, že mi chce úsměv oplatit. „Seš si jistej, že to zvládneš?“ zeptala jsem se ho pro jistotu. Opravdu nevypadal nejlépe.

„Jo, dávej na sebe pozor, ahoj.“ věnoval mi krátký polibek a pomalým krokem se plížil k domu.

„Ahoj, uzdrav se. Zítra tě omluvím ve škole.“ zavolala jsem za ním a vydala jsem se po cestě domů. Cestou jsem přemýšlela.

Celý den jsem nevnímala a myslela jsem na Sama. Ani jsem nevěděla, jakou teď máme hodinu. Rozostřeným pohledem jsem zírala na svoje jídlo. Teda, to čemu ve školní jídelně říkali jídlo. Ještěže už tady budu muset chodit jenom rok a pak možná vypadnu z LaPush i se Samem. Možná bychom mohli jít na stejnou vysokou.

„Lee-lee! Žiješ v jiný realitě?“ Jared mi mával rukou před obličejem. Sednul si ke mně a začal se ládovat tím jídlem.

„Ahoj Jarede.“ pozdravila jsem ho. Odhodlala jsem se ochutnat to jídlo, asi jsem to neměla dělat. „Jak to můžeš jíst?“ zeptala jsem se ho.

Jen pokrčil rameny a ukrojil si kousek něčeho, co mělo asi být maso. „Mám hlad.“ odpověděl. Pak se podíval na prázdné místo vedle mně. „Kde je Sam?“ zeptal se.

„Včera mu nebylo dobře.“ odpověděla jsem. Byl to divný pocit, nemít ho vedle sebe.

„Aha.“ zamručel Jared a krmil se dál. Pak se k nám přidal Paul a pak jsem zase nevnímala.

Když jsem dorazila domů div jsem nesprintovala k telefonu. Ani jsem neodpověděla mámě a Sethovi na pozdrav. Rychle jsem vytočila Samovo číslo. Tůt-tůt, tůt-tůt….. nechala jsem to zvonit až do hlasové schránky.

Volaný účastník se nehlásí, po zaznění tónu zanechte vzkaz.

„Ahoj Same, to jsem já, Lee. Prosím tě, ozvi se co nejdřív. Ve škole jsem tě omluvila. Mám ti donést svoje poznámky z hodiny? Uzdrav se co nejdřív, ahoj. Miluju tě.“ snažila jsem se, aby můj hlas zněl vyrovnaně, ale já sama jsem tam slyšela podtón paniky.

„Leo? Co se děje?“ ptala se mě máma. Slyšela jsem, jak jde k mýmu pokoji, no.. byl to i Sethův pokoj.

„Nic. Sam je asi nemocnej. Včera byl nějakej divnej. Nebere mi telefon.“ řekla jsem. Nikdy jsem nebyla zrovna starostlivá, většinou jsem kvůli těmhle věcem nevyváděla, když mi nějaký z mých předchozích kluků nebral telefon, prostě jsem si toho nevšímala a počkala si, až se ozve sám, ale taky jsem žádného ze svých bývalých nemilovala tolik jako Sama. Nikdy jsem nevěřila na žádného prince na bílým koni, ale Sam prostě byl moje všechno.

„Leo, třeba spí nebo je u doktora.“ řekla máma. Otočila se a odešla z mého pokoje.

Snažila jsem se na to nemyslet a radši se učila. Pak jsem se s tátou dívala na nějaký pitomý baseballový zápas, jenom abych přišla na jiné myšlenky, ale moc mi to nešlo. Sam pořád nevolal.

A tak to šlo další tři dny. Pak začala být nervózní i máma, dokonce táta a Steh byl nervózní z atmosféry doma. Zajela jsem k Samovi domů a zvonila jsem tam asi půl hodiny, ale nikde ani stopy po tom, že by tam za ty poslední tři dny vůbec byl. Nakoukla jsem oknem dovnitř. Záznamník u jeho telefonu blikal a hlásil tři nové zprávy, které byly nepochybně ode mě. Auto stálo na stejném místě, kde jsem ho zaparkovala.

Rychlým tempem jsem se vydala domů. Hned jak jsem tam dorazila jsem popadla telefon, ale tentokrát jsem nevolala Samovi. Párkrát to zazvonilo.

„Jé, nazdar Lee-lee. Co potřebuješ?“ ptal se mě Jared.

„Ahoj Jarede. Neviděl jsi Sama?“ tuhle otázku jsem mu položila za ty tři dny asi desetkrát. Muselo ho to štvát stejně jako Paula, který už mi ani nebral telefon.

„Jejku Lee nešil. On se ukáže, věř mi.“ zněl mírně otráveně, ale aspoň mi to zvedl a odpověděl na mou otázku.

„Jarede, zkus mě pochopit!“ poprosila jsem ho. „Co když ho někdo-„

„Leo dost. On se objeví, je dospělej.“ odsekl Jared.

„Jasně, tak nazdar.“ naštvala jsem se. Jak můžou bejt tak klidní?

„Jo, čau.“ a zavěsil. To jsou teda kamarádi.

Další dva dny jsem ze stresu nejedla. Žaludek to odmítal. Máma se mě marně snažila utěšovat. Táta podal oznámení na policii. Seth slíbil, že se zeptá všech, který Sam zná.

Pak jsem dostala nápad. Bylo to tak jasné, samozřejmé. Poklepala jsem si na čelo a nadávala si, proč mě to nenapadlo dřív. Asi po dvacáté za den jsem popadla telefon. Tentokrát jsem zalistovala v telefonním seznamu a našla číslo na nemocnici.

Dlouho to nikdo nebral, ale pak se ozval sametový mužský hlas. „Dobrý den, tady doktor Carlisle Cullen. Potřebujete něco?“ byl velice zdvořilý, což se většině místním doktorům nepodobalo. A navíc, neměla to zvednout nějaká zdravotní setra?

„Dobrý den, tady Leah Clearwaterová. Chtěla jsem se zeptat, jestli u vás nebyl Sam Uley.“ hlas se mi chvěl očekáváním.

„Jste příbuzná?“ zeptal se mě. Na to jsem nemyslela, nesmějí vydávat informace nikomu jinýmu než rodině, ale zkusit jsem to musela. „Jsem jeho přítelkyně, rodinu nemá.“ aspoň v tomhle jsem nemusela lhát.

„No, stejně nás nenavštívil. Snad nic nepokazím, když vám to řeknu. Stejně tyhle předpisy nechápu..“ sametově se zasmál. Ráda bych viděl, kdo má tak dokonalý hlas.

„Děkuju, nashledanou.“

„Nemáte zač.“ a zavěsil.

„S kým jsi to mluvila?“ zeptal se mě táta. Vypnul televizi, což normálně neděla, i když s někým mluvil.

„Volala jsem do nemocnice, jestli tam nebyl Sam,proč?“

„Jen se ptám. Kdo to zvedl?“ bylo mi divné, proč se tak ptá.

„Nějaký doktor Carlisle Cullen.“ odpověděla jsem mu a zamračila se.

V mžiku byl na nohou a rychlými kroky mířil do předsíně. Na jeho věk to bylo celkem úctyhodné.

„Kam jdeš?“ tázavě jsem se na něj podívala. Významně pohlédnul na mamku.

„Jdu za Billym, zapomněl jsem, že jsem mu slíbil, že se spolu podíváme na jeden baseballový zápas.“ ten jejich baseball. Než jsme stačili něco říct byl pryč.

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lee-lee: