Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové srdce 6. - Rozhodnutí

24.01.2012 (11:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2678×

6. kapitola - Rozhodnutí

„Ne, ne... Ne!“ Zpocená dívčí hlava sebou házela na polštáři ze strany na stranu a vlasy se jí lepily na čelo. „Ty oči... krvavé oči!“

Bella namočila ručník do umyvadla se studenou vodou, vyždímala ho a přiložila nový obklad. „No tak, vzpamatuj se přece,“ chlácholila ji. „Jsi v bezpečí, už ti nikdo neublíží.“

Dívka vytřeštila nevidoucí oči, ale jak jí obklad chladil čelo, pomalu se uklidnila a hlava jí vysíleně klesla do podušek. Bella si všimla, že se jí oči trochu projasnily, a zkusila se už poněkolikáté zeptat. „Jak se jmenuješ? Kdo jsi?“

„Theressa, Tess,“ hleslo děvče a zavřelo oči.

„Tak Tess,“ pokývala hlavou Bella s úlevou. Poprvé s ní dívka mluví, poprvé odpověděla na nějakou otázku, i když řekla jenom jméno. Alespoň už bude vědět, jak jí má říkat. „Pamatuješ si, co se ti stalo?“

Tess zavrtěla hlavou a Bella viděla, že nemá cenu se vyptávat dál. Podepřela dívce hlavu, přidržela jí u úst hrneček s léčivým odvarem proti horečce a vybídla ji: „Napij se, pořádně. Ještě... tak.“ Odložila prázdný hrneček na stolek vedle postele a urovnala přikrývku.

Nemocná teď ležela klidněji, jako by už ani neměla sílu se dál zmítat a křičet, a Bella se na ni soucitně zadívala. Vrtalo jí to všechno hlavou. To, o čem vykřikovala Tess v horečkách, to bylo hodně zvláštní. Zažila to? Nebo to byly jen noční můry způsobené nemocí? Jenže zeptat se jí Bella nemohla. Zatím ta dívka nebyla dost při smyslech, aby dokázala rozumně odpovídat.

Blouznila takhle už třetí den. Alespoň, že se jí po bylinkovém odvaru, který Bella dostala od Alicina otce, Carlislea Cullena, vždycky alespoň na chvíli ulevilo. Teď taky. Dech se jí prohloubil a uklidněně usnula. Bella nechala v pokoji služebnou a sešla dolů. Za chvíli by měla přijít Alice – chodila sem od té doby, kdy našli tu dívku, každý den.

Jenže místo Alice v hale našla Jakea, který se zrovna zase chystal někam ven.

„Kam máš namířeno?“ zeptala se Bella, ale už ani nedoufala, že se to dozví. Jake byl v posledních dnech jako vyměněný – skoro s nikým nemluvil, stále víc času trávil někde venku a domů už se vracel jen na jídlo a na noc. Nesmál se, nežertoval s ní ani si ji nedobíral, jako ještě před plesem – jako by to ani nebyl on. Bella o něj měla čím dál větší starost.

„Do lesa. Mám tam nějakou práci,“ odpověděl neurčitě. Už se chystal vyjít dveřmi ven, ale Bella měla té jeho vyhýbavosti právě dost.

„Počkej ještě,“ chytila ho za rukáv. „Jakeu, musíš nám konečně říct, kde jsi to děvče našel! Pořád o ní skoro nic nevíme. Zatím nám dokázala říct jen svoje jméno.“

„A není to jedno?“ vyškubl jí rukáv z prstů a ustoupil, jako by se nechtěl nechat zadržet. „K čemu by pomohlo vědět, v kterém lese jsem ji našel?“ vytáčel se.

„Jacobe…“ utvrdila se Bella v podezření, které v ní klíčilo už od chvíle, kdy s tou dívkou v náručí vstoupil poprvé do dveří. „Byl to Zakázaný les, viď?“

Uhnul pohledem, zadíval se rozpačitě na špičky svých bot a Bella si v tu chvíli byla naprosto jistá, že se neplete. Po zádech jí přejel mráz a v mysli jí znovu zazněla slova, co jí tehdy na tržišti před lety říkal ten zpěvák. „Nikdy svého kamaráda nepouštěj za vysoký les, až vyroste…“ a strach ji objal jako ledový krunýř. Byla si celkem jistá, že Jake už v srdci nosí ledovou střepinu.

„Jacobe, nechoď tam. Prosím tě, už tam nechoď,“ zaprosila. „Slib mi to. Kdoví, co se tam Theresse stalo. Víš přece, v jakém stavu jsme ji našli. Mám o tebe strach.“

„O mě se bát nemusíš,“ zahučel Jacob rozpačitě. Chtěl se otočit k odchodu, ale Bella ho ještě jednou zastavila.

„To říkal Edward Cullen své rodině taky. Že se o něj bát nemusejí. A jak to dopadlo? Ztratil se a ta kletba…“

„Prosím tě,“ mávl rukou Jacob a ušklíbl se, „přece bys nevěřila takovým pohádkám? A jak mě můžeš srovnávat s nějakým takovým…“ pohrdavě si odfrkl.

„Jakým takovým?“ zeptala se Bella ledově. Vadilo jí, jak se Jacob o Edwardovi vyjadřuje. Jako by to byl nějaký neschopný rozmazlený bohatý hejsek. Neznal ho, tak jak ho může takhle odsoudit? Sama Edwarda taky neznala, ale když se dívala na jeho portrét v medailonku, měla pocit, že dobře ví, jaký je. Zbabělý nebo zhýčkaný určitě ne. A podle Alice uměl v člověku dokonce i rozpoznat, jestli mluví pravdu nebo lže, jako by dokázal číst myšlenky. Mimoděk ji napadlo, že zrovna tohle by se jí teď hodilo. Potřebovala by vědět, co se Jakeovi honí hlavou.

„Nesuď někoho, koho neznáš,“ řekla ostře.

„No dobře,“ Jacob neochotně ustoupil, ale spíš jen proto, aby měl od Belly pokoj. „Tak to byl tedy vzor rytířských ctností, když myslíš. Ale se mnou ho stejně srovnávat nemůžeš. Já přece znám ty lesy tady okolo jako svoje boty!“ Už dál neposlouchal, co mu Bella chce říct, otočil se a stiskl kliku.

„Zakázaný les ne, ten nezná nikdo,“ křikla Bella rozzlobeně a zjistila, že se dívá do překvapených očí Alice, kterou Jake ve dveřích, jak se hnal ven jako velká voda, málem porazil.

„Co se mu stalo?“ zeptala Alice se udiveně a Bella jen mávla rukou.

„Pojď dál, povím ti o tom...“

Za chvíli už seděly v salónu, kam jim sloužící přinesl čaj a koláče.

„Tak jak se daří naší nemocné?“ zeptala se Belly Alice. „Zabírá ten odvar?“

„Ano, ale vždycky jen na chvíli,“ odpověděla sklesle Bella. „Když ho vypije,  vždycky hned vysíleně usne. Zatím nám dokázala říct jen svoje jméno. Nevíme, co se jí stalo, ani kde se vzala napůl zmrzlá v lese. A Alice... myslím, že toho ví víc, co by nás zajímalo.“  Bella Alici začala vyprávět, co se jí honilo hlavou. Že má strach, že Jake je další budoucí obětí té ledové kletby – že se chová stejně jako Edward předtím, než se ztratil. Že tu dívku Jake určitě našel v Zakázaném lese, kam se nikdo neodváží chodit.  Než ale stačila říct cokoliv dalšího, do salónu přispěchala služebná seshora.

„Je vzhůru, slečno,“ vydechla zadýchaně. „Je slabá, ale při vědomí.“

Obě dívky spěchaly nahoru. Snad se konečně dozvědí něco víc.

„Jsem ráda, že je ti líp, Tess. Jmenuješ se Tess, viď?“ujistila se Bella, a když dívka přikývla, přisedla si k ní na postel. Alice se usadila na židli hned vedle postele.

„Já jsem Bella a tohle je Alice, moje přítelkyně. Pamatuješ si, jak ses k nám dostala?“

„Ne,“ hlesla dívka a zadívala se na svoje ruce, ještě celé zavázané, jak se jí hojily omrzliny. „Nepamatuju si skoro nic.“

„Možná bych ti pomohla si vzpomenout,“ opatrně řekla Bella, „Jake – to je otcův pomocník, je lovčí, víš? Jake tě našel skoro zmrzlou v lese. Vzpomeneš si, kde ses tam vzala?“

„Zdálo se mi... zajíkla se Tess, „byla jsem v lese sbírat klestí... Nemám rodiče,“ polkla a podívala se na Bellu. „Zemřeli na podzim a zůstala jsem sama. Došlo mi dříví a šla jsem si nasbírat novou zásobu do lesa. Musela jsem dál... blízko naší chalupy už bylo všechno vysbírané. Uklouzla jsem... asi jsem se uhodila do hlavy, nevím... nevzpomínám si,“ zavrtěla nešťastně hlavou.

„A dál?“ zeptala se Bella. „Dál si nepamatuješ nic?“

Theressa se na Bellu vyděšeně zadívala a pak sklopila oči. „Nevím. Dál to bylo jako strašný sen. Viděla jsem něčí rudé oči... nějaké muže v tmavých kápích, co mě někam vlekli... byl tam mráz a všude rampouchy a byla mi strašná zima, taková zima...“ hlas se jí roztřásl, posadila se a její oči se zadívaly do prázdna, jako by znovu viděla to, na co se snažila vzpomenout. „Ne, ne, nechte mě!“ vykřikla znovu, a pak se její hlas změnil a náhle zazněl jako fičení severáku: „Její krev ti vrátí teplo. Jestli nechceš můj polibek života, musíš si vzít život jinde. Ten její!“

A jako by ta poslední věta z Tess vysála zbytek síly, dívka klesla zpět do polštářů a do očí se jí vrátilo poznání. Zadívala se vyděšeně na Bellu, a dodala: „Chtěl to. Ten s rudýma očima to udělat chtěl, ale neudělal to. Pak už si vzpomínám jen, jak se hrůzou napůl mrtvá prodírám závějemi a snažím se utéct co nejdál.“ Zakryla si oči rukama a rozplakala se. „Doufala jsem, že se mi to jenom zdálo. To nebyl sen?“ zvedla hlavu a podívala se na Bellu uslzenýma očima.

Ta se zamyšleně kousla do rtu a pak opatrně řekla: „Asi nebyl. Ty tvoje noční můry nápadně připomínají to, co nám vyprávěl jeden muzikant, Tess. Že, Alice?“ otočila se na svoji přítelkyni.

„Taky si to myslím,“ souhlasila Alice. „Ten zpěvák přece povídal něco o tom, že královna nabízí zakletým mládencům krev, aby je udržela naživu. Myslím, žes viděla mého bratra, Tess.“

Bella si to myslela taky. Vlastně ji to napadlo hned poprvé, když slyšela, o čem Tess blouzní, ale potřebovala mít jistotu. Sundala z krku medailonek a otevřela ho. „Podívej. Není ti ta tvář povědomá?“

Theressa váhavě sáhla po medailonku, a sotva spatřila portrét, který se v něm ukrýval, zbledla, vykřikla a schovala obličej do dlaní.

Bella ani Alice už další odpověď nepotřebovaly.

***
„Zase ode mě odcházíš, moje ledové srdce?“ Ledová kráska stála u okna a hleděla do dálky, přes špičky zasněžených stromů hlubokého lesa, až daleko za obzor. Možná někoho vyhlížela, možná se jí stýskalo po někom, kdo kdysi za ty lesy odešel a nikdy se nevrátil? Nebo jí ta dálka za modravým horizontem plnila oči marnou touhou se rozlétnout s hejnem ptáků až tam, kde nikdy nesněží a mráz srdce nesvírá jako to její? Snad...

Otočila se a pohlédla na svého služebníka. „Kam chceš jít?“

„Na lov, má paní,“ zvedl hlavu a upřel pohled na ni pohled svých kdysi zelených očí. Zase jsou o něco světlejší... pomyslela si. Teď mají rudooranžovou barvu s podivným mlžným závojem... jako když slunce zapadá do krvavých červánků a na obzorem se zvedá večerní opar. Červená bledne a mráz získává nadvládu. Už brzy přijde nové srdce, horké a tlukoucí, a nahradí to ustrnulé v ledovém tichu... nová naděje, že najde, co kdysi ztratila. Ale dokud tu není –

„Jdi,“ propustila ho. „Ale brzy se vrať.“

Znovu se otočila k oknu, opřela si čelo o studené sklo a snažila se neslyšet vzdalující se kroky, které jí  zněly jako ozvěna těch prvních, které ji opouštěly.

Proč od ní vždycky všichni odcházejí?

***
Bella se sehnula pod postel a vytáhla kůží potaženou truhlici. Otevřela ji a tam, nahoře na poskládaném oblečení, které nosila do lesa ještě před rokem, ležel její luk a toulec se šípy. Pohladila je a prudce zatoužila napnout tětivu a uslyšet, jak zpívá, když ji opouští střela. Jak ji pírka letícího šípu pohladí po tváři na cestě za svým cílem. Jak jí dřevo luku přiléhá do dlaně úplně přesně, jako by tam odjakživa patřilo. Položila luk s toulcem stranou a povzdechla si.

Jake se celý den nevrátil z lesa a ona se strašně bála, že už se ani nevrátí. Že je další, kdo propadl životem ledovému prokletí – uvízl v tenatech Ledové královny a Edwardovi brzy odtiká poslední vteřinka.  Led a mráz z jeho srdce se proplazí jako had celým jeho tělem a Ledová královna rozšíří svou sbírku zamrzlých soch. Ne, to se nesmí stát!

Už nezbývá moc času. Jestli brzo na něco nepřijde, bude na všechno pozdě. Možná je pozdě už teď. Jenže co by měla dělat? Kdyby se tak mohla do ledové říše vydat sama!

A proč vlastně ne?

Jakmile jí ta myšlenka uvízla v hlavě, zapustila tam kořeny a rozrostla se jako kouzlem do košatého stromu. Nedá té mrazivé žárlivé krásce Jacoba a Edwarda taky ne. Zrak jí padl na chlapecké oblečení, ve kterém donedávna jezdívala na lov, než jí otec vnutil sukně.

Zkusí Jacoba předběhnout. Zkusí najít cestu Zakázaným lesem do říše ledu. A třeba přijde ještě včas, aby Jacoba zastavila. Aby zabránila Edwardovu srdci úplně zledovět. Jak to udělá, nebo co si tam počne, jestli se jí vůbec podaří zakletý zámek najít, to si teď neuměla představit. Ale však ona už na něco přijde.

Rázně zahnala poslední pochyby a vytáhla z truhlice chlapecký lovecký oblek. Hrudník si stáhla pruhem plátna, oblékla si košili, úzké nohavice, vysoké lovecké boty a koženou kamizolu. Plášť… plášť může mít svůj – není na něm poznat, že by byl dívčí. Ještě si musí něco provést s vlasy. Otec byl na tu její hřívu strašně pyšný – ty vlasy nenechaly nikoho na pochybách, že je dívka, i když se chovala a oblékala jako kluk. Ale teď jí překážely a pod klobouk je neschová.

Postavila k zrcadlu, v duchu poprosila tatínka o odpuštění a v prstech sevřela nůžky.

Za nějakou dobu už tmou uháněl k Zakázanému lesu na koni mladík s krátkým cůpkem hnědých vlasů, poskakujícím nad kapucí, kterou mu z hlavy strhl studený vítr.

A krajem zakvílel severák, ledově vanoucí jezdci do tváře, a začal hustě padat sníh.

<<< >>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové srdce 6. - Rozhodnutí: