Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové srdce 2. - Ples a slzy

06.01.2012 (21:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3017×

2. kapitola - Ples a slzy

Bella proklouzla dveřmi od síně na dvůr, rozhlédla se a honem přeběhla ke stájím. Po svém vítězství v Tříkrálovém honu se chtěla hned druhý den vrátit do lesa a vyřešit tu záhadu, která jí vrtala hlavou a která jí nechtěla dát ani na okamžik pokoj, ale poslední tři dny se nedostala z domu. Vlastně to byly dvě záhady, ale úzce spolu souvisely.

První – jak dokázala v bezvědomí zasáhnout jelena šípem tak, že si to vůbec nepamatovala.

A druhá – ta temná postava, kdo to byl? Zabil toho jelena on? A proč nepočkal, až přijde k vědomí? Kam zmizel? Co se s ním stalo? Byl tam vůbec? Nebo… se jí to zdálo? Otázky jí vířily hlavou a byla tak duchem nepřítomná, že to bylo až nápadné. Ale otec si myslel, že je tak omámená vítězstvím, a Jacob… vlastně nevěděla, co si myslí Jacob. Ale chvilkami po ní vrhal nějak podezřívavé pohledy.

V návratu na louku hned druhý den, jak měla původně v úmyslu, jí ale zabránil takový kolotoč událostí, že se z domu nemohla hnout ani na chvilku. Nejdřív přijetí u krále s oficiálním pozváním na ples… pak ji dostal na starost ceremoniář, aby ji seznámil s celým průběhem a všemi povinnostmi a úkoly královny celé té komedie. Její domácí povinnosti za ni taky nikdo neudělal a sotva si myslela, že bude mít chvilku klidu, dostali ji do parády lazebníci a kadeřníci a komorné a… měla pocit, že jí svlékli i kůži, aby ji mohli vydrbat a navonět i z rubu. Jako by se nikdy snad nemyla a nečesala! Růžová voda, mýdla, voňavky, krémy, citróny až z jižních krajů na oplachování vlasů, aby se leskly, kartáčování a fintění a šňoření a... hlava jí šla kolem. Teprve před chvilkou využila okamžiku, kdy se zrovna komorná hádala s kadeřníkem, jestli bílé stuhy do vlasů nebo modré, a vyplížila se ven.

Už sundávala závoru u vrat od stáje, když málem leknutím nadskočila.

„Kampak?“ ozvalo se jí za zády. Poraženě svěsila ramena a otočila se.

„Projet se?“ zkusila to ještě, ale už věděla, že nepochodí. Otec na ni upíral nedůvěřivý pohled a vrtěl hlavou.

„Mají přece přijít krejčí a švadleny,“ namítl. „A sama se projíždět taky nemáš. Dobře to víš. Už nejsi malá holka, co lítá bosa za humny, jak ji napadne. Mladá dáma by bez doprovodu neměla-“

„Ale tati,“ skočila mu Bella do řeči, „jakápak já jsem dáma?  A krejčí a švadleny pošli pryč. Šatů mám dvě almary a čtyři truhlice.“

Ale otec se zatvrdil. „Ne. Jako královna Tříkrálového honu a plesu potřebuješ vypadat podle toho. Na takový ples se jen tak obyčejné šaty nehodí. Zavři zase tu závoru a už ať jsi ve světnici,“ zamračil se na ni a přísně stáhl obočí.

Bella věděla, že otce nepřemluví. Málokdy jí něco přikazoval, ale když se jednou rozhodl, nehnul s ním ani pár těch nejlepších královských tažných valachů. S povzdechem zaklapla závoru a sklesle se obrátila zpátky.

„Jako královna,“ hudrovala polohlasně, „to určitě. Jako by mi mohly nové šaty pomoct. Určitě tam budu za to největší nemehlo.“ Jako loni, pomyslela si. To jí bylo šestnáct a na plese byla poprvé. A přestože si na koni a v lese vedla jako jeden z nejlepších lovců, na tanečním parketu jako by najednou měla cizí nohy. Škobrtala, klopýtala o nezvykle dlouhé sukně, pletla si taneční kroky a tanečníkům šlapala na nohy. A když slyšela uchichtávání ostatních hostů, dobře věděla, že patří jí. Ještě teď se červenala studem. A letos to bude ještě horší. Jako na královnu plesu na ni bude každý civět, bude středem pozornosti – to se teprve budou mít čemu posmívat!

Ale už neprotestovala. Věděla, že by jí to nebylo nic platné. Zamířila zpět do domu, a jak upírala zklamaný pohled do podlahy, ani si nevšimla, že na chodbě někdo stojí, a nosem vrazila do koženého kabátce.

„Nepustil tě, viď?“ ozval se soucitně Jacob.

„Jakeu! Co ty tady děláš?“ překvapeně vyjekla Bella a hned se jí podezřením zúžily oči. „Tys mě špehoval? Řekls‘ to otci?“

„Ale Bello,“ zatvářil se Jake ublíženě, „to jsem ani nemusel. Plížila ses ven tak nápadně, že by si toho všiml i slepý. Příště mě vezmi do party. Budu ti krýt záda jako vždycky. Stejně je mi divné, žes to tentokrát neudělala. Kam jsi chtěla?“

„Jen se projet,“ vyhnula se Bella pravdivé odpovědi. Jakeovi se se svou vidinou svěřovat nebude. Nevěřil by jí... a kdyby uvěřil, určitě by si to nenechal pro sebe. V každé temné postavě vždycky viděl hned loupežníka a bál by se o ni – tohle tedy měli s jejím otcem společné. A tak zvolila jinou výmluvu. „Už mám z toho blázince tady hlavu v jednom kole. Chtěla jsem na čerstvý vzduch… do lesa nebo na pláně, kde bude každému jedno, jak vypadám a jestli umím nebo neumím tancovat. A nikdo se mi tam nebude posmívat.“

„Kdo by se ti posmíval, Bello? Až tě na plese uvidí, všichni budou údivem hledat brady na zemi. Všem vytřeš zrak, to si jsem jistý,“ obdivně si ji změřil Jake.

„Ještě, že tě mám,“ vzdychla Bella. „Alespoň si u tebe vyléčím pošramocené sebevědomí, až si na plese zase utrhnu ostudu.“ A s povzdechem zmizela do prvního patra zjistit, na jakých mašlích se tedy vlastně její kamarila dohodla.

Jacob ji sledoval pohledem a povzdechl si. Co se jeho týkalo, mohla by si Bella u něj vyléčit cokoliv. A kdykoliv.

***

Ples byl v plném proudu. A kupodivu, jako by titul Tříkrálové královny (Belle to připadalo skoro jako jazykolam) všechno změnil. Letos se Belle nikdo nesmál. Když na začátku plesu seděla na trůně, který stál jen kousek od trůnů pravého královského páru, defilovaly před ní nejpřednější rodiny z království a ceremoniář jí je představoval, každý se jí s úctou klaněl. Když už zástup končil a všichni přítomní zaujali svá místa po obvodu sálu, povstala. Král a královna jí pokynutím a posunkem dali svolení a ona svým zvonivým hlasem naučenou frází zahájila ples.

O tanečníky neměla nouzi – přítomní nafintění mladíci se mohli přetrhnout, a ani jednomu nevadilo, že jim občas přišlápla špičky. Dokonce to prý považovali za roztomilou pozornost, jak koketně poznamenal jeden z tanečníků a mrkl na ni jedním okem. Po několika tancích toho měla dost a začala se rozhlížet po někom, kdo by ji vysvobodil. A našla ho – opodál u sloupu stál Jacob. S úlevou na něj zamávala – etiketa ať si jde k šípku – a sledovala, jak se mu překvapením rozšířily oči, široce se usmál a zamířil k ní. Uklonil se jejímu partnerovi, řekl: „Dovolíte?“ s tak nesmlouvavým výrazem, že ten se nezmohl na protest a jen němě kývl. „Smím prosit?“ obrátil se Jake na Bellu, ta s radostí kývla a otočila se k němu.

„Prosím tě, odveď mě odsud, nebo další tanec už nepřežiju,“ zasténala a Jake se uchichtl. Nabídl Belle rámě, ona se do něj zavěsila a pak s ní zamířil zpět k jejímu trůnu.

„Doufám, že jsi nechtěl vážně tančit,“ poznamenala ironicky a Jake se znovu zahihňal. „S tebou kdykoliv,“ prohlásil, „jsi tu nejhezčí ze všech.“ Opravdu jí to nesmírně slušelo. Jake si o Belle vždycky myslel, že je hezká, ale dnes přímo zářila. Přes spodní šat ze zlatavého hedvábí měla oblečen svrchní háv tmavěmodré barvy se zlatým lemováním, se širokou splývavou zvonovou sukní, která se vpředu rozevírala a byla po stranách upevněna zlatými stužkami. Na krku měla náhrdelník po mamince, vlasy vyčesané nahoru a ze složitého uzlu jí na štíhlou šíji spadalo několik loken tmavohnědých vlasů. Ve vlasech se jí skvěl diadém královny honu a plesu, zapůjčený z královské klenotnice. Tváře měla zrůžovělé horkem, byla po tanci trochu zadýchaná a oči jí zářily jako dvě temné hvězdy. Vlastně se na ten trůn hodila. Vedle vladařského páru, oblečeného v podobných barvách – zlaté a královsky modré –, vypadala jako jejich dcera.

„Jsi jako princezna,“ vyhrkl. „Král s královnou by mohli být pyšní, kdyby měli takovou dceru.“

„Prosím tě,“ odfrkla si, „kdybys nepovídal. Dnes je tu tolik krásných děvčat, jak bys mě s nimi vůbec mohl porovnávat? Třeba zrovna támhle ty dvě. Nevíš, kdo to je?“ ukázala bradou – že nemá ukazovat prstem, to jí ceremoniář několikrát důrazně připomínal.

Jake se podíval udaným směrem a uviděl dvě dívky, každou úplně jinou a přece obě krásné jako obrázek. Jedna plavovlasá, vznosná, štíhlá a elegantní, druhá jako její pravý opak – černovlasá, drobná, skřítkovská a roztomilá. Obě doprovázeli mladíci krásní jako ony – blondýnku vedl černovlasý svalnatý silák, tmavovlásku blonďatý štíhlý mladík s tajemným výrazem. Z celé té čtveřice, ačkoliv se usmívala a tančila, vyzařoval tichý, skoro nepostřehnutelný smutek.

„Tobě je nepředstavili, ó královno plesu?“ dobíral si ji Jacob.

„Představili,“ ohrnula Bella ret. „Představili mi asi dvě stě šedesát osm a půl člověka. Kdo si to má, prosím tě, pamatovat?“

„Taky je neznám,“ zavrtěl hlavou Jake,  dovedl Bellu k jejímu trůnu, počkal, až se posadí, a s úklonou chtěl zase zmizet. „Počkej,“ zadržela ho, „posaď se tady,“ ukázala na sesli o schod níž.  „Za chvíli budou vystupovat kejklíři a truvéři, podíváme se na to spolu.“ Usmál se na ni a posadil se, pyšný na to vyznamenání jako páv.

Tanečníci se postupně rozestoupili, posedali si na křesla a sesle připravené kolem zdí, společnost se ztišila  a do tanečního sálu vběhl rej komediantů, šašků, žonglérů a polykačů ohně, kteří začali bavit panstvo svým umem. Dámy i pánové obdivovali žongléra, balancujícího na tyčkách roztočené talíře, akrobaty, metající salta a přemety a skákající jeden přes druhého v tak rychlém sledu, že jejich pestrobarevné trikoty splynuly v duhovou šmouhu, i ohňojeda, který  vydechoval přes zapálenou pochodeň plamenné gejzíry a pak ji uhasil hluboko ve svém hrdle. Sál bouřil potleskem a když se utišil, do volného prostoru došli muzikanti. Dvě ženy a dva muži, jeden nesl loutnu, druhý píšťalu, jedna ze zpěvaček měla tamburínu a druhá psalterion.

Zazpívali dvě písně o lásce, pak jednu veselou pijáckou a pak...

Bella poznala melodii, kterou poprvé slyšela na tržišti před deseti lety, a prudce zvedla hlavu.

„V dalekém kraji, za temným lesem,

za sedmou horou, stojí tam hrad,

a každý chlapec umírá děsem,

když o tom hradu slyší jen hrát.“

Píseň zněla dál tichým sálem a Belle se zdálo, že nikdo ani nedýchá. Viděla, jak nedaleko ní sedí ta čtveřice, které si předtím všimla, ten světlovlasý mládenec se naklání ke své společnici a objímá ji kolem ramen a ten tmavovlasý má ve tváři podivně bolestný výraz. A ta černovlasá dívka... pláče! Slzy jí stékají po tvářích a když dozněla slova poslední sloky, „a tak se ztrácí chlapci i muži, krutost té dívky je jako jed, ve snaze zahřát jí ledovou kůži každý se změní nakonec v led“, sklonila hlavu do dlaní a rozplakala se naplno. Světlovlasá se mračila a vypadala, že by muzikanty nejraději ze sálu vyprovodila s bandurskou.

Bella se natáhla a zatahala ceremoniáře za rukáv. Nic nedala na to, že se na ni nesouhlasně mračí, a zašeptala: „Kdo to je?“ Pohledem ukázala na tu podivně smutnou čtveřici.

Ceremoniář ji sjel pohledem a neodpověděl. Ale zaslechla ji královna, která s králem seděla nedaleko jejího „tříkrálového“ trůnu, a ta jí odpověděla za něj.

„To jsou Alice a Emmett Cullenovi a jejich partneři jsou sourozenci Haleovi, Rosalie a Jasper.“

„Ale proč Alice pláče?“ podivila se Bella.

„Rod Cullenových postihlo před téměř rokem velké neštěstí... ztratili syna. Ale zdá se, že se k nim nějaké štěstí přece jen vrací. Vypadá to, že brzy budou chystat dvě svatby.“

„Ale že zrovna u té písně? Jak souvisí s jejich ztrátou?“

„To opravdu nevím,“ usmála se na ni královna. „Můžeš se jí zeptat sama.“

„Nemyslím si, že by to bylo vhodné,“ ohrnul nos přezíravě ceremoniář a Bella mu dala v duchu za pravdu. Ale umínila si, že té záhadě přijde na kloub. Už brzy.

***

„Kam pořád utíkáš, mé ledové srdce?“ zeptala se hlasem ostrým jako zimní vítr, který štípe až za nehty, vládkyně mrazivé říše svého služebníka.

„Do lesa, má paní,“ odpověděl a sklonil hlavu.

„Proč nepřijmeš, co ti nabízím?“ otázala se marně a vstala. Došla k němu, klečícímu na jednom koleni, a zvedla mu hlavu prstem s nehtem ostrým jak ledová střepina. Sjela mu přes bradu k ústům a zašeptala: „Jen polibek života ti dá, co mám já. Jen polibek mého života zachrání ten tvůj! Proč se ho zříkáš?“

„Protože můj život nikdy nemůže být tím tvým,“ odpověděl pravdivě, tváří v tvář své velitelce nemohl lhát.

„Ale proč? Už jsi ho někomu daroval?“ do hlasu se jí vloudila žárlivost a strach. Pozorně se mu zadívala do očí. Jakou mají podivnou barvu! Jako krev, jako krev zamrzlá v stříbřitém oparu jinovatky. Ještě před nedávnem byly zelené jako mech. Ale jak stydlo a zamrzalo jeho srdce, i jeho oči se měnily, zastíral je jemný závoj námrazy a jiskřil jako první sníh. A pak... když poprvé ochutnal krev, která jediná mu může na nějaký čas vracet život, oči pod zamrzlým příkrovem zrudly. Zastesklo se jí po tom mechu jeho očí. Byly tak plné života! A teď na ni hledí oddaně, ale lhostejně. Není v nich ani život, ani to, v co doufala nejvíc. Láska.

„Ne,“ odvrátila se od něj. „Nemáš, komu bys daroval svůj život, své srdce a svou duši. Nemáš nikoho než mě! Copak nevíš, že tvoje záchrana by byla i tou mou? A přece to pořád odmítáš!“

Znovu sklonil hlavu a neodpověděl. Jen se mu hlavou mihla vzpomínka na tmavé vlasy na bílém sněhu, červené líce a ústa jako růžový plátek.

A na slavíka, který v kleci nikdy nezazpívá.

<<< >>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové srdce 2. - Ples a slzy: