Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledová princezna 7. kapitola

20.08.2010 (09:15) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4725×

Rychle jsem se posadila na posteli. To byl, ale divný sen. Všude byla ještě tma. Budík ukazoval, že je teprve půl čtvrté ráno. Nechápala jsem, co se mi to zdálo. Ale zaplavoval mě pocit štěstí, že jsem zase viděla Edwarda. Byl to trochu paradox, když uvážím, že mě ve snu zabil. No, rozhodně dnešní den ve škole bude zajímavý.



7. kapitola - Zvědavost

Ráno začalo jako každé jiné. Vstala jsem, oblékla se, nasnídala a byla připravená jet do školy. Jen mi hlavou pořád vrtal ten zvláštní sen. Přece nemůžu něco cítit k Edwardovi, přece ho ani neznám. Nemohla jsem se vyznat v sobě samé.

Když jsem dojela na své obvyklé místo, uviděla jsem stříbrné volvo. No zřejmě tu už Cullenovi jsou. Chtěla jsem zrovna otevřít dveře od auta, když je někdo otevřel. Lekla jsem se, a kdybych neseděla, asi bych se složila. Když jsem tomu dotyčnému chtěla vynadat, zjistila jsem, že je drží Mike. Sakra, na toho ňoumu jsem úplně zapomněla! Co po mně chce? To mě míní pronásledovat nebo co?

Musím na něj být ostrá, jinak mi nedá pokoj a já se potřebuju zaměřit na Cullenovi a zjistit, co tají. Zřejmě bych měla zjišťovat, proč mám zvláštní schopnosti, ale to můžu nechat na později.

„Miku, co po mě krucinál chceš?“ vypálila jsem na něj a doufala, že ho to odradí. Zřejmě nejsem tak ostrá, jak si myslím. Mike se na mě pořád díval tím zbožním pohledem a podával mi ruku, jako by mi chtěl pomoct z auta.

To už mě ale vážně dopálilo. Vyskočila jsem z auta a rozhodla se ho ignorovat. Zavřela jsem dveře a zamkla je a rozhodla se i utíkat, pokud budu muset. Přece mě nebude pořád pronásledovat, nebo jo?

„Musím se ti k něčemu přiznat,“ promluvil Mike, tak jsem se k němu otočila a čekala, co z něho vypadne.

„Když jsi mi ukázala to s těma očima, tak mě to vylekalo. Ale myslím si, že nejsi jen tak obyčejná holka. Jsi spíš jako nějaká nadpřirozená bytost z jiného světa,“ drmolil a mě spadla brada.

„To teda nejsem! Proboha, Miku, vzpamatuj se. Vždyť jsem ti nic neukázala, jen jsem chtěla, abys byl slušný. To je vše, už mě dál nech být,“ snažila jsem se ho přivést k rozumu, ale nevypadalo to, že je to k něčemu.

„Dobře, pokud mi nedáš pokoj, tak si pamatuj, že na tebe sešlu kletbu,“ zašeptala jsem sladce k němu a to už zabralo.

„D – dobře. Už tě nechám být, jen mi neubližuj,“ koktal a potácel se pryč. Kdybych mohla, tak se rozesměju na celé kolo, jaký je to srab. Jenže bych vypadala, jako magor, tak jsem se otočila, že půjdu do školy.

Uviděla jsem Edwarda, jak stojí u svého auta a nevěřícně se na mě dívá. Srdce mi okamžitě začalo být rychleji a já cítila, že se mě zase zmocňuje vztek. Co to se mnou je? Proč v jeho přítomnosti cítím zlost? Musím to nějak přemoct, ale trápila mě i jiná věc. To přece nemohl slyšet, co jsem Mikovi řekla nebo jo? Vždyť jsem to nemyslela vážně.

Nic takového bych nejspíš ani nedokázala zvládnout. Chtěla jsem se ho jenom zbavit. Nemůžu za to, že s ním nebyla rozumná řeč. Radši půjdu rovnou do školy a nebudu se o Cullena starat. Jenže jsem celou dobu cítila jeho pohled v mých zádech.

Edward:

„Sakra, musím se vrátit do auta. Zapomněl jsem si tam knížky,“ řekl jsem Alici a ta jen pokrčila rameny a šla za Jasperem. Když jsem došel ke svému Volvu, uviděl jsem, Bellu, jak tam mluví s nějakým klukem. Nechtěl jsem je poslouchat, ale můj sluch je velmi citlivý.

„Když jsi mi ukázala to s těma očima, tak mě to vylekalo. Ale myslím si, že nejsi, jen tak obyčejná holka. Jsi spíš jako nějaká nadpřirozená bytost z jiného světa,“ říkal a já v jeho mysli uviděl obraz Belly, z které jde trochu strach, ale ne takový, jako jsem zahlédl v Aliciných myšlenkách. Zřejmě je ta holka zvláštní, ale aby byla Cherici? Vždyť je to absurdní.

„To teda nejsem! Proboha, Miku, vzpamatuj se. Vždyť jsem ti nic neukázala, jen jsem chtěla, abys byl slušný. To je vše, už mě dál nech být,“ odpověděla mu Bella a vypadala, že je z toho nešťastná. Ne, že bych ji viděl, když byla ke mně otočená zády, ale díky tomu Mikovi jsem mohl vidět, jak se tváří.

„Dobře, pokud mi nedáš pokoj, tak si pamatuj, že na tebe sešlu kletbu,“ pošeptala mu a kdybych to neslyšel, vypadalo by to, jako by mu sdělovala nějaké milostné vyznání. Mike se zatvářil velmi zděšeně a rychle jí odpověděl a pak vzal roha. Ona může seslat kletbu? To by ale vše měnilo. Vždyť tohle by normální člověk nedokázal. Otočila se a ve tváři měla lehce pobavený úsměv.

Proč je tak nádherná a přitom nebezpečná? Vyjeveně se na mě dívala a pak trochu přimhouřila oči. Viděl jsem, že jí přes tvář prolétl stín vzteku, ale hned zmizel a ona se na mě dívala pohledem a já věděl, že nám nic nehrozí. I kdyby to byla Cherici, tak nás nezabije.

Musím prostě zjistit, co je zač. Ta touha po ní se mě zmocnila, škoda že hned odešla do školy. Chtěl bych s ní být o samotě, ale copak to tady jde? Hlavně jsem nechápal tu touhu. Nikdy jsem nic takového k někomu jinému necítil.

Vydal jsem se na hodinu, kde už byl Jasper s Alicí. Seděli spolu a mě drželi místo v poslední lavici, naštěstí tam nikdo neseděl. Když jsem se posadil, tak hned začala Alice vyzvídat.

„Co ti tak dlouho trvalo?“ ptala se, ale já neměl chuť se s ní bavit. Jasper zřejmě cítil moje emoce, a tak Alici zašeptal, ať mě teď nechá být. Ta na mě jen hodila významný pohled a otočila se dopředu.

Hm, zřejmě mi jen tak nedá pokoj, ta malá potvora. Ale o Belle jí nic neřeknu, dokud pro nás nebude nebezpečná, tak jí do toho nic není. Ještěže nemůže vidět její budoucnost a pokud ta moje bude s ní nějak spjata, tak neuvidí ani tu moji. Tahle představa se mi začínala líbit, čím dál tím víc.

Bella:

Zapadla jsem do třídy, kde jsem uviděla další dva Cullenovi. Ta blondýnka vypadala v téhle třídě docela nepatřičně. Spíš by měla být někde na molu, jak skvěle vypadala a ten černovlasý kluk byl samý sval, od toho bych to nechtěla schytat. Sedla jsem si k Jessice, která už byla celá natěšená, až mi řekne, kteří to jsou.

„Takže ta blondýna je Rosalie a ten černovlasý je Emmett. Vypadá to, že spolu chodí.“ To poslední pronesla, jakoby je za to odsuzovala.

„Vždyť nejsou pokrevní příbuzní, tak proč by nemohli a Edward někoho má?“ zeptala jsem se opatrně. Proč mě proboha zajímá, jestli s někým chodí? Divila jsem se sama sobě.

„Zřejmě ne, ale nevím to najisto,“ přiznala a vypadala naštvaně, že to neví jistě. V tom se ten černovlasý Emmett k nám otočil a šibalsky na mě mrkl. Hned se otočil zpět, zatímco ho Rosalie počastovala zlobným pohledem a já jen vykuleně zírala, co to vlastně mělo znamenat.

Moc vám děkuji za vaše komentáře a budu ráda, když v nich budete pokračovat.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledová princezna 7. kapitola: