Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledová princezna 3. kapitola

16.06.2010 (12:15) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5820×

Najednou jsem ucítila zvláštní vůni. Takovou jsem ještě nikdy necítila. Byla sladká a zároveň mě z neznámého důvodu trochu štipkala v nose. Rozhodla jsem se po té vůni vydat. Doufala jsem, že mě nečeká žádné nebezpečí.

3. Kapitola - Seznámení:

Šla jsem hustým lesem. Ta vůně mě vedla cestou, po které jsem nikdy nešla. Cítila jsem uvnitř sebe chvění čím dál víc intenzivnější. Snad to bylo vzrušením, ale moc jsem nad tím nepřemýšlela. Byla jsem ráda, že dneska neprší.

Sice by mě les trochu chránil před zmoknutím, ale byla by tu docela tma. Takhle jsem alespoň viděla na cestu a kupodivu ani nezakopla o kořeny stromů, což byl u mě nevídaný jev.

Konečně jsem mezi stromy uviděla světlo. Jelikož jsem cítila tu vůni ještě intenzivněji, než předtím, tak jsem zrychlila. Ještě jsem byla ve stínech stromů, když se mi naskytl výhled. Přede mnou se rozprostírala louka. Byla v kruhu, jakoby někdo naschvál vytrhal stromy, aby mohl vzniknout tak unikátní geometrický tvar.

Na louce byli rozkvetlé květiny, které jsem ještě nikde neviděla, a uprostřed louky stála dívka, tak nádherná až se mi chtělo brečet nad svojí vlastní vizáží.

Byla tmavovlasá, vlasy na krátko ostříhané a měla tak ladné pohyby na člověka, až mi to přišlo nemožné. U těch květin vypadala jako elfka ve svém malém království. Byla štíhlá a malé postavy. Nikdy jsem ji neviděla, tak mi bylo hned jasné, že je to jedna z rodiny Cullenových. Ta vůně nepochybně patřila k ní a já jsem ji chtěla poznat.

Jakoby mě nějaká nadpřirozená síla donutila udělat krok vpřed. Jakmile jsem se pohnula, tak se dívka okamžitě podívala mým směrem a přikrčila se, jakoby se chtěla bránit. Věděla jsem, že teď bych měla utéct, ale nedokázala jsem se bát tak malé dívky. Opatrně jsem vyšla ze stínů a skoro jsem zvedla ruce, aby věděla, že přicházím v míru, ale připadalo mi to směšné, tak jsem to raději neudělala.

Dívka se trochu narovnala, ale vypadala, že se pořád hodlá bránit, pokud by jí z mé strany hrozilo nebezpečí. Když jsem k ní přišla ještě o trochu blíž, tak mi její oči vyrazily dech. Ta barva byla tak zvláštní. Její medově zlaté oči se na mě dívaly nedůvěřivě. Docela jsem ji chápala, moje oči vypadají taky zvláštně. Zřejmě není moc lidí, kterým se barví oči do rudé barvy.

Byla jsem si jistá, že jsou moje duhovky rudé, i když jsem si nedokázala vysvětlit proč. Většinou se tak barvily, když jsem byla naštvaná, což teď určitě nehrozilo. Ale trochu jsem se chvěla, tak možná to bylo tím, i když nevím, co přesně vyvolalo v mém těle takovou reakci. Zřejmě čekala, až jako první promluvím.

„Ahoj,“ řekla jsem, nic lepšího mě opravdu nenapadlo. Dívka se trochu usmála, jakoby jí došlo něco velmi vtipného, co mě unikalo.

„Ahoj, já jsem Alice,“ představila se a mě zarazil její zvonivý hlas. Takový jsem ještě u nikoho neslyšela, ale zřejmě bych si měla zvyknout, že mě celá rodina Cullenových překvapí, pokud budou vypadat jako Alice. Konečně jsem pochopila, co myslela Jess, když říkala, že vypadají jako bohové.

Já bych spíš řekla, jako nějaké nadpřirozené bytosti, možná andělé, ale bohové asi ne, i když zatím jsem neviděla ty ostatní, tak to nemůžu posoudit.

„Ehm, já jsem Bella.“ Chtěla jsem jí podat ruku, ale něco mi říkalo, že to nemám dělat.

„Co tady děláš?“ zeptala se mě.

„No, jen jsem se procházela a přišla jsem až sem,“ usmála jsem se na ní. Nechtěla jsem jí říct, že ve skutečnosti jsem ji vystopovala. Znělo to šíleně a nemusí si o mně hned myslet, že jsem blázen. Taky se na mě usmála a uvolnila se, zřejmě mě už nepovažovala za hrozbu.

„Tak já jsem sem přišla taky náhodou, ale už bych měla jít domů, aby si o mě moje rodina nedělala starosti,“ řekla a vypadala, že odejde. Nechtěla jsem, aby odešla, ale moje tělo se chvělo čím dál víc, tak jsem se rozhodla, že jí nebudu zdržovat.

„Tak se uvidíme v pondělí ve škole,“ rozloučila jsem se. Ona jen kývla a rychlými kroky opustila louku.

Dívala jsem se za ní do doby, než zmizela v lese a pak se moje tělo trochu uklidňovalo. Přestala jsem se tak třást, ale bylo mi divně. Rozhodla jsem se jít domů. Než jsem se vymotala z lesa, už byla tma. Přesně jsem nevěděla, jak jsem se z něho dostala. Jako bych si cestu vyryla do paměti a věděla přesně kam šlápnout, a kde uhnout.

Nasedla jsem do auta a vyrazila k domu. Už tam stálo policejní auto. Ach jo, to zas bude přednáška, že se mám vždy hlásit, když jsem venku déle, aby otec věděl, že jsem naživu. Nevěděla jsem, co mu říct a tak jsem se rozhodla, že řeknu poloviční pravdu. Nemusí vědět, že jsem byla sama v lese, to by asi nerozdýchal a já mu nechtěla přivodit infarkt.

Zaparkovala jsem a vylezla z auta ven. Pomalými kroky jsem přišla ke dveřím. Už mi bylo trochu líp, i když o moc ne. Chtěla jsem vzít za kliku, když se dveře samy od sebe otevřely. To mi přišlo divné, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

Charlie okamžitě vyšel do předsíně, ale když mě spatřil, tak se zatvářil vyděšeně. Pomalu jsem přistoupila k zrcadlu, abych viděla, co ho tak vylekalo. Moje tvář vylekala i mě samotnou.

Moje kůže byla bělejší, oči byly rudé barvy a vypadaly větší než obvykle. Rty jsme měla bez barvy, jakoby bez krve, ale moje zuby se také změnily. Ne na pohled, ale když jsem se chtěla kousnout do rtu, tak mi okamžitě začala téct krev, jakoby se zostřily. Když jsem se podívala níž, tak jsem si všimla, že zatínám ruce v pěst, aniž bych si toho byla vědoma. Moje nehty, které byly o něco větší a ostřejší se mi zarývaly do kůže, z které mi také vytékala krev.

„Co se to se mnou děje?“ zeptala jsem se vyděšeně a podívala se na Charlieho, který vypadal, že to s ním, co nevidět švihne o zem.

Alice:

Na louce jsem si byla jistá, že jsem sama, když jsem naráz uslyšela tichý pohyb. Okamžitě jsem se podívala tím směrem a přikrčila se, abych se mohla bránit, kdyby bylo potřeba. Opatrnost byla na místě.

Vždyť já přece vidím do budoucnosti, tak jak to, že jsem neviděla někoho přicházet? Viděla jsem vystoupit z lesa jakousi holku. Vypadala, že je v mém věku. Samozřejmě z pohledu člověka a ne z mého, když můžu žít věčně.

Trochu jsem potáhla nosem vzduch a okamžitě mě do nosu udeřil její pach. Bylo to zajímavé, slyšela jsem její srdce, ale nevoněla tak, jak voní člověk. Rozhodně jsem z jejího pachu neměla žízeň. Nechápala jsem to, ale začínala jsem být zvědavá. Rozhodla jsem se trochu povolit svůj postoj, ale jen natolik, abych ho mohla rychle obnovit, kdybych musela.

Přišla ke mně blíž a zatvářila se překvapeně. Já jsem jí pohlédla do očí a málem jsem se zatvářila jako ona, ale ovládla jsem se. Měla krvavě rudé oči, takové mívají jen novorození upíři a nebo ti, co se krmí lidskou krví, ale přitom jí srdce bušilo. Tak jsem raději přimhouřila oči a čekala, co se bude dít.

„Ahoj,“ řekla a já se musela pousmát. Většina lidí s námi nemluví, protože se nás bojí, ale ona si to nakráčela přímo ke mně a pozdravila mě, aniž by se bála. Když jsem na ni promluvila, tak se její oči znova rozšířily překvapením.

Představila jsem se jí a ona mi to oplatila. Jmenovala se Bella, zřejmě bude místní. Když jsem se optala, co tady dělá, tak na vteřinku zaváhala.

Určitě si myslela, že to nezpozoruji, ale já mám velmi dobré oči. Odpověděla, že se jen prochází a usmála se na mě. Já jí úsměv oplatila a najednou mi došlo, co Bella může být zač.

Rychle jsem se z ní rozloučila a odešla pomalejší chůzí, když jsem si byla jistá, že mě nemůže vidět, tak jsem utíkala, co nejrychleji to šlo. To přece nemůže být pravda. Ona by nás mohla ohrozit. Doběhla jsem k domu, kde už na mě moje rodina čekala.

Všichni vypadali znepokojeně. Zřejmě jim Edward řekl, že se něco děje, když mi to přečetl v myšlenkách. Zastavila jsem se a Jasper ke mně přišel.

„Lásko, copak se děje?“ zeptal se tím nejvíce něžným hlasem, co znám, ale nemohla jsem se nad tím rozplývat.

„Nejsem si jistá, ale asi máme problém,“ řekla jsem a viděla jsem, jak se Esme úzkostlivě podívala na Carlislea.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledová princezna 3. kapitola: