Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledová princezna 12. kapitola

29.09.2010 (17:30) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4336×

Edward:

V mém mrtvém srdci jsem cítil takovou bolest, která byla pro mě úplně nová. Tahle bolest mi ji bude připomínat. Ani jsem to neplánoval, ale stál jsem u jejího domu. No, paráda a co teď?

12. kapitola - Letadlo

Bella:

Moje bolest byla nezměřitelná, ale vědomí, že neublížím Edwardovi nebo jeho rodině, moji bolet tišilo. Nedá se říct, že bych se necítila zničená, ale věděla jsem, že dělám správnou věc. Měla bych více trénovat, abych se popřípadě dokázala ovládnout v upíří společnosti. Ale jak se jen mám vycvičit?

Vždyť jsem zřejmě jediná svého druhu. Mohla by snad moje matka něco vědět? Je to možné, ale musela bych tam zaletět. Tohle bylo jediné malé vodítko, které by mohlo vyjít. Moc mě nenadchlo, že tam mám zaletět, ale co jiného mi zbývalo? Charlie z toho nebude mít radost, ale zakázat mi návštěvu matky nemůže.

Už kvůli Cullenům to musím udělat. Na jejich bezpečí mi hodně záleželo, hlavně na Edwardově. Představa Edwarda mi vyrazila dech. Proč je tak dokonalý? Cítila jsem, že mé srdce tluče jen pro něj. Musíme takhle dopadnout? Láska, která teprve začíná rozkvétat, má ze dne na den skončit? Kdybych se jenom dokázala ovládnout, možná bychom mohli být spolu. Ano, tak to musí být. Upnula jsem se na tuhle jedinou představu a nebyla jsem ochotná se jí jen tak vzdát.

Jenom tohle mě může udržet při zdravém rozumu. Jinak bych se zbláznila, bez něj by můj život už nikdy nebyl jako dříve. Nedokázala jsem určit, jak se právě teď cítí Edward, ale doufám, že lépe než já. Musím jít domů, uvědomila jsem si a zvedla se ze studené země.

Přišla jsem k domu a naštěstí Charlie ještě nebyl doma. Měl by hodně otázek a já neměla chuť či sílu jim čelit. Pomalu jsem se přibližovala k telefonu. Od doby co se tu Renée zjevila, jsem jí ještě nevolala. I když to nebylo déle, jak pár dní, mně to připadalo jako celou věčnost. Konečně jsem se dostala k telefonu a roztřesenou rukou jsem zvedla sluchátko.

Proč to jen musí být takhle těžké, kdysi jsme si byli velmi blízké, copak už to tak nikdy nemůže být. Vytočit správné číslo se mi podařilo až napotřetí. V duchu jsem doufala, že to nikdo nevezme, ale takové štěstí jsem neměla.

„Prosím?“ ozval se hlas mojí matky. Byl to zvláštní pocit ji takhle slyšet, jako by už opravdu dospěla. Možná ji to druhé dítě opravdu přimělo k zodpovědnosti.

„Ahoj, mami, tady je Bella,“ řekla jsem a čekala na odpověď. Chvíli bylo ticho, až jsem se lekla, jestli to s ní neseklo.

„Bello, já už ani nedoufala, že se mi ozveš,“ špitala do telefonu a já byla velmi vděčná, že mluvíme přes telefon. Ještě jsem nebyla stoprocentně přesvědčená, že dělám správnou věc, ale vycouvat nesmím.

„Mohla bych přijet o víkendu?“ zeptala jsem se. Nejlepší bude, když začnu mluvit na rovinu a oznámit jí, proč volám.

„Jistěže můžeš, máme na tebe počkat na letišti?“ optala se. Já už slyšela, jak Charlie venku parkuje, tak jsem potřebovala ukončit hovor.

„Dobře, počkej tam na mě, ještě ti napíšu sms, kdy dojedu. Ahoj, mami,“ řekla jsem jí a v rychlosti zaklapla telefon, aniž by mi stihla odpovědět.

Charlie vešel do dveří a já si říkala, jestli mu to říct, nebo v tichosti odejít. Jenže je policejní šerif a jsem si jistá, že by zburcoval i federály, jen aby zjistil, kde jsem.

„Ahoj, tati, jak se máš?“ snažila jsem se na to jít oklikou.

„Ani se neptej. Právě se pohřešuje jedno malé dítě a je s tím hledáním hodně práce, takže o víkendu nebudu doma,“ odpověděl a mně to hrálo přímo do noty.

„Mně volala mamka a chtěla, abych na víkend přijela. Můžu? Stejně bych tu byla sama zavřená,“ žadonila jsem. Nechtěla jsem přiznat, že to byl můj nápad, aby si nemyslel, že chci odejít. Netvářil se moc nadšeně, ale nakonec mi to povolil. Sám řekl, že mi v navštívení matky nemůže bránit. Na jednu stranu jsem byla nadšená, ale na druhou se mi tam vůbec nechtělo. To ji mám pozdravit a hned na ni vyhrknout, že je její dcera nadpřirozená bytost tzv. Cherici a potřebovala by pomoct v ovládání svých sil? To by asi jen tak neustála.

Konečně byl pátek. Ve škole to bylo strašné. Edward se tam neukázal a já ho tak toužila vidět. Zatímco Alice už mě začala pomalu, ale jistě štvát. Když mohla, tak přišla a omlouvala se mi, že to tak nemyslela. Nestačilo jí mé vysvětlení, že to není její chyba a že bych si to stejně uvědomila a později by to bylo rozhodně horší. Prostě za mnou chodila jako můj stín. Nejlepší bylo, když byly hodiny, ty jsme neměly spolu. Asi jí to Edward hodně vyčetl, když se to snaží tak neúprostně napravit.

Doma jsem si zabalila opravdu rychle. Táta nedal jinak, než že mě na letiště hodí policejním autem. Nemohla jsem mu to odepřít, a tak jsem se podvolila, aby měl radost. Mamce jsem mezitím poslala sms, v kolik dojedu. Odpověděla, že tam bude a moc se na mě těší. Tenhle víkend bude hodně zajímavý.

Charlie mi na letišti pomohl s kufrem a div se nerozbrečel. Bylo mi líto, že ho tu nechávám, ale jsou to jen dva dny a potom zase přijedu.

„Bello, až tam přistaneš, tak se mi ozvi…“ povídal a já ho moc nevnímala. Všechno pořád dokola, má o mě moc velký strach, ale při jeho povolání se to dá chápat.

„Jistě, tati,“ odpovídala jsem mu. Teď jsem se soustředila jen na let. Děsila jsem se momentu, kdy přistanu. Vůbec nevím, jaké budou ty dva dny. Snad se tam nestane žádná velká katastrofa.

Nastoupila jsem do letadla a byla ráda, že sem Charlie nemůže. Trochu mě tím kázáním znechutil. Vždyť nejsem malá holka, ale on to asi vidí jinak. Letuška mi ukázala, kam si mám sednout a mně se leknutím málem zastavilo srdce. Vedle mého místa seděl Edward a pozoroval mě tajemným pohledem.

Děkuji vám za komentáře. Moc si jich cením, budu ráda, když mi budete psát i nadále pochvalu či kritiku. Vždyť nikdo není dokonalý.



Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledová princezna 12. kapitola: